Za svou první knihu Horowitz jste byl nominován na Magnesii Literu v kategorii objev roku. Vyšla už před víc než deseti lety. Mezitím jste nepsal?

Psal, pořád něco. Pořád jsem se honil za nějakými náměty a scénáři, jako když člověk ztroskotá na ostrově a chaoticky přebíhá přes kopec z jedné strany na druhou, protože netuší, odkud připluje ta loď. Jednoho dne jsem to prostě riskl, zůstal na místě a objevil se Muž bez jazyka. No a přibyli taky dva synové, což není málo.

Horowitz je příběh geniálního spisovatele a jeho redaktora. A také Arnošt Doubek, hrdina Muže bez jazyka, je spisovatel. Vaše knihy ale zdaleka nejsou jen o příbězích a těch, kdo je vyprávějí, spíš jako by byly prostředky k vyjádření něčeho podstatnějšího. Co oba příběhy spojuje a v čem jsou naopak jiné?

Horowitz byl svým způsobem experiment, měl jsem za to, že vzhledem k délce textu, čtivosti a atraktivitě příběhu zachycujícímu dramatické události dvacátého století, je možné během vyprávění „měnit smlouvu mezi autorem a čtenářem“ — najednou ta anotace knihy přestává platit, vypravěč v ich-formě si začal odporovat, popírat již napsané, mimo jiné i to, že je nakladatelským redaktorem, souviselo to řekněme s jeho diagnózou. To pravé drama se odehrávalo ještě trochu někde jinde, v té odchylce od „pravdy románu“. Je to hra, a když na ni čtenář přistoupí, měla by pro něj být zážitkem. V druhé knize rovněž pracuju s podobnou psychologií, byť o poznání organičtěji. Hlavní hrdina Arnošt si prostě lže do kapsy. Nejen o svém psaní, ale taky o svých vztazích, rodině a o tom, jak se ke svým blízkým chová. V Muži bez jazyka používám er-formu. Vyhovuje mi ta variabilita odstupu od postavy s možností dostat se poměrně hluboko. Považuju to za šťastné rozhodnutí, stejně jako oproštění se od retrospektiv, jak je známe z filmů — skočíme do situace řekněme dvacet let zpátky, postavy ožijí a vedou dialog. Ne, přesně takhle jsem to psát nechtěl. Moje retrospektivy jsou takové dost detailní vzpomínkové mapy, výpis z emocionální paměti té které postavy — věřím, že to funguje stejně dobře a snad se to i dobře čte — to jen abych někoho nechtě nevystrašil.

A o čem píšete mezi řádky svých knih především?

Nejspíš o úzkosti z konce starého světa. Mizí nám před očima a téměř se to nedá ovlivnit. Radikálové sprostě vyřvávají tupá hesla a ti „hodní“ jim na to šeptem odpovídají bezzubými eufemismy. Výsledek je nula. A chaos. A zmar. A „normální člověk“ se logicky zdráhá přidat se na tu i tu stranu. To mezitím, co cítí, že by mohlo být rozumným kompromisem, se totiž strašně špatně popisuje, obhajuje a hlavně prosazuje. Je to věc citu a pro ten není dnes místo ani pochopení. A bude hůř. Děsí mě sílící vliv takzvané korektnosti, která logicky časem zamoří i náš umělecký prostor. Korektní není ani omylem, protože například coming out už v USA přestává být svobodnou volbou jednotlivce, na kterou má svaté právo, a stává se položkou, co filmová produkce potřebuje ve štábu evidovat a vykazovat, aby se dostala na festival nebo mohla usilovat o prestižní profesní cenu. Myslím, že dovednost psát mezi řádky se zase bude časem hodit úplně všem od fochu.

Většina lidí vás zná z televizních obrazovek, pocházíte z divadelní rodiny. Co pro vás — herce — vlastně znamená psaní? A co pro vás — spisovatele — znamená herectví?

Psaní je něco, co můžu dělat téměř kdekoliv, o samotě a sám za sebe. Můžu to kdykoliv smazat, když chci. Nebo třeba vydat, pokud je o to zájem. Nikomu tím nic nezkazím a nikdo to nepokazí mně. Herectví mě živí a umožňuje mi tak být i spisovatelem. Navíc si ta konjunkce vzájemně vypomáhá — herec se chtě nechtě díky těm příšerným textům, co někdy dostane, naučí stavět dialogy, což se při psaní dost hodí. A spisovatel zase může čerpat z emocionální paměti, se kterou pracuje herec, s tím propojením vlastních traumat, zážitků a tužeb s okolnostmi, ve kterých jedná jeho postava. A každá divadelní repríza je trochu jiná, ten případný úspěch je teď a tady, okamžitě vyjádřený reakcemi diváků — to se vám u psaní nestane, všechno trvá hodně dlouho, a když pak člověk to dílo propaguje, musí pátrat v paměti, protože žije už úplně něčím jiným.

A co máte rád, když zrovna nepíšete nebo nehrajete?

Mám rád, když celá rodina někam na dlouho odjedeme, pronajmeme si dům. Vždycky jsem šíleně nervózní a nadávám, protože synové umějí být i divocí, takže trnu, aby něco nerozbili. Ale pak se najde chvilka a člověk si večer otevře láhev vína a jen tak sedí u stolu venku, kolem olivovníky, poslouchá, jak se tam uvnitř kluci řehtají, než je žena uspí. V tom okamžiku jsem nejšťastnější, protože existuje jenom ta chvíle, na nic jiného nemusím myslet. Všechno podstatné tam je.

Jak vám do tohohle hodil vidle covid? Zavání mi to nějakou Itálií, Chorvatskem, Řeckem…

Samozřejmě hodil, vloni jsem si liboval, že jsme naše letní cesty plánovali už hodně dopředu a včas tak zarezervovali skvělé domky, první v Dolomitech, pak přesun k moři do Kalábrie — pochopitelně to padlo. Ale nakonec jako vždycky zabodovaly Korutany, téměř bez turistů. Davům se snažíme vyhýbat i v lepších časech. V tomhle ohledu vede jižní Kréta. Ta koneckonců hraje významnou roli i v Muži bez jazyka.

Jsem z Prachatic, Modrava je kousek, tak se musím zeptat i na to, jak se vám líbilo na Šumavě při natáčení Policie Modrava, a kam se rád vracíte v Čechách?

V určité části Šumavy není zatáčka, na kterou bych neměl nějakou vzpomínku. Buď jsme tam točili, nebo tam byli na houbách, nebo tam někomu ze štábu selhalo auto, přišla důležitá SMS… Je to kus života. V navigaci mám Srní, kde při natáčení vždycky bydlíme, uloženo jako — práce. Vypadá to, že tohle léto budu tu pozici zase přesně v tom významu na telefonu zadávat, a nemůžu se dočkat. Málokdy se stane, že továrna na sny je zároveň snem samotným. Pro soukromé cesty jsem si v poslední době oblíbil Pošumaví, je tam co objevovat a oproti provařeným lokalitám na Šumavě tam člověk na výjezdu na horském kole nemusí potkat ani živáčka. A pak samozřejmě Vysočina, tam jsem od dětství jezdil za babičkou a dědou k Bohuňovu na chatu. Rovněž místo, ke kterému mám z nějakého důvodu pořád tendenci se vracet i v knihách.