Pře­chod od dět­ství do dospí­vá­ní, potom ces­ta vstříc rané dospě­los­ti. Obje­vo­vá­ní lás­ky a obje­vo­vá­ní chtí­če; nevím, v jakém pořa­dí. V jis­tém smys­lu obje­vo­vá­ní těla. Sexu. Obje­vo­vá­ní neo­pě­to­va­né lás­ky a záro­veň obje­vo­vá­ní poci­tu zkla­má­ní, pří­tom­né­ho mož­ná už od samé­ho začát­ku. Potrat. Man­žel­ství a mateř­ství. Prá­ce: ta pla­ce­ná i ta inte­lek­tu­ál­ní — psa­ní a čte­ní —, ta, díky níž pře­ži­je­me, i ta, kte­rá nás v živo­tě napl­ňu­je. Vyma­ně­ní se ze spo­le­čen­ské tří­dy: napě­tí mezi vědo­mím vlast­ní­ho půvo­du a stu­dem za svůj původ. Rodi­na. Úmr­tí otce. Nemoc a úmr­tí mat­ky. Tělo zno­vu v jiném smys­lu. Paměť, kte­rá nám pomá­há poro­zu­mět, kdo jsme, mís­to aby osla­vo­va­la, jaký­mi jsme byli. Chtíč. Chtíč. Chtíč. Sex. Lás­ka, sex a chtíč jakož­to syno­ny­ma moci, jakož­to uve­de­ní teo­rie v pra­xi. Psa­ní. Čas. One­moc­ně­ní. Tělo v dal­ších smyslech. A spo­jo­va­cí nit, kte­rou je vědo­mí tříd­ní­ho půvo­du, a dru­há pod­půr­ná nit jmé­nem feminismus. 

Dílo Annie Ernau­xo­vé čer­pá ze živo­ta, nabí­zí ces­tu od vlast­ní­ho po obec­ně plat­né, od sou­kro­mé­ho po spo­leč­né, od osob­ní­ho — ano — po poli­tic­ké. Odpo­led­ne v hyper­mar­ke­tu, vzpo­mín­ky na vyso­ko­škol­ské večír­ky, střet, kte­rý se sna­ží­me zamést pod kobe­rec. I ty jsi něco tako­vé­ho, něco podob­né­ho zažil nebo zaži­la: tvůj pří­běh má váhu. Tvůj pří­běh má váhu, zaslou­ží si, aby ho někdo vyprá­věl, a spo­lu s ním i pří­běhy jiných, tvůj pří­běh i pří­běh té paní, kte­rá se ved­le tebe posa­di­la v auto­buse, i toho muže, s nímž jste se potka­li v pekař­ství, spo­leč­ně tvo­ří vět­ší pří­běh. Dokon­ce i v těch prv­ních romá­nech, kte­ré Annie Ernau­xo­vá kamuflo­va­la jako fik­ci — mys­lím tím Prázd­né skří­ně (Les armo­i­res vides), z nichž vyklí­či­lo mno­ho jejích dal­ších knih —, inter­pre­to­va­la svou vlast­ní zku­še­nost jako spo­leč­ný bod se čte­ná­řem a výcho­zí bod pro vypravěče.

Annie Ernau­xo­vá nicmé­ně žán­ry „auto­bi­o­gra­fie“ i „auto­fik­ce“ pře­sa­hu­je. Při­šla s kon­cep­tem tak­zva­né auto­so­ci­o­bi­o­gra­fie, kte­rou tak­to pojme­no­va­la zřej­mě pro­to, že do její lite­ra­tu­ry tolik pro­sa­ku­je soci­o­lo­gie — zejmé­na v poje­tí Pier­ra Bour­die­ua — a his­to­rie. Své kni­hy v pod­sta­tě sta­ví na něko­li­ka mož­ných způ­so­bech čet­by. Román Mís­to (La pla­ce) tak může­me číst jako pří­běh o smr­ti její­ho otce a záro­veň jako pří­běh o mezi­ge­ne­rač­ním stře­tu: otco­va děl­nic­ká tří­da se zde stře­tá­vá s bur­žo­az­ní vrst­vou, kte­rou repre­zen­tu­je ona sama. Román Udá­lost (L’événement) zase může­me číst samo­zřej­mě jako pří­běh o potra­tu, kte­rý k nespor­né otáz­ce gen­de­ru při­dá­vá ješ­tě téma spo­le­čen­ské tří­dy — s peně­zi by to celé totiž bylo snaz­ší — a ide­o­lo­gie, přes­ně­ji řeče­no jako nástin machis­mu v pro­gre­siv­ním pro­stře­dí před květ­nem 1968. Román Jenom vášeň (Pas­si­on sim­ple), deník Ztra­tit se (Se per­d­re) nebo Posed­lost (L’Occupation) může­me vní­mat jako líče­ní sexu a chtí­če, ale také jako zamyš­le­ní nad pou­ty moci — domi­nan­ce a sub­mi­se — vytvá­ře­ný­mi v intim­ních chví­lích, nad cho­dem času a nad před­sud­ky, kte­ré vůči žen­ské­mu tělu chováme. 

