Šílené, neuvěřitelné, neřešitelné. To vše se asi dere na jazyk po dočtení této smutné knihy. Dramatické vyvrcholení rodinné tragédie doktora Abuelaishe přišlo jako blesk z čistého nebe už na počátku roku 2009. Od té doby uplynul nějaký čas k sepsání jeho vzpomínek, pak k jejich vydání v angličtině a nakonec k českému překladu knihy. Pro izraelsko-palestinský konflikt je ale naprosto příznačné, že za těch několik let, které od války uplynuly, se vlastně vůbec nic nezměnilo a že třeba zrovna zítra mohou ve Svaté zemi zase přijít o život tři děti z jedné rodiny – ať už zabité palestinským teroristou, jako tomu bylo v březnu 2011 v židovské osadě Itamar, anebo izraelským bombardováním arabských civilistů.
Vždyť i celá ta válka na přelomu let 2008 a 2009 sice přišla v době velkého dusna před bouřkou, ale stejně nakonec jako blesk z čistého nebe. Už rok jsem byl zpravodajem na Blízkém východě a sledoval jsem, jak po půl roce vratkého příměří mezi Izraelem a Hamásem obě strany začínají klid zbraní porušovat. Každý drobný útok Palestinců nebo izraelské proniknutí do Gazy se stávalo záminkou k protiakci. A vše komplikovala skutečnost, že se v Izraeli chystaly parlamentní volby, kdy se už tradičně hlavní kandidáti na premiérské křeslo chtějí blýsknout jako rozhodní zastánci národních zájmů, zejména pokud sami v minulosti nosili generálskou uniformu. Plané výzvy ke zdrženlivosti narážely na zeď dobře promazaného soukolí vojenských příprav, ministr obrany končící vlády Ehud Barak si chtěl zajistit, že bude bez ohledu na výsledek voleb ministrem obrany i ve vládě nové, a radikálové z Hamásu mu svými minami a raketami s radostí dodávali argumenty k tvrdému zásahu.
Když k němu došlo, měl jsem zrovna s manželkou po dlouhé době den volna, byli jsme na výletě v poušti. Jakmile mi v té pustině na mobil začaly přicházet zprávy o desítkách izraelských raket dopadajících na Gazu, věděl jsem, že tohle už nejsou běžné potyčky, ale další izraelsko-arabská válka. Rutinní život v tu chvíli na několik týdnů končil nejen pro Palestince a Izraelce, ale i pro desítky novinářů, jako jsem byl já. Reportáže z protiválečných i proválečných demonstrací, rozhovory s Arabkami i Židovkami plačícími nad dětmi zabitými těmi druhými. A také nadávky v arabštině i fyzické hrozby za to, že jsem z Českého rozhlasu, protože český premiér Mirek Topolánek tehdy bombardování Gazy označil za izraelskou „obrannou válku“.
Nakonec v ní během měsíce zahynulo na izraelské straně třináct lidí – tři civilisté, zbytek byli vojáci, z nichž pět zabila špatně zaměřená palba jejich spolubojovníků. Na palestinské straně bylo mrtvých stokrát více než u Izraelců. Zahynuly stovky příslušníků palestinské policie, bojovníků radikálních ozbrojených skupin a teroristů. A také stovky palestinských civilistů, mezi nimiž byly i tři dcery doktora Abuelaishe.
Propaganda běžela naplno na obou stranách. Palestinci opět bezostyšně vysvětlovali jakýkoli teroristický útok proti izraelským civilistům z minulosti tím, jaké obrázky teď přicházely z Gazy. Přecházeli fakt, že palestinští ozbrojenci v Gaze si v mnoha případech cíleně dělali lidské štíty z místních civilistů, zato přibývalo zjevně naaranžovaných fotografií trpících Palestinců, jako kdyby skutečný rozsah zkázy nebyl dostatečný.
Izraelská armáda bránila novinářům ve vstupu do Gazy a děsivá svědectví šířená tamními arabskými reportéry pak vydávala za zmanipulovanou propagandu. Tiskové oddělení Izraelských obranných sil mezitím bez uzardění zvalo novináře na opravdu velmi aktuální podívanou – kynologickou jednotku armády kdesi ve vnitrozemí.
Nakonec to ale stejně byli izraelští a západní novináři, kdo na podobné triky neskočil a využil faktu, že Izrael je demokratickou zemí se značnou mírou svobody. Média například usvědčila izraelské vedení z nepokryté lži, že Gaza není bombardována raketami s bílým fosforem. Byla. V důsledku toho jsme mohli v televizi al-Džazíra vidět hrozivě popálená těla plačících dětí a nakonec i izraelská armáda pod tlakem zarputilých reportérů musela přiznat, že munici s fosforem opravdu používá – podle oficiálního vyjádření k osvětlování bojiště a úkrytů palestinských teroristů.
I pro zcestovalého obyvatele České republiky, pro zvídavého člověka zajímajícího se o okolní svět zůstává v blízkovýchodním konfliktu mnoho věcí, které nemůže nikdy vyhodnotit v celé jejich hloubce a šíři.
