Dita Tábor­ská (nar. 1981) vystu­do­va­la Filo­zo­fic­kou fakul­tu Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy. Pra­co­va­la exter­ně pro Čes­kou tele­vi­zi a Čes­ký roz­hlas, půso­bi­la na poli­tic­kém a tis­ko­vém oddě­le­ní izra­el­ské­ho vel­vy­sla­nec­tví a v roce 2009 vstou­pi­la do slu­žeb čes­ké­ho minis­ter­stva zahra­nič­ních věcí. V sou­čas­nos­ti se věnu­je ponej­ví­ce své rodi­ně. Román Malin­ka je její prvotina.

Román Malin­ka je váš kniž­ní debut. Jak to tedy s psa­ním vůbec máte? Před­tím jste psa­la „do šuplí­ku“, nebo je to záro­veň váš prv­ní roz­mách­lej­ší lite­rár­ní text?
Roz­mách­la jsem se popr­vé, moje šuplí­ky zejí prázd­no­tou – nejsem šuplí­kář v žád­ném slo­va smys­lu. Jsem psav­ka obec­ná, ale done­dáv­na se to týka­lo jen dopi­sů, pra­cov­ních tex­tů a sezna­mů na náku­py potravin.

Téma­ta vaší kni­hy (a konec­kon­ců i název) jsou veskr­ze žen­ské — těho­ten­ství, porod, mateř­ství, nena­pl­ně­né mateř­ství — přes­to má kni­ha vel­mi dale­ko k žánro­vé žen­ské čet­bě. Máte něja­ké lite­rár­ní blí­žen­ce — ať už mezi sou­čas­ný­mi čes­ký­mi autor­ka­mi, nebo obecně?
Bio­lo­gic­ky vza­to je kni­ha Malin­ka žen­ské­ho pohla­ví, to ano, ale snad by moh­la být prá­vě pro­to svůd­ná i pro muže. Pokud jde o auto­ry, jejichž kni­hy způ­so­bi­ly kar­di­o­lo­gic­ké zážit­ky mně, tak těch je mno­ho: Lau­ren­ce Ster­ne, Michail Bul­ga­kov, Karel Čapek, Ťiang Žung, Maxi­ne Hong Kings­to­no­vá, Amy Tano­vá, Jan Bala­bán (romá­ny), Olga Tokar­c­zu­ko­vá. Svou osvě­žu­jí­cí pro­s­to­tou mě pra­vi­del­ně bla­ží Jiří Hájí­ček, úchvat­né je Jeze­ro Bian­ky Bello­vé, to je koneč­ně vprav­dě vizi­o­nář­ská kni­ha. Ale také je tu Ron­ja, dce­ra lou­pež­ní­ka, Alen­ka v říši divů, Leto­pi­sy Nar­nie…

Bio­lo­gic­ky vza­to je kni­ha Malin­ka žen­ské­ho pohla­ví, to ano, ale snad by moh­la být prá­vě pro­to svůd­ná i pro muže.

Oprav­du půso­bi­vé vykres­le­ní růz­ných pro­stře­dí (cen­t­rum náhrad­ní rodin­né péče, zub­ní ordi­na­ce, natá­če­ní fil­mu, koje­nec­ký ústav) nazna­ču­je, že s nimi máte osob­ní zku­še­nost. Je to oprav­du tak, nebo je to výsle­dek důklad­ných rešerší?
Pře­váž­ně to tak je — je to důsle­dek nedo­stat­ku fan­ta­zie. Ale není to pod­stat­né, pro­to­že auten­ti­ci­ta tex­tu nerov­ná se osob­ní pro­ži­tek auto­ra. Autor­ské klí­če mohou text zby­teč­ně zamy­kat. Malin­ku jsem vypipla­la, jak jen jsem moh­la, a teď už jí jen tiše držím pal­ce a pře­ju jí, aby živel­ně pochy­ta­la co nej­ví­ce lid­ských srd­cí. Věřím, že bude schop­ná pře­sáh­nout své rodi­če, z nichž sice pochá­zí, ale není jimi – na jejich pří­bě­hu už nezáleží.

