Vaše nová kniha má podtitul Rozhovory o spiritualitě a přináší rozhovory s devíti zajímavými lidmi — umělci, ekology, filozofy, duchovními. Podle čeho jste si je vybírali?

JN: Hod­ně intu­i­tiv­ně. Ve všech pří­pa­dech nám šlo hlav­ně o vnitř­ní zku­še­nost — zku­še­nost je zde klí­čo­vé slo­vo. Nechtě­li jsme mlu­vit s lid­mi, kte­ří si ze spi­ri­tu­a­li­ty udě­la­li mas­ko­ta, byz­nys nebo svo­ji víru nosí na trič­ku. Hle­da­li jsme spí­še neče­ka­né pří­běhy pro­mě­ny. Sou­čas­ně jsme se sna­ži­li o pes­t­rý výběr. Pro­to v kni­ze mlu­ví opat zeno­vé­ho kláš­te­ra i zná­má zpě­vač­ka, filo­so­f­ka, kte­rá slo­vo spi­ri­tu­a­li­ta vlast­ně nechce pou­ží­vat, ale i řádo­vá sestra. 

PV: Měli jsme a máme urči­té, i když poně­kud nejas­né poně­tí o tom, co vlast­ně zna­me­ná plnost živo­ta, o kte­ré mlu­ví Ježíš v evan­ge­li­ích. Snad až pří­liš instink­tiv­ně a naho­di­le, zato dost roz­hod­ně jsme usi­lo­va­li o roz­ho­vor s lid­mi, kte­ří nám o té plnos­ti moh­li něco pově­dět. I když by to tře­ba sami plnos­tí nenazvali. 

Petr Vizi­na

Bylo těžké ty lidi přemlouvat, aby o svých zkušenostech promluvili? A jak jste spokojení s tím, k čemu jste se dobrali? Myslím tím — nezůstalo přece jen něco nevysloveného?

PV: Váží­me si, že nás pus­ti­li tak blíz­ko, ale niko­ho jsme nepřemlouvali. 

JN: Vědě­li jsme, že po našich mluv­čích chce­me hod­ně. Mlu­vit o vnitř­ní pro­mě­ně zna­me­ná otevřít se, být osob­ní a čas­to pří­mo intim­ní, hle­dat slo­va přes­ně tam, kde selhá­va­jí. Ale prá­vě tím to byla ta výzva.

Psali jste knihu v tandemu. Jak jste si práci rozdělili?

JN: Všech­ny roz­ho­vo­ry jsme ved­li spo­leč­ně, stří­da­li jsme se pak až v jejich pře­pi­so­vá­ní. Petr je poho­to­věj­ší mode­rá­tor, mě baví pra­co­vat s roz­ho­vo­rem jako s tex­tem. Ty roz­ho­vo­ry čas­to obsa­hu­jí pří­běhy, kte­ré by vyda­ly při­nejmen­ším na novelu.

PV: Nebyl to záměr, ale napa­dá mě, že pra­cí ve dvo­ji­ci může­me dát naje­vo, co si mys­lí­me o roz­buš­ce sou­čas­ných kul­tur­ních válek, kte­ré čas­to před­sta­vu­jí vzá­jem­ně se dopl­ňu­jí­cí sku­teč­nos­ti jako pro­ti­kla­dy. Snad je prav­da, že jsem poho­to­věj­ší, zato Jan je soustředěnější. 

Máte vy sami zkušenost s dotekem něčeho, na co slova často třeba nestačí?

JN: Slo­va ve sku­teč­nos­ti nesta­čí na tolik věcí, že by bylo váž­ně div­né, kdy­by člo­věk neměl zku­še­nost s něčím, co je pře­sa­hu­je. Odpo­ví­dám schvál­ně tak­to, pro­to­že to je jeden z moti­vů té kni­hy: spi­ri­tu­a­li­ta není nic exklu­ziv­ní­ho, nejsou to žád­né top zážit­ky, spíš život, kte­rý o sobě ví. Ano, i já o svém živo­tě lec­cos vím, tak­že mě zají­ma­lo, jest­li to dru­zí mají taky tak. 

Jan Němec

PV: Pokud se ptá­te, jest­li věří­me v Hos­po­di­na, stvo­ři­te­le nebe a země, nikdy jsme se o tom my dva s Janem vlast­ně neba­vi­li. Zvlášt­ní, nechce­me jeden po dru­hém odre­ci­to­vat vyzná­ní víry ani prů­kaz­ku nábo­žen­ské příslušnosti.

V anotaci se píše, že jsou to třeba i zkušenosti něčeho, na co jsme zapomněli. Přitom je to něco zásadního. Jak jsme na to „něco“ mohli zapomenout?

PV: Mys­lím, že tu Jan, nej­spíš nevě­dom­ky, nastra­žil past pro ty, kdo věří v nepo­sk­vr­ně­nost dět­ství. Dět­ský údiv nad svě­tem je pod­le mě sen­ti­men­tál­ní brak dospě­lých, z dět­ství nemám vzpo­mín­ku na údiv, tak idy­lic­ké neby­lo. Ale pře­čtě­te si roz­ho­vor s filo­so­f­kou Ali­cí Kou­bo­vou na téma dět­ství v naší kni­ze. To se nechlubím auto­ry roz­ho­vo­rů, ale naši­mi deví­ti zpovídanými. 

JN: Jak jsme na někte­ré věci moh­li zapo­me­nout, to je záha­da. Vlast­ně pla­ton­ský motiv. Židé zase mají legen­du, že anděl nám při naro­ze­ní vlo­žil prst na ústa, aby duše nemlu­vi­la o tom, co vidě­la v jiném svě­tě — pro­to máme kaž­dý pod nosem tu pro­hlu­beň, je od toho anděl­ské­ho prs­tu. Máme v sobě zape­če­tě­nou spous­tu věcí a ego je ta pečeť k rozlomení.