Silnice jsou samá díra a auto často drncá. „Pardon, pardon,“ kaje se řidič, jako by za to mohl on. Jak ale vím, omlouvá se proto, že je teď ze mě cizinka — zrovna jsem se totiž vrátila z Ameriky a na hrbolaté silnice nejsem zvyklá. Otevřenými okénky se dovnitř nese prach a usazuje se mi na kůži, na řasách, za nehty. Kolem nás se s troubením řítí motorky. Podél cesty se táhne les cedulí. Většina jich byla kdysi bílá, ale za ta léta prachem a větrem zhnědly. Před chatrčemi u krajnice se ženy hrbí nad začouzenými pečicími mísami a ovívají kukuřičné klasy.

Jakmile zabočíme do naší ulice, uvědomím si, že náš modrý dvoupodlažní dům vypadá stejně, ale rostliny jako by z nějakého důvodu uvadly — plumérie už nejsou tak svěže zelené, jak jsem nosila v hlavě. A u nás na dvoře vládne ticho. Jak to tady žilo, když jsem byla malá! Děti hrály na trávě fotbal a vřeštěly, okolo keřů ixory bzučely včely, nahoře na balkoně mívali rodiče návštěvy a nesl se odtamtud smích, kolem se popelily slepice a kvokaly.

Když jsem o Nsukce mluvila před známými v Americe, říkala jsem, že je to „malebné univerzitní město na východě Nigérie“. Takovýhle suchopárný popis ovšem to pozvolna plynoucí město mého dětství nemohl pořádně vystihnout — kuře tu platí za pochoutku, vaše sousedka je čarodějnice, která má na svědomí všechny vaše choroby, dívky tu touží přibrat a kdekdo tady navolno chová kozy a ty pak ožírají květiny sousedovi. Život je tu plný drobných divů, které jsem se snažila zachytit ve svém románu Purpurový ibišek.

Přijela jsem na Vánoce za otcem. Když uplyne pouhých několik dní, otec mi oznámí, že zemřel jeho přítel profesor E. Pamatuju si na něj — menší mužík, který vyučoval botaniku a na dvorku pěstoval růže obří jako talíře. Z vyprávění si taky pamatuju, že když rodičům zemřelo dítě (Chukwuemeka, který se narodil v roce 1971, šest let přede mnou), právě profesor vezl mého zničeného otce na pohřeb zpět do města našich předků, do Abby.

„Půjdu s tebou popřát pozůstalým upřímnou soustrast,“ nabídnu se a otec přikývne, jako by to očekával.

Když projíždíme kampusem, všímám si, že i zdejší budovy vybledly. Někdejší světle modrou a světle růžovou smyl časem déšť, sítě na oknech jsou potrhané, v žaluziích chybějí lamely, v živých plotech zejí díry. Všechno tady chátrá, jenže lidem je to jedno — nikdo se to nesnaží nijak maskovat, zasadit třeba zářivé ibišky, aby odváděly pozornost od plesnivých zdí. Nebo od hliněných termitích cestiček, jež se po stěnách domů klikatí jako kostrbaté žíly směřující nazdařbůh.
U Ikejianiho bulváru vidím, jak kolem mangovníku stojí nějací muži — dělníci, tesaři, instalatéři. Šťouchají do těch načervenale oranžových plodů dlouhými klacky a shazují je na zem. Vždycky když se nějaké mango zřítí do trávy, zajásají. Každý drží v ruce jedno mango, každý rozjařeně žvýká, ale všichni mají chuť na další, a tak dál s klackem v ruce zvedají hlavy ke koruně.

Když přijedeme k domu profesora E., ani neklepeme, protože dveře jsou dokořán. Na stolku u zdi leží tlustý zápisník — kondolenční kniha. Vedle ní stojí porcelánová váza s květinami.

„Ngwa, podepíšeme se do kondolenční knihy,“ řekne otec a napíše: „Ať jeho duše odpočívá v naprostém pokoji.“ Poté předá propisku mně. Několik zápisů přelétnu očima — většina lidí napsala vágní „RIP“ —, pak připojím „Ať odpočívá v pokoji“. Zdráhavě propisku odložím. Ráda bych napsala něco víc. Ráda bych se zeptala, proč Nsukka tak upadá, proč se ta palma venku uprostřed dvora shrbila a už se netyčí do výše, jak jsem si ji pamatovala.

Z útrob domu vyjde vdova po zesnulém. Se slovy „Ndo, je mi to líto“ ji obejmeme. Není nalíčená, v obličeji má výraz otupělý zármutkem. Pamatuju si, jak vypadala dřív — vždy nosila tu nejčervenější rtěnku, rty mívala jako jednu zářivou linku. Baví se potichu s otcem a vykládá mu, jak bude vše probíhat — kdy bude tradiční pohřeb, kdo oficiálně uvědomí stařešiny z vesnice, kdy proběhne církevní obřad. Pořádně ji neposlouchám. Cítím nutkání natáhnout ruku a uhladit jí neučesané vlasy, protože mi dojde, jak je teď sama — manžela už nemá a děti žijí daleko, v Brazílii, v Beninu, v Kanadě.

