Dnes žije v Praze, obě města tak může porovnávat. „Brno je pro mě srdeční záležitost, i když to tak ze začátku nevypadalo. Brňákům jejich město závidím, a dokonce mám tajný sen, že se do Brna jednou přestěhuju. Je to zkrátka silný nostalgický vztah, za který se mi pražští i jihočeští kamarádi posmívají. Ale pozor — má láska k Brnu neznamená, že se mu a jeho obyvatelům občas neposmívám,“ říká autorka, která se narodila v jihočeském Písku a živí se psaním textů v reklamním průmyslu.
Ivo, odpusťte mi, ale musím se zeptat. Předpokládám, že tuhle otázku si navíc budou brzy pokládat i čtenáři, tak abych jim to ulehčil. Hadj Moussa. Jak to mám správně vyslovit?
Čte se to „Hadž-Musa“. A vůbec mi nevadí, když to někdo vyslovuje špatně, a že už jsem slyšela hodně verzí! Než jsem potkala svého manžela, taky jsem to nevěděla.
Máte manžela s alžírskými kořeny. Byla jste někdy v Africe?
Ještě nikdy, ale moc ráda bych se tam podívala. Láká mě Maroko, ale i Alžír, kde žije sestra mého manžela, která tam nedávno vystudovala architekturu a teď pomáhá zachraňovat alžírské kulturní památky. V současné době tam není politická situace úplně ideální, ale věřím, že se tam jednou podíváme.
Pocházíte z Písku, žijete v Praze. V Brně jste ale studovala a strávila tu deset let. Byl to důvod, proč jste se rozhodla umístit právě do Brna děj svého románu?
Brno je pro mě srdeční záležitost, i když to tak ze začátku nevypadalo. Když jsem někdy v roce 1997 poprvé vystoupila z autobusu na Zvonařce a pokračovala jakýmsi podivným lesíkem směrem k Tescu (to ještě neexistovala Galerie Vaňkovka) a poté Myšinou neboli ponurým podchodem pod hlavním vlakovým nádražím, pojímala mě až hrůza. Postupně jsem si však Brno oblíbila. Nevím proč, ale tohle město má spoustu míst, které pro mě mají jakousi nevysvětlitelnou magii — ať jsou to čtvrti jako Bystrc nebo Lesná, Kamenná kolonie, Staré Brno, Mendlovo náměstí, nádherná Pellicova ulice (kde jsem měla to štěstí pár let bydlet), úchvatný a téměř démonický Petrov, oblast kolem filozofické fakulty a vlastně celé širší centrum… Brňákům jejich město závidím, a dokonce mám tajný sen, že se do Brna jednou přestěhuju. Je to zkrátka silný nostalgický vztah, za který se mi pražští i jihočeští kamarádi posmívají. Ale pozor — má láska k Brnu neznamená, že se mu a jeho obyvatelům občas neposmívám.
To jsem si všiml, ale nějak mi to přijde přirozené. V čem se podle vás Brno od Prahy liší?
Brno je prostě hezčí než Praha, alespoň mně tak připadá. Taky mi přijde, že lidé jsou v Brně mnohem srdečnější a že to tu více žije takovým tím opravdovým každodenním životem — třeba restaurace jsou skvělé, protože vaří více pro místní než pro turisty. Kluby a hospody jsou snad jakýkoliv den v týdnu plné lidí — obecně se tu skvěle paří. A navíc mám slabost pro brněnský dialekt, ten má pro mě velký půvab. Po těch deseti letech strávených v Brně mi rodiče říkali, že už mluvím, jak kdybych se v Brně narodila, ale Praha už mě samozřejmě zpražštila.
Neustále pózovat je únavné pro všechny.
Píšete odlehčeně, s humorem a nadsázkou o věcech, které obklopují nás všechny. Touha po úspěchu, popularitě a penězích v lidech možná vězí od počátku, možná ale právě sociální média jako by naše slabiny dokázala odhalovat opravdu a se zraňující lehkostí, lidé jako by byli reklamou sami na sebe. Vy se živíte reklamní textařinou. Snažila jste se v knize vypsat z něčeho, co znáte zblízka?
