Vaše knížka je vlastně takovou osobní mapou jednoho periferního města a jednoho člověka, který se v tom městě snaží zabydlet. Znáte něco podobného z vlastní zkušenosti?

Mám za sebou několik podobných pokusů a tato zkušenost se do textu určitě promítla. Románové město je fiktivním slepencem, v knize zůstává anonymní a záměrně nechci uvádět jeho možné předobrazy. Budu rád, když si tam každý čtenář představí nějaké vlastní město. Nešlo mi ani o to, zachytit čistě osobní zkušenost, mám pocit, že jde o širší společenský fenomén — už nechceme nutně žít tam, kde žili naši prarodiče nebo rodiče. Vybrat si místo k životu považujeme za součást své svobody. Ale zároveň je to někdy těžké, frustrující. Vybíráme si domov na základě kritérií jako pracovní příležitosti, dopravní infrastruktura, dobré školy pro potomky, kulturní vyžití. Ale v tom vykalkulovaném životním prostoru se občas necítíme zase tak doma. Znám docela dost lidí, kteří žijí už patnáct let v Praze, ale když je někdo označí za Pražáky, tak protestují. Zároveň se už necítí jako doma ve svých rodištích. Myslím, že tahle vykořeněnost nebo pocit bezdomoví je v mojí generaci celkem častým jevem.

Jak důležité je pro malé město, aby se do něj vraceli lidé, kteří získali rozhled při studiu ve větším městě? Ptám se proto, že vylidňování periferií dnes představuje dost velký problém.

Příchod vzdělaných lidí s rozhledem je pro budoucnost periferie naprosto zásadní. Je také důležité, aby se nově příchozí aktivně zapojovali do veřejného života, do spolků, komunální politiky a přispívali k tomu, aby se město rozvíjelo a lákalo další příchozí. Myslím, že o méně anonymním a méně hektickém prostředí občas sní většina těch, kteří do velkých měst odešli za studii a poté se zde usadili. V představách si ale většinou to své malé město a svou pozici v něm idealizují, a když se potom pokusí přesídlení realizovat, můžou dost tvrdě narazit. Zjistí, že tam nemají kulturní vyžití, že většina přátel žije ve velkoměstě, že místní se brání čemukoli novému, pohybují se v omezených společenských kruzích, dívají se na nově příchozí nebo i navrátilce s nedůvěrou.

Pandemie s tím ale možná trochu zamává, mám pocit, že lidé se začínají častěji vracet tam, kde vyrostli…

Ten trend navracení mladých lidí do rodných končin nebo úniku z velkoměst jsem pociťoval už dřív. Jedná se ale asi především o města, která mají hodně co nabídnout — malebné historické centrum, krásnou krajinu v okolí… Obrovský dosah také může mít, pokud se někde vytvoří třeba i úzká skupina aktivních lidí, kteří můžou místu dodat gravitační sílu. Pandemie, soudě podle zájmu na trhu nemovitostí, nepochybně posiluje touhy po chatách a chalupách, lufťáci ale nepředstavují pro komunitní život na periferii obvykle velký přínos. Z některých rekreantů se však mohou časem stát stálí obyvatelé. Pocit stísněnosti ve velkoměstě během lockdownu nejspíš stopu zanechá a malé město se bude jevit jako dobré řešení pro méně anonymní život blíž krajině a přírodě. Osobně jsem poslední rok strávil v Praze a společenský život se pro mě téměř zastavil. Když to srovnám se zprávami od přátel na malém městě, zdá se, že tam pandemie komunitu naopak stmelila. Sám bych případnou příští epidemii raději trávil někde na periferii!

Dva roky jste jezdil po Evropě. Jak se na to období díváte? A věděl jste potom přesně, kam se vrátit?

Někdy mám pocit, že jsem se tak úplně nevrátil, kočovná touha byla jednou zaseta, a když jsem dlouho na jednom místě, začnou mě svrbět nohy. Jen si už někdy nejsem jistý, jestli jsou změny bydliště projevem mojí svobody, nebo jestli ze mě tohle nutkání už neudělalo úplného štvance. Někdy svádím vnitřní zápasy jako Juliette Binocheová v Čokoládě. Každopádně i pandemie ukázala, jak je pro mě důležité pohybovat se v prostoru, jak to uvádí do pohybu taky moje myšlení. Pohybem v prostoru ale nemyslím poblázněné létání od jedné destinace ke druhé s letenkami v akci. Čím pomaleji cestujete, tím líp.

Při čtení vaší knížky jsem se musel na řadě míst nahlas smát, narodil jsem se čtyři roky před revolucí a přijde mi, že leccos vidíte podobně jako já. V anotaci ke knize se mluví o analogovém dětství a vpádu nových technologií. Co si osobně vybavíte, když se řekne „analogové dětství“?