Na pohřeb přijedou, ačkoliv je zaříkala, ať nejezdí, zvlášť syna v Brazílii. „Sotva tam odletěl a je to hrozně drahé,“ vysvětlí. Podívá se do kondoleční knihy, jestli jsme se do ní podepsali, a prstem přejede vázu. Je plná suchých květin. Ne záměrně usušených, jaké člověk sežene v lepších květinářstvích, ale uschlých, protože tam stály moc dlouho. Krotonové lístky zplihle visí, levandulové buganvilie jsou zkrabacené, všechny křehké a jako papír. Představím si, jak ty uschlé květiny později, to už bude dávno po pohřbu a do domu se jí nepohrnou žádní další hosté, vdova sebere, nejdřív si možná přivoní — až na to, že nebudou vonět — a pak je rozmačká v dlaních. Bude plakat, protože jí vytanou vzpomínky na manžela — na ty roky, kdy hrál tenis za klub akademiků, na ty roky, než jejich dům ztichl, než ztichla celá Nsukka. Na tytéž roky, kdy jsme s bratry uháněli na chopperových kolech po kampusu a přeskakovali retardéry, kdy k nám domů chodili kamarádi, ještě ohlodávající kuřecí kosti od oběda, a kdy jsme nevázaně dováděli, dokud si někdo něco neudělal a nějaký dospělý nás neposlal domů… nebo dokud na kamarády nezahoukala přes ulici máma „Hú-ú!“… nebo dokud nezapadlo slunce a nesetmělo se tak, že nebylo vidět. Na ty roky, kdy jsme uháněli do dětské knihovny a já seděla na zemi na chladivém linu a nořila se do světa Enid Blytonové. Na ty roky, kdy jsem po klukovi, který se mi líbil, metala kamínky a on zase po mně. Byla to taková kamenná přeprška. Pořád si ještě vybavuju, jak to od těch kamínků zbarvených dočervena od bláta slastně bolelo, vybavuju si to prchavé, nespoutané poblouznění.

Když nás táta veze domů, všimnu si, že chlapíci teď sedí opření zády o kmen, jedí mango a smějí se. Mému otci zemřel přítel a nic už není jako dřív, jim ale život plyne dál, dochází mi.

„Nekene, ti chlapi snad museli otrhat celý strom,“ prohlásí otec pobaveně a ukáže na mangovník. Zasměju se s ním. Potom se k němu otočím a tohohle jednasedmdesátiletého muže, kterého zbožňuju, pozoruju. Všimnu si, že má vrásčitou tvář, že jeden přední zub, který se mu už nějakou dobu viklal, mu vypadl a zanechal po sobě neforemnou mezeru. Uvědomím si, že i on je smrtelný, a nával děsu mi zběsile sevře hrdlo. Otec kdysi míval kůži hlaďoučkou a temnou jako přezrálé hrozny. Kdysi býval nepřemožitelný. Kdysi prakticky nespal — v noci jsme slýchali, jak chodí po domě a mumlá si nějaké statistické vzorce.
Ten večer se posadím venku na schody vedoucí na zadní dvorek a pozoruju, jak zapadá slunce. Opodál roste avokádo. Křiví se do boku jako unavená stařena, které se z let hrbení nad čoudícím dřívím zakulatila záda. Na kůře jsou vyrýsované praskliny — hluboké předěly, krásné i odpudivé zároveň. Avokáda z toho stromu jsem nesnášela, protože byla kyselá. Jako když dostaneš facku, říkala jsem tehdy bratrům. Teď už strom neplodí a mně je to líto, protože tentokrát bych si tu kyselost vychutnávala.

Vstanu a projdu se po dvoře. V naší staré garáži, plné zaprášených lepenkových krabic a beden potažených pavučinami, spatřím tabuli. Na ní pečlivými obloučky mého rukopisu stojí: Říká se písmenům AEIOU samohlásky?

Vzpomínám si, jak jsem to jednoho horkého odpoledne v roce 1987 psala svému sedmiletému bratrovi, když jsem ho zkoušela z angličtiny. Vzpomínám si, že jsem měla na sobě modré šortky a francouzské copánky jsem měla svázané na temeni stužkou. Vzpomínám si, že bratr o zkoušení nejevil zájem.

Upřeně hledím na tu větu na tabuli, na tu vybledlou křídu. Nemůžu uvěřit, že ta slova nikdy nikdo nesmazal. Najednou se mi strašlivě zasteskne po starých časech, po té desetileté holce, která byla spokojená s tím, co je, která se nemusela potýkat s tím, jak se věci kolem ní mění, až z toho jde hlava kolem. Přemýšlím, jestli tu tabuli nemám smazat, a nakonec se rozhodnu, že ne. Nechám ji tak, jak je.

© Chimamanda Ngozi Adichieová 2003