Když jsem četl Sivou krev popr­vé, pře­kva­pi­lo mě, jak tem­ná kni­ha to je. Člo­věk mož­ná tro­chu před­po­ja­tě čeká, že pří­běh o elfech bude vyprá­vět o dob­ru a pozi­tiv­ních emo­cích, ale vy jste se roz­hod­la zkou­mat jejich před­sud­ky, nená­vist nebo pano­vač­nost. Co vás k této per­spek­ti­vě přivedlo?

Zkou­má­ní před­sud­ků a jejich bor­tě­ní mě baví.

Mož­ná že si čte­ná­ři vzpo­me­nou, že pod­zem­ní, zlí elfo­vé plní nená­vis­ti už mini­mál­ně v jed­nom díle byli, a to drowo­vé ame­ric­ké­ho spi­so­va­te­le R. A. Sal­va­to­ra. Pří­běh Drizz­ta mě ten­krát úpl­ně pohl­til a jedi­né, čeho jsem lito­va­la, bylo, že se z Drizz­ta stal abso­lut­ně klad­ný hrdi­na, kte­rý úpl­ně zapo­mněl na své koře­ny a lid. Sivá krev pro­to vznik­la tak tro­chu jako tou­ha nespo­ko­je­né­ho čte­ná­ře po Drizz­to­vě „bra­t­ro­vi“, kte­rý bude mít podob­né star­tov­ní pod­mín­ky, ale úpl­ně jinou cestu.

Esme­dil­la bychom moh­li popsat jako anti­hr­di­nu, kte­rý to o sobě ví a tou­ží po změ­ně. Jak těž­ké pro vás bylo tako­vou posta­vu psát a zto­tož­nit se s ní?

Mně se líbí ta per­spek­ti­va vní­má­ní dob­ra a zla, kte­rá se díky kni­ze ve spous­tě čte­ná­řů snad pro­bou­zí a může sil­ně rezo­no­vat. Esme­dill je anti­hr­di­na jen v rám­ci naše­ho svě­ta a vní­má­ní zla a dob­ra v něm, ale ve srov­ná­ní s ostat­ní­mi sivý­mi elfy, v kon­tex­tu jeho kul­tu­ry a výcho­vy, je to kla­ďas. Sta­či­lo mi tedy pono­řit se do pod­mí­nek, v nichž vyrůs­tal, a ihned jsem ho bra­la za to nej­lep­ší, co spo­leč­nost šedých elfů nabí­zí. Tako­vá posta­va se pak píše vel­mi dobře.

Pro­blémy mi nao­pak dělal Esme­dil­lův spo­leč­ník Rudo­ok. Byl zamlk­lý, nerad o sobě mlu­vil. Kaž­dý stří­pek jeho minu­los­ti jsem z něj muse­la páčit, abych jeho roli v pří­bě­hu pocho­pi­la a vhod­ně poda­la čte­ná­ři. Někdy mi při­po­mí­ná ten pověst­ný ledo­vec upro­střed oce­á­nu, kdy nad hla­di­nou vidí­me jen nepa­tr­nou část.

Na poza­dí niter­né­ho pří­bě­hu osob­nost­ní­ho pře­ro­du sivé­ho prin­ce se ode­hrá­vá i revo­lu­ce a nábo­žen­ská změ­na. Jak důle­ži­té je pro vás mít v kni­ze i ten­to aspekt, kte­rý se neza­mě­řu­je pou­ze na jedin­ce, ale i na celou společnost?

Jak už jsem zmí­ni­la, Esme­dill byl od začát­ku před­ur­čen k vel­kým věcem a k tomu, aby hýbal spo­leč­nos­tí. Tak­že ten­to aspekt byl pro pří­běh klíčový.

Nicmé­ně kdy­bys­te se mě před pár lety zepta­li, jest­li budu psát o revo­lu­ci, o poli­ti­ce a zra­dách mezi uro­ze­nou sme­tán­kou, urči­tě bych řek­la, že v žád­ném pří­pa­dě. Že to nezvlád­nu. Že mi sta­čí jeden hrdi­na a jeho skrom­ný pří­běh. Ale ono se to potom vždyc­ky nějak zkom­pli­ku­je a už jsem v tom až po uši. Ale bez toho to asi nejde. Nikdo neži­je­me jen sami za sebe, uvnitř izo­lo­va­né bub­li­ny, ale v obrov­ském svě­tě a v udá­los­tech, kte­ré nás ovliv­ňu­jí a mnoh­dy for­mu­jí, ať už v tom dob­rém, nebo špat­ném smys­lu. Při psa­ní to beru jako nut­né zlo, do kte­ré­ho se mi vět­ši­nou moc nechce, ale kte­ré tomu svě­tu a pří­bě­hu dodá­vá tře­tí roz­měr nebo něco hlubšího.

