Patrik Eichler, Lite­rár­ní novi­ny, 21.7.2008, č. 30, s. 15,

FOTO: Zdroj LtN 

S fil­mo­vým pub­li­cis­tou, vyso­ko­škol­ským peda­go­gem a čle­nem Rady Čes­ké tele­vi­ze Jiřím Vorá­čem o Iva­nu Pas­se­ro­vi a čes­kém fil­mo­vém exi­lu, o čes­kém fil­mo­vém doku­men­tu a tele­vi­zi veřej­né služ­by i o pro­mě­nách Masa­ry­ko­vy uni­ver­zi­ty za rek­to­ro­vá­ní Jiří­ho Zlatušky.

Jiří Voráč­Když jsme se před časem domlou­va­li na natá­če­ní toho­to roz­ho­vo­ru, omlu­vil jste se s tím, že dokon­ču­je­te kni­hu a nemá­te na setká­ní čas. Mohu se nyní zeptat, o čem jste psal a kdy bude kni­ha vydána? 

Jde o mono­gra­fii věno­va­nou reži­sé­ru Iva­nu Pas­se­ro­vi, kte­rá byla před­sta­ve­na na Mezi­ná­rod­ním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Kar­lo­vých Varech. Ivan Pas­ser v jeho prů­bě­hu – 10. čer­ven­ce – totiž osla­vil své pět­a­se­dm­de­sá­té naro­ze­ni­ny. Jde o mono­gra­fii, ve kte­ré jsem se poku­sil popsat jak život této klí­čo­vé osob­nos­ti nové vlny, tak i Pas­se­ro­vu u nás téměř nezná­mou tvor­bu. Zatím­co v Čes­ko­slo­ven­sku sta­čil nato­čit pou­ze Intim­ní osvět­le­ní a jeden krát­ký sní­mek, po odcho­du do exi­lu nato­čil dal­ších pat­náct fil­mů v ame­ric­ké nebo zápa­do­ev­rop­ské produkci.

Ivan Pas­ser je pro mě zají­ma­vý také jako sou­část výzku­mu fil­mo­vé­ho exi­lu, kte­ré­mu se sou­stav­ně věnu­ji. Na jeho pří­bě­hu v kni­ze demon­stru­ji typic­ký osud čes­ké­ho fil­ma­ře, jehož dílo bylo pohnu­tý­mi ději­na­mi roz­lo­me­no mini­mál­ně do dvou čás­tí. Zají­mal mě při­tom jak svou roz­ma­ni­tos­tí až pře­kva­pi­vý umě­lec­ký osud Iva­na Pas­se­ra, tak popis adap­ta­ce na odliš­né kul­tur­ní podmínky.

Hovo­ří­te o „adap­ta­ci na odliš­né kul­tur­ní pod­mín­ky“. Exis­tu­je něja­ký vzor, na kte­rém by šlo uká­zat, jak se jed­not­li­ví čeští či čes­ko­slo­ven­ští reži­sé­ři po odcho­du do exi­lu sží­va­li s novým pro­stře­dím? Mění se napří­klad poe­ti­ka jejich práce?
Jeden vzor urči­tě nee­xis­tu­je. Jak jsou roz­ma­ni­té osu­dy jed­not­li­vých lidí, je roz­ma­ni­té i pro­stře­dí, do kte­ré­ho při­chá­ze­li. Jiné pod­mín­ky pano­va­ly na výcho­dě Spo­je­ných stá­tů, kde Ivan Pas­ser půso­bil prv­ní dese­ti­le­tí po odcho­du do exi­lu, jiné na západ­ním pobře­ží, kde půso­bil od kon­ce sedm­de­sá­tých let, jiné v západ­ní Evropě.

