Šíle­né, neu­vě­ři­tel­né, neře­ši­tel­né. To vše se asi dere na jazyk po dočte­ní této smut­né kni­hy. Dra­ma­tic­ké vyvr­cho­le­ní rodin­né tragé­die dok­to­ra Abu­e­laishe při­šlo jako blesk z čis­té­ho nebe už na počát­ku roku 2009. Od té doby uply­nul něja­ký čas k sepsá­ní jeho vzpo­mí­nek, pak k jejich vydá­ní v ang­lič­ti­ně a nako­nec k čes­ké­mu pře­kla­du kni­hy. Pro izra­el­sko-pales­tin­ský kon­flikt je ale napros­to pří­znač­né, že za těch něko­lik let, kte­ré od vál­ky uply­nu­ly, se vlast­ně vůbec nic nezmě­ni­lo a že tře­ba zrov­na zít­ra mohou ve Sva­té zemi zase při­jít o život tři děti z jed­né rodi­ny – ať už zabi­té pales­tin­ským tero­ris­tou, jako tomu bylo v břez­nu 2011 v židov­ské osa­dě Ita­mar, ane­bo izra­el­ským bom­bar­do­vá­ním arab­ských civilistů.

Vždyť i celá ta vál­ka na pře­lo­mu let 2008 a 2009 sice při­šla v době vel­ké­ho dus­na před bouř­kou, ale stej­ně nako­nec jako blesk z čis­té­ho nebe. Už rok jsem byl zpra­vo­da­jem na Blíz­kém výcho­dě a sle­do­val jsem, jak po půl roce vrat­ké­ho pří­mě­ří mezi Izra­e­lem a Hamá­sem obě stra­ny začí­na­jí klid zbra­ní poru­šo­vat. Kaž­dý drob­ný útok Pales­tin­ců nebo izra­el­ské pro­nik­nu­tí do Gazy se stá­va­lo zámin­kou k pro­ti­ak­ci. A vše kom­pli­ko­va­la sku­teč­nost, že se v Izra­e­li chys­ta­ly par­la­ment­ní vol­by, kdy se už tra­dič­ně hlav­ní kan­di­dá­ti na pre­mi­ér­ské křes­lo chtě­jí blýsk­nout jako roz­hod­ní zastán­ci národ­ních zájmů, zejmé­na pokud sami v minu­los­ti nosi­li gene­rál­skou uni­for­mu. Pla­né výzvy ke zdr­žen­li­vos­ti nará­že­ly na zeď dob­ře pro­ma­za­né­ho sou­ko­lí vojen­ských pří­prav, minis­tr obra­ny kon­čí­cí vlá­dy Ehud Barak si chtěl zajis­tit, že bude bez ohle­du na výsle­dek voleb minis­trem obra­ny i ve vlá­dě nové, a radi­ká­lo­vé z Hamásu mu svý­mi mina­mi a rake­ta­mi s rados­tí dodá­va­li argu­men­ty k tvr­dé­mu zásahu.

Když k němu došlo, měl jsem zrov­na s man­žel­kou po dlou­hé době den vol­na, byli jsme na výle­tě v pouš­ti. Jakmi­le mi v té pus­ti­ně na mobil zača­ly při­chá­zet zprá­vy o desít­kách izra­el­ských raket dopa­da­jí­cích na Gazu, věděl jsem, že tohle už nejsou běž­né potyč­ky, ale dal­ší izra­el­sko-arab­ská vál­ka. Rutin­ní život v tu chví­li na něko­lik týd­nů kon­čil nejen pro Pales­tin­ce a Izra­el­ce, ale i pro desít­ky novi­ná­řů, jako jsem byl já. Repor­tá­že z pro­ti­vá­leč­ných i pro­vá­leč­ných demon­stra­cí, roz­ho­vo­ry s Arab­ka­mi i Židov­ka­mi pla­čí­cí­mi nad dět­mi zabi­tý­mi těmi dru­hý­mi. A také nadáv­ky v arabšti­ně i fyzic­ké hroz­by za to, že jsem z Čes­ké­ho roz­hla­su, pro­to­že čes­ký pre­mi­ér Mirek Topo­lá­nek teh­dy bom­bar­do­vá­ní Gazy ozna­čil za izra­el­skou „obran­nou válku“.

