Viktorie Hanišová
Knihy, které překládám, většinou patří mezi fikci, což by mi teoreticky mělo pomoct se nad dějem povznést a nepřipustit si ho tolik k srdci. To, co se v knize popisuje, se opravdu nestalo, tak bych se tím přece neměla trápit. Jenže to tak není, pro mě je důležitější, jestli kniha působí autenticky, než jestli zachycuje skutečné události. Zatím jsem si zabrečela u dvou překládaných knih, jednalo se o Starý kraj a Polední hodinu Dörte Hansenové, v obou případech se jednalo o smrt dítěte. Při vzpomínce na popis, jak německé matce při útěku před Rudou armádou z Východního Pruska umrzne miminko v kočárku, ona ho odstaví u silnice a naposledy uhladí peřinku, je mi do breku i teď. U románu Dívka, žena, jiné Bernardine Evaristové, která vyjde teď na podzim, nebrečím, spíš se občas rozčiluju. Jak by taky ne, kniha je mozaikou příběhů deseti velmi osobitých ženských postav, které u čtenáře zákonitě budí rozdílné sympatie. Zatímco mi některé ženy připadají zábavné, inteligentní a případně i následováníhodné, jiné mi dost lezou na nervy. Co mně ale vždycky — a to třeba i po desátém čtení, kterému se žádný překladatel nevyhne — přijde naprosto strhující, je finále. Poslední strana románu skutečně tne do živého!
Tereza Marková Vlášková
Já jsem postupem času zjistila, že emočně vypjaté scény prožívám spíše jako čtenář. V praxi to znamená, že si u nich pobrečím, když dostanu do ruky originál, ale v průběhu překládání se nad ně povznesu a soustředím se na co nejvěrnější převod do své mateřštiny. Jako bych byla pouhý pozorovatel, nezaujatý spolustrůjce osudu knižních postav. Funguje to i jako taková zpětná kontrola vlastní práce — pokud se pak na daném místě znovu rozbrečím, když po sobě překlad čtu, vím, že jsem odvedla dobrou práci. Pořád ale platí, že se mi takové scény zarývají pod kůži hlouběji než běžnému čtenáři, protože každou knihu ve výsledku přečtu minimálně pětkrát. Navíc si ty „nejošklivější“ scény mnohdy vyžádají důkladnou rešerši. Zatím jsem kvůli práci podrobněji studovala například některé koncentrační tábory, sexuální zneužívání dětí a džihádistické popravy a musím říct, že zjištěná fakta mnou z dlouhodobého hlediska často zamávala snad ještě víc než beletrizovaný popis.
Roman Tilcer
První kniha, kterou jsem pro Host přeložil — Živel Jess Kiddové —, začíná surovým ubitím mladé matky před zraky jejího děťátka. S hlavní hrdinkou Pátého ročního období N. K. Jemisinové se zase seznamujeme poté, co doma nalezne zavražděného synka. To jsou věci, o kterých by člověk radši ani nepřemýšlel, ale když je má přeložit, musí si je opakovaně přehrávat ve zpomaleném záběru. Nic pěkného, ale řekl bych, že pokud jde o jednotlivé případy tělesného násilí, dokážeme se s jeho existencí nějak vyrovnat, protože se s podobnými záležitostmi setkáváme (byť nepřímo) takřka na denním pořádku. Mnohem horší pro mě je, když se dají do souvislosti s myšlenkovým či systémovým násilím. To nebývá tolik vidět a člověk se většinou uklidní tím, že jeho se nic takového netýká, jelikož je to už historie nebo se to odehrává někde daleko. Ale třeba zmiňovaná Jemisinová zpracovává toto téma velmi působivě, a když jsem strávil v jejím fikčním (a přitom jakoby důvěrně známém) světě několik měsíců, nevyhnutelně na mě dýchla beznaděj a podkopala mou víru v lidstvo. Jsem moc rád, že jsem nepřekládal všechny tři svazky trilogie Zlomená země hned za sebou a proložil si je něčím lehčím, protože jinak by se dozajista dostavila nebezpečná otupělost, kdy nelze fungovat jinak než si neustále připomínat, že život vlastně postrádá smysl a všechno je jen taková hra.