Němec jako jeden z našich prv­ních spi­so­va­te­lů zob­ra­zu­je vál­ku na Ukra­ji­ně v lite­ra­tu­ře. Jak sám tvr­dí, není cho­le­ric­ký typ, ale situ­a­ce na Ukra­ji­ně v něm pro­bu­di­la roz­či­le­ní, kte­ré fun­go­va­lo jako pru­ži­na, pro­to text vzni­kal živel­ně a poměr­ně rych­le. Díky růz­ným per­spek­ti­vám při­ná­ší uce­le­ný mno­ho­vrs­tev­na­tý obraz vál­ky. Dvě povíd­ky zpro­střed­ko­vá­va­jí pohled ze Zápa­du, dvě pří­mo z ukra­jin­ské­ho Mariupo­lu a Char­ko­va a jed­na z Rus­ka. Žád­ná výpo­věď není čer­no­bí­lá. Pří­běhy jako by zazna­me­ná­val dron. Obra­zy do sebe postup­ně zapa­da­jí a při­ná­še­jí auten­tic­kou atmo­sfé­ru země zmí­ta­né boji. 

Autor odha­lu­je nejen růz­ný pří­stup postav k vál­ce, ale nahlí­ží i do odliš­ných soci­ál­ních sku­pin. V povíd­ce „Lepi­dlo“ zachy­cu­je par­tu squa­te­rů, kte­rých se vyjma ztrá­ty pří­střeš­ku vál­ka dotý­ká pou­ze okra­jo­vě. Málem ani nezjis­tí, že zača­la. Pro­bu­dí v nich však sta­ré křiv­dy a roz­hod­nou se je napra­vit. S tím­to pří­bě­hem dob­ře kon­tras­tu­je povíd­ka „Zoe“ o boha­tém němec­kém páru. Ten jede za ukra­jin­skou suro­gát­ní mat­kou, kte­rá poro­di­la jejich dítě. Obě povíd­ky tes­tu­jí hra­ni­ce, kam až jsou lidé ochot­ni pro dosa­že­ní svých cílů zajít. Ve zby­lých povíd­kách posta­vy aktiv­ně vystu­pu­jí pro­ti tero­ru a nespra­ve­dl­nos­ti. Není pod­stat­ný soci­ál­ní původ či národ­nost. Vždy zále­ží na indi­vi­du­a­li­tě kaž­dé­ho jedin­ce, jehož pra­vé já se odha­lí až v extrém­ních situacích.

Jak vyplý­vá z úvod­ní­ho citá­tu od Geor­ge San­ta­ya­ny: „Jen mrt­ví jsou v bez­pe­čí; jen mrt­ví vidě­li konec vál­ky,“ posta­vy kaž­do­den­ně svá­dě­jí svůj osob­ní boj o pře­ži­tí. Nepři­pouš­tě­jí si všu­dypří­tomnou smrt. Berou ji jako běž­nou sou­část své­ho živo­ta. Sna­ží se rutin­ně pro­bí­jet dnem. Nechtě­jí ho „jen“ pře­žít, ale chtě­jí i milo­vat a snít. Text nepři­ná­ší krva­vé váleč­né scé­ny zachy­ce­né repor­táž­ním sty­lem, ale drob­no­kres­by a mini­ma­lis­tic­ké obra­zy. Odkrý­vá tím niter­né poci­ty postav i absur­di­tu vál­ky. Není mož­né pohřbít mrt­vé do zmrz­lé půdy? Dej­te je do díry po bom­bar­do­vá­ní. Dochá­zí pit­ná voda? Dosta­ne­te ji na pří­děl z hote­lo­vé­ho akvá­ria (ve kte­rém ale mož­ná pla­va­ly jedo­va­té ryby). A napůl roz­bo­ře­ný pane­lák vypa­dá jako diva­del­ní scé­na z adap­ta­ce Sto roků samo­ty. Pokud se vám to zdá až pří­liš cynic­ké, věř­te, že v kon­tex­tu celé­ho pří­bě­hu se to jeví jako sla­bý odvar. Přes­to­že kaž­dá povíd­ka fun­gu­je samo­stat­ně, celek půso­bí jako kon­cen­t­ro­va­ný vzo­rek živo­ta lidí, jichž se tragé­die vál­ky bez­pro­střed­ně dotýká.

Foto­gra­fie: © David Koneč­ný, © Nakla­da­tel­ství Host