Vybavím si všechna ta klišé, rozbitá kolena, bezcílně protoulaná odpoledne, skákání na stohu končící napuchlýma očima, prázdniny na chatě u přehrady, rybaření, nekonečné honění za mičudou. Možná ten hlavní rozdíl oproti dnešním výrostkům je, že jsme neměli moc podnětů, museli jsme si hry vymýšlet a někdy nás nic nenapadlo, tak jsme se celé odpoledne šťourali klackem v zemi. Pro děti je důležité se nudit, ale věřím, že při šťourání klackem v zemi se v mozku děje něco jiného než při rolování na TikToku nebo Instagramu. Jaké to bude mít následky, to se teprve projeví, na reflexi nových fenoménů nemáme dostatečný odstup. Co mě ale už teď děsí, je, že dnešní děti mají často strašně nabitý program, spousty povinností, tzv. volnočasové aktivity se jim organizují, chodí na přijímačky a pohovory, mají našlapaná CV už v deseti letech. Jako bychom je našimi ambicemi a důrazem na výkonnost o to dětství okrádali.

Třeba to bude mít ten efekt, že se proti tomu okradení budou chtít vymezit a jejich děti zas budou vyrůstat volněji, třeba si to prostě všechno musíme vyzkoušet.

Určitě, neustále hledáme, jako jedinci i jako společnost, balancujeme.

Provozujete analogové fotokabiny… stýská se vám po těch časech?

To ne, necítím žádnou nostalgii. Jde mi spíš o způsob trávení času. U počítače sedíme v jednom kuse, z pracovních i jiných důvodů. Pokud si můžu vybrat, větší radost mi dělá přítmí fotokomory než klikání ve Photoshopu. Moct si pustit veškerou hudbu na internetu je určitě skvělá věc, Spotify je super, ale někdy je fajn zajít do obchodu s deskami, zeptat se prodávajícího, co rád poslouchá, probírat se poklady z druhé ruky. Čekalo se, že čtečky nahradí papírové knihy, ale to se zdaleka nestalo. Některé starší technologie mají zkrátka svoji kvalitu a byla by škoda je úplně opustit, mají stále co nabídnout. Ostatně comeback fotografování na film nebo Polaroid či návrat vinylových desek o tom svědčí. U někoho jde možná o image a snahu být cool, ale jsou tu i jiné motivace. Lidský mozek se za posledních čtyřicet tisíc let nezměnil, pořád chce zpracovávat dotykové vjemy, vnímat strukturu povrchů, sledovat jehlu, jak se zakousne do drážky gramodesky, spojit si vjem pohybu se zvukem. Digi přístroje jsou černá krabička, skoro nikdo neví, co se vevnitř odehrává. Mechanice filmového aparátu nebo gramofonu lze porozumět. A náš mozek snad pořád ještě chce věcem, se kterými přicházíme do styku, rozumět. A porozumění odměňuje hormony blaha. Náš mozek je v mnohém analogový.

Říkáte to hezky, já taky poslouchám vinyly. Možná je to reakce na to virtuální prostředí, kus hmotného světa. Pořád se mluví o tom, jací jsme materialisté, ale možná že je to jinak, že jsme všechno dematerializovali — a naopak hledáme vztah k materiálu, k tomu, co se dá opravit, čemu člověk rozumí, může se toho dotknout, vzít si to s sebou. Celý svět se nedá přetvořit v jedničky a nuly. A komunikovat se nedá jen skrz obrazovky. Jak jste vlastně zvládal pandemii?

V té mi právě gramofon, knížky nebo možnost se zavřít ve fotokomoře hodně pomáhaly. A třeba taky bicykl, projíždět se na kole je čirá radost. Je to můj hlavní dopravní prostředek a věřte, během lockdownu, kdy bylo méně aut, se na něm po Praze skoro i dalo jezdit! Bez lidí mi Praha připadala smutná, ale bez aut jsem si ji hodně užíval. Bohužel jsem byl asi sám, protože teď už je to venku zase jako na autodromu. Ale k našemu tématu — myslím, že pandemie právě ukázala, že s tím stěhováním do matrixu to nebude zatím tak horké. Možná se budou díky přivyknutí online komunikaci „optimalizovat“ některé pracovní postupy a podobně. Ale všem je nám teď myslím dost jasné, že osobní kontakty, výlety do krajiny, pohyb, hospody, vítr, voda, slunce, že to všechno je pro homo sapiens pořád ještě strašně důležité.

Myslím, že popisovat období přechodu ze socialistické do kapitalistické společnosti je důležité. Jak vás napadlo psát o této době?

