Za všechno může covid. „Děti si přály psa, tak jsme si přivezli z útulku štěně a dcery ho pojmenovaly Baron. Chodila jsem ho venčit. Kousek od našeho domu stojí starý dům jako od Jiřího Trnky, no a Barona ten dům hrozně zajímal, vždycky se u něj zastavil a očuchával plot. Postupně jsem vymyslela jednoduchý příběh, zatáhla do něj i dcery, celé se to zpočátku točilo kolem toho, že pes Baron má krejčovský salon, který mu vyhoří. Roli v příběhu hrají naše domácí zvířátka, kočička Čekes, později přibyl křeček Cyril a Kotě. Na ilustrace jsem si netroufla, myslela jsem si, že neumím dobře kreslit. Ale umím šít, takže jsem začala pro potřeby toho příběhu šít loutky. Psa, kočku, Lištici, šaty z krejčovského salonu. Loutky mají drátěnou konstrukci, aby byly pohyblivé a daly se podle potřeby tvarovat,“ líčí Marie začátky pana Barona.
Ona i její čtyři dcery žily celý covid tímhle příběhem. „Nejmladší Kačence bylo šest, nejstarší byla v deváté třídě. Kreslily mi návrhy, ostatně původní podoba Barona vychází z Kačenčiny kresby. Pak nejstarší dcera přinesla domů křečka Cyrila a podle něho vznikla další scéna, která se odehrává ve varieté,“ popisuje Marie.
Látky získala Marie od krejčových z libereckého divadla, které se zbavovaly odstřižků. „Odvezla jsem si od nich pět pytlů sametů, saténů a damašků, pro které už neměly využití, ale na loutky to bylo rozměrem tak akorát. Některé luxusní štůčky látek dokonce pocházejí z ateliéru módní návrhářky Beáty Rajské. Struktura látky udělá ve výsledku velký efekt. Musela jsem ale vyrobit i kabinety a spoustu rekvizit, nábytek, police, drobnosti jako hrací karty a samozřejmě spoustu šatů. Vždycky používám materiály, které mám doma, snažím se zužitkovat všechno. Takže kulisy vznikly z dřevěných desek ze staré skříně, z bazarových cedulí, stěny domů jsem oblepila zbytky látek. Vše vznikalo zdlouhavě metodou pokus omyl. Třeba jsem čtrnáct dní vyráběla točité schodiště pro salon madam Čekes, která potřebovala opravdu nóbl vybavení, takže jsem googlila obrázky interiérů z období art deca, aby to bylo věrné. To točité schodiště jsem nakonec paradoxně vůbec nepoužila, prostě mi tam nakonec nesedělo,“ líčí Marie.
Považuje to za ztracený čas? „To určitě ne, hodně jsem se na tom naučila! Pak jsem obcházela bleší trhy a nosila domů kovové komponenty, kousek odřízla, kousek přidělala a dávala jim nový život.“ Někdy ji materiály trápily, bez předchozího know-how scénografie musela objevovat vlastní postupy, i když už mnohé zkušenosti měla z doby, kdy vyráběla hračky. „Hračky byly ale jiné, certifikované a sériově vyráběné podle mustru. Zde je každý kus originál. Díky výrobě hraček jsem ale měla vytrénované ruce, ta zručnost se hodila,“ dodává.
Příběh o psovi Baronovi a jeho krejčovském salonu byl pro ni svým způsobem i terapeutickou záležitostí, nejenom co do koncentrace na detaily a bytí v kreativním módu, ale doslova – v souvislosti s požárem Baronova salonu. Po rozvodu totiž bydlela s dcerami v panelákovém bytě, i když toužila po životě v domku. A našla baťovský dům v Kamenickém Šenově s dílnou v přízemí, nad kterou byl byt. Tam se odstěhovaly. O prvním Štědrém dnu, který rodina ve vysněném domku strávila, ale došlo k požáru. „Dcera svítila svíčkou a od té jí chytl celý pokoj. Když jsem otevřela dveře pokoje, vyvalil se černý dým, nebylo vidět na krok. Popel byl všude. Ten zážitek byl strašný. Ale pak jsem ho zužitkovala v příběhu, přesně jsem si uměla představit, jak vypadá požár, že se vám ten popel dostane opravu všude, nemusela jsem si nic vymýšlet. Dokud něco takového nezažijete, nevíte, jak to vypadá,“ popisuje Marie. O požáru u Marie doma se tehdy dozvěděly učitelky ze školky, kam chodily její dcery, a bez rozmýšlení přišly pomoci s úklidem. „Měla jsem ostych říct si o pomoc a tohle bylo krásné gesto, sama bych to asi nezvládla. Jako samoživitelka jsem byla věčně bez peněz a neměla jsem například vysavač. Za poslední peníze jsem tehdy koupila právě vysavač, protože toho popela se prostě jen tak nezbavíte…“ Práce na příběhu jí pak pomohla si vlastním traumatizujícím zážitkem znovu projít a srovnat se s ním skrze tvorbu a hru.