Nako­nec v ní během měsí­ce zahy­nu­lo na izra­el­ské stra­ně tři­náct lidí – tři civi­lis­té, zby­tek byli vojá­ci, z nichž pět zabi­la špat­ně zamě­ře­ná pal­ba jejich spo­lu­bo­jov­ní­ků. Na pales­tin­ské stra­ně bylo mrtvých sto­krát více než u Izra­el­ců. Zahy­nu­ly stov­ky pří­sluš­ní­ků pales­tin­ské poli­cie, bojov­ní­ků radi­kál­ních ozbro­je­ných sku­pin a tero­ris­tů. A také stov­ky pales­tin­ských civi­lis­tů, mezi nimiž byly i tři dce­ry dok­to­ra Abuelaishe.

Pro­pa­gan­da běže­la napl­no na obou stra­nách. Pales­tin­ci opět bez­o­styš­ně vysvět­lo­va­li jaký­ko­li tero­ris­tic­ký útok pro­ti izra­el­ským civi­lis­tům z minu­los­ti tím, jaké obráz­ky teď při­chá­ze­ly z Gazy. Pře­chá­ze­li fakt, že pales­tin­ští ozbro­jen­ci v Gaze si v mno­ha pří­pa­dech cíle­ně děla­li lid­ské ští­ty z míst­ních civi­lis­tů, zato při­bý­va­lo zjev­ně naa­ran­žo­va­ných foto­gra­fií trpí­cích Pales­tin­ců, jako kdy­by sku­teč­ný roz­sah zká­zy nebyl dostatečný.

Izra­el­ská armá­da brá­ni­la novi­ná­řům ve vstu­pu do Gazy a děsi­vá svě­dec­tví šíře­ná tam­ní­mi arab­ský­mi repor­té­ry pak vydá­va­la za zma­ni­pu­lo­va­nou pro­pa­gan­du. Tis­ko­vé oddě­le­ní Izra­el­ských obran­ných sil mezi­tím bez uzar­dě­ní zva­lo novi­ná­ře na oprav­du vel­mi aktu­ál­ní podí­va­nou – kyno­lo­gic­kou jed­not­ku armá­dy kde­si ve vnitrozemí.

Nako­nec to ale stej­ně byli izra­el­ští a západ­ní novi­ná­ři, kdo na podob­né tri­ky nesko­čil a vyu­žil fak­tu, že Izra­el je demo­kra­tic­kou zemí se znač­nou mírou svo­bo­dy. Média napří­klad usvěd­či­la izra­el­ské vede­ní z nepo­kry­té lži, že Gaza není bom­bar­do­vá­na rake­ta­mi s bílým fos­fo­rem. Byla. V důsled­ku toho jsme moh­li v tele­vi­zi al-Dža­zí­ra vidět hro­zi­vě popá­le­ná těla pla­čí­cích dětí a nako­nec i izra­el­ská armá­da pod tla­kem zarpu­ti­lých repor­té­rů muse­la při­znat, že muni­ci s fos­fo­rem oprav­du pou­ží­vá – pod­le ofi­ci­ál­ní­ho vyjá­d­ře­ní k osvět­lo­vá­ní bojiš­tě a úkry­tů pales­tin­ských teroristů.

I pro zces­to­va­lé­ho oby­va­te­le Čes­ké repub­li­ky, pro zví­da­vé­ho člo­vě­ka zají­ma­jí­cí­ho se o okol­ní svět zůstá­vá v blíz­ko­vý­chod­ním kon­flik­tu mno­ho věcí, kte­ré nemů­že nikdy vyhod­no­tit v celé jejich hloub­ce a šíři.

