Vzpomeneš si ještě na ten moment, kdy jsi pradědečkovy fotky dostala?
Ano, ale musím podotknout, že to byl nevlastní pradědeček, takže se v mém životě nepromítnul víc než skrze právě jedno jediné album plné dobových cirkusových fotek, dostalo se to ke mně, když mi bylo dvacet. A do té doby jsem nevěděla nic o tom, že pradědeček Josef vůbec u cirkusu pracoval, byla to pro mě šokující zpráva.
Jaké to bylo?
Nostalgické. Ležely přede mnou nádherné dobové fotky a na nich ta známá tvář mého pradědečka. A zároveň pro mě bylo šokující, že nikdo z rodiny se o tom nezmiňoval. Babička o tom nevyprávěla, mamka taky ne.
Ne každý člověk, kterému se dostane do ruky takové pradědečkovo album, se rozhodne pátrat po tom, co všechno to obnáší, pracovat u cirkusu, a rozhodne se o tom napsat knihu. Kudy vedla cesta od prvního otevření toho alba až po tenhle moment, kdy držíme v rukou tvoji knihu?
Pohled na cirkusovou každodennost, která se na těch fotkách promítala, mě přiměl k pátrání. A najednou přišlo zjištění, že ono se toho nedá příliš vypátrat. Informace o cirkuse jsou velmi anonymní, jsou určeny akademické obci, pokud nějaké jsou, anebo naopak je to ten druhý konec spektra, informace víceméně bulvární. Běžné pojednání o tom, jaký cirkus doopravdy je, co všechno obnáší a co obnáší především cirkusová každodennost, která mě následně začala nejvíc zajímat, o tom zmínky nejsou ani v populární, ani v odborné literatuře. Začala jsem oslovovat jednotlivé cirkusy a cirkusáky a prosila, jestli by si našli chvíli čas na kávu nebo na oběd a během toho času jestli by se se mnou nepodělili o svoje zkušenosti. Čím víc jsem věděla, tím víc jsem cítila potřebu nebo skoro až povinnost o tom informovat dál. Kniha má pořád schopnost nastolovat ve společnosti nějaká témata, dostat je mezi lidi.
Jak složité to bylo, dostat se mezi světské?
Sice jsem nešla zaťukat na plachtu šapito, ale byla jsem opravdu dost naivní, prostě jsem napsala přes sociální sítě některým cirkusákům, co mě zajímá. Měla jsem štěstí, že moje první narátorka, slečna Maruška, měla otevřenou mysl a nebrala setkání se mnou jako něco nebezpečného, nebála se bulvarizace. I když vlastně netušila, s jakým cílem za ní jdu. Řekla o mně dalším. A když v té komunitě navážete jeden pozitivní vztah, je už kontakt docela snadný. Traduje se, že komunita cirkusáků je poměrně uzavřená, ale já mám opačnou zkušenost. Lidé od cirkusu si svoji historii interpretují sami, předávají si ji ústně, takže když za nimi přijdete jako historik nebo genealog, který už má nějakou hypotézu nebo si jde ověřit fakta — a ta fakta najednou nesedí tváří v tvář té orální historii, můžete se setkat s odmítnutím. Já jsem tam naopak přišla v té své naivitě a ona mi hrála do karet, byla jsem otevřená všemu. Veškerému poznání. A netrvalo vůbec dlouho a najednou jsem se ocitla u hrabání hnoje u velbloudů nebo houpání se na hrazdě pod kupolí šapito. A čistě jen obyčejný lidský zájem a moje zvědavost a možná i jen takové obyčejné slušné chování, to byl ten klíč. Nemám žádné know-how, jak proniknout mezi světské. Ale uvědomuju si, že jsou to pořád lidi jako my. Můj zájem byl tak obyčejný, že mi v cestě ke knize nestály žádné překážky.
Pořád jsi ale musela stát před tím, že nemáš průpravu v psaní nebo vedení rozhovorů. Jak ses to naučila?
To bylo učení se za pochodu. Byla jsem ale přesvědčená, že schopnost zaznamenat příběhy nespočívá ani v metodologiích, ani ve schopnosti se ptát, ale v trpělivosti a chuti naslouchat. Vlastně nerada říkám, že jsem knihu napsala.
