O hvězdách víš hovno je název drzý jako kniha sama. Jsi překvapený, že jsme ti ho schválili?
Hodně. Několik let jsem žil v obavě, že o něj budu s nakladatelstvím bojovat. Mně se líbil, protože, přesně jak říkáš, odráží drzý tón knížky, je chytlavý a zapamatovatelný a pozitivně na něj reagovala spousta lidí. Našli se ale i tací, kteří mě upozorňovali, že by mohl některé čtenáře odradit — ale to je daň, kterou rád zaplatím. Pokud někoho pohorší název, nad knížkou by zvedal obočí od dvacáté strany a na sto sedmdesáté šesté ji spálil.
Na svém instagramovém kanálu Klub psáčů se delší dobu věnuješ kreativnímu psaní, spisovatelským radám, ale často taky rozpitváváš narativy filmů a seriálů a snažíš se svým sledujícím osvětlit, jak fungují a proč jsou třeba úspěšné, nebo ne. Co u tebe propuklo dřív — autorské ambice, nebo fascinace vyprávěním?
Vždycky jsem příběhy rád konzumoval, ale nikdy mě nenapadlo je „studovat“. Storytellingem jsem se začal zabývat až v momentě, kdy jsem napsal svou fantasy prvotinu (léta páně 2012), která skončila v šuplíku bez jediného pokusu o vydání. Pořádně jsem do studia zabředl až později, vlastně kvůli tomu, že první verze Hvězd nefungovaly a já chtěl vědět proč.
Nemáš strach, že když druhým radíš, jak psát, přijdou si tě teď „vychutnat“ a na oplátku rozpitvají tvůj debut? Jsi připravený jít s kůží na trh?
Určitě jsem nad tím přemýšlel hlavně ze začátku. Vůbec už jen, kdo jsem, abych tady někoho učil psaní? Ale studiu storytellingu (hlavně ze zahraničních zdrojů) jsem věnoval několik let a dozvěděl se věci, které se v Česku moc neučí. Což je škoda, protože mně samotnému by v začátcích psaní Hvězd ušetřily spoustu času a trápení.
A tak jsem si řekl, že to udělám pro sebe sama z roku 2015. A ukázalo se, že je tu spousta lidí, kteří tápou stejně jako tenkrát já a přesně něco takového hledají. Když se pak podaří pomoct někomu takovému do nakladatelství, stojí mi to i za ten terč, který jsem si tím namaloval na záda.
Na druhou stranu, i když člověk studuje storytelling, na svůj příběh se nikdy nedokáže dívat bez filtru — o tom, jak se povedl, rozhodnou čtenáři. A pokud se najdou tací, kteří k němu přistoupí konstruktivně a dají mi možnost něco se na něm naučit, bude to super.
Pořád ale věřím, že svůj největší kritik jsem já sám a už teď mě napadá, co šlo ve Hvězdách udělat jinak — kdybych jim věnoval další rok, mohly být lepší.
Už tak jsi ale knihu psal několik let. Čím to, že jsi nenašel odvahu poslat ji dál mnohem dřív?
Ve zkratce bych řekl, že je to kvůli perverznímu perfekcionismu ve smrtící kombinaci se slušnou formou imposter syndromu.
V delší verzi bych ti řekl, že jsem nikdy nebyl někdo, komu bys věštila spisovatelskou budoucnost. Málo jsem četl, z češtiny měl trojky už od sedmičky a na gymplu byl kvůli známkám ten „hloupej v zadní lavici“ — a od toho se odvíjely i reakce okolí na to, že něco píšu. Možná i proto jsem vždycky chtěl, aby moje prvotina byla co nejlepší.
A tak jsem celou dobu čekal, až narazím na betačtenáře, kterej mi řekne: „Tyjo, to bylo vážně dobrý!“ Jenže oni většinou říkali všechno jiný, jen ne tohle, a tak jsem na rukopisu pořád pracoval a postupně ladil mouchy, které zmiňovali.
Zároveň jsem si uvědomil, že napsat vztahovku není vůbec jednoduché — zvlášť když si chceš pohrávat se sympatiemi postav a diskutabilitou toho, která z nich je v právu. Docela mi trvalo tohle všechno vybalancovat.