Ano, pro­blém Židů a Ara­bů je, že jim na počát­ku 20. sto­le­tí kdo­si slí­bil stej­né úze­mí, k němuž mají oba náro­dy svůj blíz­ký vztah z růz­ných obdo­bí his­to­rie. Dnes už jsou jak Židé, tak Ara­bo­vé ochot­ni smí­řit se s tím, že se o his­to­ric­kou Pales­ti­nu budou muset podě­lit s těmi dru­hý­mi – zhru­ba dvě tře­ti­ny Izra­el­ců a Pales­tin­ců se ale­spoň k tako­vé­mu kom­pro­mi­su hlá­sí, byť jed­ním dechem obvykle dodá­va­jí mno­há ale. Potíž však spo­čí­vá v tom, že klíč k uklid­ně­ní situ­a­ce nema­jí tyto „mlčí­cí vět­ši­ny“, ale radi­kál­ní men­ši­ny na obou stra­nách. Pales­tin­ští tero­ris­té, kte­ří – když shle­da­jí, že situ­a­ce spě­je ke kom­pro­mi­su nebo že ztrá­ce­jí půdu pod noha­ma – nevá­ha­jí úto­čit sebe­vra­žed­ný­mi aten­tá­ty i na pasa­žé­ry měst­ských auto­bu­sů v Tel Avi­vu nebo z Gazy odpa­lo­vat rake­ty nazdařbůh na vel­ká měs­ta, jako je Ašdod nebo Beer­še­va. A židov­ští radi­ká­lo­vé, kte­ří tvr­dí, že žád­ní Pales­tin­ci ani nee­xis­tu­jí, že pokud má vznik­nout pales­tin­ský stát, tak nanej­výš kde­si v Saúd­ské Ará­bii, a kte­ří se coby osad­ní­ci po tisí­cích usa­zu­jí na úze­mí, kte­ré Izra­e­li nepat­ří. Pales­tin­ští a židov­ští extre­mis­té někdy doká­ží doved­ně při­tla­čit ke zdi své vlast­ní vlá­dy, jin­dy roz­d­mý­chá­va­jí veřej­né míně­ní ve pro­spěch dal­ší konfrontace.

Když jsem v led­nu 2008 do Jeruza­lé­ma při­jel a začal jsem jez­dit s autem s izra­el­skou pozná­va­cí znač­kou, pla­ti­lo, že při ces­tě na oku­po­va­ná pales­tin­ská úze­mí bych si měl na palub­ní des­ku poho­dit arab­ský šátek, kufí­ju. To aby zra­di­ka­li­zo­va­ní pales­tin­ští mla­dí­ci nehá­ze­li na mé auto kame­ní v domně­ní, že jsem židov­ský kolo­nis­ta. Když jsem po pěti letech z Pales­ti­ny a Izra­e­le odjíž­děl, na řadě míst už by mi šátek spíš uško­dil – dnes už šofé­ry kame­ním tero­ri­zu­jí i židov­ští výrost­ci z osad.

To všech­no je ješ­tě pocho­pi­tel­né a raci­o­nál­ně vysvět­li­tel­né. Co nám, Evro­pa­nům, ale chy­bí, je osob­ní his­to­ric­ká zku­še­nost s kon­flik­tem. Vědo­mí, že v izra­el­ské armá­dě jsem byl ter­čem a záro­veň jsem zabí­jel nejen já, ale i můj táta a děda. Že moje sestře­ni­ce při­šla o dce­ru při úto­ku pales­tin­ské­ho tero­ris­ty v izra­el­ské dis­ko­té­ce. A tak dále. To jsou reál­né zážit­ky a rodin­ná trau­ma­ta pro tisí­ce Izra­el­ců. A svá mají i Pales­tin­ci – pořád žijí ti, kte­ré židov­ští ozbro­jen­ci a tero­ris­té vyhá­ně­li na kon­ci čty­ři­cá­tých let z jejich domo­vů, když si pro­ti vůli původ­ních arab­ských oby­va­tel zaklá­da­li Izra­el. Dok­tor Abu­e­laish také není jedi­ný, kdo si do smr­ti pone­se záži­tek, jak mu Izra­el­ci před jeho dět­ský­ma oči­ma zbo­ři­li jeho rod­ný dům – podob­ně oku­pač­ní armá­da srov­na­la se zemí domo­vy tisí­cům Arabů.

