Jaká byla vůbec prv­ní strán­ka, kte­rou jste spo­leč­ně napsa­ly, a jaká k ní ved­la cesta?

Eva: Díky psa­ní jsme se vlast­ně pozna­ly. Obě jsme pub­li­ko­va­ly na inter­ne­tu, slo­vo dalo slo­vo a domlu­vi­ly jsme se, že spo­lu napí­še­me kni­hu, pro­to­že se nám líbil styl té dru­hé. Naši prv­ní kni­hu nazva­nou Pátá minu­ta jsme psa­ly s pře­stáv­ka­mi dva roky. Ten­krát jsme se uči­ly se spo­lu sla­dit, sehrát, zkou­še­ly jsme růz­né způ­so­by psa­ní, hle­da­ly, co nám vlast­ně nej­víc vyho­vu­je, než jsme si našly to svo­je. Samo­zřej­mě to něja­kou dobu trva­lo, teď už je to pro nás hod­ně při­ro­ze­né. Napo­má­há tomu i to, že spo­lu žije­me a sdí­lí­me úpl­ně všech­no, tak­že naše dny jsou psa­ním doslo­va prosycené.

Klá­ra: Ale neby­lo to úpl­ně jed­no­znač­né. Když jsme dopsa­ly Pátou minu­tu, Eva chtě­la psát své vlast­ní pro­jek­ty a vlast­ně už se mnou ani psát nechtěla!

Eva: Ne, takhle natvr­do ne!

Klá­ra: Mož­ná ne tak natvr­do, ale obec­ně pla­tí, že já naše psa­ní táh­nu do kon­ce a bývám úmor­ná, tak­že Evič­ka si od toho chtě­la odpo­či­nout. Ale pak jsme vymys­le­ly dru­hý pří­běh, ten se jme­nu­je nee­xis­ten­ce, pohl­til nás a najed­nou to zase šlo. Potom jsme vymys­le­ly tře­tí, čtvr­tý a už nás nikdy nena­padlo psát samostatně.

Jak vlast­ně píše­te? Zají­má mě ten proces.

Klá­ra: Ten je tro­chu kom­pli­ko­va­ný, ale hlav­ně pro­to, že si to kom­pli­ku­je­me samy. Kaž­dá máme své­ho klu­ka a toho píše­me. Když to vztáh­nu na Noctur­no, já mám Kaspe­ra, Evič­ka Eri­ka a kaž­dá píše­me ty kapi­to­ly, kte­ré „vyprá­ví“ ta daná posta­va. A stří­dá­me se po kapi­to­lách. Evič­ka napí­še kapi­to­lu, já si to pře­čtu, zkon­t­ro­lu­ji jí to, tak­zva­ně tu kapi­to­lu obe­tu­ji a ona ji pod­le mých při­po­mí­nek upra­ví. Pak píšu já svo­ji kapi­to­lu. Čas­to píše­me simul­tán­ně, já prv­ní a ona sou­běž­ně dru­hou kapi­to­lu, já tře­tí a ona čtvr­tou, já pátou, ona šestou.

Eva: Nikdy se nesta­ne, že by Klár­ka psa­la to, co říká Erik. Do cha­rak­te­rů svých klu­ků si vůbec neza­sa­hu­je­me. Kon­zul­tu­je­me spo­lu, ale neo­vliv­ňu­je­me se v tom. Defi­ni­tiv­ní roz­hod­nu­tí o kon­krét­ní posta­vě je vždyc­ky na stvo­ři­tel­ce a autor­ce té posta­vy, ta má prá­vo veta.

Chá­pu to u postav, ale pří­běh pře­ce musí mít něja­ký směr. Ten vzni­ká jak?

Eva: Když jde­me psát, domlu­ví­me se, co v té dané kapi­to­le bude za scé­ny, jaké budou dia­lo­gy, vět­ši­nou i víme, k čemu chce­me v rám­ci těch dia­lo­gů dojít. A kam má ta kapi­to­la, kte­rou zrov­na píše­me, pří­běh posunout.

Jaké má tako­vý styl psa­ní výho­dy a nevýhody?

Klá­ra: Obec­ně se vět­ši­nou roz­chá­zí­me v tem­pu. Jed­na chce psát, dru­há nechce…

Co s tím?

