NON-FICTION

Anna Mayrová — Bídníci

Rodi­če němec­ké novi­nář­ky Anny May­ro­vé jsou dlou­ho­do­bě neza­měst­na­ní. Žijí ve čtvr­ti se špat­ným jmé­nem, v té hor­ší polo­vi­ně Němec­ka. Stej­ně jako mili­o­ny jiných i rodi­na May­ro­vých pra­vi­del­ně slý­chá pater­na­lis­tic­ké a bla­ho­sklon­né kecy od poli­ti­ků, médií a lidí na soci­ál­ních sítích, že se pros­tě mají víc sna­žit — nebo to dokon­ce brát jako pří­le­ži­tost. Anna slý­chá jiný pří­běh: že se vypra­co­va­la, že je úspěš­ná, že se vyma­ni­la z cyk­lu chu­do­by. Nic ji nemů­že štvát víc než ten­to nara­tiv, kte­rý ji oddě­lu­je od rodi­ny, kte­rý oddě­lu­je lidi od lidí, ale kte­rý si při­tom nemů­že vyma­zat z hla­vy, nara­tiv, kte­rým auto­ma­tic­ky pomě­řu­je svět. Může být vůbec někdo úspěš­ný bez těch neú­spěš­ných? Její nemi­lo­srd­ná kni­ha Bíd­ní­ci je pohle­dem za spo­le­čen­ský mýtus úspě­chu a vyprá­vě­ním, co to sku­teč­ně zna­me­ná být nezaměstnaný.
Zde­něk Stas­zek, redak­tor non-fiction

PRO DĚTI A MLÁDEŽ

Olga Stehlíková — Mojenka

V dub­nu vychá­zí Mojen­ka Olgy Steh­lí­ko­vé. Už když to byl jen ruko­pis ve Wor­du, chy­til mě ten pří­běh za srd­ce a nepus­til se ho ani o rok poz­dě­ji, kdy netr­pě­li­vě vyhlí­žím prv­ní vár­ku z tis­kár­ny. Když ilu­strá­tor­ka Andrea Tache­zy dokres­li­la posled­ní obráz­ky, napsa­la mi: „Bude se mi po Mojen­ce stýs­kat.“ Je to neo­by­čej­ná kníž­ka s dojem­ným posel­stvím, ale záro­veň v ní nechy­bí opti­mis­mus, sym­pa­tic­ká uma­nu­tost ani nadě­je. Přes­ně v té míře, v jaké je jich zapo­tře­bí. U Mojen­ky se urči­tě nenech­te svá­zat věko­vým urče­ním, něko­mu sed­ne v deví­ti, něko­mu v pat­nác­ti a jiné­mu ve čtyřiceti.
Hod­ně štěs­tí, Mojen­ko!
Pav­la Nejed­lá, redak­tor­ka lite­ra­tu­ry pro děti a mládež

FANTASY A SCI-FI

Vilém Koubek — Smějící se bestie

Už z fil­mo­vých dějin víme, že když tak­zva­ný béč­ko­vý žánr vez­me do rukou umě­lec, kte­rý si je vědom pra­vi­del, ale má schop­nos­ti, aby je pře­kra­čo­val a ohý­bal pod­le vlast­ní potře­by, můžou vzni­kat díla pozo­ru­hod­ných umě­lec­kých kva­lit. Díky tomu dnes oce­ňu­je­me horo­ry Daria Argen­ta, Hélè­ne Cat­te­to­vé a Bru­na For­za­ni­ho nebo kri­mi thrille­ry Nico­la­se Win­din­ga Ref­na. Z podob­né­ho úhlu lze nahlí­žet i na tvor­bu Vilé­ma Koub­ka, kte­rý si bere to nej­lep­ší z bra­ko­vé odno­že fan­tas­tic­ké lite­ra­tu­ry a díky své jazy­ko­vé vytří­be­nos­ti a citu pro mini­ma­lis­tic­ký sar­kas­mus při­ná­ší do pri­már­ně odde­cho­vé­ho žán­ru prv­ky pod­vrat­né­ho umě­ní. A ve dru­hém pří­bě­hu s Vin­cen­tem Krha­vým tak­to opět ohle­dá­vá hra­ni­ce noi­ro­vé detek­tiv­ky a zkou­má tem­né strán­ky lidství.
Jiří Ště­pán, redak­tor fan­ta­sy a sci-fi

POEZIE

Milan Děžinský — Šestý prst

Pokud exis­tu­je cosi jako skvě­lá řado­vá sbír­ka, pak je to prá­vě tato. Osmá kni­ha ver­šů před­ní­ho čes­ké­ho bás­ní­ka střed­ní gene­ra­ce. Lás­ka i žal, ces­ty (cizí­mi) kra­ji­na­mi, zemi­tost, těles­nost i prů­svit­né, křeh­ké atmo­sfé­ry… Ost­ré tahy meta­for tak tref­ných, že se nám jeví sku­teč­něj­ší, než je sama sku­teč­nost. „Přes­ně tak to je,“ volá­me s bás­ní­kem nad strán­ka­mi. „Čas­to píšu bás­ně, ale i čas­to bás­ně píšou mě,“ podo­tý­ká Děžin­ský v jed­nom roz­ho­vo­ru. Ano, bás­ník je vzác­né médi­um, naslou­chej­me mu. K čemu je naše bytí? Kdo jiný by se za nás tak krás­ně, mar­ně ptal? Při­jít na něja­kou pád­nou odpo­věď je pro nás stej­ně důle­ži­té jako pocho­pit účel tajem­né­ho, zdán­li­vě nad­by­teč­né­ho prstu.
Mar­tin Stöhr, art director