Kdesi jsem četla pěkný příměr, že literatura je jako švédský stůl. Na pořádné oslavě nabídnete hostům všechno: sladké dezerty, slané chuťovky, masové pokrmy i verzi pro vegetariány, sem tam něco pikantnějšího a k tomu ovoce i zeleninu… Také literatura nabízí všechno, co čtenáře zajímá, baví, trápí či děsí, prostě to, co potřebují. A pak si představte dětskou party. Ano, můžete dětem na stůl s občerstvením navršit jenom lentilkové muffiny, lízátka a dorty s marcipánem, ale potom se nesmíte divit, že vaše malé strávníky rozbolí břicho. Dětská literatura by zkrátka měla také nabízet širokou paletu chutí a vůní, jen v dětských porcích. Přesto valná většina českých rodičů na knihu s těžkým tématem intuitivně zareaguje slovy: „To je moc smutný. To nechci.“
Život je někdy dost těžký sám o sobě, proč o tom ještě číst dětem před spaním? No právě proto.
Literatura je jako zrcadlo — nastavuje čtenáři obraz, se kterým se může identifikovat. Děti by měly číst o dětech, které se jim podobají a které řeší obdobné problémy (také by měly číst o dětech, které se jim nepodobají, ale o tom třeba zase jindy). Díky příběhu v knize mohou nanečisto prožít něco, co se jich týká. Kniha jim může nabídnout řešení určitého problému, nebo dokonce blahodárnou katarzi, zvlášť když se jedná o nějaké bolestné téma. Děti musejí často překonávat strach, samotu, pocit vyloučení, čelí šikaně, nezájmu okolí. O svých problémech se mohou bát mluvit a ani rodič nemusí umět dané téma sám otevřít. Knížka v takové situaci funguje jako terapeutický prostředek, klíč, který odemkne třináctou komnatu.
Velkou změnou v životě dítěte je například nástup do školy. Z bezpečně známého prostředí najednou musí vykročit — samo! — někam, kde to vůbec nezná. Je naprosto přirozené bát se nových a neznámých věcí. Ono je vůbec přirozené se bát. Ale ne vždy toto děti vědí. Mnohem častěji totiž ve svém životě slyší věty typu: „Čeho se bojíš, prosím tě? Vždyť to nic není!“ Možná jste něco takového v dobrém úmyslu už taky pronesli. Když je toho však moc, může dítě začít svůj strach považovat za nežádoucí a přestat ho dávat najevo. To ale neznamená, že se přestalo bát.
Hlavní hrdina norské knihy Neboj se, Oskare se bojí nástupu do první třídy. Budou tam děti, které jsou šikovnější než on. Umějí věci, které on ještě neumí. Bojí se zkrátka, jak mezi nimi obstojí. Zkoumá mezi dospělými, jestli se taky něčeho bojí. A zjišťuje, že se bojí všichni! Každý něčeho jiného. Co jednomu dělá starosti, přijde druhému jako hračka. Jedna prateta se třeba bojí zimy a namrzlých chodníků. Bát se zimy? Pro Oskara znamená zima samou radost. Oskarova maminka se bojí, že Oskar bude sám přecházet silnici (a také zubaře!), tatínek toho, že na koncertě bude hrát falešně, další prateta se bojí, že až umře, bude se jí po Oskarovi stýskat. Každý má svůj malý velký strach, a neznamená to, že je zbabělý, ale že mu na něčem či někom záleží. Je úlevné zjistit, že v tom člověk není sám. A když je vám šest, může to být skutečně velký objev. Oskar se sice poslední den prázdnin školy bát nepřestane, ale už vždycky bude vědět, že o svých obavách může s někým otevřeně mluvit.
Děti nešetřit!
Severská literatura je vážným tématům tradičně otevřenější než literatura naší kotliny. Je to dáno historicky, ekonomicky, možná i klimaticky. Život na Severu byl zkrátka vždycky drsnější a se smrtí bylo třeba počítat. Proto není divu, že se přirozeně dostala i do dětské literatury. Vzpomeňme třeba legendární knihu Bratři Lví srdce Astrid Lindgrenové (švédsky 1973). Když měla tato kniha vyjít poprvé v češtině (1992), nechal si vydavatel pro jistotu vypracovat odborný posudek, jestli je kniha vhodná pro děti. Posudkář byl naštěstí osvícený, jinak bychom možná byli o tento klenot ochuzeni. Názory tuzemských čtenářů se však často shodují v tom, že kniha není pro děti vůbec vhodná („je to horor“), nebo že je dokonce škodlivá („návod k sebevraždě“). Nevím, my jsme ji četli s dětmi a šestiletý syn ji miloval. Bylo to pro něj prostě báječně napínavé dobrodružství. Období strachu ze smrti si prodělal kolem třetího roku (asi jako většina dětí) a zatím smrt stále nebere jako něco tabuizovaného, ale jako součást života. Ano, když někdo umře, je to smutné, ale je to v řádu tohoto světa.
V souvislosti s vážnými tématy typu smrt v dětské literatuře nejčastěji zaznívá argument, že to není určeno malým dětem. Moje zkušenost je opačná. Čím dříve dítě dostane na své otázky odpověď, tím méně ho trápí nejistota a úzkost.
Tyto knihy se asi nestanou nejoblíbenější četbou vašich dětí, ale možná budou patřit k těm zásadním. Třeba právě díky nim najdou odvahu zeptat se na to, co je trápí, a vy si s nimi o tom budete moct promluvit.
Životní filozofie pro nejmenší
Ochrana dětských práv má ve Skandinávii často absolutní přednost před vším ostatním. Může to vyvolávat kontroverze, ale na Severu prostě berou děti vážně. A projevuje se to i v literatuře. Dítě ještě ani nemusí odrůst plenkám a Seveřané už mu servírují životní filozofii na pokračování. Na mysli mám geniální řadu norské autorky Kari Staiové o kamarádech Jonášovi a Nenášovi, kteří jsou tak rozdílní, že to víc ani nejde. Jeden na všechno říká „jo“ a druhý zase „ne“. Ale protože svět není černobílý, ukáže se, že říkat na všechno „jo“ není úplně nejchytřejší a že umět říct v rozhodující chvíli „ne“ vám může doslova zachránit „kejhák“. Zní to jednoduše, ale v jádru se skrývá hluboká životní filozofie, kterou nad touto vtipnou knihou pochopí i tříleté dítě.
Kari Staiová svůj koncept rozvádí dál, a tak jsou v dalších knihách Jonáš a Nenáš konfrontováni postupně se zločinem (Jonáš a Nenáš – Zloděj vrací úder), lží a důvěrou (Jonáš, Nenáš a prázdný pokoj), předsudky a strachem z neznámého (Jonáš, Nenáš a soused) a vlastní identitou (Jonáš, Nenáš a všichni ostatní). Česky zatím vyšla jen první kniha. Snad nebudete muset na pokračování dlouho čekat…
V Norsku fenomén těchto dvou protikladných hrdinů zasáhl mateřské školy napříč celou zemí a Jonáš s Nenášem se dostali i na prkna norského národního divadla.
Přála bych také našim batolatům, aby jim někdo dával odpovědi na otázky týkající se soužití lidí rozdílných názorů, kultur, etnik a povah podobně báječným, nedidaktickým a zábavným způsobem. Takže až budete dětem chystat pomyslný literární švédský stůl, zkuste jim nabídnout pestré menu, ať je z těch přeslazených dobarvovaných umělotin nebolí břicho. Vybírat máte z čeho.
