Ty jsi s před­sta­vou nato­čit pod­cast do Hos­ta už při­šla, je to tak?

No jo, spíš mě udi­vo­va­lo, že tako­vé nakla­da­tel­ství jako Host pod­cast nemá, pro­to­že je tolik věcí, o kte­rých je mož­né v sou­vis­los­ti s nakla­da­tel­skou pra­cí a hos­ťác­ký­mi auto­ry mlu­vit! Nej­pr­ve jsem pod­cast dost nesmě­le navrh­la, pro­to­že jsem vědě­la, že bez zku­še­nos­tí s natá­če­ním si na sebe uple­te­me bič. Ale poved­lo se, nápad pro­šel kon­struk­tiv­ním při­po­mín­ko­vá­ním a po roce je to tu.

Proč by si lidé měli v zápla­vě jiných pod­cas­tů pus­tit zrov­na ten náš? 

Od začát­ku jsem vědě­la, že nechce­me neko­neč­ný seri­ál o nových kni­hách, ale že chce­me sdí­let se čte­ná­ři pro­ce­sy, kte­ré jsou za kni­ha­mi, mezi řád­ky. Jak se z ruko­pi­su sta­ne best­seller? Kte­ré kro­ky se muse­jí udě­lat, aby si kni­ha našla čte­ná­ře? Jaké jsou sou­vis­los­ti mezi čes­kým kniž­ním trhem a jiný­mi země­mi? Proč se u nás něco „chyt­lo“ a něco ne? Jaké kouz­lo má pře­klad a jak se vyví­je­jí růz­né žán­ry? Těch otá­zek, kte­ré mě napa­da­jí, je asi tisíc, tak­že kdy­bych je moh­la polo­žit všech­ny, nako­nec by to asi i neko­neč­ný seri­ál byl… 

Co tě na tvor­bě a natá­če­ní nej­víc překvapilo?

Pře­kva­pi­lo mě hod­ně věcí: kolik prá­ce dá nato­čit jeden jedi­ný díl. Že ve slu­chát­kách je sly­šet kaž­dé polknu­tí a že fakt nesmím během natá­če­ní ner­vóz­ně ťukat nohou do sto­lu. Že nejsem jedi­ná, kdo je ner­vóz­ní, když mu dají před pusu mik­ro­fon… Jsem oprav­du vděč­ná všem kole­gům a kole­gy­ním, kte­ří se na natá­če­ní podí­le­li, ať už tech­nic­ky, nebo obsa­ho­vě, pro­to­že sly­šet jsem tam sice já, ale ani zda­le­ka to není jen moje práce. 

Pro­zra­díš něja­kou vtip­nou his­tor­ku z natáčení?

Vtip­ných his­to­rek by bylo víc, ale řek­nu tu o vraž­dách od asi nej­se­ri­óz­něj­ší­ho hos­ta, kte­rý napro­ti mně u mik­ro­fo­nu seděl. Ředi­tel nakla­da­tel­ství Tomáš Rei­chel je mimo jiné vel­ký fan­da a zna­lec detek­ti­vek. To on „obje­vil“ pro čes­ký trh Stie­ga Lars­so­na a jeho Milé­ni­um, respek­ti­ve vysly­šel tip od pře­kla­da­te­le Zbyň­ka Čer­ní­ka a kou­pil prá­va na vydá­ní kni­hy, kte­rá u nás roz­je­la vlnu sever­ských detek­ti­vek, a vlast­ně tak navždy změ­nil čes­ký trh s knihami.

Mlu­ví­me, žong­lu­je­me s čís­ly, vysvět­lu­je­me feno­mé­ny, argu­men­tu­je­me daty, pros­tě deba­ta na úrov­ni. A v jed­né z těch moud­rých vět Tomáš zne­na­dá­ní poví­dá: „Ve Švéd­sku je ten kniž­ní trh srov­na­tel­ný s čes­kým, mají dokon­ce podob­ně vel­kou popu­la­ci čte­ná­řů, jen s tím roz­dí­lem, že je tam mno­hem víc tma, tak­že za poklid­nou fasádou a čis­tý­mi chod­ní­ky pak za těch dlou­hých veče­rů víc čtou a vraždí.“

No a já jsem vybuch­la smí­chy ve chví­li, kdy ješ­tě zně­lo slo­vo vraž­dí, pro­to­že jsem abso­lut­ně žád­ný vtí­pek neče­ka­la, a bylo jas­né, že ten můj smích se nebu­de dát odstřih­nout, že jsem ten jeho vtip pros­tě zka­zi­la. A tak jsme pana ředi­te­le nuti­li říct to zno­vu a zno­vu a ješ­tě jed­nou, což už samo­zřej­mě nevy­chá­ze­lo tak vtipně…