Téma adop­ce bylo čes­ký­mi sou­čas­ný­mi autor­ka­mi nedáv­no zpra­co­vá­no (Tere­za Bouč­ko­vá, Vik­to­rie Hani­šo­vá). Zná­te jejich kni­hy? Pokud ano, jak věro­hod­ně pod­le vás toto téma pojaly?
Kni­ha Rok kohou­ta je feno­mén – neznám žád­nou jinou kni­hu, o kte­ré by tolik lidí pla­men­ně hovo­ři­lo, aniž ji kdy čet­li. V čes­ké spo­leč­nos­ti zare­zo­no­va­la nešťast­ně, pro­to­že mno­ha rom­ským dětem vza­la rodi­če. Bohu­žel tu nemá­me žád­ný Rok sle­pi­ce, ačko­li povzbu­di­vých pří­bě­hů při­je­tí rom­ské­ho dítě­te bílý­mi rodi­či znám jenom já osob­ně něko­lik. Tak už to ale v próze bývá. Nicmé­ně vní­mám-li Rok kohou­ta jen jako arte­fakt, tak i přes­to, že mně osob­ně není ten­to sebe­ob­na­žu­jí­cí (a obna­žu­jí­cí i své blíz­ké) vacu­lí­kov­ský dení­ko­vý způ­sob vyprá­vě­ní blíz­ký, musím kni­ze při­znat mimo­řád­nou sílu, kte­rá je hod­na obdi­vu. Text samot­ný je půso­bi­vou črtou sympto­ma­tic­ké­ho vzta­hu, v níž — chce­me-li — může­me vyčíst kom­plex­něj­ší pojme­no­vá­ní pro­blé­mů, než je pros­tý odkaz na gene­tic­kou dis­po­zi­ci. Je to dob­rý doklad toho, že tak­to mimo­řád­ně obtíž­nou situ­a­ci ve své mno­ho­čet­né nepři­ro­ze­nos­ti napros­tá vět­ši­na lidí intu­i­tiv­ním rodi­čov­stvím — bez dnes již dostup­né­ho prů­běž­né­ho vede­ní odbor­ní­ků na poru­chu atta­chmen­tu — nemů­že zvládnout.

Kni­ha Rok kohou­ta je feno­mén – neznám žád­nou jinou kni­hu, o kte­ré by tolik lidí pla­men­ně hovo­ři­lo, aniž ji kdy četli.

Kni­ha Anež­ka Vik­to­rie Hani­šo­vé je mono­te­ma­tic­ký a vzta­ho­vě mono­li­tic­ký pří­běh, což je nepří­liš orga­nic­ké — pro­ži­tek náhrad­ní rodin­né péče v izo­la­ci­o­nis­tic­kém podá­ní je takřka pro­ti­mluv. Téma Julie, tedy pře­svěd­če­ní, že ado­p­to­va­né rom­ské dítě lze ochrá­nit před­stí­rá­ním, že je nerom­ské­ho, exo­tic­ké­ho půvo­du, je nos­né — tako­vé před­sta­vy bohu­žel nejsou u lai­ků oje­di­ně­lé. V dneš­ní době je však pro mě dove­de­ní této před­sta­vy do pra­xe obtíž­ně před­sta­vi­tel­né — kro­ky poten­ci­ál­ních náhrad­ních rodi­čů vedou logic­ky nejdří­ve na úřad, aby zjis­ti­li své reál­né šan­ce na stan­dard­ní, nepří­mou adop­ci. Tam se dozví­da­jí, že zejmé­na v pří­pa­dě rom­ských dětí nejsou malé (i u samo­ža­da­te­lek), a ote­ví­rá se jim prv­ní hori­zont nových infor­ma­cí, nová dimen­ze, kde se původ­ní před­sta­vy začí­na­jí tříš­tit. Julie vzdo­ru­je všem těm­to při­ro­ze­ným vli­vům (včet­ně plat­né legisla­ti­vy) i nadá­le v prů­bě­hu času s psy­cho­pa­tic­kou sve­ře­postí, jejíž moti­va­ci či poza­dí nero­zu­mím. Dce­ra Agnes pro mě byla z masa a kos­tí, jak­ko­li byla její polo­ha pro děti s poru­chou atta­chmen­tu neob­vyk­lá ve své nera­zan­ci. Zau­ja­la mě a bylo mi líto, že klí­čo­vé momen­ty její osob­nos­ti z hle­dis­ka pro­ží­vá­ní při­ja­té­ho dítě­te (pro­zře­ní o bio­lo­gic­kém půvo­du půso­bi­vě pro­po­je­né s bio­lo­gic­kým zrá­ním a roz­krý­vá­ní bio­lo­gic­kých pří­buz­ných) byly jen načrtnuté.

Váš styl pro­zra­zu­je záli­bu v expe­ri­men­to­vá­ní s jazy­kem, ale záro­veň je kni­ha obsa­ho­vě nabi­tá a mís­ty až natu­ra­lis­tic­ká. Co z toho u vás pře­va­žu­je či je důležitější?
To bychom si muse­li Malin­ku roz­ře­zat na jed­not­li­vá semín­ka a spo­čí­tat je. Jis­tě je i tako­vý drob­no­zpyt pří­nos­ný, abychom vůbec vědě­li, co vlast­ně dostá­vá­me do svých těl, ale já to neu­mím a na tako­vém svin­čí­ku už bych si ani nepo­chut­na­la. Mě u tex­tů zají­má jedi­ně to, jak hbi­tě, moc­ně a trvan­li­vě mě chyt­nou za srd­ce. Tech­ni­ka úcho­pu s tím mož­ná sou­vi­sí, ale celou tu che­mic­kou reak­ci zásad­ně zvrá­tit nemů­že — to je bio­lo­gic­ké mystérium.

Foto: Agmons Foto