Na začátku knihy děkujete své přítelkyni Jindře Tiché, která vám poradila metodu psaní „dvě věty denně“. Opravdu jste tak důsledně postupovala?
To byl takový zoufalý pokus Jindry, která je sama spisovatelka — a to nesmírně plodná —, přimět mě ke psaní v situaci, kdy jsem byla strašlivě unavená a zaneprázdněná svým zaměstnáním a zároveň taky potřebami své velké rodiny. Jindře je přes osmdesát a létá sem z Nového Zélandu jen tak jednou za rok nebo dva. Oči se jí tak zvláštně leskly, když mi říkala: „Dej mi na to ruku,“ a já si pomyslela, že už ji třeba vidím naposledy v životě. Tak jsem jí nerada na to ruku dala a řekla si: „Tak jasně, že je to blbost, ale aspoň večer ten počítač otevřu.“ Ale když už se přimějete sednout a zkusit něco málo napsat, samozřejmě nepřestanete po dvou větách, napsala jsem třeba dva odstavce nebo půl strany. Takže díky Jindře, a dalším přátelům, kteří mě k psaní vytrvale pobízeli, jsem to nakonec skutečně dokončila. Ale každý den jsem teda nepsala.
V roce 2012 Vám vyšla novela Nonstop Eufrat a po sedmi letech román Vytěženej kraj. Proč jste se v knize Konec sezóny na koupališti Úštěk uchýlila k žánru povídky?
Ty povídky vznikaly v průběhu devíti let, někdy na zakázku nějakého časopisu, jindy jen tak, a takhle se mi jich nashromáždilo asi šest. Ten roční cyklus se z nich začal vylupovat sám. A asi před rokem jsem si řekla, že svůj léta rozepsaný román teď ještě asi nějakou dobu nebudu mít prostor a klid dokončit a že dotáhnu aspoň povídky do nějakého tvaru a počtu, který bude dávat smysl. Takže tu knihu vlastně tvoří zhruba z poloviny kousky ze šuplíku a druhou jsem dopsala už s určitým zámyslem a dramaturgií.
Povídky se vždy vztahují k určitému měsíci, chronologicky od ledna do prosince. Jak vás tento koncept napadl?
Úplně původní záměr byl napsat takový druhý „Český rok v písních a říkadlech“, ale současný, s proplétáním tradičního liturgického roku a životní reality, kterou žijeme. Ale nakonec se ten koncept ukázal příliš úzký a držela jsem se ho jen volně. Chtěla jsem, aby to byl takový životaběh jednoho roku, aby v něm bylo trochu zimní deprese i masopustní odvázanosti, jarního probouzení, letního dusna a pak podzimního zklidnění, obracení se zpátky, dušičkově adventního ponoru, který v sobě ale nese taky nějaký zárodek naděje. Obecně povídky z první poloviny roku jsou kromě té lednové takové lehčí, zábavnější, možná i frivolní, a druhá polovina je spíš zadumaná a intimnější.
Vnímáte tedy, že léto je čas radosti a bezstarostnosti, kdežto podzim a zima je čas k usebrání?
Tak napůl, léto u mne bývá spíš hektické a cestovací. Ale každopádně cítím sama hodně intenzivně, že spolu se začínajícím podzimem se životní atmosféra jaksi mění. A stejně jako to člověka táhne z chladna a lezava domů, dovnitř, tak se i uvnitř sebe začínáme taky víc vracet k sobě samým; k lidem, se kterými nás pojí pokrevní i tajemné svazky; k těm, co jsme měli rádi a už nejsou; k našim vlastním nevyřešeným věcem…
Kde jste čerpala náměty? Vycházejí některé příběhy ze skutečnosti? V povídce „Křížová cesta“, kde obyvatelé vesnice nacvičují pašijovou hru, bylo vyprávění téměř pábitelské. Absurdnost slovních přestřelek mezi starostkou alias Máří Magdalenou, Ježíšem, který „dělá“ u rybářů, a svatým Janem, jehož ztvárňuje žena, mi připomněla nejednu Hrabalovu prózu.
Na to by se dalo poznamenat, zdali vůbec existují nějaké příběhy, které nečerpají ze skutečnosti. I tu největší fikci vždycky napájí realita. A když to teda vezmu konkrétně u mne — ze skutečných zážitků nějak vychází většina povídek (i když ne všechny), samozřejmě literárně trochu transformovaných, posunutých nebo zhuštěných. Zrovna „Křížová cesta“ je takový pelmel naprosto autentických příhod a fikce, ale té autentičnosti je tam asi víc. Takže se dost bojím, kdo všechno se se mnou přestane kamarádit, až si to přečte. Ale to nešlo nenapsat! Jen jsem dlouho hledala způsob, přes koho to odvyprávět, a když jsem konečně našla vypravěče, tak to najednou jelo samo. Tohle byla mimochodem první povídka napsaná metodou „dvou vět“, ale jak jsem se rozjela a začalo mě to bavit, dopadlo to tak, že byla napsaná asi za pět večerů, takže spíš metodou „dvě strany denně“.
Chápu tedy správně, že jste se účastnila podobné zkoušky na pašijové představení?
Tak já se jí účastním už několikátý rok po sobě. A každej rok si říkám, že už to příště dělat nebudu, protože to jsou pokaždé dost nervy, ale nakonec mě to zase nějak nepustí.
Spojuje povídky ještě něco dalšího než v úvodu zmíněná témata?
Snažila jsem se, aby texty propojila taková motivická štafeta, kdy jedna povídka pracuje s motivem, který další povídka rozvíjí či zmiňuje a nahazuje další motiv, který se zas objevuje v povídce následující. Někdy je to zřetelnější, někdy asi příliš subtilní, nicméně opakující se motivy tu jsou záměrně. A kruh se uzavírá řekou, vodou, u které to začíná i končí.
Která povídka je vám nejbližší?
Má nejosobnější povídka jsou „Srdovské lípy“. Už hrozně let jsem toužila napsat o našem domě v Českém středohoří, a přitom se mi žádná látka nikdy tolik nevzpírala. Psalo se mi to hrozně těžko. Asi jsem toho na ni chtěla naložit moc, jako když potkáte člověka, kterého už asi neuvidíte, a potřebujete mu o věci, která vám leží na srdci, říct co nejvíc, protože žádné příště už nebude. Takže netuším, jestli se mi podařilo něco obecnějšího než sentimentální výkřik, že Srdov je moje láska.
A nejvíc mě baví únorová valentýnská povídka, taky zmíněná „Křížová cesta“ a květnová „Akce Karel“. A směju se u nich, i když jsou moje a i když mi Petr Borkovec kdysi řekl, že je trapný, když se autor směje svému vlastnímu textu. A to jsem si tenkrát ještě při čtení vylila na rukopis pivo!
To je přece skvělé, že vás dokáže rozesmát příběh, který sama napíšete! S pivem mají povídky ještě přidanou hodnotu. Srdov, Úštěk, Levín — povídky jsou spjaté i s místem. Jak významné pro vás bylo situování děje?
Dost často zásadní. I když třeba „Křížovou cestu“ jsem pro účely aspoň částečné anonymizace přesunula do úplně jiného kraje. Příběh si místo určuje sám. A často si naopak místo vynutí svůj příběh. Některé ty povídky vznikly jen proto, že jsem chtěla právě o tom konkrétním místě napsat. Já mám sama ráda, když čtu v knize o skutečném městě, podniku, krajině… Hrozně se tam pak chci jet podívat. Jednou jsme byli na dovolené ve Vysokém Mýtě jen proto, že o něm tak sugestivně psala Jana Šrámková v Zázemí.
V povídce „Hotel Nebesa“ vystupuje pár, Irena a Hugo, stejně jako v románu Vytěženej kraj. Podobnost asi nebude náhodná?
Asi by se tomu dalo říct sequel — odehrává se to časově pár let po Vytěženým kraji. Chtěla jsem se ještě jednou vrátit k Hugovi a Iře, protože mě bavilo si představovat, jak by se jim žilo jako rodičům malého dítěte. A taky mně „zbyl“ ještě nějaký sudetský materiál, i když tentokrát ne ze severozápadního pohraničí, ale z Chebska. Parkhotel Nebesa mimo jiné taky existuje, i když je to tedy už dost tristní existence:-). Poslední komentář od ubytovaných hostů končil větou: „Nebesa fakt ne, peklo!“
Spolupracujete na projektu Nejkrásnější české knihy roku. Vaše specializace tedy zasahuje i do oblasti grafické. Podílela jste se nějak na vizuální úpravě své nejnovější knihy?
Má specializace určitě není grafický design ani nic výtvarného. Jako tajemnice soutěže Nejkrásnější české knihy roku dělám hlavně organizační a produkční práci, nejsem členka poroty a sama knihy nehodnotím. Jen mi prochází rukama v mnoha kolečkách — při doručení, při přípravě zasedání poroty, při chystání výstav a přípravě katalogu. Je úžasné vidět, co pozoruhodných a krásných knih u nás vychází. A bylo to pro mne otevření úplně nového světa — myslím knižní design, ale i design sám o sobě. Už když grafik vezme knížku do ruky, uchopí ji do těch rukou jinak než čtenář. Jinak ji drží, dívá se první na jiné věci, je to prostě hrozně zajímavé sledovat, jak moc odlišně ji v tu chvíli vidí a „čte“.
Na mojí knize jsem se podílela jen tak, že jsem grafičce a výtvarnici Aleně Gratiasové řekla, že nevím a ať to udělá podle svého. Mám totiž zkušenost, že na začátku se mi nelíbila žádná z obálek mých dosavadních knih, a přitom mi zpětně připadají dobré a povedené. Takže se mi teď už líbí i ta poslední a hrozně mě potěšilo, že má Úštěk i ilustrace a že té knížce Alena, potažmo nakladatelství Host věnovaly takovou péči.
Zmiňovala jste rozepsanou knihu. Můžeme se tedy v delším časovém horizontu těšit na další titul?
Ten delší časový horizont, to už bude asi můj osud. Já mám na psaní hrozně málo času a klidu, asi je to moje chyba, že si ho nedokážu víc vydobýt, ale zatím je to tak. A taky asi nejsem dost disciplinovaná a večer, když by prostor konečně byl, bývám už hodně unavená. Takže je otázka, kdy ten můj sto let rozepsaný příběh, co už bych mu mohla říkat Věčný student Robert David, dopíšu. Ale dokončit ho chci. Asi dojde na pokus, jestli se dá metodou dvou vět denně dopsat i román :-).