Klá­ra: Ta, kte­rá chce psát, musí chví­li počkat, nemů­že ten pří­běh hnát dopře­du. S tím mám pro­blém vět­ši­nou já. Já mám pros­tě vždyc­ky pocit, že vím, co je nej­lep­ší a jak to udě­lat nej­líp, a chci to rych­le. A Evi­ny posta­vy se mnou nechtě­jí spo­lu­pra­co­vat, což mě štve. Sna­žím se je donu­tit, aby děla­ly to, co chci, tak­že se tro­chu pohá­dá­me, tedy spíš máme tako­vou kre­a­tiv­ní rozepři.

Jak to dopadne?

Klá­ra: Obvykle tak, že její klu­ci mají prav­du a já se s tím musím smířit.

Eva: Jeli­kož jsme dvě, chá­pe­me, že když bude kaž­dá trvat na svém, dale­ko se nedo­sta­ne­me. Tak­že jakmi­le se roz­ho­du­je o vývo­ji mého klu­ka, mám prá­vo roz­hod­nout, jak to bude. A nao­pak. V prů­bě­hu let jsme zjis­ti­ly, jaké jsou naše sil­né strán­ky. A nebýt Klár­ky, asi moc svých pří­bě­hů nedo­táh­nu do kon­ce. Ale při­zná­vám, že jsem s ní chtě­la psát i pro­to, že jsem se do ní zamilovala.

Klá­ra: Pojď­me to říct tak, jak to je: já chr­lím nápa­dy a ona mezi nimi vybí­rá. Selek­tu­je to, co je při­ja­tel­né a co už je šíle­nost. Máme dva psy a cho­dí­me čas­to na pro­cház­ky. Během chůze nad­ha­zu­ju jed­nu scé­nu za dru­hou a Eva je komen­tu­je — jo, tohle je dob­rý, tohle se tam hodí, tohle už je fakt za hra­nou, tohle nemys­líš váž­ně, to ses zbláz­ni­la… Neu­stá­le mlu­ví­me. Pořád. Ráno, než jde­me do prá­ce, na pro­cház­kách, večer u vaře­ní veče­ře. Pro nás obě je ten pří­běh, na kte­rém zrov­na pra­cu­je­me, úpl­ně vším, tak­že nás baví to řešit pořád.

Eva: Pro mě je důle­ži­té, že Klá­ra má úpl­ně neu­vě­ři­tel­né množ­ství nápa­dů, koli­krát je až zahl­cu­jí­cí. Tím dob­rým způ­so­bem samo­zřej­mě, miláč­ku. A já pak v rám­ci toho pří­bě­hu jdu hod­ně po detai­lech, drob­nos­tech, koli­krát mívám sklo­ny až k poe­tis­mu, a to se taky dob­ře doplňuje.

Co se sta­ne, když už je toho pří­bě­hu ve vaší domác­nos­ti moc?

Klá­ra: To si dáme pauzu.

Na jak dlouho?

Klá­ra: Na deset minut? Za těch šest let, co jsme spo­lu, jsem měly pau­zu moc­krát, ale i když zrov­na nepí­še­me nový pří­běh, vět­ši­nou opra­vu­je­me tex­ty, kte­ré máme napsa­né, nebo plní­me Instagram, vymýš­lí­me nové pří­běhy. Ale že bychom se o psa­ní vůbec neba­vi­ly, to se nestává.

Eva: Někdy se cítí­me tak pře­hl­ce­né pří­bě­hem, že si leh­ne­me na gauč a nechce­me psát vůbec nic, ale hroz­ně rych­le nám všech­no kolem psa­ní začne chy­bět. Je to pros­tě sil­něj­ší než coko­li jiného.

Klá­ra: Když jsme byly na dovo­le­né v Irsku, nebra­ly jsme si počí­ta­če, že bude­me jako odpo­čí­vat. A sedě­ly jsme na plá­ži, kolem racci, kra­ji­na, slu­níč­ko, kou­ka­ly jsme do dál­ky a já říkám: Víš co? Mě napa­dl pří­běh. A celou tu dovo­le­nou jsme řeši­ly jeden kon­krét­ní pří­běh a neba­vi­ly jsme se snad o ničem jiném. Tak­že nás to vždyc­ky stej­ně dožene.

Proč jsou hrdi­no­vé vašich knih klu­ci? Kde se to vza­lo? Proč to nejsou hol­ky, když vy jste dvě regis­tro­va­né part­ner­ky a dalo by se před­po­klá­dat, že bude­te spíš psát o holkách?

Eva: Tuhle otáz­ku dostá­vá­me čas­to a vždyc­ky jsme se sna­ži­ly na ni najít něja­kou zásad­ní, hlu­bo­kou odpo­věď, svě­do­mi­tě jsme pát­ra­ly po tom, proč to tak máme.