Vel­ká část Sivé krve se ode­hrá­vá v pod­ze­mí a jes­ky­ních, kte­ré nabý­va­jí nej­roz­lič­něj­ších podob a tva­rů. Jde čis­tě o dílo vaší před­sta­vi­vos­ti, nebo jste si děla­la i spe­le­o­lo­gic­ké výle­ty a rešerše?

Do jes­ky­ní jsem cho­di­la jak v rám­ci škol­ních výle­tů, tak na dovo­le­ných s rodi­či. Vždy se mi tam líbi­lo. Při popi­so­vá­ní pod­zem­ní říše jsem tak hod­ně čer­pa­la ze svých vzpo­mí­nek, poci­tů a dojmů. Zby­tek dokres­li­la fan­ta­zie, hlav­ně pokud jde o hou­bo­vé háje, magic­ké stří­br­né stro­my a roz­lič­nou faunu.

Nové výle­ty jsem kvů­li kni­ze nepod­nik­la, a pokud jsem potře­bo­va­la inspi­ra­ci, spo­leh­la jsem se na foto­gra­fie a ilu­stra­ce na inter­ne­tu nebo na fil­my. Zato jsem si ale ze začát­ku zod­po­věd­ně pro­čí­ta­la infor­ma­ce o hadech, kte­ří v kul­tu­ře sivých elfů hra­jí vel­kou roli. Pak jsem také zva­žo­va­la, na kolik bude můj svět čis­tě fan­ta­sy a kolik do něj chci vlo­žit z reality.

Přes­to­že je Sivá krev vaším romá­no­vým debu­tem, znal­ci čes­ké fan­tas­ti­ky o vás nej­spíš vědí díky vašim sci-fi povíd­kám oce­ně­ným ve Vidou­cích i Ceně Kar­la Čap­ka. Proč tedy nyní fan­ta­sy a jak svůj vztah k těm­to dvě­ma žánrům vlast­ně vní­má­te vy, kde se cítí­te lépe?

Sivá krev je opro­ti sci-fi Kchrat mno­hem star­ší dílo. Bohu­žel si nepa­ma­tu­ju přes­ně, kdy jsem ji zača­la psát, mož­ná na pře­lo­mu let 2014 a 2015. Před­tím jsem napsa­la do šuplí­ku něko­lik jiných fan­ta­sy romá­nů, na nichž jsem se postup­ně vypsa­la. Pro­to jsem byla až do prv­ní povíd­ky o Kchra­to­vi pře­svěd­če­ná o tom, že fan­ta­sy je moje domo­vi­na, kde mi bude vždyc­ky nej­lé­pe. Třás­la jsem se stra­chy, že mi prv­ní čte­nář moji sci-fi kri­tic­ky roz­cu­pu­je na kou­síč­ky, ale opak byl prav­da. Zača­li po mně chtít dal­ší kous­ky a sci-fi svět se zpo­čát­ku doce­la nedob­ro­vol­ně roz­růs­tal. Původ­ně jsem si to totiž chtě­la jen zku­sit a zba­bě­le se vrá­tit do bez­pe­čí fan­ta­sy meče a magie. Až po dru­hém vítěz­ství v Ceně Kar­la Čap­ka jsem si pomys­le­la, že mi to sci-fi asi taky doce­la jde. Na fan­ta­sy jsem ale ani v nejmen­ším neza­ne­vře­la. V šuplí­ku mám doteď něko­lik prv­ních stran dvou fan­ta­sy romá­nů, kte­ré jsem měla v plá­nu napsat hned, jak skon­čím s Kchra­tem. Vlast­ně to mám v plá­nu doteď, jen mě Kchrat zatím nechce pustit.

Proč je mým debu­tem fan­ta­sy román, a ne sci-fi, je jed­no­du­ché. Při oslo­vo­vá­ní nakla­da­tel­ství jsem naby­la dojmu, že udat dvou- nebo více­díl­nou ságu je v sou­čas­né slo­ži­té situ­a­ci tro­chu oří­šek, a tak mě napadlo zku­sit štěs­tí radě­ji s něčím samo­stat­ným. Román se kdy­si účast­nil sou­tě­že Cena Kar­la Čap­ka a zpět­ná vaz­ba od porot­ců neby­la špat­ná. Navíc na mě nalé­hal i tchán, kte­rý je mým nad­še­ným betačte­ná­řem. Sivou krev si zami­lo­val dokon­ce víc než Kchra­ta, a spí­lal mi, že jakmi­le začne vychá­zet ten, na star­ší fan­ta­sy se nedo­sta­ne, což by byla škoda.

