Po pěti letech vám vychází nový román. Knihy jste doposud vydávala především v rodinném nakladatelství Hejkal, zatímco nový román připravilo vydavatelství Host. Jak k tomu došlo?

Z několika důvodů:
Malí nakladatelé to mají na knižním trhu složité. Ještě v prvním desetiletí po roce 2000 bylo v podstatě jedno, jestli knihu vydalo velké nebo malé nakladatelství, teď je pro nás čím dál těžší dostat novou knihu na viditelné místo do kamenného či internetového knihkupectví, do médií, dokonce i na sociální sítě… A to my (tj. nakladatelství Hejkal) máme ještě relativně dobrou pozici, protože nás distributoři a knihkupci znají díky Podzimnímu knižnímu veletrhu.

Druhým důvodem je to, že naše nakladatelství se jmenuje Hejkal a já Hejkalová, a mně připadalo, že mnozí lidé se na mé knihy dívali trochu skrz prsty. Jako by to byl jen takový můj koníček, rozmar, který není třeba brát moc vážně — a to mě mrzelo, protože to tak není. Všechny moje knihy měly kritické redaktory, řada jich vyšla i v překladech do cizích jazyků a měly dobré recenze, jen u nás jako by zapadly.

Třetím důvodem byl fakt, že román Dům pod náměstím vychází ze skutečných příběhů rodiny mého manžela. Jeho dědeček založil v onom domě pod náměstím v roce 1925 obchod s potravinami, který funguje nepřetržitě dodnes, a já jsem nechtěla, aby kniha byla vnímána jen jako nějaká vzpomínková publikace k blížícímu se stoletému výročí firmy. A taky se trochu bojím reakce příbuzných, proto jsem moc ráda, že se můžu uchýlit pod záštitu velkého nakladatelství. Moje kniha je román, fikce, ne popis skutečnosti, i když z ní vychází — ale to je jasné autorům, čtenáři tomu stejně nevěří.

A tak jsem jednoho dne sebrala odvahu a zavolala Miroslavu Balaštíkovi do Hosta…

Jakých bylo vašich posledních pět let? Co jste se za tu dobu, která v některých ohledech nebyla a není jednoduchá, naučila?

V roce 2017 jsem vydala román Měj mě rád/a. Psala jsem ho několik let, zahrnoval mnoho lidských osudů v průběhu sta let a já jsem byla dost zaskočená a zklamaná, že nevyvolal takovou pozornost, jakou by si zasloužil (což si ovšem o svých knihách myslí většina autorů). Psala jsem pak povídky, rozhlasové sloupky, fejetony, ale nový román nepřicházel, jako by se mě bál.

Vytěsňovaly ho jiné věci: v domě, v němž se román odehrává, jsme v květnu 2018 otevřeli kavárnu, které jsem se hodně věnovala. Zároveň jsem už začala psát, ale hodně nesoustředěně, byly to spíš jen útržkovité poznámky. Pak na manžela zaútočila zlá nemoc, kterou se naštěstí podařilo zahnat, pak přišel covid — a když jsem v únoru dělala poslední úpravy rukopisu podle připomínek mé skvělé redaktorky, celý svět zaskočila válka. Jistě nejenom já jsem si za tu dobu uvědomila, jak je náš svět křehký, jak rychle se všechno může změnit, a že si proto máme vážit každého dne a každého okamžiku.

Kdy vás poprvé napadlo, že o domu pod náměstím napíšete knihu? V onom roce 2018?

Ten úplně první impulz je mnohem starší. V roce 1991 získala manželova rodina dům zpátky v restituci a my jsme tam v červnu začali provozovat krám. Tehdy jsem tam hodně prodávala a zdálo se mi, že ten dům se na mě laskavě usmívá a šeptá mi, ať si nedělám nic z toho, že neumím hezky zabalit bonboniéru nebo navážit za korunu droždí. Už tehdy jsem věděla, že o domě jednou napíšu, ale pak přišly jiné věci, práce na velvyslanectví v Helsinkách, Podzimní knižní veletrh, práce pro světový PEN klub a mnoho dalších podnětů, ale dům trpělivě čekal a o slovo se přihlásil až teď.

O čem v románu vyprávíte?

Vlastně nevyprávím já, nýbrž dům, který stojí na hlavní ulici v jednom malém městě na Vysočině, kousek pod náměstím. V závěrečné části pak dům předává slovo mladé dívce Anežce, jež je s ním spojená, podobně jako všechny další románové postavy.

Dům nesloužil jenom k bydlení, ale hlavně k práci a obživě. Od první písemné zmínky v roce 1695 v něm byla kočárová dílna, lékárna, konvent pro mnichy, kteří museli dočasně opustit klášter, pletařská dílna, jež dala základ velké a dodnes fungující továrně, a nakonec krám s potravinami. Lidé, kteří všechny ty živnosti provozovali, měli své osudy a právě o těch dům a román vyprávějí. V plynoucím proudu času se toho hodně mění, ale jsou to jen kulisy a vnější věci. Lidské životy jsou v podstatě stejné jako před sto i více lety — pořád se z něčeho radujeme a kvůli něčemu jsme smutní, usilujeme o úspěch, hledáme lásku, prožíváme nezdary a tragédie.