Tak jak to označuješ?
Že jsem to téma zdokumentovala. Protože ty příběhy patří někomu jinému, já jsem je nevymýšlela. Nicméně jsem byla vším nepolíbená, takže to byla jedna velká improvizace. Díky tomu mě to ale navedlo na spoustu cest, které bych asi jinak neobjevila. Neměla jsem žádné rešerše předem, to v případě cirkusu prostě nelze. Informace nejsou, a i kdyby byly, uzavřely by mi rozhled a osekaly zvědavost. A já jsem se do cirkusového tématu protloukala opravdu odevšad. Neřekla jsem si, že mám určitou skupinu lidí, se kterou chci hovořit, ani jsem si nesestavila seznam cirkusů, ke kterým chci zavítat. Já jsem opravdu šla, kamkoli se mi namanula možnost, kam mě kdo poslal, kde má kdo tetičku, strýčka, známého, kamarádku. A zkoušela jsem, kdo mi co dovolil. Prostě jsem s nimi jenom byla. Během těch pěti let jsem taky vystřídala asi sedm zaměstnání.
Jak to?
No, často jsem ještě ve zkušební době přišla, omluvila se a řekla, že zítra už nepřijdu, že odjíždím s cirkusem.
Jak to brali tví šéfové?
Nevěřili mi, že odjíždím s cirkusem, bylo to pro ně příliš exotické. Obvykle uvěřili, až když jsem jim poslala fotku z manéže.
Co tě během tvojí práce nejvíc překvapilo?
Přívětivost, pohostinnost a lidskost lidí, kteří jsou pro nás pořád zvenčí lidé s jakousi tajemnou nálepkou. Jakmile je člověk ale pozná, zjistí, že jsou to lidé jako my, a jakmile se zatáhne opona, skončí hra v šapito, řeší každodenní záležitosti úplně jako kdokoli jiný. Je to logické, ale přesto nečekané, protože jsme vychovaní cirkusovou romantikou, myslíme si, že cirkus, to je něco jiného. Z cirkusových příběhů mě zasáhl každý jiným způsobem. Některé tím, jak moc se mi ten člověk postupně otevřel a i polidštil. Najednou to nebyla jen uznávaná artistka, ale byla to matka, manželka, žena, která musela řešit naprosto stejně bez rozdílu problémy jako my.
Co třeba?
Například menstruaci. To řeší každá žena s tím, že se jí třeba zrovna nechce do práce a má bolesti. Známe to. Ale představ si artistku, která vypadá v manéži nádherně, nezlomně a dokonale. A ty víš, že takhle vypadá i přesto, že je jí zrovna špatně po těle a celé dopoledne trénovala, neodpočívala, makala. Cirkus má posouvat lidské hranice, nebo aspoň vytvářet iluzi posunutí lidských hranic, takže vnímání té humánní části mě zasáhlo.
V knize To je cirkus! ukazuješ i velké množství detailů, které začínají už jen u názvů jednotlivých trixů. Myslela jsem si, než se mi kniha dostala do ruky, že u cirkusu jsou prostě artisté a akrobati. A ty píšeš o specifických číslech, jako jsou perské tyče, Washington trapeze nebo vis za vlasy. Můžeš je trochu vysvětlit?
Vis za vlasy je opravdu vis za vlasy, každá rodina si dokonce pečlivě střeží tajemství uzlu, za který se artistky přivazují vlasy, musí se vázat na mokrých vlasech a já, dodnes, když takový vis vidím, trpím bolestí hlavy za ty ženy v manéži. Washington trapeze je číslo s visutou hrazdou, artista na ní balancuje na hlavě a přitom ještě žongluje, nalévá víno nebo třeba hraje na housle. Dodnes to nechápu. Perská tyč, to je zase několik metrů dlouhá kovová tyč, kterou si unterman nebo untermanka, tedy artista, který stojí na zemi, posadí do ramen nebo na čelo. A na tu tyč vylézá a následně předvádí triky další artista, kterého ten spodní balancuje a snaží se udržet. Artisté jsou schopní se s tou tyčí na čele otáčet, přecházet žebříky, přičemž artista nahoře třeba i stojí na hlavě nebo ještě s něčím žongluje. V knize jsou příběhy právě lidí, kteří dovedli tyhle disciplíny k dokonalosti.
