Umí­te posklá­dat Rubi­ko­vu kostku?
Je to trap­né, ale nechci lhát: Neu­mím. Na to, abych se to nau­čil, jsem sice měl něko­lik let roz­mýš­le­ní a psa­ní romá­nu, ale vždyc­ky jsem skon­čil hned za star­tem, tak­že jsem do toho nako­nec nenu­til ani své­ho hrdi­nu, ačko­liv… slo­žit straka­ma­ka­tý hla­vo­lam by bylo pro Ondře­je asi nako­nec snaz­ší než stej­ným způ­so­bem kom­ple­to­vat všech­na rodin­ná svě­dec­tví, kte­rá vol­ky nevol­ky vyslech­ne. A to by se řeklo, že mu to jako stu­do­va­né­mu his­to­ri­ko­vi cel­kem půjde.

Důle­ži­tým téma­tem v kni­ze jsou 50. léta a bou­ře, kte­ré se ode­hrá­ly v Plzni po měno­vé refor­mě. Čím je tahle udá­lost pro Vás tak důležitá?
Měla by být důle­ži­tá pro nás pro všech­ny. Vět­ši­nou se spo­ko­ju­je­me s kon­sta­to­vá­ním, že prv­ní­ho červ­na tři­a­pa­de­sát došlo ke kři­vác­ké refor­mě, a jen občas při­dá­me douš­ku, že se pro­ti ní v Plzni pro­tes­to­va­lo. Víc už nic. Jen­že ten pro­test tisí­ců, byť byl lokál­ní, má význam vel­kých dějin, kte­ré pře­sa­hu­jí měs­to i repub­li­ku. Šlo totiž o prv­ní hla­si­tý odpor pro­ti komu­nis­tic­ké vlá­dě v celém východ­ním blo­ku, pro­to­že pod­stat­ně zná­měj­ší ber­lín­ské povstá­ní vypuklo až o čtr­náct dní poz­dě­ji. A ved­le toho je tu ješ­tě jed­no uni­kum, na kte­ré chce román upo­zor­nit: Hlav­ní hyb­nou silou plzeň­ské­ho odpo­ru byli děl­ní­ci, což je cel­kem neob­vyk­lé v zemi, kde vlaj­ku pro­tes­tu obvykle nesou stu­den­ti a inteligence.

Mys­lí­te, že ony „vel­ké ději­ny“ ovliv­ňu­jí hod­ně sou­kro­mé živo­ty? Nebo že štěs­tí, lás­ky, zkla­má­ní a bolest pro­ží­vá člo­věk bez ohle­du na ději­ny a stá­le stejně?
Vel­ké ději­ny jsou v Čechách nezva­ný host. Jsem pře­svěd­če­ný, že když se nám tahle nechtě­ná návště­va usa­dí za kuchyň­ským sto­lem, cho­vá­me se jinak a žije­me jinak i své sou­kro­mé čás­ti živo­tů. Člo­věk pře­ce neu­mí být vůči vněj­ší­mu svě­tu imun­ní, nota­be­ne když si vněj­ší svět pozor­nost pří­mo vynu­cu­je, jako to děla­la pade­sá­tá léta. Ostat­ně, dolo­žit by to moh­ly i vzpo­mín­ky mých romá­no­vých pamětníků.

Kni­ha je i tako­vým intim­ním vyzná­ním Plzni, čím Vás tohle měs­to uhranulo?
Jak to říct struč­ně…? Ta sta­rá dáma uve­le­be­ná na sou­to­ku čtyř řek má zkrát­ka výji­meč­ný živo­to­pis! Boha­té patri­cij­ské měs­to věr­né koru­ně, kte­ré husi­tům ukrad­ne vel­blouda a pyš­ně si ho vetkne do zna­ku. Sou­čas­ně měs­to se sil­ným děl­nic­kým živlem, kte­rý při­šel s roz­ma­chem Ško­dov­ky. Měs­to, kte­ré si zaži­lo Západ, pro­to­že ho na roz­díl od vět­ši­ny repub­li­ky neo­svo­bo­di­li rudo­ar­měj­ci, ale Ame­ri­ča­ni. Měs­to, kde se se režim finál­ně odko­pal, když během refor­my zasa­ho­val pro­ti děl­ní­kům, ačko­liv z nich jeho vlast­ní pro­pa­gan­da děla­la národ­ní svět­ce. Je jas­né, že rudá hvězda nad Plz­ní nikdy nemoh­la zářit zce­la jas­ně. Ale je to jenom jeden z důvodů…

Podti­tul kni­hy zní: Struč­né ději­ny uchav­ců. Kdo jsou to uchavci?
Uchav­ci jsou havěť ve sta­nu na Zem­plín­ské šíra­vě, kde se všech­no zača­lo. A taky „mimo­řád­ně sta­rost­li­ví rodi­če“, jak píše Karel Tol­bec, když se ve své kníž­ce Život naše­ho hmy­zu věnu­je škvo­rům. Zby­tek bych nechal na čtenářích.