Dnes žije v Pra­ze, obě měs­ta tak může porov­ná­vat. „Brno je pro mě srdeč­ní zále­ži­tost, i když to tak ze začát­ku nevy­pa­da­lo. Brňá­kům jejich měs­to závi­dím, a dokon­ce mám taj­ný sen, že se do Brna jed­nou pře­stě­hu­ju. Je to zkrát­ka sil­ný nos­tal­gic­ký vztah, za kte­rý se mi pražští i jiho­čeští kama­rá­di posmí­va­jí. Ale pozor — má lás­ka k Brnu nezna­me­ná, že se mu a jeho oby­va­te­lům občas nepo­smí­vám,“ říká autor­ka, kte­rá se naro­di­la v jiho­čes­kém Pís­ku a živí se psa­ním tex­tů v reklam­ním průmyslu.

Ivo, odpusť­te mi, ale musím se zeptat. Před­po­klá­dám, že tuhle otáz­ku si navíc budou brzy poklá­dat i čte­ná­ři, tak abych jim to uleh­čil. Hadj Moussa. Jak to mám správ­ně vyslovit? 
Čte se to „Hadž-Musa“. A vůbec mi neva­dí, když to někdo vyslo­vu­je špat­ně, a že už jsem sly­še­la hod­ně ver­zí! Než jsem potka­la své­ho man­že­la, taky jsem to nevěděla. 

Máte man­že­la s alžír­ský­mi koře­ny. Byla jste někdy v Africe?
Ješ­tě nikdy, ale moc ráda bych se tam podí­va­la. Láká mě Maro­ko, ale i Alžír, kde žije sest­ra mého man­že­la, kte­rá tam nedáv­no vystu­do­va­la archi­tek­tu­ru a teď pomá­há zachra­ňo­vat alžír­ské kul­tur­ní památ­ky. V sou­čas­né době tam není poli­tic­ká situ­a­ce úpl­ně ide­ál­ní, ale věřím, že se tam jed­nou podíváme. 

Pochá­zí­te z Pís­ku, žije­te v Pra­ze. V Brně jste ale stu­do­va­la a strá­vi­la tu deset let. Byl to důvod, proč jste se roz­hod­la umís­tit prá­vě do Brna děj své­ho románu?
Brno je pro mě srdeč­ní zále­ži­tost, i když to tak ze začát­ku nevy­pa­da­lo. Když jsem někdy v roce 1997 popr­vé vystou­pi­la z auto­bu­su na Zvo­nař­ce a pokra­čo­va­la jakým­si podiv­ným lesí­kem smě­rem k Tescu (to ješ­tě nee­xis­to­va­la Gale­rie Vaň­kov­ka) a poté Myši­nou nebo­li ponurým pod­cho­dem pod hlav­ním vla­ko­vým nádra­žím, pojí­ma­la mě až hrůza. Postup­ně jsem si však Brno oblí­bi­la. Nevím proč, ale tohle měs­to má spous­tu míst, kte­ré pro mě mají jakousi nevy­svět­li­tel­nou magii — ať jsou to čtvr­ti jako Bys­trc nebo Les­ná, Kamen­ná kolo­nie, Sta­ré Brno, Men­dlo­vo náměs­tí, nád­her­ná Pel­li­co­va uli­ce (kde jsem měla to štěs­tí pár let byd­let), úchvat­ný a téměř démo­nic­ký Pet­rov, oblast kolem filo­zo­fic­ké fakul­ty a vlast­ně celé šir­ší cen­t­rum… Brňá­kům jejich měs­to závi­dím, a dokon­ce mám taj­ný sen, že se do Brna jed­nou pře­stě­hu­ju. Je to zkrát­ka sil­ný nos­tal­gic­ký vztah, za kte­rý se mi pražští i jiho­čeští kama­rá­di posmí­va­jí. Ale pozor — má lás­ka k Brnu nezna­me­ná, že se mu a jeho oby­va­te­lům občas neposmívám. 