Musím ale říct, že třeba dva roky ke konci se kvalita textu posouvala jen pomalu a velký skok udělala, až když jsme na něm začali pracovat spolu.
A já jsem tvůj rukopis na první pokus odmítla…
Odmítla! Vrátila jsi mi ho s tím, že mám zkrátit začátek (a to ani nevíš, že už byl zkrácený asi o dvacet stránek), a já jsem pak žil pochopitelně měsíce s tím, že Hvězdy nejsou dostatečně dobré, protože jinak byste je přece vzali i tak. Ale je pravda, že když jsme se později potkali, měla jsi o ně podezřelý zájem!
Myslím, že čtenářům dlužím vysvětlení. Já jsem Hvězdy nezamítla proto, že bych je nepovažovala za dobré. Byly napsané od začátku skvěle, přísahám. Máš opravdu osobitý, svěží a zábavný styl, který se čte sám, budí dojem, že s postavami čtenář prostě existuje a je svědkem jejich reálného života a rozhovorů. Co bys poradil začínajícím autorům, jejichž rukopis nakladatel odmítne?
Určitě se s respektem a pokorou zkusit doptat, z jakého důvodu nakladatelství rukopis zamítlo. Vím, že odpověď vždycky není v kapacitě redaktorů, navíc jsou opatrní, protože ne všichni autoři umí zpětnou vazbu snášet s klidem, ale člověk by jí měl jít trochu naproti.
Pokud rukopis nakladatel zamítl kvůli nedostatečné jazykové úrovni, stačí dál psát, ideálně větší útvar, na kterém se člověk vypíše líp než na povídkách.
Pokud je problém příběhového rázu, pak bych doporučil banálně znějící věc, kterou ale většina lidí opomíjí. Začněte tím, že si příběh shrnete v jednom odstavci. Pokud se vám to nedaří, nejspíš úplně nevíte, o čem píšete. Je zkrátka strašně důležité v určitém bodě najít páteř příběhu — odtud plynou charakterové oblouky, vedlejší postavy, scény. Pak najednou uvidíte, co je zbytečné a co vám naopak chybí.
U Hvězd mi tohle pomohlo naprosto zásadním způsobem (třebaže jsem to dlouho hledal).
Doufám, že se nezlobíš, když řeknu, že delší cesta k finálnímu textu rukopisu jedině prospěla a máš být na co hrdý. Vnímáš to stejně, nebo po letech dřiny tě další kniha děsí?
Určitě prospěla! Kdybys viděla starší verze, asi bys je nepřijala. Určitě pomohli betačtenáři, určitě pomohlo studium storytellingu, ale nejvíc jsem prostě a jednoduše potřeboval dospět.
Kdysi byly Hvězdy pouhý teenage úlet, který byl hodně „male gazed“. Postupem času, kdy se o spoustě věcí začalo mluvit, a díky tomu se upravily i mé hodnoty, jsem chtěl, aby kniha byla něco víc. Hvězdy se od první verze proměnily skutečně dramaticky.
Z klučičího pohledu je knížka pořád, ale věřím, že teď mnohem víc než středoškolským výplachem. Ona drzost a humor dává knížce takový sexy kabátek, ale důležité je to, co se probírá pod ním — způsob, jakým si druhé idealizujme, proč končíme v toxických vztazích nebo jak se toxickými můžeme snadno stát, pokud se na našem emočním rozpoložení přiživují algoritmy sociálních sítí.
Tvoje kniha má jednu specialitu a tou je absurdně dlouhé poděkování! Má deset tisíc znaků!
Heh, je to tak. Ale ty sama nejlíp víš, kolika poznámkami, dotazy a poddotazy tě dokážu zasypat. Všichni ti lidi, kterým jsem starší verze Hvězd vnutil, nad nimi strávili hodiny čtením a stejnou dobu potom odpovídáním na moje zprávy. Abych nezapomněl, během let jsem si zapisoval, kdo mi jak pomohl. Tyhle obětavé duše mi často vnukly nápad, jak nějakou věc zlepšit, a Hvězdy jsou bez diskuse lepší díky nim. To nejmenší, co jsem mohl udělat, bylo věnovat jim odstavec v poděkování.