Tato his­to­ric­ká zku­še­nost obou zne­svá­ře­ných náro­dů navíc vytěs­ňu­je z pově­do­mí udá­los­ti a sku­teč­nos­ti, kte­ré by moh­ly pro­tiv­ní­ka vykres­lit i v lep­ším svět­le. Fak­tem je, že v izra­el­ské spo­leč­nos­ti fun­gu­jí čet­né lid­sko­práv­ní orga­ni­za­ce na ochra­nu Pales­tin­ců, židov­ští advo­ká­ti jim někdy i zdar­ma pomá­ha­jí pro­ti pře­hma­tům i zvů­li izra­el­ské­ho stát­ní­ho apa­rá­tu. Na pales­tin­ské stra­ně je ale tako­vé sho­ví­va­vos­ti zatím oprav­du poskrov­nu. Izzel­din Abu­e­laish je se svý­mi názo­ry výji­meč­ný už tím, že se je nebo­jí veřej­ně pre­zen­to­vat, pro­to­že při­zná­vat nahlas, že i Izra­el­ci mohou být i vlíd­ní, se v uprch­lic­kých slu­mech Gazy nemu­sí vždy pro­mí­jet. A vlast­ně to nepla­tí jen ve zbí­da­če­né Gaze.

V celé Pales­ti­ně vyrůs­tá nejmlad­ší gene­ra­ce, kte­rá kvů­li uzá­věrám, nedo­stup­ným povo­le­ním a dal­ším restrik­cím nikdy nemě­la mož­nost vidět naži­vo jiné­ho Izra­el­ce než vojá­ka nebo osad­ní­ka. Těm­to dětem je pak vel­mi těž­ké vysvět­lo­vat, že jsou i jiní Židé než ti, kte­ří nosí zbraň nebo jim zabí­ra­jí jejich zemi – a pales­tin­ské vede­ní se o tako­vou osvě­tu ani nesnaží.

Býva­ly doby, kdy se o to pokou­še­ly západ­ní nevlád­ní orga­ni­za­ce. Ve vel­kém pořá­da­ly i pla­ti­ly dět­ské tábo­ry, fot­ba­lo­vé tur­na­je, kul­tur­ní akce, kte­ré měly být pří­le­ži­tos­tí pro mla­dé Židy a Ara­by lépe se poznat, snad se i v osob­ní rovi­ně usmí­řit. Dnes už jsou ale podob­né akti­vi­ty úpl­ně na ved­lej­ší kole­ji. V izra­el­ské spo­leč­nos­ti ros­te rasis­mus, mezi pra­vi­co­vý­mi poli­ti­ky sílí tlak, aby byl arabšti­ně ode­brán sta­tus jed­no­ho z úřed­ních jazy­ků Stá­tu Izra­el, a hle­da­jí se ces­ty, jak orga­ni­za­cím, kte­ré pomá­ha­jí Pales­tin­cům, při­škr­tit pří­vod peněz ze zahra­ni­čí. Na pales­tin­ské stra­ně po sku­teč­ném usmí­ře­ní také mno­ho lidí neprah­ne. I v uprch­lic­kých tábo­rech v rela­tiv­ně boha­tém Bet­lémě jsem od míst­ních akti­vis­tů sly­šel: Dří­ve nám tu Evrop­ská unie pla­ti­la mno­ho krouž­ků pro děti. Teď už ale rad­ši zůsta­ne­me bez vašich eur a krouž­ky zru­ší­me. Nutí­te nás dělat spo­leč­né akce s Izra­el­ci, a o to už nestojíme.

Kni­ha Nebu­du nená­vi­dět zachy­cu­je jen nepa­tr­nou výseč toho­to blíz­ko­vý­chod­ní­ho dění, přes­to má ale ohrom­nou vypo­ví­da­cí hod­no­tu. Popi­su­je život jed­né pales­tin­ské rodi­ny, kte­rý je v lec­čems uni­kát­ní, v lec­čems ale sou­stře­ďu­je úděl mili­o­nů jiných Pales­tin­ců. Po jejím pře­čte­ní se asi v kaž­dém čte­ná­ři mísí dva sil­né dojmy. Jed­nak pozná­ní, jak hlu­bo­ce lid­ský roz­měr izra­el­sko-pales­tin­ský kon­flikt má. A jed­nak potvr­ze­ní, jak bez­vý­chod­ný ten­to kon­flikt je. Kni­ha pana Abu­e­laishe ale nemě­la být leh­kým čtením.

Bře­ti­slav Tureček
(Met­ro­po­lit­ní uni­ver­zi­ta Praha)