Když jste mi posí­la­ly text Klu­ko­vi­ny, dušo­va­ly jste se, že je to krat­ší než loň­ské Noctur­no pro Eri­ka. I tak je to pořád­ný špa­lík! Umí­te psát krát­ké příběhy?

Eva: Posled­ní dobou zjiš­ťu­je­me, že už moc ne! (smích) Před něko­li­ka týd­ny jsme napsa­ly pří­běh, kte­rý je dokon­ce del­ší než Noctur­no, což jsme si mys­le­ly, že se ješ­tě hod­ně dlou­ho nesta­ne. I nás samot­né to pře­kva­pi­lo. Klu­ko­vi­na je vlast­ně tako­vá stan­dard­ní dél­ka, řek­ně­me průměr.

Klá­ra: Pros­tě tako­vá stan­dard­ní dél­ka pěti set stran. (smích) Ale Evič­ka má prav­du, my se pros­tě rády roze­pi­su­je­me, baví nás, když spo­lu posta­vy hod­ně mlu­ví a pozná­va­jí se. A když se jejich pří­běh ode­hrá­vá na del­ším pro­sto­ru. Jed­nou jsme je vymys­le­ly, tak s nimi chce­me strá­vit co nej­víc času.

Když s vámi loni děla­la kole­gy­ně Klá­ra Kubíč­ko­vá roz­ho­vor v našem pod­cas­tu, zmí­ni­ly jste v něm, že vaši klu­ci z pří­bě­hů s vámi žijí v domác­nos­ti. Kolik vás teda ve vašem bytě aktu­ál­ně žije? A vejde­te se tam ještě?

Klá­ra: Máme to počí­tat? To už snad ani nejde. Žije s námi hro­ma­da napsa­ných klu­ků, ale i vymyš­le­ných, kte­ří na svůj pří­běh tepr­ve čeka­jí. A k tomu my dvě a dva vel­cí psi. Je fakt, že moc mís­ta nezbývá.

Eva: Náš byt je náš pro­stor plný psích chlu­pů a knih a je prav­da, že pří­bě­ho­ví klu­ci kou­ka­jí prak­tic­ky ode­všud. Ke kaž­dé­mu pří­bě­hu si vždyc­ky kou­pí­me hro­ma­du věcí, co s ním sou­vi­sí. Hrnek, co by si poří­dil i hlav­ní hrdi­na, kak­tus, pro­to­že je zase někdo jiný pěstuje…

Klá­ra: Je to tako­vý náš sou­kro­mý vesmír. Navíc my o těch pří­bě­zích, potaž­mo klu­cích doká­že­me mlu­vit dlou­hé hodiny.

Eva: Ano. Od chví­le, co jsme spo­lu, jsme ješ­tě neml­če­ly. (smích)

Prá­vě vydá­vá­me váš nový román Klu­ko­vi­na. Vím, že pro vás je to už dlou­ho od chví­le, kdy jste prv­ní ver­zi tex­tu dopsa­ly — jaké to ale bylo, když s vámi žili v domác­nos­ti Gab­riel a Michael?

Eva: To je krás­ná otáz­ka. Hmm… Já to asi vní­mám tak, že s námi pořád žijí, že pak nikam neod­chá­zí, ale chá­pu, jak je to myš­le­no. Když budu mlu­vit za Micha­e­la, kte­ré­ho jsem psa­la, pořád jsme doma měly záso­bu gre­po­vé­ho fre­she, což pije i Micha­el. Taky jsme vel­mi čas­to vaři­ly Phở.

Klá­ra: Milu­ju Phở, nej­lep­ší věc na svě­tě, váž­ně. Viet­nam­ské jíd­lo máme s pří­bě­hem hod­ně spo­je­né. U Gab­rie­la je to taky stre­a­mo­vá­ní. Když jsme klu­ky psa­ly, čas­to jsme kou­ka­ly, jak někdo stre­a­mu­je, zatím­co se napří­klad učí. A samo­zřej­mě byl všu­de i ten hnus­ný gre­po­vý džus, jak zmí­ni­la Evička.