Když jsem rukopis četla poprvé, ale i po druhé a po dvacáté, neskutečně mě na něm bavil tvůj přístup k popisu scén a k jejich fázování. Velmi často přerušuješ vyprávění postavy jakousi literární verzí prostřihů a já se nemůžu ubránit dojmu, že Hvězdy ze všeho nejvíc ovlivnila tvoje láska k filmu, že vlastně píšeš tak, jako by se čtenář díval na hotový film. Přemýšlíš o scénách spíš vizuálně?
Je pravda, že nad textem opravdu přemýšlím filmově a určité scény mám skoro rozzáběrované — dokonce se snažím psát popisy, aby daný záběr v mysli čtenáře evokovaly (a rád bych někdy zjistil, jestli to funguje). Ale kromě lásky k filmu je to i důsledek toho, že rád experimentuju s formou. Ve Hvězdách je podobných hrátek víc — ať už je to popis scény sportovním komentátorem, přetáčení bitky v klubu, kapitola dialogu více postav bez uvozovacích vět, nebo tohle prostříhávání. Paradox je, že zrovna ty jsem měl v původních verzích jen jednou — uprostřed, když se Markyho zpackané rande prolíná s pozdější reflexí ve škole.
Onu hlavní pasáž jsem vytvořil až v jedné z posledních verzí, protože spousta čtenářů tady rukopis odkládala. Takže jsem ty samé scény vzal a prolnul je do jedné delší sekvence tak, že Marky o jednotlivých událostech vypráví spolužákům. Tohle „stříhání“ tam a zpět vytváří zábavnou dynamiku, nahrává ke spoustě vtipných reakcí a čtenář těch dvacet stran proletí, ani neví jak. Je to ode mě vlastně takový podvod, ale funguje to.
Jako fanouška filmu se musím zeptat — kdyby někdo Hvězdy adaptoval pro televizi nebo plátna kin, kdo by to měl být?
Ty sama víš, že do Česka jsem se vrátil proto, abych se zkusil dostat k filmu s nějakou dlouhodobou (a naivní) ambicí prokousat se až k režii. I z tohohle důvodu jsem vzal prvních deset stran Hvězd a zrežíroval si adaptaci ve formě krátkometrážního filmu, který teď stříháme. Mohla by fungovat i jako proof of concept pro webseriál, který bychom rádi nabídli některé z televizí. Příležitost si Hvězdy jako seriál zrežírovat by byla na jednu stranu splněný sen, na druhou stranu bych se vrátil do vězení, ve kterém jsem strávil devět let, a já bych se už moc rád posunul dál.
Když se ale vrátím z říše pohádek, kdyby se to skutečně mělo dít, bylo by super, kdyby se Hvězd ujala progresivní režisérka nebo režisér, kteří tu v posledních letech vykoukli. Napadá mě Adam Sedlák, Tereza Kopáčová nebo Matěj Chlupáček (Rob Hloz by byl taky super, ale pro něj jsou Hvězdy málo sci-fi). Jo počkej, já vlastně řekl, že se vrátím z říše pohádek…
O hvězdách víš hovno je uzavřený příběh a já mu moc přeju, aby se čtenářům líbil. Ale protože jsi na sebe právě prásknul, že jsi perfekcionista a všechno ti dlouho trvá, píšeš něco dalšího?
Momentálně mě zaměstnává dramaturgie několika scénářů — u některých hrozí, že bych mohl být vybraný na přepis, což by mou vlastní tvorbu určitě neurychlilo. Už nějakou dobu totiž píšu scénář k sitcomu a další sitcom koncept nosím v hlavě.
Zároveň na mě dotírají nápady na další knížku. Nejvíc mě táhne zatím nepojmenovaný „black mirror koncept“, kde by opět hrály roli sociální sítě a celé by se to neslo v podobném duchu jako posledních padesát stran Hvězd — což je pro spoustu čtenářů nejoblíbenější pasáž.
Jednou bych se ale rád vrátil k fantasy, které celou mou psáčskou pouť odstartovalo. Je dokončené a dlouhé roky mi leží v šuplíku — odložil jsem je tam s tím, že se k němu brzo vrátím, jen co si na chvíli odpočinu od Hvězd…