To jsem si vši­ml, ale nějak mi to při­jde při­ro­ze­né. V čem se pod­le vás Brno od Pra­hy liší? 
Brno je pros­tě hez­čí než Pra­ha, ale­spoň mně tak při­pa­dá. Taky mi při­jde, že lidé jsou v Brně mno­hem srdeč­něj­ší a že to tu více žije tako­vým tím oprav­do­vým kaž­do­den­ním živo­tem — tře­ba restau­ra­ce jsou skvě­lé, pro­to­že vaří více pro míst­ní než pro turis­ty. Klu­by a hos­po­dy jsou snad jaký­ko­liv den v týd­nu plné lidí — obec­ně se tu skvě­le paří. A navíc mám sla­bost pro brněn­ský dia­lekt, ten má pro mě vel­ký půvab. Po těch dese­ti letech strá­ve­ných v Brně mi rodi­če říka­li, že už mlu­vím, jak kdy­bych se v Brně naro­di­la, ale Pra­ha už mě samo­zřej­mě zpražštila. 

Neu­stá­le pózo­vat je únav­né pro všechny.

Píše­te odleh­če­ně, s humo­rem a nad­sáz­kou o věcech, kte­ré obklo­pu­jí nás všech­ny. Tou­ha po úspě­chu, popu­la­ri­tě a peně­zích v lidech mož­ná vězí od počát­ku, mož­ná ale prá­vě soci­ál­ní média jako by naše sla­bi­ny doká­za­la odha­lo­vat oprav­du a se zra­ňu­jí­cí leh­kos­tí, lidé jako by byli rekla­mou sami na sebe. Vy se živí­te reklam­ní texta­ři­nou. Sna­ži­la jste se v kni­ze vypsat z něče­ho, co zná­te zblízka? 
Je prav­da, že soci­ál­ní média o nás vypo­ví­da­jí mno­hé. Sama je čas­to pou­ží­vám, nebu­du lhát, že dostá­vat laj­ky pod pří­spěv­ky není pří­jem­né! Na dru­hou stra­nu jsem, aspoň dou­fám, schop­na něja­ké­ho odstu­pu a sebe­i­ro­nie. Čas­to je až k neu­vě­ře­ní, co někte­ří lidé tou­ží­cí po followerech děla­jí — fotí se v kle­cích se žra­lo­ky, hou­pa­jí se nad pro­pas­tí, digi­tál­ně i nedi­gi­tál­ně si upra­vu­jí těla, aby vypa­da­li co nej­ví­ce jako ostat­ní. Při­jde mi absurd­ní, když se „instagra­mer“ bere jako povo­lá­ní. Může­te na to nadá­vat, ale může­te se tím také bavit — a tím mož­ná na bizar­nost počí­ná­ní lidí posed­lých popu­la­ri­tou na soci­ál­ních médi­ích pou­ká­že­te ješ­tě lépe. To při­rov­ná­ní, že se tu lidé cho­va­jí, jako by děla­li rekla­mu sami na sebe, je tref­né. A co se týče mé pro­fe­se, ano, s „influ­en­ce­ry“ se setká­vám poměr­ně čas­to. Hod­ně zna­ček se domní­vá, že se bez nich v sou­čas­né době člo­věk neo­be­jde, ale já si mys­lím, že obe­jde. Na influ­en­ce­rech totiž vět­ši­nou není vůbec nic auten­tic­ké­ho. Neu­stá­le pózo­vat je únav­né pro všechny. 

A jak s téma­tem sou­vi­sí sku­teč­nost, že jste stu­do­va­la psychologii? 
To nedo­ká­žu přes­ně říct, řek­la bych, že všech­no sou­vi­sí se vším. Psy­cho­lo­gii jsem se po dokon­če­ní ško­ly věno­va­la vlast­ně poměr­ně krát­ce, tak­že se za sku­teč­ně eru­do­va­nou expert­ku nepo­va­žu­ju, ale přes­to ze zna­los­tí psy­cho­lo­gie urči­tě v mno­ha rovi­nách čer­pám. K tomu, co soci­ál­ní média děla­jí napří­klad s tím, jak vní­má­me sami sebe, se už urči­tě spous­ta exper­tů vyjá­d­ři­la lépe, než bych se vyjá­d­ři­la já. Kaž­do­pád­ně je to boha­té téma. 