Pokud lze něco sle­do­vat, je to cel­ko­vá poe­ti­ka exi­lu – řada fil­ma­řů se cit­li­vě­ji vzta­hu­je k obec­ně poli­tic­kým a obec­ně lid­ským téma­tům. Vztah člo­vě­ka a spo­leč­nos­ti napří­klad vět­ši­nou nahlí­že­jí z out­si­der­ské per­spek­ti­vy. To do urči­té míry pla­tí i pro Iva­na Pas­se­ra a pro jeho zau­je­tí anti­hr­di­ny, lid­mi z okra­je spo­leč­nos­ti, kte­ří jsou spí­še obě­tí spo­le­čen­ské­ho pořád­ku než jeho strůj­ci. Naši exu­lan­ti v cizi­ně roz­ví­je­jí jako téma stře­do­ev­rop­ský pocit nejis­to­ty a ohro­že­ní, pro­to­že ho doma sami zakusili.

Inspi­ro­va­la zahra­nič­ní tvůr­ce čes­ká nová vlna šede­sá­tých let?
Je nepo­chyb­né, že čes­ká nová vlna měla v zahra­ni­čí vel­ký ohlas kri­tic­ký a fes­ti­va­lo­vý. Byla reflek­to­vá­na jako feno­mén a širo­ce se o ní v zahra­ni­čí refe­ro­va­lo. Na pří­mý vliv může­me usu­zo­vat jedi­ně z osob­ních výpo­vě­dí jed­not­li­vých fil­ma­řů, pat­řil by sem napří­klad Lindsay Ander­son a s ním i brit­ský film šede­sá­tých let.

Vliv zpro­střed­ko­va­ný může­me vysle­do­vat ve výcho­vě mla­dých fil­ma­řů na praž­ské FAMU, kte­rá jako ško­la ovliv­ni­la celou gene­ra­ci jugo­sláv­ských tvůr­ců. Lze také sle­do­vat urči­té linie zpro­střed­ko­va­né­ho vli­vu, kte­rý je spí­še šíře­ním kul­tur­ní­ho pohy­bu než pří­mou návaz­nos­tí odpo­ví­da­jí­cí vzta­hu ško­ly a žáka nebo žáka a mistra.

Co bys­te čte­ná­řům Lite­rá­rek dopo­ru­čil z dneš­ní fil­mo­vé produkce?
Mám-li být kon­krét­ní, tak vůbec to nej­dů­le­ži­těj­ší a nej­za­jí­ma­věj­ší, co zde vznik­lo od roku 1989, je doku­ment Občan Havel. Pova­žu­ji ho za napros­to uni­kát­ní kul­tur­ní feno­mén, kte­rý mě fas­ci­nu­je nejen výsled­ným tva­rem, ale i tím, jak fun­gu­je ve spo­leč­nos­ti, a celým pří­bě­hem své­ho vzniku.

Za sním­kem sto­jí jak dra­ma­tic­ký osob­ní pří­běh Vác­la­va Hav­la jako sle­do­va­né­ho před­mě­tu, tak původ­ní­ho auto­ra Pav­la Kou­tec­ké­ho. Důle­ži­tý je i vstup Mir­ka a Tonič­ky Jan­ko­vých: tvar, kte­rý tomu sním­ku dali, se prav­dě­po­dob­ně tro­chu odli­šu­je od původ­ní­ho zámě­ru Pav­la Kou­tec­ké­ho. Nevím, že by někde ve svě­tě podob­ným způ­so­bem vzni­kl časosběr­ný doku­ment mapu­jí­cí život­ní pří­běh člo­vě­ka politického.

Je doku­men­tár­ní film sil­nou strán­kou sou­čas­né čes­ké fil­ma­ři­ny? A pokud ano, lze jme­no­vat někte­ré z auto­rů, jejichž fil­my bychom nemě­li přehlédnout?
Jest­li je něco sil­nou strán­kou čes­ké fil­ma­ři­ny, pak je to doku­ment. Již jsem zmí­nil Mir­ka Jan­ka, zají­ma­vá je celá „vach­kov­ská ško­la“, napří­klad Jan Gogo­la mlad­ší nebo Vít Jane­ček. Vel­mi mě zau­jal doku­ment Kupře­du levá, kupře­du pra­vá Lídy Jab­lon­ské. Skr­ze tyto auto­ry se film stá­vá nástro­jem spo­le­čen­ské reflexe. Mimo FAMU zde hra­je důle­ži­tou roli také Mezi­ná­rod­ní fes­ti­val doku­men­tár­ních fil­mů v Jih­la­vě. Doku­men­ty zde nejsou jen zále­ži­tos­tí pro pár znal­ců, mají schop­nost být sou­čás­tí spo­le­čen­ské­ho dis­kur­su o naší minu­los­ti i současnosti.