Psaní je pro mě především způsob sebereflexe, možnost podívat se trochu z odstupu, čím žiju, zkrátka snaha porozumět světu. Takže psát o současnosti je pro mě přirozené. I kdybych se někdy pustil třeba do sci-fi nebo historického románu, šlo by mi o využití prostředků žánru k tomu, abych pochopil něco o sobě a současné společnosti. Náš život se odehrává rozhodně v zajímavé době, stihl jsem už prožít dvě velké revoluce, jednu geopolitickou a jednu technologickou. Přechod a hranice tak celkem logicky patří k ústředním motivům románu, město je na hranici, země a celý region jsou na přechodu mezi totalitou a demokracií, centrálně řízeným hospodářstvím a nezřízeným polomafiánským kapitalismem, rozvírané silami Východu a Západu, tíhnoucí buď k totální nostalgii, nebo k přehlížení aktuálních problémů. Dějí se tu dnes a denně nevídané bizarnosti: předseda strany odkazující se de facto ke komunistům z padesátých let (třeba tím, že na rozdíl od komunistické strany let šedesátých odmítá uznat invazi varšavských vojsk za invazi) se oslavně vyjadřuje k právě zesnulému největšímu porevolučnímu kapitalistovi a proslulému obchodníkovi s chudobou. Naše společnost potřebuje sebereflexi nedávné historie a současnosti jako sůl! Nestihli jsme si za třicet let udělat jasno ani v základních politických, ekonomických a společenských pojmech, zároveň se jimi ale neustále oháníme.

Ale není právě i vaše knížka zábleskem naděje?

Řekl bych, že v poslední době se otevírá společenská debata o spoustě důležitých témat, objevuje se čím dál více děl, beletristických, esejistických, filmových, odborných, které reflexi současnosti přinášejí. Snad k ní moje kniha alespoň kapkou přispěje.

V anotaci se také mluví o nutnosti revitalizace. Může i po revitalizaci trvat kontinuita?

V románu je pojem revitalizace použitý ironicky. Jde o eufemismus, kterým radnice města zastírá fakt, že chce starý park srovnat se zemí. Ono to slovo „revitalizace“ zní líp než „pokácení“. V knize tedy jde o narušení kontinuity — místo soustavné péče a průběžného dosazování se park vybagruje a založí se nový. V jiné rovině textu je vykácení parku obrazem dějin a lidských životů rozvrácených válkou, odsunem obyvatel, změnou společenského systému. Také hlavní hrdina Josef touží po nalezení kontinuity svého života. Ale nejde o nějaké psychologické drama. Josefovo pachtění a celé maloměsto jsou nahlíženy nenápadným a dost cynickým vypravěčem, který se sice občas zapomene a začne Josefovi fandit, většinou se ale jemu i celému městu a jeho figurkám tak trochu posmívá. Myslím, že jestli máme v naší kultuře nějakou tradici, která je mi celkem sympatická, tak je to schopnost sebeironie. V tom si kontinuitu celkem zachováváme.

Tak když si představím, jak se „revitalizují“ důlní výsypky, které za desítky let stihly zarůst stabilním a často vzácným prostředím, říkám si, že to, co popisujete, je často bohužel realita… Máte nějaké vysvětlení, proč se nám nedaří navazovat, ale máme raději ustavičné začínání?

Obávám se, že je to právě dané nestabilitou našeho regionu, především ve dvacátém století. Můj děda se narodil za císaře pána, doma mluvil německy, po první světové válce chodil do české školy, za druhé světové prošel nacistickými tábory, asi proto potom budoval nějakou podivnou variantu komunismu, ve svých posledních volbách to hodil konzervativním pravičákům. Kontinuálně celý život bydlel na jednom místě, a přesto byl občanem Rakouska-Uherska, ČSR, protektorátu Böhmen und Mähren, ČSSR, ČSFR a nakonec ČR… Babička byla naopak ze svého rodiště vyhnána. Přesídlovaly se tu celé regiony, lidé šli žít do krajiny, ke které neměli žádný vztah, a nemohli ho tak předat ani potomkům. Několikrát došlo k výměně elit. A mohl bych určitě pokračovat. Ale rozhodně máme na co navazovat. Jen je potřeba, aby se kontinuita sama o sobě stala společenskou hodnotou.

Je super, že ta schopnost sebeironie je podstatnou součástí vaší knížky. Mnoho lidí přijímá kritiku snáze s nějakým humorem. Jste veselý člověk?

Podle rozhovoru to tak asi moc nevypadá, román i jeho humor jsou taky dost potemnělé, ale myslím, že v globálu docela ano. (Šel jsem si to pro jistotu ještě potvrdit za přítelkyní a po chvíli přesvědčování souhlasila.)