Prá­vě vychá­zí vol­né pokra­čo­vá­ní Klu­bu div­ných dětí. Na co se čte­ná­ři můžou v kni­ze Div­né děti a smut­ná kočka těšit?

Nera­da bych něco pro­zra­zo­va­la, tak jen nazna­čím: roz­hod­ně se set­ka­jí s někte­rý­mi hrdi­ny z Klu­bu div­ných dětí. K nim při­by­dou dvě děti a — kro­mě titul­ní koč­ky — ješ­tě jed­na pře­kva­pi­vá posta­va, kolem níž se pak točí celý děj. A pře­su­ne­me se na ven­kov. Tolik asi k pří­bě­hu. Jinak se čte­ná­ři můžou těšit na půso­bi­vé ilu­stra­ce Niko­ly Logo­so­vé, kte­ré dopro­vá­ze­ly i před­cho­zí kni­hu. A samo­zřej­mě na oso­bi­tý vypra­věč­ský ruko­pis Pet­ry Soukupové.

Můžou kníž­ku číst i čte­ná­ři, kte­ří nezna­jí prv­ní dob­ro­druž­ství div­ných dětí?

Ano. Co se týče děje, kni­ha je nezá­vis­lá na před­cho­zí. Ale i tak dopo­ru­ču­ju pře­číst si i prv­ní kníž­ku. Mys­lím si, že díky tomu se čte­nář doká­že víc vcí­tit do postav, kte­ré v ní vystu­pu­jí. Pro­ží­vat s nimi, pocho­pit je.

Pet­ra Sou­ku­po­vá píše best­selle­ry pro dospě­lé i dět­ské čte­ná­ře. Jaký je její recept na úspěch?

Domní­vám se, že úspěch autor­či­ných dět­ských knih je dán také tím, že je čtou kro­mě dětí i dospě­lí. Věr­ní čte­ná­ři Pet­ry Sou­ku­po­vé hlta­jí kaž­dou její novin­ku bez ohle­du na to, komu je urče­na. Mož­ná pro­to, že Pet­ra čas­to i ve svých kni­hách pro dospě­lé pohlí­ží na svět opti­kou dítě­te nebo mla­dé­ho člo­vě­ka, tak­že to zdán­li­vě až tak vel­ký roz­díl není. I když — ty dět­ské kni­hy vyzní­va­jí tro­chu opti­mis­tič­tě­ji než ty pro dospělé.

A jak dět­ské kni­hy Pet­ry Sou­ku­po­vé vní­máš ty sama?

Pro mě tkví kouz­lo jejích kní­žek v abso­lut­ní auten­tič­nos­ti poci­tů a pro­žit­ků postav, pod­tr­že­né oso­bi­tým sty­lem. Pet­ra je vyni­ka­jí­cí sce­nárist­ka, umí psát dia­lo­gy a napsat pří­běh tak, že jej vidí­te před sebou odví­jet se jako film. Má skvě­le odpo­zo­ro­va­né, jak fun­gu­jí mezi­lid­ské vzta­hy. Její nej­vět­ší dar ale pod­le mě spo­čí­vá v něčem jiném — „doká­že vidět do duše“, doko­na­le zachy­tit emo­ce člo­vě­ka (dítě­te zvlášť), jeho poci­ty a prožívání.

Sou­hla­sím, tohle umí oprav­du skvěle.

Pak kníž­ky jen nečte­te, ale „spo­lu­pro­ží­vá­te“ a to je pro děti, kte­ré se učí ori­en­to­vat ve vněj­ším i svém vnitř­ním svě­tě vel­mi důle­ži­té. Nabí­zí mož­nost kon­fron­ta­ce — jak bych se v téhle situ­a­ci cítil já? Jak bych se zacho­val? Proč? Líbí se mi, že Pet­ra tím­to způ­so­bem kla­de čte­ná­ři otáz­ky. Nena­bí­zí návo­dy: „Milé děti, takhle bys­te se měli cho­vat. Tak je to správ­ně.“ Pro­ble­ma­ti­zu­je. V nové kníž­ce tře­ba před dět­ské čte­ná­ře mimo jiné sta­ví otáz­ku „kdo je zlý člověk“.

Kte­rá autor­či­na kni­ha je ti nej­bliž­ší a proč?

Tady mám jas­no. Je to Ber­tík a čmu­cha­dlo. Moje prv­ní čes­ká kníž­ka, kte­rou jsem v Hos­tu měla na sta­ros­ti. Nikdy neza­po­me­nu na to nad­še­ní, když jsem popr­vé čet­la ruko­pis Čmu­chadla — kaž­dou chví­li jsem měla chuť kři­čet: „Jo! To je přes­ně ono! Tohle je pra­vá kníž­ka pro děti!“ Mys­lím si to u kaž­dé Pet­ři­ny kni­hy pro děti, ale to prv­ní setká­ní bylo neza­po­me­nu­tel­ně intenzivní.