Sou­čás­tí pohnu­té­ho pří­bě­hu Obča­na Hav­la je i sku­teč­nost, že ho nako­nec pro­dukč­ně neza­ští­ti­la Čes­ká tele­vi­ze, ale tele­vi­ze Nova. Jaký je vůbec vztah Čes­ké tele­vi­ze k poli­tic­ké­mu nebo spo­le­čen­sko­kri­tic­ké­mu doku­men­tu, o kte­rém jste prá­vě hovořil?
Nechci hovo­řit za Čes­kou tele­vi­zi. Pokud bych měl situ­a­ci ana­ly­zo­vat sám, nebu­du mít pro dra­ma­tur­gii ČT jakož­to tele­vi­ze veřej­né služ­by pří­liš pocho­pe­ní. Sou­dím totiž, že postrá­dá schop­nost roz­po­znat kul­tur­ní i spo­le­čen­skou hod­no­tu urči­tých pro­jek­tů, kte­ré se tak do její­ho vysí­lá­ní buď obtíž­ně pro­sa­zu­jí, nebo pří­mo kon­čí u kon­ku­ren­ce. To jsou pro mě vel­mi váž­né indi­cie selhá­vá­ní tele­viz­ní dra­ma­tur­gie. O Obča­nu Hav­lo­vi jsem hovo­řil. Při­po­jil bych ješ­tě rekon­struk­ci doku­men­tár­ní­ho zázna­mu pro­ce­su s Mila­dou Horá­ko­vou, kte­rý se Mar­tin Vadas již léta pokou­ší dokon­čit ve spo­lu­prá­ci s Čes­kou tele­vi­zí. Ta je totiž v pří­pa­dě toho­to něko­li­ka­ho­di­no­vé­ho pro­jek­tu jedi­nou insti­tu­cí, kte­rá mu může pomo­ci a kte­rá výsled­ný pořad může uve­řej­nit, nee­xis­tu­je alternativa.

Nemu­sí při­tom jít o pro­jev zlé vůle nebo poli­tic­kou úlit­bu, ale o pro­jev urči­té lenos­ti. Tyto pro­jek­ty zpra­vi­dla nejde snad­no zařa­dit do pro­dukč­ních pro­gra­mů ani vysí­la­cích sché­mat, pro­to­že se neda­jí přes­ně nafor­má­to­vat. Tele­vi­ze fun­gu­je jako továr­na, tak­že když má doku­ment jiný roz­měr než komerč­ní hodi­nu – pade­sát tři až pade­sát sedm minut, tak se najed­nou neví, co s ním. Rea­li­za­ci někte­rých pro­jek­tů mohou brá­nit i tako­vé věci, roz­ho­du­jí­cí jsou ovšem kul­tur­ní limi­ty dra­ma­tur­gie Čes­ké tele­vi­ze, dané kva­li­tou lidí, kte­ří ji řídí. Cítím, že tele­viz­ní pro­duk­ce by byla schop­ná pře­ko­nat vlast­ní ome­ze­ní, pokud by dra­ma­tur­gie fun­go­va­la inspi­ra­tiv­ně. Jen­že pro­gram v tele­vi­zi za posled­ních pět let nedě­la­la ani jed­na výrazná osob­nost typu Čestmí­ra Kopeckého.

