O hvězdách víš hov­no je název drzý jako kni­ha sama. Jsi pře­kva­pe­ný, že jsme ti ho schválili?

Hod­ně. Něko­lik let jsem žil v oba­vě, že o něj budu s nakla­da­tel­stvím bojo­vat. Mně se líbil, pro­to­že, přes­ně jak říkáš, odrá­ží drzý tón kníž­ky, je chytla­vý a zapa­ma­to­va­tel­ný a pozi­tiv­ně na něj rea­go­va­la spous­ta lidí. Našli se ale i tací, kte­ří mě upo­zor­ňo­va­li, že by mohl někte­ré čte­ná­ře odra­dit — ale to je daň, kte­rou rád zapla­tím. Pokud něko­ho pohor­ší název, nad kníž­kou by zve­dal obo­čí od dva­cá­té stra­ny a na sto sedm­de­sá­té šes­té ji spálil.

Na svém instagra­mo­vém kaná­lu Klub psá­čů se del­ší dobu věnu­ješ kre­a­tiv­ní­mu psa­ní, spi­so­va­tel­ským radám, ale čas­to taky roz­pitvá­váš nara­ti­vy fil­mů a seri­á­lů a sna­žíš se svým sle­du­jí­cím osvět­lit, jak fun­gu­jí a proč jsou tře­ba úspěš­né, nebo ne. Co u tebe pro­puklo dřív — autor­ské ambi­ce, nebo fas­ci­na­ce vyprávěním?

Vždyc­ky jsem pří­běhy rád kon­zu­mo­val, ale nikdy mě nena­padlo je „stu­do­vat“. Sto­ry­tel­lin­gem jsem se začal zabý­vat až v momen­tě, kdy jsem napsal svou fan­ta­sy prvo­ti­nu (léta páně 2012), kte­rá skon­či­la v šuplí­ku bez jedi­né­ho poku­su o vydá­ní. Pořád­ně jsem do stu­dia zabře­dl až poz­dě­ji, vlast­ně kvů­li tomu, že prv­ní ver­ze Hvězd nefun­go­va­ly a já chtěl vědět proč.

Nemáš strach, že když dru­hým radíš, jak psát, při­jdou si tě teď „vychut­nat“ a na oplát­ku roz­pitva­jí tvůj debut? Jsi při­pra­ve­ný jít s kůží na trh?

Urči­tě jsem nad tím pře­mýš­lel hlav­ně ze začát­ku. Vůbec už jen, kdo jsem, abych tady něko­ho učil psa­ní? Ale stu­diu sto­ry­tel­lin­gu (hlav­ně ze zahra­nič­ních zdro­jů) jsem věno­val něko­lik let a dozvě­děl se věci, kte­ré se v Čes­ku moc neu­čí. Což je ško­da, pro­to­že mně samot­né­mu by v začát­cích psa­ní Hvězd ušet­ři­ly spous­tu času a trápení.

A tak jsem si řekl, že to udě­lám pro sebe sama z roku 2015. A uká­za­lo se, že je tu spous­ta lidí, kte­ří tápou stej­ně jako ten­krát já a přes­ně něco tako­vé­ho hle­da­jí. Když se pak poda­ří pomoct něko­mu tako­vé­mu do nakla­da­tel­ství, sto­jí mi to i za ten terč, kte­rý jsem si tím nama­lo­val na záda.

Na dru­hou stra­nu, i když člo­věk stu­du­je sto­ry­tel­ling, na svůj pří­běh se nikdy nedo­ká­že dívat bez fil­tru — o tom, jak se pove­dl, roz­hod­nou čte­ná­ři. A pokud se najdou tací, kte­ří k němu při­stou­pí kon­struk­tiv­ně a dají mi mož­nost něco se na něm nau­čit, bude to super.

Pořád ale věřím, že svůj nej­vět­ší kri­tik jsem já sám a už teď mě napa­dá, co šlo ve Hvězdách udě­lat jinak — kdy­bych jim věno­val dal­ší rok, moh­ly být lepší.

Už tak jsi ale kni­hu psal něko­lik let. Čím to, že jsi nena­šel odva­hu poslat ji dál mno­hem dřív?

Ve zkrat­ce bych řekl, že je to kvů­li per­verz­ní­mu per­fek­ci­o­nis­mu ve smr­tí­cí kom­bi­na­ci se sluš­nou for­mou imposter syndromu.