Něko­lik klí­čů ke své tvor­bě Annie Ernau­xo­vá nabíd­la v roz­ho­vo­ru pro deník Clarín: „Tříd­ní původ a femi­nis­mus jsou pro mě při psa­ní dvě hlav­ní osy, pro­chá­ze­jí vším, co píšu. […] Psa­ní samo o sobě vní­mám jako při­hlá­še­ní se k femi­nis­mu. Ne pro­to, že vyprá­vím ‚pří­běhy žen‘, nejde o obsah, ale o to, že vyprá­vím z žen­ské per­spek­ti­vy. Domní­vám se, že už jen to při­spí­vá k roz­ší­ře­ní toho, jak vidí­me svět, a sta­vím se tím pro­ti stá­le pře­vlá­da­jí­cí­mu mas­ku­lin­ní­mu vidě­ní svě­ta.“ Odpor, odpla­ta, vítěz­ství. Je těž­ké její dílo oddě­lit od radi­kál­ně poli­tic­kých snah, kte­ré sama hrdě vyzdvi­hu­je a pova­žu­je je ve své tvor­bě za ústřední. 

Na prv­ním mís­tě však samo­zřej­mě sto­jí lite­ra­tu­ra. Krát­ké kni­hy — a pro­to ve svém jádru tak kom­plex­ní, viz napří­klad Hol­či­čí paměť (Mémo­i­re de fille) —, v nichž je vyprá­vě­ní frag­men­tár­ní, napo­do­bu­je totiž naši paměť, kte­rá se někdy cho­vá jako pří­val vody, jin­dy je plná vyne­chá­vek. Kni­hy, jež jsou si vědo­my toho, že vzpo­mín­ky se utvá­ře­jí na zákla­dě smyš­le­nek, nikdy se neu­cho­vá­va­jí přes­ně tak, jak se udá­ly. Kni­hu za kni­hou se noří­me do ambi­ci­óz­ní­ho romá­nu na pokra­čo­vá­ní: jakési lid­ské kome­die, jejíž jed­not­li­vé díly mají spo­leč­nou hlav­ní hrdin­ku — Annie Ernau­xo­vou, roze­nou Duches­ne — a kte­rá mapu­je his­to­rii Fran­cie od dru­hé svě­to­vé vál­ky až po sou­čas­nost. Autor­či­na drs­ná pró­za dob­ře váží slo­va i jejich záměr a její síla spo­čí­vá v detai­lu: v mož­nos­ti, že celý život lze shr­nout do jed­no­ho drob­né­ho detai­lu. Vypra­věč­ka romá­nu Mís­to (La pla­ce), jed­né z mých oblí­be­ných knih od Annie Ernau­xo­vé, nachá­zí v peně­žen­ce své­ho zesnu­lé­ho otce, se kte­rým měla vel­mi těž­ký vztah, mezi jiný­mi papír­ky výstři­žek z novin, v němž se ozna­mu­je, že byla při­ja­ta na peda­go­gic­kou ško­lu. Všu­de ho nosil s sebou. V této scé­ně sle­du­je­me dce­ru v pro­stře­dí její­ho otce — s jeho peně­žen­kou v ruce —, prá­vě zjis­ti­la, že na ni byl hrdý, ačko­li svou hrdost skrý­val, a cítí­me napě­tí mezi gene­ra­ce­mi, gen­de­ry i spo­le­čen­ský­mi tří­da­mi. Celý život v jed­né scé­ně: ohro­mu­jí­cí, vel­ko­le­pé nadá­ní jed­né spi­so­va­tel­ky, kte­rá umí pozorovat. 

Pře­lo­ži­la Ven­du­la Něchajenko