Je poho­dl­né vyrá­bět kla­sic­ké zave­de­né for­má­ty, kte­ré niko­ho neu­ra­zí a s nimiž není prá­ce navíc. V zása­dě se mi zdá, že se tele­vi­ze spí­še sna­ží nemít pro­blémy, než něco zají­ma­vé­ho říci a v tom­to smys­lu plnit veřej­nou službu.

Říkal jste, že zázna­my z pro­ce­su s Mila­dou Horá­ko­vou nemů­že uvést jiná než Čes­ká tele­vi­ze. Máme se spí­še sna­žit o zalo­že­ní alter­na­tiv­ní­ho média – tře­ba stře­do­ev­rop­ské tele­vi­ze Arte – nebo usi­lo­vat o zkva­lit­ně­ní tele­vi­ze veřej­né služ­by? Z vašich slov sou­dím na dru­hou možnost.
Důle­ži­těj­ší, než jakým způ­so­bem bude daná tele­vi­ze kon­stru­o­vá­na, je, jakou bude plnit služ­bu. Zalo­žit stře­do­ev­rop­skou tele­vi­zi Arte je nápad doce­la dob­rý. Nejsem si ale jist, zda může­me jeho rea­li­za­ci oče­ká­vat v nej­bliž­ší době. Koexis­ten­ce růz­ných alter­na­tiv­ních mode­lů je nut­ným před­po­kla­dem a pod­houbím demo­kra­cie. Dnes se mi zdá, že trh se uni­fi­ku­je, až není mož­né roz­li­šit jed­not­li­vé kaná­ly. Kdo jiný by měl plnit funk­ci alter­na­ti­vy než prá­vě tele­vi­ze veřej­né služ­by, kte­rou si pro­to platíme?

Tady asi nemů­že nepad­nout otáz­ka, co to ta tele­vi­ze veřej­né služ­by vlast­ně je. Exis­tu­je v rám­ci Rady Čes­ké tele­vi­ze dis­ku­se o pojmu veřejnoprávnosti?
Radu Čes­ké tele­vi­ze tvo­ří pat­náct lidí a nevím, kolik z nich sku­teč­ně zají­má, co je to veřej­ná služ­ba a jak a čím ji lze plnit. Vaše otáz­ka se dotý­ká řady věcí, kte­ré mají ze záko­na co činit s Radou Čes­ké tele­vi­ze: nej­zře­tel­ně­ji dopi­so­vé agen­dy, tedy stíž­nos­tí na Čes­kou tele­vi­zi, kde auto­ři podá­ní v mno­ha pří­pa­dech ope­ru­jí poru­še­ním záko­na o Čes­ké tele­vi­zi, kte­rý tu služ­bu defi­nu­je. Pokud svou otáz­kou smě­řu­je­te k inte­lek­tu­ál­ní deba­tě či refle­xi pojmu veřej­no­práv­nos­ti, tak ta v Radě nepro­bí­há ani náho­dou. Ale­spoň já jsem žád­né tako­vé dis­ku­si pří­to­men nebyl.

Nežá­dám po Radě Čes­ké tele­vi­ze teo­re­tic­kou dis­ku­si na aka­de­mic­ké úrov­ni. Ale nemo­hu se neze­ptat, jak může Rada Čes­ké tele­vi­ze posu­zo­vat, zda ČT posky­tu­je záko­nem sta­no­ve­nou služ­bu, když rad­ní nema­jí před­sta­vu o obsa­hu pojmu veřejnoprávnosti?
Rada není abs­trakt­ní enti­ta. Její agen­du při­pra­vu­je před­se­da nebo před­sed­nic­tvo a sta­no­vu­je ji zákon. V zása­dě je ten­to způ­sob fun­go­vá­ní Rady nešťast­ný, pro­to­že ji posou­vá do pozi­ce lep­ší­ho sekre­tá­ře, kte­rý nemá zákon­né ani for­mál­ní nástro­je, aby spo­lu­u­tvá­řel insti­tu­ci, ani nepod­ně­cu­je – v inte­lek­tu­ál­ním slo­va smys­lu – dis­ku­si o obsa­hu vysí­lá­ní. Jed­no­du­chá odpo­věď na vaši otáz­ku pak je, že Rada není tím orgá­nem, kte­rý by napo­má­hal pocho­pe­ní a zkva­lit­ně­ní veřej­né služ­by, prá­vě pro­to, že se sama ome­zi­la pří­liš lega­lis­tic­kým výkla­dem své pozice.