Ano, problém Židů a Arabů je, že jim na počátku 20. století kdosi slíbil stejné území, k němuž mají oba národy svůj blízký vztah z různých období historie. Dnes už jsou jak Židé, tak Arabové ochotni smířit se s tím, že se o historickou Palestinu budou muset podělit s těmi druhými – zhruba dvě třetiny Izraelců a Palestinců se alespoň k takovému kompromisu hlásí, byť jedním dechem obvykle dodávají mnohá ale. Potíž však spočívá v tom, že klíč k uklidnění situace nemají tyto „mlčící většiny“, ale radikální menšiny na obou stranách. Palestinští teroristé, kteří – když shledají, že situace spěje ke kompromisu nebo že ztrácejí půdu pod nohama – neváhají útočit sebevražednými atentáty i na pasažéry městských autobusů v Tel Avivu nebo z Gazy odpalovat rakety nazdařbůh na velká města, jako je Ašdod nebo Beerševa. A židovští radikálové, kteří tvrdí, že žádní Palestinci ani neexistují, že pokud má vzniknout palestinský stát, tak nanejvýš kdesi v Saúdské Arábii, a kteří se coby osadníci po tisících usazují na území, které Izraeli nepatří. Palestinští a židovští extremisté někdy dokáží dovedně přitlačit ke zdi své vlastní vlády, jindy rozdmýchávají veřejné mínění ve prospěch další konfrontace.
Když jsem v lednu 2008 do Jeruzaléma přijel a začal jsem jezdit s autem s izraelskou poznávací značkou, platilo, že při cestě na okupovaná palestinská území bych si měl na palubní desku pohodit arabský šátek, kufíju. To aby zradikalizovaní palestinští mladíci neházeli na mé auto kamení v domnění, že jsem židovský kolonista. Když jsem po pěti letech z Palestiny a Izraele odjížděl, na řadě míst už by mi šátek spíš uškodil – dnes už šoféry kamením terorizují i židovští výrostci z osad.
To všechno je ještě pochopitelné a racionálně vysvětlitelné. Co nám, Evropanům, ale chybí, je osobní historická zkušenost s konfliktem. Vědomí, že v izraelské armádě jsem byl terčem a zároveň jsem zabíjel nejen já, ale i můj táta a děda. Že moje sestřenice přišla o dceru při útoku palestinského teroristy v izraelské diskotéce. A tak dále. To jsou reálné zážitky a rodinná traumata pro tisíce Izraelců. A svá mají i Palestinci – pořád žijí ti, které židovští ozbrojenci a teroristé vyháněli na konci čtyřicátých let z jejich domovů, když si proti vůli původních arabských obyvatel zakládali Izrael. Doktor Abuelaish také není jediný, kdo si do smrti ponese zážitek, jak mu Izraelci před jeho dětskýma očima zbořili jeho rodný dům – podobně okupační armáda srovnala se zemí domovy tisícům Arabů.
Tato historická zkušenost obou znesvářených národů navíc vytěsňuje z povědomí události a skutečnosti, které by mohly protivníka vykreslit i v lepším světle. Faktem je, že v izraelské společnosti fungují četné lidskoprávní organizace na ochranu Palestinců, židovští advokáti jim někdy i zdarma pomáhají proti přehmatům i zvůli izraelského státního aparátu. Na palestinské straně je ale takové shovívavosti zatím opravdu poskrovnu. Izzeldin Abuelaish je se svými názory výjimečný už tím, že se je nebojí veřejně prezentovat, protože přiznávat nahlas, že i Izraelci mohou být i vlídní, se v uprchlických slumech Gazy nemusí vždy promíjet. A vlastně to neplatí jen ve zbídačené Gaze.
V celé Palestině vyrůstá nejmladší generace, která kvůli uzávěrám, nedostupným povolením a dalším restrikcím nikdy neměla možnost vidět naživo jiného Izraelce než vojáka nebo osadníka. Těmto dětem je pak velmi těžké vysvětlovat, že jsou i jiní Židé než ti, kteří nosí zbraň nebo jim zabírají jejich zemi – a palestinské vedení se o takovou osvětu ani nesnaží.
Bývaly doby, kdy se o to pokoušely západní nevládní organizace. Ve velkém pořádaly i platily dětské tábory, fotbalové turnaje, kulturní akce, které měly být příležitostí pro mladé Židy a Araby lépe se poznat, snad se i v osobní rovině usmířit. Dnes už jsou ale podobné aktivity úplně na vedlejší koleji. V izraelské společnosti roste rasismus, mezi pravicovými politiky sílí tlak, aby byl arabštině odebrán status jednoho z úředních jazyků Státu Izrael, a hledají se cesty, jak organizacím, které pomáhají Palestincům, přiškrtit přívod peněz ze zahraničí. Na palestinské straně po skutečném usmíření také mnoho lidí neprahne. I v uprchlických táborech v relativně bohatém Betlémě jsem od místních aktivistů slyšel: Dříve nám tu Evropská unie platila mnoho kroužků pro děti. Teď už ale radši zůstaneme bez vašich eur a kroužky zrušíme. Nutíte nás dělat společné akce s Izraelci, a o to už nestojíme.
Kniha Nebudu nenávidět zachycuje jen nepatrnou výseč tohoto blízkovýchodního dění, přesto má ale ohromnou vypovídací hodnotu. Popisuje život jedné palestinské rodiny, který je v lecčems unikátní, v lecčems ale soustřeďuje úděl milionů jiných Palestinců. Po jejím přečtení se asi v každém čtenáři mísí dva silné dojmy. Jednak poznání, jak hluboce lidský rozměr izraelsko-palestinský konflikt má. A jednak potvrzení, jak bezvýchodný tento konflikt je. Kniha pana Abuelaishe ale neměla být lehkým čtením.
Břetislav Tureček
(Metropolitní univerzita Praha)