Patrik Eichler, Literární noviny, 21.7.2008, č. 30, s. 15,
FOTO: Zdroj LtN
S filmovým publicistou, vysokoškolským pedagogem a členem Rady České televize Jiřím Voráčem o Ivanu Passerovi a českém filmovém exilu, o českém filmovém dokumentu a televizi veřejné služby i o proměnách Masarykovy univerzity za rektorování Jiřího Zlatušky.
Jiří VoráčKdyž jsme se před časem domlouvali na natáčení tohoto rozhovoru, omluvil jste se s tím, že dokončujete knihu a nemáte na setkání čas. Mohu se nyní zeptat, o čem jste psal a kdy bude kniha vydána?
Jde o monografii věnovanou režiséru Ivanu Passerovi, která byla představena na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Ivan Passer v jeho průběhu – 10. července – totiž oslavil své pětasedmdesáté narozeniny. Jde o monografii, ve které jsem se pokusil popsat jak život této klíčové osobnosti nové vlny, tak i Passerovu u nás téměř neznámou tvorbu. Zatímco v Československu stačil natočit pouze Intimní osvětlení a jeden krátký snímek, po odchodu do exilu natočil dalších patnáct filmů v americké nebo západoevropské produkci.
Ivan Passer je pro mě zajímavý také jako součást výzkumu filmového exilu, kterému se soustavně věnuji. Na jeho příběhu v knize demonstruji typický osud českého filmaře, jehož dílo bylo pohnutými dějinami rozlomeno minimálně do dvou částí. Zajímal mě přitom jak svou rozmanitostí až překvapivý umělecký osud Ivana Passera, tak popis adaptace na odlišné kulturní podmínky.
Hovoříte o „adaptaci na odlišné kulturní podmínky“. Existuje nějaký vzor, na kterém by šlo ukázat, jak se jednotliví čeští či českoslovenští režiséři po odchodu do exilu sžívali s novým prostředím? Mění se například poetika jejich práce?
Jeden vzor určitě neexistuje. Jak jsou rozmanité osudy jednotlivých lidí, je rozmanité i prostředí, do kterého přicházeli. Jiné podmínky panovaly na východě Spojených států, kde Ivan Passer působil první desetiletí po odchodu do exilu, jiné na západním pobřeží, kde působil od konce sedmdesátých let, jiné v západní Evropě.
Pokud lze něco sledovat, je to celková poetika exilu – řada filmařů se citlivěji vztahuje k obecně politickým a obecně lidským tématům. Vztah člověka a společnosti například většinou nahlížejí z outsiderské perspektivy. To do určité míry platí i pro Ivana Passera a pro jeho zaujetí antihrdiny, lidmi z okraje společnosti, kteří jsou spíše obětí společenského pořádku než jeho strůjci. Naši exulanti v cizině rozvíjejí jako téma středoevropský pocit nejistoty a ohrožení, protože ho doma sami zakusili.
Inspirovala zahraniční tvůrce česká nová vlna šedesátých let?
Je nepochybné, že česká nová vlna měla v zahraničí velký ohlas kritický a festivalový. Byla reflektována jako fenomén a široce se o ní v zahraničí referovalo. Na přímý vliv můžeme usuzovat jedině z osobních výpovědí jednotlivých filmařů, patřil by sem například Lindsay Anderson a s ním i britský film šedesátých let.
Vliv zprostředkovaný můžeme vysledovat ve výchově mladých filmařů na pražské FAMU, která jako škola ovlivnila celou generaci jugoslávských tvůrců. Lze také sledovat určité linie zprostředkovaného vlivu, který je spíše šířením kulturního pohybu než přímou návazností odpovídající vztahu školy a žáka nebo žáka a mistra.
Co byste čtenářům Literárek doporučil z dnešní filmové produkce?
Mám-li být konkrétní, tak vůbec to nejdůležitější a nejzajímavější, co zde vzniklo od roku 1989, je dokument Občan Havel. Považuji ho za naprosto unikátní kulturní fenomén, který mě fascinuje nejen výsledným tvarem, ale i tím, jak funguje ve společnosti, a celým příběhem svého vzniku.
