Můžete ve stručnosti říct, proč by po knize Krvavý cukr měl čtenář sáhnout? Jaká zajímavá témata se v ní objevují?
Krvavý cukr je velmi podstatná kniha pojednávající o velmi ohavných věcech. Autorka román podložila poctivým výzkumem, což mu nijak neubírá na čtivosti – jde o skvěle vystavěný thriller, který člověk navzdory čtyřsetstránkovému rozsahu přečte skoro na posezení.
Kniha se odehrává se v Londýně v osmnáctém století a hlavním hrdinou je Henry Corsham, válečný veterán a nadějný mladý politik pomýšlející na křeslo v parlamentu. Během univerzitních studií byl přesvědčeným bojovníkem za zrušení otroctví, ale nyní si tyto názory nechává pro sebe, aby mu nepoškodily kariéru. To se však změní, když záhadně zmizí jeho dávný přítel, právník hájící uprchlé otroky a významný abolicionista…
Krvavý cukr pojednává o celé řadě zločinů – v první řadě jde o samotnou instituci moderního otroctví, tedy zločin závratných rozměrů, který zničil životy milionům lidí, a krom toho se v knize vyšetřuje série brutálních vražd.
Otrokářství je spojováno spíš s americkou historií. S tématem otrokářství v Británií se setkáváme spíše ojediněle. Čím to je?
Myslím, že v našem kulturním okruhu se proslavila spíše díla spojená se životem otroků v Americe – od Chaloupky strýčka Toma přes romány Toni Morrisonové až po oscarový snímek Dvanáct let v řetězech. Ve Spojených státech trvalo otroctví déle, bylo jednou z příčin americké občanské války a zejména na americkém Jihu prorostlo celou společnost. S dlouhodobými dopady otroctví se pak americká společnost potýká dosud. Oproti tomu Británie se na obchodu s otroky aktivně podílela a vydělávala na něm obrovské sumy, avšak jako vůbec první evropská země se ho vzdala. Přímo na jejím území navíc nikdy velký počet černých otroků nežil – britští obchodníci využívali otrockou práci na svých plantážích v zámořských koloniích.
Dá se tedy obecně říct, že se britské otrokářství objevuje v literatuře, filmu a dalších uměleckých dílech méně často?
V Británii rozhodně nešlo o téma tabuizované a vyjadřovala se k němu řada prominentních autorů včetně romantických básníků S. T. Coleridge a Williama Wordswortha. Jedním z nejzásadnějších děl britské literatury v tomto ohledu je pak velkolepý historický román Barryho Unswortha Sacred Hunger (Posvátný hlad), který se v roce 1992 dělil o Bookerovu cenu s Ondaatjeho Anglickým pacientem. Unsworth se inspiroval skutečnými událostmi, například masakrem na lodi Zong a existencí tajných osad na jihu Spojených států, kde se ukrývali uprchlí otroci. Umně pracuje s odkazy na Shakespearovu Bouři a obrazy okovů a zotročení prostupují celou knihu i na úrovni metafor. Román však bohužel dosud nebyl přeložen do češtiny.
Na otrokářství reagovali i velcí britští výtvarníci, například William Blake, který vytvořil slavnou sérii ilustrací k popisu otroctví v Surinamu, a J. M. W. Turner, jehož obraz Otrokářská loď patří k ikonickým dílům s touto tematikou a k vrcholům malířovy tvorby.
Co se týče britských filmů, za zmínku stojí skvěle obsazený životopisný snímek o významném abolicionistovi Williamu Willberforceovi Nezlomná vůle (Amazing Grace) a drama inspirované skutečnými osudy dcery bílého kapitána a černé otrokyně Belle, který natočila britská režisérka s ghanskými kořeny Amma Asante. Téma obchodu s otroky v souvislosti s Východoindickou společností pak figuruje i v úspěšném seriálu Toma Hardyho Taboo.
Krvavý cukr se z velké části odehrává v docích, v minulosti jste překládala Severní vody, ve kterých jsou v hlavní roli lovci velryb. Je to náhoda, nebo jsou lodě a námořnická hantýrka vaší skrytou vášní?
Když jsem dostala nabídku překládat Krvavý cukr, napadlo mě, že se začínám specializovat na romány, které se zabývají některým odporným aspektem ekonomiky britského impéria (velrybářství, obchod s otroky) a které začínají kromobyčejně hnusnou vraždou v přístavu. Napjatě očekávám, co bude následovat!
Co bylo na překladu nejtěžší?
Román je výborně napsaný a práce na něm mě velice bavila, navíc se mi obecně snáze stylizuje do archaičtějšího slohu než třeba do soudobého slangu. Náročnější bylo dohledávání různých specifických termínů souvisejících s otrokářstvím, v čemž mi ale pomohla publikace Markéty Křížové Otroctví v Novém světě (NLN, 2013), dosud jediná moderní česká monografie na toto téma.
Originální název zní „Blood & Sugar“, zasvětíte nás do toho, jak jste vymýšlela český název a proč jste nakonec zvolila „Krvavý cukr“?
Doslovný překlad „Krev a cukr“ by myslím v češtině nevhodně asocioval úsloví „krev a mléko“. Spojení krvavý cukr, kdy je tradičně bílému cukru připsána rudá barva, je myslím působivé, a krom toho poukazuje na skutečnost, že třtinový cukr, který si v osmnáctém století sypali Britové do čaje, byl v přeneseném smyslu skutečně krvavý – prosáklý utrpením otroků na karibských plantážích, o čemž spotřebitelé samozřejmě nechtěli slyšet, aby si nekazili chuť.
Krvavý cukr si lze samozřejmě užít jen jako historický thriller, ale zároveň se kniha dotýká řady aktuálních témat, k nimž patří i otázka krvavého zboží z různých koutů světa, o jehož původ se zákazníci raději nezajímají, nebo připomínka, že ne vše, co je v jisté době a v jisté zemi legální, musí být nutně také morální – jak autorka velmi působivě ukazuje na osudech postav, otrokářství a s ním spojené hrůzy bylo zcela v souladu s tehdejším právem a do potíží se zákonem se dostávali abolicionisté.