Měla jste od začátku jasno v tom, že bude dům vypravěčem?

Vůbec ne! První verze byla mnohem rozsáhlejší a byla napsána v er-formě — a Miroslav Balaštík mi ji vrátil s tím, že je sice celkem dobře napsaná, ale že je to taková kultivovaná nuda. On to vyjádřil mnohem laskavěji a diplomatičtěji, ale já jsem si uvědomila, že v té první verzi jsem skutečně napsala něco jako oslavný životopis obsahující řadu příhod, které se v rodině vyprávěly, ale pro čtenáře nebyly zajímavé, nesdělovaly jim nic nového. Prostě spíš než román jsem napsala rodinnou kroniku. Pak jsem celý text přepsala, pořád jsem však cítila, že to není úplně ono. Až mě jednou zničehonic napadla první věta: My domy žijeme déle než lidé, někdy i o stovky let. Dům se chopil slova a začal mi diktovat, co mám psát.

Zmínila jste, že jste s manželem v domě pod náměstím otevřeli v roce 1991 obchod, v roce 2018 pak kavárnu. Na vaší webové stránce se dočteme, že obojí doposud funguje a že ve stejném domě sídlí i vaše nakladatelství. Předpokládám, že balení bonboniér a vaření kávy jste musela vzhledem ke svým četným aktivitám přenechat jiným…

Kávu v kavárně občas vařím, když někdy zaskakuji místo paní vedoucí. Ale už jen výjimečně. A vždycky přitom doufám, že si nikdo neobjedná cappuccino, šlehání mléka mi moc nejde. Pokud se čtenářky či čtenáři přijdou podívat na místo, kde se můj román odehrává, ráda jim uvařím a naservíruji ristretto, espresso, lungo či americano. K provozování kavárny je třeba výuční list v oboru. Ten ani jeden s manželem nemáme, proto jsem já jako pilná studentka (rozumějte šprtka) absolvovala rekvalifikační kurz s názvem Složitá obsluha hostů a složila jsem i závěrečnou zkoušku. Občas v kavárně pořádám akce, třeba pravidelnou anglickou konverzaci s rodilým mluvčím, nebo vymýšlím nápoje, například finský vánoční nápoj jouluglöggi, ale praktickému každodennímu provozu se naštěstí už nevěnuji.

Splnila jste si kavárnou sen? Pamatuji si, že jsme na výšce s holkami snily o tom, že si jednou nějakou kavárnu s knížkami otevřeme. Vy v kavárně knížky máte, a dokonce tam máte i losí hlavu!

Kavárnu jsme plánovali od začátku. I v románu architekt říká, že „ten prostor přímo volá po kavárně“. Krám byl ale vždycky důležitější a kavárnu jsme otevřeli až relativně nedávno. Architekt Milan Stejskal nám do ní navrhl vycpanou losí hlavu, protože podle něj patří k Finsku a Finsko patří k nám. Shánění losí hlavy mě na celé kavárně bavilo skoro nejvíc. Napřed jsem našla jednu sice nedaleko od Helsinek, ale s odřeným čenichem, pak jsem objevila preparátora, ale ten se mnou odmítal vůbec jednat, dokud mu nepošleme tisíc eur. To se mi nelíbilo, a ani bych nechtěla, aby los musel zahynout jen proto, aby visel u nás v kavárně. Nakonec jsme krásnou losí hlavu objevili až v obci Kauhajoki asi tři sta kilometrů nad Helsinkami, jeli jsme pro ni ve sněhové vánici, nebylo vidět ani na krok a hlava se nám do auta vešla tak těsně, že nezbyl ani milimetr místa navíc. Bylo to skvělé dobrodružství. Prodejce se jmenoval Jari, prodával hlavu z dědictví po strýci. Začali jsme losovi říkat podle něj a já milého losa Jariho občas využívám při propagaci kavárny na sociálních sítích. Tváří se mile a dobromyslně stejně jako v románu, i když tam je místo losa vlk.

Zeptám se vás ještě na to Finsko, protože k vám — jak pan architekt správně poznamenal — prostě patří. Finštinu jste studovala, překládáte z ní, ve Finsku jste i nějakou dobu pracovala. Není divu, že se v řadě vašich předchozích knížek v nějaké formě mihlo. Je tomu tak i v Domě pod náměstím?

Finsko skutečně hraje menší či větší roli skoro ve všech mých knihách, ale v téhle ne. A zrovna tak nebylo v mé první knize Ženy a cizinci na konci tisíciletí, která také vypráví o podnikaní a inspirovala se trochu i domem, o němž tady mluvíme.

Když jsem Dům pod náměstím psala, uvažovala jsem i o finské linii. Už jsem ji měla dokonce vymyšlenou, ale prostě to nefungovalo, působilo to násilně, Dům pod náměstím patří doprostřed Česka. Část se sice v cizině odehrává, ale jen v blízkém Rakousku a v románu to má svou logiku — aspoň doufám. Ale žádný strach. Kniha, kterou začínám psát teď, se do Finska zase vrací.