V del­ší ver­zi bych ti řekl, že jsem nikdy nebyl někdo, komu bys věš­ti­la spi­so­va­tel­skou budouc­nost. Málo jsem četl, z češ­ti­ny měl troj­ky už od sed­mič­ky a na gym­plu byl kvů­li znám­kám ten „hlou­pej v zad­ní lavi­ci“ — a od toho se odví­je­ly i reak­ce oko­lí na to, že něco píšu. Mož­ná i pro­to jsem vždyc­ky chtěl, aby moje prvo­ti­na byla co nejlepší.

A tak jsem celou dobu čekal, až nara­zím na betačte­ná­ře, kte­rej mi řek­ne: „Tyjo, to bylo váž­ně dob­rý!“ Jen­že oni vět­ši­nou říka­li všech­no jiný, jen ne tohle, a tak jsem na ruko­pi­su pořád pra­co­val a postup­ně ladil mou­chy, kte­ré zmiňovali.

Záro­veň jsem si uvě­do­mil, že napsat vzta­hov­ku není vůbec jed­no­du­ché — zvlášť když si chceš pohrá­vat se sym­pa­ti­e­mi postav a dis­ku­ta­bi­li­tou toho, kte­rá z nich je v prá­vu. Doce­la mi trva­lo tohle všech­no vybalancovat.

Musím ale říct, že tře­ba dva roky ke kon­ci se kva­li­ta tex­tu posou­va­la jen poma­lu a vel­ký skok udě­la­la, až když jsme na něm zača­li pra­co­vat spolu.

A já jsem tvůj ruko­pis na prv­ní pokus odmítla…

Odmít­la! Vrá­ti­la jsi mi ho s tím, že mám zkrá­tit začá­tek (a to ani nevíš, že už byl zkrá­ce­ný asi o dva­cet strá­nek), a já jsem pak žil pocho­pi­tel­ně měsí­ce s tím, že Hvězdy nejsou dosta­teč­ně dob­ré, pro­to­že jinak bys­te je pře­ce vza­li i tak. Ale je prav­da, že když jsme se poz­dě­ji potka­li, měla jsi o ně pode­zře­lý zájem!

Mys­lím, že čte­ná­řům dlu­žím vysvět­le­ní. Já jsem Hvězdy neza­mít­la pro­to, že bych je nepo­va­žo­va­la za dob­ré. Byly napsa­né od začát­ku skvě­le, pří­sa­hám. Máš oprav­du oso­bi­tý, svě­ží a zábav­ný styl, kte­rý se čte sám, budí dojem, že s posta­va­mi čte­nář pros­tě exis­tu­je a je svěd­kem jejich reál­né­ho živo­ta a roz­ho­vo­rů. Co bys pora­dil začí­na­jí­cím auto­rům, jejichž ruko­pis nakla­da­tel odmítne?

Urči­tě se s respek­tem a poko­rou zku­sit doptat, z jaké­ho důvo­du nakla­da­tel­ství ruko­pis zamít­lo. Vím, že odpo­věď vždyc­ky není v kapa­ci­tě redak­to­rů, navíc jsou opa­tr­ní, pro­to­že ne všich­ni auto­ři umí zpět­nou vazbu sná­šet s kli­dem, ale člo­věk by jí měl jít tro­chu naproti.

Pokud ruko­pis nakla­da­tel zamí­tl kvů­li nedo­sta­teč­né jazy­ko­vé úrov­ni, sta­čí dál psát, ide­ál­ně vět­ší útvar, na kte­rém se člo­věk vypí­še líp než na povídkách.

Pokud je pro­blém pří­bě­ho­vé­ho rázu, pak bych dopo­ru­čil banál­ně zně­jí­cí věc, kte­rou ale vět­ši­na lidí opo­mí­jí. Začně­te tím, že si pří­běh shr­ne­te v jed­nom odstav­ci. Pokud se vám to neda­ří, nej­spíš úpl­ně neví­te, o čem píše­te. Je zkrát­ka straš­ně důle­ži­té v urči­tém bodě najít páteř pří­bě­hu — odtud ply­nou cha­rak­te­ro­vé oblou­ky, ved­lej­ší posta­vy, scé­ny. Pak najed­nou uvi­dí­te, co je zby­teč­né a co vám nao­pak chybí.