K čemu jste došly?

Eva: K tomu samé­mu, k čemu došel Erik v Noctur­nu, když se ho pta­jí, proč rád jez­dí na snow­bo­ar­du. Odpo­ví­dá, že ho to pros­tě baví. To sta­čí. To je celé.

Eva: Zkou­še­ly jsme psát i hol­ky, ale ty nás pros­tě baví méně. Posta­vy žen umí­me, ale tolik si to neužijeme.

Kdo čte gay roman­ce? Tedy — jaké je vaše pub­li­kum? Ste­re­o­typ­ně jsem si před­sta­vo­va­la, že gay roman­ce čtou mla­dí klu­ci, ale Noctur­no pro Eri­ka mě dosta­lo, při­tom jsem žena a moh­la bych být mat­kou obou kluků…

Eva: Gay roman­ce čtou pri­már­ně ženy a dospí­va­jí­cí holky.

Klá­ra: Píše­me dlou­ho a cho­dí nám dopi­sy a mai­ly od čte­ná­řů a čte­ná­řek. A už nás ani nepře­kva­pu­je, že to nejsou dospí­va­jí­cí tee­nage­ři, ale píšou nám doce­la běž­ně i dospě­lí muži.

Co vám píšou?

Eva: Že si skrz naše pří­běhy můžou zno­vu pro­žít prv­ní chla­pec­kou lás­ku, že je naše pří­běhy vra­cí do mlad­ších let a pro­bou­zí v nich nos­tal­gii a vzpomínky.

Kde se vzal nápad na Noctur­no pro Eri­ka? Pro­zra­dím, že jde o vyprá­vě­ní o dvou nevlast­ních bra­t­rech, kaž­dý je úpl­ně jiný, nor­mál­ně by se spo­lu asi vůbec neba­vi­li, ale jsou okol­nost­mi donu­ce­ni trá­vit čas pod jed­nou stře­chou. A jak už tady padlo, jme­nu­jí se Erik a Kasper.

Klá­ra: Náš prv­ní román se ode­hrá­val u moře, dru­hý byl měst­ský, a jeli­kož obě dvě milu­je­me zimu, chtě­ly jsme napsat něco, co se bude ode­hrá­vat v zimě, v horách. A taky jsme tou­ži­ly po něčem komor­ním, krát­kém — a to se moc nepo­ved­lo, Noctur­no má přes šest set stran.

Eva: Eri­ka stvo­ři­la Klár­ka, zavo­la­la mi a řek­la: To by bylo super, kdy­bys napsa­la klu­ka, kte­rý jez­dí na snowboardu…

Klá­ra: Já jsem řek­la na lyžích.

Eva: Prav­da, na lyžích. Mně při­šel snow­bo­ard víc cool. Ale tam to kon­čí, jinak je Erik kluk, kte­rý je klid­ný, v mno­ha ohle­dech dis­ci­pli­no­va­ný, cíle­vě­do­mý, nepru­dí. Dob­ře se s Kaspe­rem doplňují.

I tak se to dá říct — nebo mož­ná spíš: Kasper a Erik jsou totál­ně opač­né povahy!

Klá­ra: Kasper je šíle­ný, excen­t­ric­ký, má barev­né vla­sy a nala­ko­va­né neh­ty, taky ale milu­je hud­bu včet­ně kla­si­ky. Obec­ně se kaž­dé­mu naše­mu klu­ko­vi sna­ží­me dát něco, aby byl kom­plex­ní, aby to nebyl jenom gay nebo kluk, kte­rý se zami­lu­je. Kasper je navíc dost nespo­leh­li­vý vypra­věč, je zamě­ře­ný na sebe — kdy­by on vyprá­věl svo­je kapi­to­ly ze své­ho pohle­du, moh­lo by se snad­no stát, že se nikam nedo­sta­ne­me. Pro­to jsme vymys­le­ly, že celý ten pří­běh potáh­ne Erik a Kasper do toho bude vstu­po­vat přes své dení­ko­vé zápisy.

Eva: Je sice šíle­ný, ale jeho ener­gie je napros­to str­hu­jí­cí, já jsem se do něho oka­mži­tě zamilovala!

I já!

Eva: Což je mimo­cho­dem taky úžas­né na tom, že tvo­ří­me spo­lu. Já jsem totiž neu­stá­le zami­lo­va­ná do něja­ké­ho klu­ka. A je to napros­to v poho­dě, pro­to­že ho vymys­le­la moje žena Klárka.