Je pravda, že sociální média o nás vypovídají mnohé. Sama je často používám, nebudu lhát, že dostávat lajky pod příspěvky není příjemné! Na druhou stranu jsem, aspoň doufám, schopna nějakého odstupu a sebeironie. Často je až k neuvěření, co někteří lidé toužící po followerech dělají — fotí se v klecích se žraloky, houpají se nad propastí, digitálně i nedigitálně si upravují těla, aby vypadali co nejvíce jako ostatní. Přijde mi absurdní, když se „instagramer“ bere jako povolání. Můžete na to nadávat, ale můžete se tím také bavit — a tím možná na bizarnost počínání lidí posedlých popularitou na sociálních médiích poukážete ještě lépe. To přirovnání, že se tu lidé chovají, jako by dělali reklamu sami na sebe, je trefné. A co se týče mé profese, ano, s „influencery“ se setkávám poměrně často. Hodně značek se domnívá, že se bez nich v současné době člověk neobejde, ale já si myslím, že obejde. Na influencerech totiž většinou není vůbec nic autentického. Neustále pózovat je únavné pro všechny.
A jak s tématem souvisí skutečnost, že jste studovala psychologii?
To nedokážu přesně říct, řekla bych, že všechno souvisí se vším. Psychologii jsem se po dokončení školy věnovala vlastně poměrně krátce, takže se za skutečně erudovanou expertku nepovažuju, ale přesto ze znalostí psychologie určitě v mnoha rovinách čerpám. K tomu, co sociální média dělají například s tím, jak vnímáme sami sebe, se už určitě spousta expertů vyjádřila lépe, než bych se vyjádřila já. Každopádně je to bohaté téma.
Přesně tak jsem to myslel, jestli ve vás to studium prostě provedlo nějaké změny, které trvale způsobily změnu vašeho vnímání světa… Nemáte díky tomu i větší nadhled?
Myslím, že jakékoliv studium dá člověku větší rozhled i nadhled. A netýká se to jenom oboru, který zrovna studujete. Na vysoké se potkáváte se spoustou inspirativních lidí, učíte se argumentovat, pracovat s fakty. Byly to skvělé roky. Je velké štěstí, když člověk může studovat obor, který ho zajímá. Vlastně to bylo poprvé v životě, co jsem do školy chodila s obrovskou chutí, na základní a střední škole mě výuka, přestože jsem měla většinou samé jedničky, dost stresovala. Dodnes se mi zdá o písemkách z matiky.
Při psaní jsem se řídila jedním pravidlem: psát tak, aby ta knížka bavila mě samotnou.
Do české literatury vstupujete s románem plným ironie a jízlivého humoru. Jaké autory si osobně přečtete ráda?
To je podobné, jako když se mě někdo zeptá, co poslouchám za muziku: rozpětí je opravdu velmi široké. Za své tři zásadní knihy považuju deníky Adriana Molea, Divadelní román Michaila Bulgakova a vlastně všechny knížky od George Orwella. Čtu ale i hodně české literatury, v poslední době mě zaujaly knihy Aleny Mornštajnové, která píše velmi citlivým, neokázalým stylem. Ale je toho opravdu spoustu. Nedávno jsem třeba objevila spisovatele Johna Connollyho a jeho kriminální příběhy s hororovými zápletkami a uhrančivou atmosférou. Ráda se totiž bojím.
Budete chtít ve své tvorbě udržet humornou linii? Ptám se proto, že je to v české literatuře dost vzácné „ochucovadlo“ a předpokládám, že čtenáři to ocení…
Já jsem vlastně neměla ambici napsat humornou knihu. Při psaní jsem se řídila jedním pravidlem: psát tak, aby ta knížka bavila mě samotnou. Tak snad nebudu sama, kdo se pobavil… A jestli budu tuhle linii ve své tvorbě držet? No, jestli to dobře dopadne, vyjde mi příští rok v Hostu další knížka, tentokrát úplně jiná, temnější. Ale humor tam určitě bude taky, i když trochu černý. Já asi nedokážu být nikdy úplně vážná.