Přes­ně tak jsem to mys­lel, jest­li ve vás to stu­di­um pros­tě pro­ved­lo něja­ké změ­ny, kte­ré trva­le způ­so­bi­ly změ­nu vaše­ho vní­má­ní svě­ta… Nemá­te díky tomu i vět­ší nadhled?
Mys­lím, že jaké­ko­liv stu­di­um dá člo­vě­ku vět­ší roz­hled i nad­hled. A netý­ká se to jenom obo­ru, kte­rý zrov­na stu­du­je­te. Na vyso­ké se potká­vá­te se spous­tou inspi­ra­tiv­ních lidí, učí­te se argu­men­to­vat, pra­co­vat s fak­ty. Byly to skvě­lé roky. Je vel­ké štěs­tí, když člo­věk může stu­do­vat obor, kte­rý ho zají­má. Vlast­ně to bylo popr­vé v živo­tě, co jsem do ško­ly cho­di­la s obrov­skou chu­tí, na základ­ní a střed­ní ško­le mě výu­ka, přes­to­že jsem měla vět­ši­nou samé jed­nič­ky, dost stre­so­va­la. Dodnes se mi zdá o písem­kách z matiky. 

Při psa­ní jsem se řídi­la jed­ním pra­vi­dlem: psát tak, aby ta kníž­ka bavi­la mě samotnou.

Do čes­ké lite­ra­tu­ry vstu­pu­je­te s romá­nem plným iro­nie a jíz­li­vé­ho humo­ru. Jaké auto­ry si osob­ně pře­čte­te ráda? 
To je podob­né, jako když se mě někdo zeptá, co poslou­chám za muzi­ku: rozpě­tí je oprav­du vel­mi širo­ké. Za své tři zásad­ní kni­hy pova­žu­ju dení­ky Adri­a­na Molea, Diva­del­ní román Michai­la Bul­ga­ko­va a vlast­ně všech­ny kníž­ky od Geor­ge Orwel­la. Čtu ale i hod­ně čes­ké lite­ra­tu­ry, v posled­ní době mě zau­ja­ly kni­hy Ale­ny Morn­štaj­no­vé, kte­rá píše vel­mi cit­li­vým, neo­ká­za­lým sty­lem. Ale je toho oprav­du spous­tu. Nedáv­no jsem tře­ba obje­vi­la spi­so­va­te­le Joh­na Con­nolly­ho a jeho kri­mi­nál­ní pří­běhy s horo­ro­vý­mi záplet­ka­mi a uhran­či­vou atmo­sfé­rou. Ráda se totiž bojím. 

Bude­te chtít ve své tvor­bě udr­žet humor­nou linii? Ptám se pro­to, že je to v čes­ké lite­ra­tu­ře dost vzác­né „ochu­co­va­dlo“ a před­po­klá­dám, že čte­ná­ři to ocení…
Já jsem vlast­ně nemě­la ambi­ci napsat humor­nou kni­hu. Při psa­ní jsem se řídi­la jed­ním pra­vi­dlem: psát tak, aby ta kníž­ka bavi­la mě samot­nou. Tak snad nebu­du sama, kdo se poba­vil… A jest­li budu tuhle linii ve své tvor­bě držet? No, jest­li to dob­ře dopad­ne, vyjde mi příští rok v Hos­tu dal­ší kníž­ka, ten­to­krát úpl­ně jiná, tem­něj­ší. Ale humor tam urči­tě bude taky, i když tro­chu čer­ný. Já asi nedo­ká­žu být nikdy úpl­ně vážná.