Exis­tu­je orgán, kte­rý napo­má­há pocho­pe­ní a zkva­lit­ně­ní veřej­né služby?
Nevím o něm. Jde o věc dale­ko šir­ší spo­le­čen­ské deba­ty, kte­rou muse­jí vést i insti­tu­ce jako vyso­ké ško­ly, kul­tur­ní nebo odbor­né časo­pi­sy. V momen­tě, kdy nefun­gu­je klí­čo­vý člá­nek toho řetěz­ce, Rada Čes­ké tele­vi­ze, kte­rá má být zástup­cem veřej­nos­ti a kon­t­ro­lo­vat veřej­nou služ­bu, tak je tam něco vel­mi špat­ně. Prv­ní Rady Čes­ké tele­vi­ze v deva­de­sá­tých letech už jen svým slo­že­ním muse­ly být inspi­ra­tiv­něj­ší než sbor stávající.

Rada Čes­ké tele­vi­ze byla v letoš­ním roce před­mě­tem již dvou roz­ho­vo­rů s vámi (Týden č. 5/2008 a Euro č. 12/2008) a nemys­lím, že bychom nyní při­nes­li něco nad jejich rámec. Zeptal bych se na věc mož­ná tro­chu instru­men­tál­ní. Jak vypa­da­lo hla­so­vá­ní o roz­počtu Čes­ké tele­vi­ze na aktu­ál­ní rok?
Pokud si dob­ře vzpo­mí­nám, tak to hla­so­vá­ní pro­běh­lo téměř bez deba­ty. Vystou­pi­li jsme, já a Petr Uhl, s něčím, co ote­ví­ra­lo něja­ký pro­blém, a hla­so­vá­ní dopadlo prá­vě tak­to – pou­ze my dva jsme nehla­so­va­li pro ten­to roz­po­čet. Což v době, kdy Rada byla dese­ti­člen­ná, byl obvyk­lý výsle­dek hla­so­vá­ní – osm ku dvě­ma, devět ku jed­né, někdy mož­ná sedm ku třem, ale to už bylo maximum.

Kdy­by poměr hla­su­jí­cích byl prá­vě obrá­ce­ný a Rada ČT roz­po­čet neod­sou­hla­si­la, co by se stalo?
Lze před­po­klá­dat, že by došlo k něja­kým doha­do­va­cím jed­ná­ním. Roz­po­čet by byl upra­ven, byly vyjas­ně­ny pozi­ce nebo zámě­ry, pokud jde o pro­gra­mo­vé pri­o­ri­ty. Odmít­nu­tí roz­počtu by jis­tě vyvo­la­lo deba­tu, kte­rá by skon­či­la jeho schvá­le­ním v upra­ve­né podo­bě při něja­kém dal­ším hlasování.

Je pro­kle­tím této Rady, že se vět­ši­nou cho­vá jako sou­část manage­men­tu, ať už tím, že ho neu­stá­le obha­ju­je, nebo tím, že roz­ho­du­je v jeho inten­cích. Rada má posky­to­vat Čes­ké tele­vi­zi refle­xi. A upo­zor­ně­ní na neu­jas­ně­nost stra­te­gií v sou­vis­los­ti s roz­poč­tem je napl­ně­ním této funk­ce. Nejde o to, čeho se dosáh­ne v kon­krét­ních věcech, ale o vyvo­lá­ní kon­krét­ní­ho impul­su, kte­rý je mož­né zhodnotit.