U Hvězd mi tohle pomoh­lo napros­to zásad­ním způ­so­bem (tře­ba­že jsem to dlou­ho hledal).

Dou­fám, že se nezlo­bíš, když řek­nu, že del­ší ces­ta k finál­ní­mu tex­tu ruko­pi­su jedi­ně pro­spě­la a máš být na co hrdý. Vní­máš to stej­ně, nebo po letech dři­ny tě dal­ší kni­ha děsí?

Urči­tě pro­spě­la! Kdy­bys vidě­la star­ší ver­ze, asi bys je nepři­ja­la. Urči­tě pomoh­li betačte­ná­ři, urči­tě pomoh­lo stu­di­um sto­ry­tel­lin­gu, ale nej­víc jsem pros­tě a jed­no­du­še potře­bo­val dospět.

Kdy­si byly Hvězdy pou­hý tee­nage úlet, kte­rý byl hod­ně „male gazed“. Postu­pem času, kdy se o spous­tě věcí zača­lo mlu­vit, a díky tomu se upra­vi­ly i mé hod­no­ty, jsem chtěl, aby kni­ha byla něco víc. Hvězdy se od prv­ní ver­ze pro­mě­ni­ly sku­teč­ně dramaticky.

Z klu­či­čí­ho pohle­du je kníž­ka pořád, ale věřím, že teď mno­hem víc než stře­do­škol­ským výpla­chem. Ona drzost a humor dává kníž­ce tako­vý sexy kabá­tek, ale důle­ži­té je to, co se pro­bí­rá pod ním — způ­sob, jakým si dru­hé ide­a­li­zuj­me, proč kon­čí­me v toxic­kých vzta­zích nebo jak se toxic­ký­mi může­me snad­no stát, pokud se na našem emoč­ním roz­po­lo­že­ní při­ži­vu­jí algo­ritmy soci­ál­ních sítí.

Tvo­je kni­ha má jed­nu spe­ci­a­li­tu a tou je absurd­ně dlou­hé podě­ko­vá­ní! Má deset tisíc znaků!

Heh, je to tak. Ale ty sama nej­líp víš, koli­ka poznám­ka­mi, dota­zy a pod­do­ta­zy tě doká­žu zasy­pat. Všich­ni ti lidi, kte­rým jsem star­ší ver­ze Hvězd vnu­til, nad nimi strá­vi­li hodi­ny čte­ním a stej­nou dobu potom odpo­ví­dá­ním na moje zprá­vy. Abych neza­po­mněl, během let jsem si zapi­so­val, kdo mi jak pomohl. Tyhle obě­ta­vé duše mi čas­to vnuk­ly nápad, jak něja­kou věc zlep­šit, a Hvězdy jsou bez dis­ku­se lep­ší díky nim. To nejmen­ší, co jsem mohl udě­lat, bylo věno­vat jim odsta­vec v poděkování.

Když jsem ruko­pis čet­la popr­vé, ale i po dru­hé a po dva­cá­té, nesku­teč­ně mě na něm bavil tvůj pří­stup k popi­su scén a k jejich fázo­vá­ní. Vel­mi čas­to pře­ru­šu­ješ vyprá­vě­ní posta­vy jakousi lite­rár­ní ver­zí pro­stři­hů a já se nemůžu ubrá­nit dojmu, že Hvězdy ze vše­ho nej­víc ovliv­ni­la tvo­je lás­ka k fil­mu, že vlast­ně píšeš tak, jako by se čte­nář díval na hoto­vý film. Pře­mýš­líš o scé­nách spíš vizuálně?

Je prav­da, že nad tex­tem oprav­du pře­mýš­lím fil­mo­vě a urči­té scé­ny mám sko­ro roz­zá­bě­ro­va­né — dokon­ce se sna­žím psát popi­sy, aby daný záběr v mys­li čte­ná­ře evo­ko­va­ly (a rád bych někdy zjis­til, jest­li to fun­gu­je). Ale kro­mě lás­ky k fil­mu je to i důsle­dek toho, že rád expe­ri­men­tu­ju s for­mou. Ve Hvězdách je podob­ných hrá­tek víc — ať už je to popis scé­ny spor­tov­ním komen­tá­to­rem, pře­tá­če­ní bit­ky v klu­bu, kapi­to­la dia­lo­gu více postav bez uvo­zo­va­cích vět, nebo tohle pro­stří­há­vá­ní. Para­dox je, že zrov­na ty jsem měl v původ­ních ver­zích jen jed­nou — upro­střed, když se Mar­ky­ho zpac­ka­né ran­de pro­lí­ná s poz­děj­ší reflexí ve škole.