Za snímkem stojí jak dramatický osobní příběh Václava Havla jako sledovaného předmětu, tak původního autora Pavla Kouteckého. Důležitý je i vstup Mirka a Toničky Jankových: tvar, který tomu snímku dali, se pravděpodobně trochu odlišuje od původního záměru Pavla Kouteckého. Nevím, že by někde ve světě podobným způsobem vznikl časosběrný dokument mapující životní příběh člověka politického.
Je dokumentární film silnou stránkou současné české filmařiny? A pokud ano, lze jmenovat některé z autorů, jejichž filmy bychom neměli přehlédnout?
Jestli je něco silnou stránkou české filmařiny, pak je to dokument. Již jsem zmínil Mirka Janka, zajímavá je celá „vachkovská škola“, například Jan Gogola mladší nebo Vít Janeček. Velmi mě zaujal dokument Kupředu levá, kupředu pravá Lídy Jablonské. Skrze tyto autory se film stává nástrojem společenské reflexe. Mimo FAMU zde hraje důležitou roli také Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Dokumenty zde nejsou jen záležitostí pro pár znalců, mají schopnost být součástí společenského diskursu o naší minulosti i současnosti.
Součástí pohnutého příběhu Občana Havla je i skutečnost, že ho nakonec produkčně nezaštítila Česká televize, ale televize Nova. Jaký je vůbec vztah České televize k politickému nebo společenskokritickému dokumentu, o kterém jste právě hovořil?
Nechci hovořit za Českou televizi. Pokud bych měl situaci analyzovat sám, nebudu mít pro dramaturgii ČT jakožto televize veřejné služby příliš pochopení. Soudím totiž, že postrádá schopnost rozpoznat kulturní i společenskou hodnotu určitých projektů, které se tak do jejího vysílání buď obtížně prosazují, nebo přímo končí u konkurence. To jsou pro mě velmi vážné indicie selhávání televizní dramaturgie. O Občanu Havlovi jsem hovořil. Připojil bych ještě rekonstrukci dokumentárního záznamu procesu s Miladou Horákovou, který se Martin Vadas již léta pokouší dokončit ve spolupráci s Českou televizí. Ta je totiž v případě tohoto několikahodinového projektu jedinou institucí, která mu může pomoci a která výsledný pořad může uveřejnit, neexistuje alternativa.
Nemusí přitom jít o projev zlé vůle nebo politickou úlitbu, ale o projev určité lenosti. Tyto projekty zpravidla nejde snadno zařadit do produkčních programů ani vysílacích schémat, protože se nedají přesně naformátovat. Televize funguje jako továrna, takže když má dokument jiný rozměr než komerční hodinu – padesát tři až padesát sedm minut, tak se najednou neví, co s ním. Realizaci některých projektů mohou bránit i takové věci, rozhodující jsou ovšem kulturní limity dramaturgie České televize, dané kvalitou lidí, kteří ji řídí. Cítím, že televizní produkce by byla schopná překonat vlastní omezení, pokud by dramaturgie fungovala inspirativně. Jenže program v televizi za posledních pět let nedělala ani jedna výrazná osobnost typu Čestmíra Kopeckého.
Je pohodlné vyrábět klasické zavedené formáty, které nikoho neurazí a s nimiž není práce navíc. V zásadě se mi zdá, že se televize spíše snaží nemít problémy, než něco zajímavého říci a v tomto smyslu plnit veřejnou službu.
Říkal jste, že záznamy z procesu s Miladou Horákovou nemůže uvést jiná než Česká televize. Máme se spíše snažit o založení alternativního média – třeba středoevropské televize Arte – nebo usilovat o zkvalitnění televize veřejné služby? Z vašich slov soudím na druhou možnost.
Důležitější, než jakým způsobem bude daná televize konstruována, je, jakou bude plnit službu. Založit středoevropskou televizi Arte je nápad docela dobrý. Nejsem si ale jist, zda můžeme jeho realizaci očekávat v nejbližší době. Koexistence různých alternativních modelů je nutným předpokladem a podhoubím demokracie. Dnes se mi zdá, že trh se unifikuje, až není možné rozlišit jednotlivé kanály. Kdo jiný by měl plnit funkci alternativy než právě televize veřejné služby, kterou si proto platíme?
Tady asi nemůže nepadnout otázka, co to ta televize veřejné služby vlastně je. Existuje v rámci Rady České televize diskuse o pojmu veřejnoprávnosti?