Třeba příběh první ženy — untermanky, která balancovala perské tyče. Dřív se myslelo, že konstitučně mohou dělat untermany jen muži.
Ano, ono vůbec to téma žen a mužů je u cirkusu živé. Cirkus se vyznačuje tím, že je tradiční, a to i v genderovém rozdělení rolí. Ale i tady jsou patrné posuny, byť stran nějaké hierarchie je cirkus tradiční. Cirkus obecně byl vždy hierarchizovaný, a to nejenom vzhledem k rodině, ale i k profesím. Ale pokud jsi artistka na takové úrovni, na jaké byla moje první narátorka, je vlastně jedno, jestli jsi žena, nebo muž. Už jsem se ale setkala i s názory, že ženy bývaly v cirkusu upozaděné, že byly jen zástupkyně krásna a že stejně dominovali muži. Ano, většinou bývali muži řediteli, byly to mocenské postavy, vypláceli gáže, řešili organizaci, byli hlavou cirkusu. Ale dávno neplatí, že by ženy byly u cirkusu nějak upozaděné.
Kolik cirkusových představení jsi během práce na knize viděla?
Určitě desítky, stovky, nevím, často jsem trávila u cirkusu týdny a představení jsem v tom provozu dávno přestala počítat. Cirkus není repertoárovým divadlem, takže se představení dost často opakuje třeba několik sezon. Ale mě více než ten finální výstup, ta show, zajímala každodennost, zákulisí. Výstupy jsou samozřejmě nádherné, úžasné, ale ani já jako příznivec cirkusu je nepotřebuji navštěvovat každý den. Mnohem víc mě obohatil život okolo, bytí s těmi lidmi jako lidmi, ne artisty nebo drezéry špičkové úrovně.
Co nás na cirkusu tak přitahuje? Odhalilas jeho kouzlo?
Cirkus je vstup fantastična do běžného dne, do naší každodennosti. To je podle mě to, co lidi přitahuje, cirkus je jedna velká nadsázka. A myslím si, že to svým způsobem potřebujeme. Potřebujeme někde vidět, že je všechno možné. Estetika a dramaturgie cirkusu vychází z toho, že se lidi vystavují nebezpečí, ale nakonec ho překonají. Jdou do manéže s divokými šelmami, a přesto tu manéž opouští živí a zdraví. Jsou to ty superlativy, které nás tam táhnou. Je to prostě svébytný mikrosvět, do kterého spousta lidí od své každodennosti a svých starostí uniká.
Platí to i v dnešní době přesycené vjemy, digitálními technologiemi a adrenalinem?
Dnešní doba není pro cirkus příznivá. To je nepopiratelné. Doba je skutečně přesycená. Cirkus vlastně ztrácí výlučnou schopnost dotknout se fantastična, protože už v tom není tak výlučný. A nejenom to, také ztrácí poznávací funkci, kterou dřív plnily hlavně cirkusové zvěřince. Dřív když jste chtěli vidět exotickou zvěř, mohli jste se s ní setkat z takové blízkosti vlastně jenom v cirkuse. Dneska, pokud chcete vidět šelmy, stačí si otevřít mobilní telefon a vidíte tak živé záběry, že už nemáte potřebu jít do cirkusu.
Znamená to, že přichází konec cirkusu?
Ne, cirkus je nesmírně flexibilní. Umí odpovídat na poptávku. A tak se i tradiční cirkusové rodiny snaží reagovat na současnou dobu a uzpůsobit to, co nabízí, poptávce přesycené doby. I to je jedna jejich úžasná vlastnost, která mě fascinuje: oni svoji tradici umí přetavit do opravdu všelijakých podob a žijí dál.
Podcast Host mezi řádky s Karolínou Skučkovou si můžete poslechnout zde:
Náš podcast si můžete poslechnout také na těchto platformách:
