Co tě kdy­si při­ved­lo k potře­bě něco tvořit?
Rod­né­mu Ružom­ber­ku jsme s kama­rá­dem kvů­li jeho pro­vinč­nos­ti a šedi­vos­ti ze sran­dy říka­li „Nevjork“ nebo „Paříž výcho­du“. I když se toho u nás v deva­de­sát­kách moc nedě­lo, tak přes sto­krát kopí­ro­va­né, odře­né kaze­ty, přes tele­vi­zi, sate­lit a poz­dě­ji i inter­net se k nám zají­ma­vá kul­tu­ra pře­ce jen dostá­va­la. Sám ten defi­cit byl inspi­ra­tiv­ní. Když jsme chtě­li mít alter­na­tiv­ní scé­nu, muse­li jsme si ji vět­ši­nou udě­lat sami. Měli jsme stree­tar­to­vou crew, hrá­li v cizích zku­šeb­nách na cizí nástro­je, na vlast­ní jsme totiž nemě­li pení­ze. V jed­né zku­šeb­ně jsme si zří­di­li gale­rii, poz­dě­ji jsme zalo­ži­li netla­bel pro vydá­vá­ní vlast­ní hud­by. Kata­log na bad​ra​cords​.eu čítá přes­ně jed­no pilot­ní kom­pi­lač­ní album. Já jsem se už teh­dy sta­ral i o vizu­ál­ní strán­ku těch akti­vit. Vzpo­mí­nám na tohle pun­ko­vé obdo­bí rád. Teh­dy jsem si uvě­do­mil, že ze vše­ho nej­víc mě baví něco vytvářet. 

Co to bylo za tvorbu? 
Nejdřív to byly pře­de­vším pokres­le­né seši­ty na gym­ná­ziu, pak při­šlo krát­ké obdo­bí graf­fi­ti, pak jsem chtěl být oprav­do­vý výtvar­ník a uči­nil jsem jeden ne pří­liš pro­myš­le­ný pokus dostat se na vyso­kou umě­lec­kou ško­lu. Na gra­fic­kém obo­ru Aka­de­mie umě­ní v Ban­ské Bys­tri­ci mě nechtě­li, tak jsem všech­no to tvo­ře­ní na něko­lik let pově­sil na hřebík.

A co bylo dál?
Stu­di­um geo­gra­fic­kých infor­mač­ních sys­té­mů taky nedo­padlo, zby­la mož­nost zku­sit pra­co­vat. Našel jsem si mís­to ve spe­dič­ní fir­mě v Ružom­ber­ku. Na dál­ku jsme orga­ni­zo­va­li kami­o­no­vou dopra­vu. Zís­kal jsem v tom něja­kou pra­xi, a když se mé teh­dej­ší pří­tel­ky­ni rýso­va­la mož­nost pra­co­vat v Brně, začal jsem tady hle­dat prá­ci taky. Jí to nevy­šlo, já nako­nec skon­čil ve vel­ké nad­ná­rod­ní doprav­ní fir­mě. Spe­di­ci jsem v Brně dělal ješ­tě asi tři roky. 

Vůbec si tě v tako­vém obo­ru nedo­ve­du představit.
Bylo to šíle­né, ale jsem rád, že jsem si pro­cvi­čil jazy­ky. Ta fir­ma kro­mě men­ších zási­lek zajiš­ťo­va­la tře­ba i kom­plet­ní dopra­vu dílů do tová­ren Peu­ge­ot Cit­roën po celé Evro­pě. Časem mi došlo, že mne neba­ví věč­ně se stre­so­vat, že se někde v Lyo­nu zasta­ví výro­ba, pro­to­že mís­to dílů do pře­vo­do­vek dopu­tu­jí na lin­ku nohy k bili­á­ro­vým sto­lům, což se jed­nou oprav­du stalo. 