Jste jed­ním z auto­rů výzvy čty­ři­a­dva­ce­ti brněn­ských kul­tur­ních osob­nos­tí vyzý­va­jí­cí k odstou­pe­ní ředi­te­le brněn­ské­ho tele­viz­ní­ho stu­dia Kar­la Buri­a­na. Jak se situ­a­ce po šes­ti měsí­cích vyvinula?
Nevy­vi­nu­la se více­mé­ně nijak, což ale není nic pře­kva­pi­vé­ho. Jsem pře­svěd­čen, že urči­té věci ve spo­le­čen­ském živo­tě je potře­ba arti­ku­lo­vat, aniž nut­ně muse­jí vyvo­lat ten insti­tu­ci­o­nál­ní efekt. Věřím ve význam a sílu občan­ských gest. Mož­ná je to i mé pro­kle­tí, kte­ré si nesu z kon­ce osm­de­sá­tých let, kdy jsem se tro­chu pohy­bo­val v disen­tu a kdy občan­ské ges­to bylo jedi­nou mož­nos­tí akce. Pří­pad Kar­la Buri­a­na se ode­hrá­vá v rovi­ně sym­bo­lic­ké a prak­tic­ké. Sym­bo­lic­ky lze říci, že pokud je hlav­ním hygi­e­ni­kem řez­ník, kte­rý pro­dá­val zka­že­né maso, tak je něco špat­ně. Samo­zřej­mě, že býva­lý obchod­ník se zka­že­ným masem může být tím nej­lep­ším hygi­e­ni­kem v pří­pa­dě, když se omlu­ví za to, že pod­vá­děl. Tato reflexe u Kar­la Buri­a­na nepro­běh­la a jako oso­ba je pro mě na svém mís­tě zce­la nepři­ja­tel­ný. Insti­tu­ce veřej­né služ­by je posta­ve­na pře­de­vším na důvě­ry­hod­nos­ti, a je-li zpo­chyb­ně­na, pře­stá­vá fungovat.

Původ­ně jsem se domní­val, že celá ta zvlášt­ní udá­lost má poli­tic­ké kono­ta­ce. Vzhle­dem k pro­rost­los­ti poli­tic­kých a eko­no­mic­kých elit je nepo­chyb­ně má, ale kon­krét­ně pod­le vše­ho sou­vi­sí s výstav­bou tele­viz­ní­ho stu­dia v Brně. Utra­tí se tam šest set mili­o­nů, což jsou obrov­ské a jis­tě i nesmír­ně při­taž­li­vé pro­střed­ky. Je láka­vé být při­tom a mít v čele stu­dia člo­vě­ka, kte­rý je buď něko­mu zavá­zán, nebo je něčím vydíratelný.

Obdr­žel jste pro letoš­ní rok cenu Fran­tiš­ka Krie­g­la, udě­lo­va­nou Nada­cí Char­ty 77, mimo jiné za „osa­mo­ce­ný boj v Radě Čes­ké tele­vi­ze“. Je Fran­ti­šek Krie­gl někdo, ke komu bys­te se jako ke vzo­ru nebo inspi­ra­tiv­ní osob­nos­ti vztahoval?
Cenu Fran­tiš­ka Krie­g­la při­jí­mám s oprav­du veli­kým osty­chem. Jde o typ oce­ně­ní, kte­ré nejde odmít­nout, kte­ré ale záro­veň vyzý­vá k co nej­vět­ší skrom­nos­ti. Měli by je dostá­vat lidé, kte­ří se dáva­jí všanc vskut­ku váž­ným způ­so­bem. Já jsem pou­ze plnil svo­ji funk­ci, nota bene funk­ci pla­ce­nou. To, co tam dělám, pova­žu­ji za svou povin­nost, tedy za něco zce­la samo­zřej­mé­ho. Ceny si vážím a rozu­mím jí tak, že nejde ani tak o cenu udě­le­nou mé oso­bě, jako o ces­tu, jak upo­zor­nit na pro­blémy zejmé­na v oblas­ti veřej­ných médií.