Radu České televize tvoří patnáct lidí a nevím, kolik z nich skutečně zajímá, co je to veřejná služba a jak a čím ji lze plnit. Vaše otázka se dotýká řady věcí, které mají ze zákona co činit s Radou České televize: nejzřetelněji dopisové agendy, tedy stížností na Českou televizi, kde autoři podání v mnoha případech operují porušením zákona o České televizi, který tu službu definuje. Pokud svou otázkou směřujete k intelektuální debatě či reflexi pojmu veřejnoprávnosti, tak ta v Radě neprobíhá ani náhodou. Alespoň já jsem žádné takové diskusi přítomen nebyl.
Nežádám po Radě České televize teoretickou diskusi na akademické úrovni. Ale nemohu se nezeptat, jak může Rada České televize posuzovat, zda ČT poskytuje zákonem stanovenou službu, když radní nemají představu o obsahu pojmu veřejnoprávnosti?
Rada není abstraktní entita. Její agendu připravuje předseda nebo předsednictvo a stanovuje ji zákon. V zásadě je tento způsob fungování Rady nešťastný, protože ji posouvá do pozice lepšího sekretáře, který nemá zákonné ani formální nástroje, aby spoluutvářel instituci, ani nepodněcuje – v intelektuálním slova smyslu – diskusi o obsahu vysílání. Jednoduchá odpověď na vaši otázku pak je, že Rada není tím orgánem, který by napomáhal pochopení a zkvalitnění veřejné služby, právě proto, že se sama omezila příliš legalistickým výkladem své pozice.
Existuje orgán, který napomáhá pochopení a zkvalitnění veřejné služby?
Nevím o něm. Jde o věc daleko širší společenské debaty, kterou musejí vést i instituce jako vysoké školy, kulturní nebo odborné časopisy. V momentě, kdy nefunguje klíčový článek toho řetězce, Rada České televize, která má být zástupcem veřejnosti a kontrolovat veřejnou službu, tak je tam něco velmi špatně. První Rady České televize v devadesátých letech už jen svým složením musely být inspirativnější než sbor stávající.
Rada České televize byla v letošním roce předmětem již dvou rozhovorů s vámi (Týden č. 5/2008 a Euro č. 12/2008) a nemyslím, že bychom nyní přinesli něco nad jejich rámec. Zeptal bych se na věc možná trochu instrumentální. Jak vypadalo hlasování o rozpočtu České televize na aktuální rok?
Pokud si dobře vzpomínám, tak to hlasování proběhlo téměř bez debaty. Vystoupili jsme, já a Petr Uhl, s něčím, co otevíralo nějaký problém, a hlasování dopadlo právě takto – pouze my dva jsme nehlasovali pro tento rozpočet. Což v době, kdy Rada byla desetičlenná, byl obvyklý výsledek hlasování – osm ku dvěma, devět ku jedné, někdy možná sedm ku třem, ale to už bylo maximum.
Kdyby poměr hlasujících byl právě obrácený a Rada ČT rozpočet neodsouhlasila, co by se stalo?
Lze předpokládat, že by došlo k nějakým dohadovacím jednáním. Rozpočet by byl upraven, byly vyjasněny pozice nebo záměry, pokud jde o programové priority. Odmítnutí rozpočtu by jistě vyvolalo debatu, která by skončila jeho schválením v upravené podobě při nějakém dalším hlasování.
Je prokletím této Rady, že se většinou chová jako součást managementu, ať už tím, že ho neustále obhajuje, nebo tím, že rozhoduje v jeho intencích. Rada má poskytovat České televizi reflexi. A upozornění na neujasněnost strategií v souvislosti s rozpočtem je naplněním této funkce. Nejde o to, čeho se dosáhne v konkrétních věcech, ale o vyvolání konkrétního impulsu, který je možné zhodnotit.
Jste jedním z autorů výzvy čtyřiadvaceti brněnských kulturních osobností vyzývající k odstoupení ředitele brněnského televizního studia Karla Buriana. Jak se situace po šesti měsících vyvinula?