Uf, a jak se něco tako­vé­ho vyžehlilo? 
Mys­lím, že se to teh­dy nako­nec řeši­lo vrtu­l­ní­kem, pro­to­že i tak to bylo lev­něj­ší než mili­o­no­vé poku­ty za zasta­ve­ní výro­by. V beze­sných nocích mi dochá­ze­lo, že jest­li mě někdy něco oprav­du bavi­lo, tak to bylo kre­a­tiv­ní vyja­d­řo­vá­ní. Začal jsem pře­mýš­let, jest­li by se něčím tako­vým pří­pad­ně neda­lo uži­vit. Na nově zalo­že­ném obo­ru vizu­ál­ní komu­ni­ka­ce na UTB ve Zlí­ně zrov­na měli den ote­vře­ných dve­ří, byl jsem se tam podí­vat, líbi­lo se mi tam, při­jí­mač­ky vyšly a ten­to­krát jsem i dostudoval.

Začal jsem pře­mýš­let, jest­li by se něčím tako­vým pří­pad­ně neda­lo uživit.

Ale to stu­di­um neby­lo zamě­ře­né na gra­fic­ký design…
Neby­lo, zabý­va­li jsme se spíš designem ve vir­tu­ál­ním pro­sto­ru, návrhy webů, apli­ka­ce­mi. Po ško­le jsem si pár měsí­ců odkrou­til v jed­né oby­čej­né reklam­ce, tak­že když jsi mi zavo­lal, že v Hos­tu hle­dá­te gra­fi­ka, že ti na mě dal tip můj býva­lý peda­gog, byla to pro mě spá­sa! Do Brna jsem se dostal úpl­ně náho­dou, ke kníž­kám taky. A do obo­jí­ho jsem se zami­lo­val. Tak­že dnes můžu bez váhá­ní říct, že kniž­ní design je pro mě zají­ma­vý, i když jsem ho nestudoval. 

Čím?
Na kni­hách mě asi nej­víc baví jejich fyzič­nost, finál­nost. Je to médi­um, kte­ré můžu vzít do ruky, a na to, abych si ho vychut­nal, nepo­tře­bu­ju žád­né dal­ší roz­ší­ře­ní, dis­plej, inter­net, elektři­nu, vůbec nic. Vždyc­ky jsem byl vel­ký čte­nář a pře­mýš­lel jsem o tom, jak jsou kni­hy upravené. 

Kte­ré žán­ry při­pra­vu­ješ snad­no a rád a kte­ré obál­ky ti nao­pak dáva­jí zabrat?
Snad u kaž­dé­ho žán­ru jsem si něja­kou kníž­ku vychut­nal, šlo to samo, a u jiné jsem se nadlou­ho zase­kl. Doce­la mě baví navr­ho­vat obál­ky odbor­né a popu­lár­ně-nauč­né lite­ra­tu­ry. Úpra­va těchhle titu­lů obvykle sne­se odváž­něj­ší výtvar­něj­ší řeše­ní než žánro­vá belet­rie. Ta je kumšt! Po sto­pa­de­sá­té pocá­kat krví něja­kou sever­skou kri­mi­nál­ku, udě­lat to tak, aby si kníž­ku čte­nář na pul­tech oka­mži­tě zařa­dil a aby ta obál­ka byla záro­veň čím­si zají­ma­vá a odliš­ná od zápla­vy podob­ných titu­lů, tomu se říká výzva!

Pro­zra­díš něja­kou per­lič­ku, taj­nou inspi­ra­ci, něja­ký fígl ze své tvorby? 
Rela­tiv­ně nedáv­no u nás vyšla kníž­ka Všich­ni jsou trap­ný od Simo­ny Boha­té. Ten pří­běh se ode­hrá­vá za nor­ma­li­za­ce na Žiž­ko­vě. Vydal jsem se do Pra­hy a chtěl si na obál­ku vyfo­tit něja­ké moti­vy z vni­t­rob­lo­ků a prů­jez­dů, zná­mých žiž­kov­ských pavla­čo­vých domů, kde žijí i hrdi­no­vé téhle kníž­ky. Kři­žo­val jsem Žiž­kov celý den, ale ta typic­ká záti­ší jsou buď dáv­no pryč, ane­bo jsem se k nim přes zamče­ná vra­ta nemohl dostat. Na posled­ní chví­li jsem obje­vil na zdi jed­no­ho čin­žá­ku bez­vad­ný obtisk str­že­né­ho sou­se­dí­cí­ho domu. Ten výjev mi při­pa­dal správ­ně poe­tic­ký a pro román pří­znač­ný, píše se v něm totiž o záni­ku celých ulic v osm­de­sá­tých letech a pro­mě­nách genia loci. Jen­že k tomu bará­ku se nešlo posta­vit z tako­vé­ho úhlu, aby záběr stál za řeč, tak­že jsem se do Brna nako­nec vrá­til s prázdnou.