Pokud jde o Fran­tiš­ka Krie­g­la, je to pro mě člo­věk odva­hy, kte­ré­ho si musí kaž­dý vážit. Já mám samo­zřej­mě troš­ku pro­blém v tom, že byl čle­nem komu­nis­tic­ké stra­ny, jak­ko­li byl komu­nis­tou reform­ním. Pří­běhy lidí, kte­ří byli v komu­nis­tic­ké stra­ně, reform­ní­mi komu­nis­ty a poslé­ze tře­ba sig­na­tá­ři Char­ty 77, jsou jako­by roz­lo­me­ny. Osob­ní pří­běh Fran­tiš­ka Krie­g­la vidím jako pří­běh niko­li jed­no­znač­né­ho hrdi­ny, ale jako pří­běh člo­vě­ka, kte­rý pře­ko­nal sám sebe, čímž je cen­něj­ší, než kdy­by jeho pří­běh byl jenom lineární.

Schá­zí­me se ve vaší pra­cov­ně na Filo­zo­fic­ké fakul­tě Masa­ry­ko­vy uni­ver­zi­ty v Brně. Jde o ško­lu, kte­rá je, jis­tě niko­li neprá­vem, stá­le spo­jo­vá­na se jmé­nem své­ho před­cho­zí­ho rek­to­ra Jiří­ho Zla­tuš­ky. Jak se pod­le vás pro­mě­ni­la Masa­ry­ko­va uni­ver­zi­ta za jeho úřadování?
Na své pozi­ci vedou­cí­ho kated­ry a čle­na aka­de­mic­ké­ho sená­tu fakul­ty jsem vlá­du Jiří­ho Zla­tuš­ky vní­mal jako dobu poměr­ně agre­siv­ní cen­t­ra­lis­tic­ké a tech­no­kra­tic­ky ori­en­to­va­né poli­ti­ky. Nut­no říci, že to byla poli­ti­ka ne vždy pří­jem­ná a ne vždy pro­duk­tiv­ní. Jiří Zla­tuš­ka si počí­nal tak tro­chu jako gene­rál velí­cí voj­sku, niko­li jako rek­tor, kte­rý komu­ni­ku­je s rov­no­práv­ný­mi part­ne­ry. Na dru­hou stra­nu, nebýt toho­to dru­hu jed­ná­ní, neby­la by dnes Masa­ry­ko­va uni­ver­zi­ta asi nej­mo­der­něj­ší čes­kou vyso­kou ško­lou, pokud vez­me­me struk­tu­ro­va­né stu­dij­ní pro­gra­my nebo čas­to pro­klí­na­ný, ale v zása­dě fun­gu­jí­cí elek­tro­nic­ký infor­mač­ní sys­tém. Pod­le mě se tedy uni­ver­zi­ta sice šokem, ale v zása­dě zdra­vě transformovala.

Za nej­pro­ble­ma­tič­těj­ší pro­jekt Jiří­ho Zla­tuš­ky pova­žu­ji výstav­bu kam­pu­su. Jde o obrov­skou inves­ti­ci, jejíž pro­zí­ra­vos­tí si nejsem jist. Na dru­hou stra­nu je za jeho stav­bou vidět urči­tá stra­te­gic­ká úva­ha: Brno je uni­ver­zit­ním měs­tem. Jeho domi­nan­tou je uni­ver­zi­ta, kte­rá při­ta­hu­je urči­tý typ oby­va­tel­stva, turis­ti­ky a tak podob­ně. I za Jiří­ho Zla­tuš­ky pro­šlo trans­for­ma­cí z měs­ta prů­mys­lo­vé­ho na měs­to napl­ňu­jí­cí ideu vzdě­la­nost­ní spo­leč­nos­ti, což by se bez kam­pu­su zřej­mě neo­be­šlo. Zdán­li­vě se tím popí­rám, ale pro­ces srůs­tá­ní uni­ver­zi­ty s měs­tem nako­nec hod­no­tím spí­še příznivě.