Nevyvinula se víceméně nijak, což ale není nic překvapivého. Jsem přesvědčen, že určité věci ve společenském životě je potřeba artikulovat, aniž nutně musejí vyvolat ten institucionální efekt. Věřím ve význam a sílu občanských gest. Možná je to i mé prokletí, které si nesu z konce osmdesátých let, kdy jsem se trochu pohyboval v disentu a kdy občanské gesto bylo jedinou možností akce. Případ Karla Buriana se odehrává v rovině symbolické a praktické. Symbolicky lze říci, že pokud je hlavním hygienikem řezník, který prodával zkažené maso, tak je něco špatně. Samozřejmě, že bývalý obchodník se zkaženým masem může být tím nejlepším hygienikem v případě, když se omluví za to, že podváděl. Tato reflexe u Karla Buriana neproběhla a jako osoba je pro mě na svém místě zcela nepřijatelný. Instituce veřejné služby je postavena především na důvěryhodnosti, a je-li zpochybněna, přestává fungovat.
Původně jsem se domníval, že celá ta zvláštní událost má politické konotace. Vzhledem k prorostlosti politických a ekonomických elit je nepochybně má, ale konkrétně podle všeho souvisí s výstavbou televizního studia v Brně. Utratí se tam šest set milionů, což jsou obrovské a jistě i nesmírně přitažlivé prostředky. Je lákavé být přitom a mít v čele studia člověka, který je buď někomu zavázán, nebo je něčím vydíratelný.
Obdržel jste pro letošní rok cenu Františka Kriegla, udělovanou Nadací Charty 77, mimo jiné za „osamocený boj v Radě České televize“. Je František Kriegl někdo, ke komu byste se jako ke vzoru nebo inspirativní osobnosti vztahoval?
Cenu Františka Kriegla přijímám s opravdu velikým ostychem. Jde o typ ocenění, které nejde odmítnout, které ale zároveň vyzývá k co největší skromnosti. Měli by je dostávat lidé, kteří se dávají všanc vskutku vážným způsobem. Já jsem pouze plnil svoji funkci, nota bene funkci placenou. To, co tam dělám, považuji za svou povinnost, tedy za něco zcela samozřejmého. Ceny si vážím a rozumím jí tak, že nejde ani tak o cenu udělenou mé osobě, jako o cestu, jak upozornit na problémy zejména v oblasti veřejných médií.
Pokud jde o Františka Kriegla, je to pro mě člověk odvahy, kterého si musí každý vážit. Já mám samozřejmě trošku problém v tom, že byl členem komunistické strany, jakkoli byl komunistou reformním. Příběhy lidí, kteří byli v komunistické straně, reformními komunisty a posléze třeba signatáři Charty 77, jsou jakoby rozlomeny. Osobní příběh Františka Kriegla vidím jako příběh nikoli jednoznačného hrdiny, ale jako příběh člověka, který překonal sám sebe, čímž je cennější, než kdyby jeho příběh byl jenom lineární.
Scházíme se ve vaší pracovně na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jde o školu, která je, jistě nikoli neprávem, stále spojována se jménem svého předchozího rektora Jiřího Zlatušky. Jak se podle vás proměnila Masarykova univerzita za jeho úřadování?
Na své pozici vedoucího katedry a člena akademického senátu fakulty jsem vládu Jiřího Zlatušky vnímal jako dobu poměrně agresivní centralistické a technokraticky orientované politiky. Nutno říci, že to byla politika ne vždy příjemná a ne vždy produktivní. Jiří Zlatuška si počínal tak trochu jako generál velící vojsku, nikoli jako rektor, který komunikuje s rovnoprávnými partnery. Na druhou stranu, nebýt tohoto druhu jednání, nebyla by dnes Masarykova univerzita asi nejmodernější českou vysokou školou, pokud vezmeme strukturované studijní programy nebo často proklínaný, ale v zásadě fungující elektronický informační systém. Podle mě se tedy univerzita sice šokem, ale v zásadě zdravě transformovala.
Za nejproblematičtější projekt Jiřího Zlatušky považuji výstavbu kampusu. Jde o obrovskou investici, jejíž prozíravostí si nejsem jist. Na druhou stranu je za jeho stavbou vidět určitá strategická úvaha: Brno je univerzitním městem. Jeho dominantou je univerzita, která přitahuje určitý typ obyvatelstva, turistiky a tak podobně. I za Jiřího Zlatušky prošlo transformací z města průmyslového na město naplňující ideu vzdělanostní společnosti, což by se bez kampusu zřejmě neobešlo. Zdánlivě se tím popírám, ale proces srůstání univerzity s městem nakonec hodnotím spíše příznivě.