Spolupráce s dcerami nebyla vždycky snadná, někdy přinesly výtvarné návrhy třeba dvě naráz a Marie musela vybírat. „Druhá dcera se jednou urazila, že jsem křečka ušila podle nákresu té první. Jak ale rostly, postupně je to přestávalo bavit, měly jiné zájmy a příběh pana Barona už je tolik nebral. Jen ta nejmladší vlastně vydržela u geneze příběhu od začátku až do konce, a ještě když jí bylo deset, se v něm hodně angažovala. Zkoušela se mnou krátké animace s loutkami, třeba jak loutka Baron otvírá okno a vytahuje ven truhlíky s květinami, to je spousta pohybů, které musíte rozfázovat a natočit. Kačenka taky chtěla pokaždé číst příběh, který jsem dopisovala, a zajímalo ji, jak to dopadlo,“ dodává Marie. Když měla příběh téměř hotový, přinesla nejstarší dcera kotě a chtěla, aby ho máma do pohádky zapracovala, a tak vznikla poslední kapitola.
Jak se kniha dostala do nakladatelství Host? Redaktorka Pavla Nejedlá narazila na sociálních sítích na jedno Mariino video ze zákulisí tvorby a ozvala se jí. Bylo to přesně v době, kdy se Marie zařekla, že s Baronem končí, že už jí práce na tomhle zvláštním koníčku sebrala hodně životního času a cíl je v nedohlednu. Neměla sama odvahu oslovit jakékoli nakladatelství, ostatně s rodinným příběhem a pokojem plným kulis a loutek jí ani nepřipadalo, že by měla v ruce něco uceleného, co by bylo možné jakkoli nabízet. „Kdyby se Pavla Nejedlá neozvala, že ji zajímá moje práce, asi odložím Barona k ledu. Pozvala mě tehdy do Brna, abych přivezla ukázat kulisy. Ty se jí tak zalíbily, že se hned začalo pracovat na nutných redakčních úpravách, vychytávala se hluchá místa v pohádce, a po roce se dal dohromady prostor v redakci a tým, který za týden příběh nasvítil, nafotil a vlastně jako ve filmovém scénáři dovedl do hotové knihy,“ uzavírá Marie.
Na konci května vyfotila fotografka Věra Marčíková asi tisícovku záběrů loutek z pohádky, v knize jich nakonec bude zhruba čtyřicet coby ilustrací. V ateliéru, který vznikl z nakladatelské zasedací místnosti a kde se kniha fotila, panoval od začátku přísný řád, aby byl tým schopný během týdne, který Marie z Kamenického Šenova v Brně trávila, všechny obrazové vstupy do knihy zkompletovat. „Nástup jsme měly každé ráno po osmé, kafe, čaj a jedeme, měly jsme plán na každý den. Nefotily jsme chronologicky, ale podle prostředí, jako když se točí film. Začaly jsme nejjednoduššími scénami, třeba salonem madam Čekes, na závěr jsme si nechaly ty největší špeky. Třeba zimní scenerie, pro které jsme musely vyrobit umělý sníh, nebo požár butiku a scény po požáru, protože jsme věděly, že požár nám některé rekvizity zničí a popel je může začernit, takže to muselo přijít až na konec,“ popisuje redaktorka Pavla Nejedlá.
Celé dny trávil tým zavřený v miniaturní zasedací místnosti, jejíž jednu prosklenou zeď pro potřeby focení oblepila redaktorka kartony, aby získala temnou komoru, kde nasvítí jen to, co bude potřeba. „Rozhodly jsme se, že si budeme společně v redakční kuchyňce vařit obědy, abychom neztrácely čas cestou někam do restaurace, aspoň jsme i během vaření a pauzy na oběd mohly příběh probírat,“ dodává redaktorka. Pravidelně končily v šest večer, Marie ještě zůstávala v ateliéru a převlékala loutky a chystala scény podle rozpisu na další den, aby mohly ráno zase bezodkladně začít. „Pro mě to byl zápřah, ale moc jsem si to užívala, protože jsem najednou jela v úplně jiném režimu, nechala jsem všechny dcery doma a v Brně mohla jen tvořit, žádné vaření, nádobí, prádlo. Pavla mi dávala domácí úkoly, po večerech jsem došívala potřebné kostýmy,“ vzpomíná Marie. Tým v ateliéru vytvářel nejenom sníh ze sody a pěny na holení a sypal ho přineseným popílkem, ale třeba i vítr fénem na vlasy nebo požár pod požárním hlásičem, který se nesměl za žádnou cenu spustit, takže používal červené světlo a dým z vaporizéru.
Pět let práce na Butiku pana Barona je u konce, kniha jde na pulty. Ale Marie se s loutkami úplně neloučí. „Svůj domácí ateliér jsem proměnila na Kabinet kuriozit. Kamenický Šenov je trochu ospalé město a ukázalo se, že tohle je dobrý turistický tahák, prohlídka ateliéru s takovou expozicí,“ říká. Loutky z knihy jsou k vidění i na Mariiných výstavách. „Dcera touží po pokračování, ale mě ta práce tematicky vyčerpala. Tak uvidíme, mám nový nápad na knížku, která by mohla vypadat vizuálně podobně, jen příběh bude jiný, bude se týkat jizerskohorského Fausta doktora Kittela, ale víc neprozradím,“ uzavírá autorka Butiku pana Barona.