Ale na obál­ce ten motiv pře­ce je!
Ano, pro­to­že v oko­lí naší redak­ce, tak­zva­ném brněn­ském Bronxu, teď pro­bí­há dost divo­ká gen­t­ri­fi­ka­ce. Str­há­vá se tady hod­ně sta­rých domů, v kaž­dé pro­lu­ce sto­jí jeřáb, tak­že motiv, kte­rý se mi tak líbil na Žiž­ko­vě, jsem nako­nec obje­vil ces­tou do prá­ce. Kupo­di­vu se zde našel i plac, abych se mohl správ­ně posta­vit. Na kníž­ce o Pra­ze je nako­nec barák z Brna, tak­že to není úpl­ně auten­tic­ké, ale niko­mu to říkat nebu­de­me, že? 

Jis­tě, je to tajem­ství; pojď­me na závěr pro­brat i tvou autor­skou tvor­bu. Líbí se mi tvůj zájem o elek­tro­nic­kou hud­bu, pro mne dost tajem­ný, men­ši­no­vý žánr…
Gra­fic­ký design mám rád, baví mě, ale beru ho spíš jako řemes­lo, kte­ré­mu jsem se za léta pra­xe vyu­čil a kte­ré mě živí. Mou sku­teč­nou váš­ní, tím co mne napl­ňu­je, je hud­ba, tou bych se ovšem uži­vil těžko.
Kon­krét­ně na elek­tro­nic­ké hud­bě mě baví její neo­me­ze­né mož­nos­ti. Libo­vol­ný zdroj zvu­ku je mož­né pou­žít v kom­po­zi­ci a jak­ko­liv, done­ko­neč­na, ho dál trans­for­mo­vat a muto­vat až ke kýže­né­mu cíli, napl­ně­ní své před­sta­vy. Moje pro­duk­ce se pohy­bu­je od zadu­ma­né­ho ambi­en­tu až po růz­né vari­a­ce tech­na. Hod­ně mě baví prá­ce s terén­ní­mi nahráv­ka­mi. Jsem také sou­čás­tí zdej­ší­ho AVA kolek­ti­vu, kte­rý v Brně orga­ni­zu­je vel­mi zají­ma­vé hudeb­ní akce z téhle oblasti. 

Říkáš, že fotíš div­ná měst­ská záti­ší, mně se ty fot­ky moc líbí, ale ješ­tě víc se mi líbí, že moti­vy doká­žeš najít klid­ně ces­tou do redakce. 
Jeden čas mě hod­ně bavi­la UrbEx foto­gra­fie, doku­men­ta­ce opuš­tě­ných budov, chát­ra­jí­cích tová­ren a tak dále, ale tako­vých loka­lit ubý­vá, za těmi zají­ma­vý­mi je potře­ba ces­to­vat dale­ko a času je málo. Taky mi vadí, že z UrbE­xu se poma­lu stá­vá main­stre­a­mo­vá kra­to­chví­le. Tak jsem si řekl, že radě­ji budu hle­dat poezii v méně nápad­ných a méně atrak­tiv­ních brněn­ských uli­cích. A ona tady je a pořád jí nachá­zím hod­ně! Někde jsem četl, že dobrou fot­ku udě­lá­te jenom tomu, co sami dob­ře zná­te. Na foce­ní lidí jsem pří­liš intro­vert­ní a co jiné­ho znám líp než uli­ce, kte­ré už léta den­ně kři­žu­ju? Něja­ké moje prá­ce je mož­né vidět na blo­gu okol​nos​ti3​.tum​blr​.com.