Klá­ra: Já to mám stej­ně. I já milu­ju klu­ky, kte­ré stvo­ři­la Evička.

Eva: My z toho sta­vu zami­lo­va­nos­ti nikdy nevy­chá­zí­me. A Kasper je jed­na z mých vel­kých lásek.

Klá­ra: Tak pozor. Já musím říct na vyvá­že­nou něco o Eri­ko­vi. Erik je kluk, se kte­rým bych chtě­la žít. Občas mívám vztek a Erik je přes­ně ten typ, co by mě doká­zal uklid­nit. Kdy­by se poka­zi­la prač­ka, Erik by při­šel a pros­tě by to opra­vil. Erik je můj vysně­ný kluk. Eva je jako Erik…

Eva: Já totiž opra­vu­ji ty prač­ky, když se něco porouchá…

Když dopí­še­te tako­vý román, jako je Noctur­no pro Eri­ka, nechy­bí vám pak vaše postavy?

Eva: Ne, jsou pořád s námi! Nejen že na ně vzpo­mí­ná­me, my o nich vlast­ně pořád mlu­ví­me. Ať jde­me ven se psy, nebo si vaří­me něco k jídlu, napa­dá nás: Jí kluk z Pátý minu­ty bro­ko­li­ci? A kde jsou klu­ci asi teď, kolik už jim asi je? Jak se spo­lu mají? Pro nás ty pří­běhy pře­tr­vá­va­jí i mimo naše kníž­ky a hroz­ně rády i sdí­lí­me se svý­mi čte­ná­ři tře­ba to, co bylo před­tím, než se potka­li, a to, co bylo potom. Pro nás se jejich osu­dy s kon­cem kni­hy neu­za­ví­ra­jí, klu­ci žijí dál. Navíc se toho od svých postav hod­ně učí­me. Nikdy jsem nehol­do­va­la čaji, ale pro­to­že Kasper pije čaj, stal se ze mě čajo­vý mág. Taky jsme se díky Eri­ko­vi a Kaspe­ro­vi zami­lo­va­ly do zimy. Jak začne padat sníh, začí­ná Noctur­no a Erik s Kaspe­rem zno­vu­o­ží­va­jí u nás doma.

Jakou muzi­ku jste poslou­cha­ly během psa­ní Noctur­na pro Eri­ka? Díky Kaspe­ro­vi je to kni­ha pro­stou­pe­ná hudbou.

Klá­ra: Kasper má u kaž­dé­ho své­ho dení­ko­vé­ho zápi­su něja­kou pís­nič­ku, kte­rou při psa­ní poslou­chá. Sna­ži­la jsem se to dělat stej­ně. Někte­ré jeho zápi­sy jsou del­ší, tím pádem jsem z té pís­nič­ky začí­na­la už troš­ku šílet, ale sna­ži­la jsem se ten poslech dodr­žet. Sesta­vi­ly jsme i pla­y­list z kni­hy, kte­rý je dostup­ný na You­tu­be pod klí­čo­vý­mi slo­vy Kaspe­rův playlist.

Eva: Erik se mi nao­pak dob­ře psal i v kli­du, v napros­tém tichu.

Klá­ra: Jak když padá sníh za oknem…

Eva: To my s Eri­kem milujeme.

Co teď, když je Noctur­no hoto­vé a vychází?

Klá­ra: Píše­me pod­zim­ní pří­běh o dvou klu­cích – jeden je wic­can a dru­hý čaro­děj. Pří­běh se jme­nu­je Čaro­svát­ky a je celý ladě­ný do podzimu.

Eva: Je pro nás báječ­né psát to teď, když při­chá­zí pod­zim. Naši noví klu­ci z Čaro­svát­ků pra­cu­jí se svíč­ka­mi, krys­ta­ly, suše­ný­mi bylin­ka­mi, a tak se na to ladí­me. A záro­veň žije­me ješ­tě zasně­že­ným Noctur­nem, tak­že máme doma hro­ma­du sví­ček a hro­ma­du čajů a jsme připravené.

Čepi­ce a šály?

Eva: Máme čepi­ce s bam­bu­lí samozřejmě.

No jas­ně, pro­to­že Erik…

Eva: Ano, ale víc už neprozrazuj…

Pod­cast Host mezi řád­ky s Evou a Klá­rou Pospí­ši­lo­vý­mi si může­te poslech­nout zde:

Náš pod­cast si může­te poslech­nout také na těch­to platformách:

Apple Pod­casts
Audi­o­lib­rix

Kaspe­rův pla­y­list najde­te zde: