Přechod od dětství do dospívání, potom cesta vstříc rané dospělosti. Objevování lásky a objevování chtíče; nevím, v jakém pořadí. V jistém smyslu objevování těla. Sexu. Objevování neopětované lásky a zároveň objevování pocitu zklamání, přítomného možná už od samého začátku. Potrat. Manželství a mateřství. Práce: ta placená i ta intelektuální — psaní a čtení —, ta, díky níž přežijeme, i ta, která nás v životě naplňuje. Vymanění se ze společenské třídy: napětí mezi vědomím vlastního původu a studem za svůj původ. Rodina. Úmrtí otce. Nemoc a úmrtí matky. Tělo znovu v jiném smyslu. Paměť, která nám pomáhá porozumět, kdo jsme, místo aby oslavovala, jakými jsme byli. Chtíč. Chtíč. Chtíč. Sex. Láska, sex a chtíč jakožto synonyma moci, jakožto uvedení teorie v praxi. Psaní. Čas. Onemocnění. Tělo v dalších smyslech. A spojovací nit, kterou je vědomí třídního původu, a druhá podpůrná nit jménem feminismus.

Dílo Annie Ernauxové čerpá ze života, nabízí cestu od vlastního po obecně platné, od soukromého po společné, od osobního — ano — po politické. Odpoledne v hypermarketu, vzpomínky na vysokoškolské večírky, střet, který se snažíme zamést pod koberec. I ty jsi něco takového, něco podobného zažil nebo zažila: tvůj příběh má váhu. Tvůj příběh má váhu, zaslouží si, aby ho někdo vyprávěl, a spolu s ním i příběhy jiných, tvůj příběh i příběh té paní, která se vedle tebe posadila v autobuse, i toho muže, s nímž jste se potkali v pekařství, společně tvoří větší příběh. Dokonce i v těch prvních románech, které Annie Ernauxová kamuflovala jako fikci — myslím tím Prázdné skříně (Les armoires vides), z nichž vyklíčilo mnoho jejích dalších knih —, interpretovala svou vlastní zkušenost jako společný bod se čtenářem a výchozí bod pro vypravěče.

Annie Ernauxová nicméně žánry „autobiografie“ i „autofikce“ přesahuje. Přišla s konceptem takzvané autosociobiografie, kterou takto pojmenovala zřejmě proto, že do její literatury tolik prosakuje sociologie — zejména v pojetí Pierra Bourdieua — a historie. Své knihy v podstatě staví na několika možných způsobech četby. Román Místo (La place) tak můžeme číst jako příběh o smrti jejího otce a zároveň jako příběh o mezigeneračním střetu: otcova dělnická třída se zde střetává s buržoazní vrstvou, kterou reprezentuje ona sama. Román Událost (L’événement) zase můžeme číst samozřejmě jako příběh o potratu, který k nesporné otázce genderu přidává ještě téma společenské třídy — s penězi by to celé totiž bylo snazší — a ideologie, přesněji řečeno jako nástin machismu v progresivním prostředí před květnem 1968. Román Jenom vášeň (Passion simple), deník Ztratit se (Se perdre) nebo Posedlost (L’Occupation) můžeme vnímat jako líčení sexu a chtíče, ale také jako zamyšlení nad pouty moci — dominance a submise — vytvářenými v intimních chvílích, nad chodem času a nad předsudky, které vůči ženskému tělu chováme.

Několik klíčů ke své tvorbě Annie Ernauxová nabídla v rozhovoru pro deník Clarín: „Třídní původ a feminismus jsou pro mě při psaní dvě hlavní osy, procházejí vším, co píšu. […] Psaní samo o sobě vnímám jako přihlášení se k feminismu. Ne proto, že vyprávím ‚příběhy žen‘, nejde o obsah, ale o to, že vyprávím z ženské perspektivy. Domnívám se, že už jen to přispívá k rozšíření toho, jak vidíme svět, a stavím se tím proti stále převládajícímu maskulinnímu vidění světa.“ Odpor, odplata, vítězství. Je těžké její dílo oddělit od radikálně politických snah, které sama hrdě vyzdvihuje a považuje je ve své tvorbě za ústřední.

Na prvním místě však samozřejmě stojí literatura. Krátké knihy — a proto ve svém jádru tak komplexní, viz například Holčičí paměť (Mémoire de fille) —, v nichž je vyprávění fragmentární, napodobuje totiž naši paměť, která se někdy chová jako příval vody, jindy je plná vynechávek. Knihy, jež jsou si vědomy toho, že vzpomínky se utvářejí na základě smyšlenek, nikdy se neuchovávají přesně tak, jak se udály. Knihu za knihou se noříme do ambiciózního románu na pokračování: jakési lidské komedie, jejíž jednotlivé díly mají společnou hlavní hrdinku — Annie Ernauxovou, rozenou Duchesne — a která mapuje historii Francie od druhé světové války až po současnost. Autorčina drsná próza dobře váží slova i jejich záměr a její síla spočívá v detailu: v možnosti, že celý život lze shrnout do jednoho drobného detailu. Vypravěčka románu Místo (La place), jedné z mých oblíbených knih od Annie Ernauxové, nachází v peněžence svého zesnulého otce, se kterým měla velmi těžký vztah, mezi jinými papírky výstřižek z novin, v němž se oznamuje, že byla přijata na pedagogickou školu. Všude ho nosil s sebou. V této scéně sledujeme dceru v prostředí jejího otce — s jeho peněženkou v ruce —, právě zjistila, že na ni byl hrdý, ačkoli svou hrdost skrýval, a cítíme napětí mezi generacemi, gendery i společenskými třídami. Celý život v jedné scéně: ohromující, velkolepé nadání jedné spisovatelky, která umí pozorovat.

Přeložila Vendula Něchajenko