Drama má v klasickém pojetí, definovaném antickými autory a s oblibou používaném dodnes na divadle, v literatuře i ve filmu, jasně daný průběh. Hlavní postava nebo skupina postav se v něm na začátku dostane do úzkých, ve druhé třetině děje postupně zabředává stále hlouběji a v závěrečné fázi buď udolána kapituluje před nepřízní osudu, nebo objevuje cestu ven a s úlevou odchází vstříc zapadajícímu slunci, přičemž ve výchovně laděných dílech si s sebou ještě odnáší ponaučení z prožité krize.
Současní spisovatelé, a především spisovatelky využívající tento způsob uspořádání děje často v rozhovorech a v příspěvcích na sociálních sítích dávají najevo vyloženě škodolibou radost z toho, kolika trapasy, průšvihy a katastrofami své postavy protáhli a jaká duševní muka tím své čtenářské obci způsobili. Anglicky píšící Američanka s čínskými kořeny R. F. Kuang (vyslovuje se kchuon s neznělým n) není v tomto ohledu žádnou výjimkou. V její dosavadní tvorbě ovšem trochu nezvykle přehrávají dramatickou dějovou linku postavy, které se se svými klasickými vzory v mnohém rozcházejí a nejedné z nich by seděla spíš nálepka antihrdiny.
Platí to hlavně pro její první dílo, trilogii o opiových válkách, odehrávající se ve fantaskní obdobě Číny na přelomu 19. a 20. století. Svižně plynoucí text je prošpikovaný četnými anachronismy a výpůjčkami podobnými těm, jakými v devadesátých letech pobuřoval fanoušky zvyklé na tradiční fantasy Andrzej Sapkowski v povídkách a románovém cyklu o zaklínači Geraltovi z Rivie, a kromě mistra Čuanga, Meng‑c’e nebo staroindického eposu Bhagavadgíta figurují v seznamu užitých citací na první pohled trochu překvapivě i spisy někdejšího vůdce čínské komunistické diktatury Mao Ce-tunga. Hlavní postavou trilogie je odstrkovaná a šikanovaná dívka jménem Rin, která se rozhodne oplatit prožité utrpení celému světu. Co hůř, získá nadpřirozené schopnosti, díky nimž je schopná a ochotná vraždit ve skutečně genocidním měřítku. S problematičností kolektivní viny si přitom nedělá těžkou hlavu a způsob, jakým si ospravedlňuje i ty nejhorší morální lapsy, umožňuje vžít se při četbě do citového rozpoložení člověka, který si vyřizuje účty s naprostým nedostatkem zábran. Když vezmeme v úvahu, že první díl vznikal v době, kdy autorce ještě nebylo ani dvacet let, není na tom nic kdovíjak překvapivého. Do patřičného kontextu ovšem Rininy pohnutky a činy zasadil až rozhovor zveřejněný před vydáním závěrečného dílu trilogie, v němž Kuang uvedla, že jejím předobrazem byl právě předseda Mao.
K tématu opiových válek se Kuang vrátila i ve svém dalším románu nazvaném Babylon. Místo militaristické fantasy se v něm inspirovala prvky klasických dobrodružných románů a ty zasadila do kulis takzvaného dark academia, stylu inspirovaného odvrácenou stranou vysokoškolského světa. Motivy boje proti imperialistické mašinerii (nebo naopak na její straně), válečných krutostí a střetávání odlišných kultur se v něm proplétají s představou magie, která pracuje s energií významů ztracených v překladu z jednoho jazyka do druhého (těmi se pochopitelně text jen hemží a kromě očekávané čínštiny, latiny, řečtiny nebo francouzštiny se v něm mihnou i výrazy např. z perštiny, igboštiny a haitské kreolštiny, ale také ze staroangličtiny nebo staroseverštiny). Jeho hlavní postava Robin Swift, student fiktivní translatologické fakulty oxfordské univerzity na samém počátku viktoriánského období, je ve srovnání s Rin antihrdinou tradičnějšího ražení, který se snaží jakémukoli hrdinství vyhnout širokým obloukem, a je tudíž čtenářsky o dost přístupnější, ačkoli samotný děj rozhodně není žádná procházka růžovým sadem. Kuang už si sice vystačila bez doslovných pyramid uťatých hlav a potoků krve, ale z nároků dramatu neslevila ani trochu.
To už se dostáváme k jejímu nejnovějšímu, v pořadí pátému románu, česky vycházejícímu pod názvem Nažluto. Kuang v něm vyměnila historizující prostředí za realisticky vylíčenou současnost a velkolepé exploze za kousavou satiru, přesně v duchu svého nedávného tvrzení, že se nehodlá vracet k žádnému žánru dvakrát. Při bližším zkoumání ovšem i tady najdeme motivy důvěrně známé z jejích předchozích knih: zúčtovávání s imperialismem (tentokrát kulturním), konflikty mezi Východem a Západem, dramatickou linku toho nejneúprosnějšího typu a samozřejmě antihrdinku se vším všudy, i když mluvit o hrdinství je v tomto případě asi nepřesné. Lepší by bylo říct, že Nažluto je příběh líčený z pohledu hlavní záporné postavy. Postavy, která si s Rin navzdory všem odlišnostem zase tak moc nezadá, aspoň co se psychologie týče — neúspěšné spisovatelky June Hayward, ochotné jít za odpíraným uznáním přes mrtvoly.
Na rozdíl od Rin a Robina však June v příběhu vrší s téměř groteskním odhodláním jedno špatné rozhodnutí na druhé, takže zápletka neodvratně houstne a jednotlivé scény se skládají do tragikomedie podbarvené opravdu černočerným humorem. Právě díky němu je ale knížku radost číst, byť je to občas radost mírně potměšilá, jakou určitě při psaní během jednoho z prvních covidových lockdownů zažívala i sama autorka, a občas z ní trochu mrazí. To ovšem není nic nového pro nás, kdo si automaticky objednáváme každou další novinku od R. F. Kuang, jakmile nám přijde upozornění z knihkupectví. Kvůli tomu je přece čteme.
Výhledově zatím všechno nasvědčuje tomu, že Kuang bude svým postavám dělat ze života peklo i v Katabázi, svém dalším románu, pojatém pro změnu v duchu nonsensové literatury, v němž se dvojice akademických rivalů (tentokrát z Cambridge) vydává právě do podsvětí. Ještě jsem z něj nečetla ani slovo, ale už teď jsem zvědavá, jak si v něm Kuang podá svoje (anti)hrdiny a jejich dramata.