Onu hlav­ní pasáž jsem vytvo­řil až v jed­né z posled­ních ver­zí, pro­to­že spous­ta čte­ná­řů tady ruko­pis odklá­da­la. Tak­že jsem ty samé scé­ny vzal a prolnul je do jed­né del­ší sek­ven­ce tak, že Mar­ky o jed­not­li­vých udá­los­tech vyprá­ví spo­lu­žá­kům. Tohle „stří­há­ní“ tam a zpět vytvá­ří zábav­nou dyna­mi­ku, nahrá­vá ke spous­tě vtip­ných reak­cí a čte­nář těch dva­cet stran pro­le­tí, ani neví jak. Je to ode mě vlast­ně tako­vý pod­vod, ale fun­gu­je to.

Jako fanouš­ka fil­mu se musím zeptat — kdy­by někdo Hvězdy adap­to­val pro tele­vi­zi nebo plát­na kin, kdo by to měl být?

Ty sama víš, že do Čes­ka jsem se vrá­til pro­to, abych se zku­sil dostat k fil­mu s něja­kou dlou­ho­do­bou (a naiv­ní) ambi­cí pro­kou­sat se až k režii. I z toho­hle důvo­du jsem vzal prv­ních deset stran Hvězd a zre­ží­ro­val si adap­ta­ci ve for­mě krát­ko­me­tráž­ní­ho fil­mu, kte­rý teď stří­há­me. Moh­la by fun­go­vat i jako pro­of of con­cept pro web­se­ri­ál, kte­rý bychom rádi nabíd­li někte­ré z tele­vi­zí. Pří­le­ži­tost si Hvězdy jako seri­ál zre­ží­ro­vat by byla na jed­nu stra­nu spl­ně­ný sen, na dru­hou stra­nu bych se vrá­til do věze­ní, ve kte­rém jsem strá­vil devět let, a já bych se už moc rád posu­nul dál.

Když se ale vrá­tím z říše pohá­dek, kdy­by se to sku­teč­ně mělo dít, bylo by super, kdy­by se Hvězd uja­la pro­gre­siv­ní reži­sér­ka nebo reži­sér, kte­ří tu v posled­ních letech vykouk­li. Napa­dá mě Adam Sed­lák, Tere­za Kopá­čo­vá nebo Matěj Chlu­pá­ček (Rob Hloz by byl taky super, ale pro něj jsou Hvězdy málo sci-fi). Jo počkej, já vlast­ně řekl, že se vrá­tím z říše pohádek…

O hvězdách víš hov­no je uza­vře­ný pří­běh a já mu moc pře­ju, aby se čte­ná­řům líbil. Ale pro­to­že jsi na sebe prá­vě prásk­nul, že jsi per­fek­ci­o­nis­ta a všech­no ti dlou­ho trvá, píšeš něco dalšího?

Momen­tál­ně mě zaměst­ná­vá dra­ma­tur­gie něko­li­ka scé­ná­řů — u někte­rých hro­zí, že bych mohl být vybra­ný na pře­pis, což by mou vlast­ní tvor­bu urči­tě neu­rych­li­lo. Už něja­kou dobu totiž píšu scé­nář k sit­co­mu a dal­ší sit­com kon­cept nosím v hlavě.

Záro­veň na mě dotí­ra­jí nápa­dy na dal­ší kníž­ku. Nej­víc mě táh­ne zatím nepo­jme­no­va­ný „black mirror kon­cept“, kde by opět hrá­ly roli soci­ál­ní sítě a celé by se to nes­lo v podob­ném duchu jako posled­ních pade­sát stran Hvězd — což je pro spous­tu čte­ná­řů nej­ob­lí­be­něj­ší pasáž.

Jed­nou bych se ale rád vrá­til k fan­ta­sy, kte­ré celou mou psáč­skou pouť odstar­to­va­lo. Je dokon­če­né a dlou­hé roky mi leží v šuplí­ku — odlo­žil jsem je tam s tím, že se k němu brzo vrá­tím, jen co si na chví­li odpo­či­nu od Hvězd