Mno­hým auto­rům fan­tas­ti­ky dnes debu­ty vychá­ze­jí těs­ně po dva­cít­ce, ale vy jste si s romá­no­vou prvo­ti­nou dala načas. Byl to z vaší stra­ny záměr­ný postup a vní­má­te to jako výho­du napří­klad z hle­dis­ka vypsanosti?

Záměr­ný postup urči­tě ne. O tom, že se sta­nu spi­so­va­tel­kou, jsem sni­la už od pat­nác­ti let. Rodi­če mi pře­zdí­va­li Joan Wil­de­ro­vá (pod­le fil­mu Hon­ba za kle­no­tem Nilu) a já milo­va­la tu závě­reč­nou scé­nu, kdy redak­tor­ka se slza­mi doje­tí při­jí­má k vydá­ní dal­ší román. Nějak jsem ale postrá­da­la odva­hu vytáh­nout díl­ka ze šuplí­ku a poslat je do nakla­da­tel­ství. Zkou­še­la jsem nej­pr­ve růz­né sou­tě­že. Pama­tu­ju si, že na Féni­x­co­nu mi jeden z porot­ců řekl, že moje nove­la vypa­dá vel­mi naděj­ně, ale musím se vypsat. Ať to nebe­ru zle a pokra­ču­ju a nevzdá­vám se. Tu fan­ta­sy jsem pod­le pozná­mek porot­ců pře­pra­co­va­la a posla­la do nakla­da­tel­ství Tri­ton, kde teh­dy prá­vě vyhlá­si­li sou­těž pro nové auto­ry. Román uspěl a byl při­jat k vydá­ní, za rok jej ale kvů­li kri­zi a roz­sáh­lým škr­tům z edič­ní­ho plá­nu vyřa­di­li. Tak­že jsem se na pár let stáh­la do uli­ty. Při­tom jsem pře­svěd­či­la samu sebe, že když uspěju v Ceně Kar­la Čap­ka, nakla­da­tel se ozve sám. Ano, jsem naiv­ní dušič­ka sedí­cí v kou­tě a trpě­li­vě čeka­jí­cí, až si jí někdo všim­ne. Až když mi porot­ci sou­tě­ží zača­li ote­vře­ně sdě­lo­vat, že jsem zra­lá pro nakla­da­tel­ství, pocho­pi­la jsem, že Moha­med musí k hoře.

Ale jis­tá výho­da to je, ale­spoň dou­fám. Mám už osvěd­če­nou ruti­nu, kte­rá fun­gu­je. Když si sta­no­vím cíl (napří­klad napsat dal­ší román), bez potí­ží ho spl­ním. A také mám díky tomu v šuplí­ku už něko­lik dokon­če­ných romá­nů. Tak­že pokud se Sivá krev bude líbit, čte­ná­ři si mohou být jis­tí, že to nebu­de jedi­né a posled­ní dílo, kte­ré ode mne uvidí.

Jeli­kož je Sivá krev samo­stat­ný román, nabí­zí se samo­zřej­mě otáz­ka, s čím při­jde­te ve své tvor­bě dál. Pra­cu­je­te na dal­ších příbězích?

Jak už jsem nazna­či­la, věnu­ju se sci-fi o mimo­zemš­ťa­no­vi jmé­nem Kchrat. Toto uni­ver­zum v sou­čas­né době čítá sedm knih. Někte­ré na sebe nava­zu­jí, jiné jsou zce­la samo­stat­né a jen sdí­le­jí stej­ný vesmír a civi­li­za­ce v něm. Sou­vis­lý pří­běh hlav­ní­ho hrdi­ny Kchra­ta, kte­rý má někde hlav­ní slo­vo a jin­de je zase jen his­to­ric­kou posta­vič­kou na poza­dí vyprá­vě­ní o někom jiném, ale ješ­tě není dokon­če­ný, tak­že teď inten­ziv­ně pra­cu­ju prá­vě na něm. Momen­tál­ně věřím, že ješ­tě dva díly a bude hoto­vo. Záro­veň se ale těším, až to těž­ké bří­mě čer­ve­né dějo­vé nit­ky roz­mo­tám a budu vol­ná a vytáh­nu si z toho úžas­né­ho svě­ta zase něko­ho nové­ho, neo­kou­ka­né­ho. Ane­bo si tře­ba odsko­čím vydech­nout k fan­ta­sy, k těm něko­li­ka strán­kám, kte­ré tam pořád čekají…