Eva: Muse­ly jsme si to kom­pen­zo­vat ale­spoň takhle, pro­to­že motor­ku nemá­me. Džus je dostupnější.

Kde se vzal nápad na Klu­ko­vi­nu? Co byl ten prvot­ní impulz?

Klá­ra: To si pama­tu­ju napros­to přesně.

Eva: Klár­ka si tyhle věci totiž vždyc­ky pama­tu­je napros­to přes­ně. Ona je úžasná.

Klá­ra: Ten­krát jsme už leže­ly večer v poste­li a poklá­da­ly jsme si růz­né otáz­ky, jako tře­ba: tvůj kluk je ve ško­le totál­ní hvězda, a pak potká toho­hle klu­ka a… Jak se zacho­vá, když tohle a tam­to? Tady nechce­me spo­i­le­ro­vat, pro­to­že ta otáz­ka, kte­rou jsem ten­krát polo­ži­la Evič­ce, vylo­že­ně popi­so­va­la celou záplet­ku Klu­ko­vi­ny. A ona na to odpo­vě­dě­la, čímž jako­by tu záplet­ku dotvořila.

Eva: Obě jsme se na sebe podí­va­ly a vědě­ly jsme, že to je ono. Že to je TEN pří­běh, co chce­me psát.

Klá­ra: Pros­tě náhod­ně polo­že­ná otáz­ka, jen tak, mezi řečí, v jed­né z našich neko­neč­ných debat. A teď je Klu­ko­vi­na tady.

Jste pověst­né tím, že kaž­dá píše­te toho své­ho klu­ka. Kdo měl ten­to­krát koho a jací vaši klu­ci jsou?

Eva: Já jsem psa­la Micha­e­la. Upřím­ně je to jeden z nej­kom­pli­ko­va­něj­ších klu­ků, jaké­ho jsem kdy napsa­la. Respek­ti­ve měl asi nej­vět­ší vývoj. Byl to pro mě doce­la oří­šek, pro­to­že jsem k němu v prů­bě­hu psa­ní cíti­la nespo­čet růz­ných emo­cí, co se ve mně pře­lé­va­ly. Mys­lím, že když začne­te Klu­ko­vi­nu číst, řek­ne­te si: toho klu­ka nemůžu mít rád/​a. Ale pak se to někde v prů­bě­hu zlo­mí a vám dojde, že už ho mož­ná rád/​a máte. Ale­spoň v to dou­fám. Micha­el je boha­tý, oblí­be­ný a pri­vi­le­go­va­ný kluk. Není z při­ro­ze­nos­ti zlý, jenom si koli­krát neu­vě­do­mu­je důsled­ky svých činů.

Klá­ra: Já psa­la Gab­rie­la. Hod­né­ho klu­ka, kte­rý na začát­ku pří­bě­hu pro­ží­vá nároč­něj­ší chví­le. Posled­ní rok se na něm hod­ně pode­psal. Je uza­vře­ný a bojác­ný. A to se musí změ­nit. Tak­že se v prů­bě­hu sna­ží najít sám sebe, nescho­vá­vat se a koneč­ně pořád­ně žít, což je občas nároč­né. Už od začát­ku psa­ní jsem ho měla hroz­ně ráda, nejen pro­to, jak moc se chce otevřít svě­tu, ale i pro jeho vnitř­ní sílu. A taky oba milu­je­me viet­nam­ské jíd­lo. Posled­ní věc, kte­rou bych chtě­la říct, je, že Klu­ko­vi­na je pří­běh o vině. A něja­kou vinu si v sobě nese i Gabriel. 

Nechci čte­ná­řům pro­zra­zo­vat pře­dem, o čem Klu­ko­vi­na je, ale jed­no téma musím zmí­nit, a to je šika­na. Napsat cit­li­vě kni­hu o šika­ně, aby nesklouzá­va­la k pato­su, netla­či­la na emo­ce nebo aby tuto pro­ble­ma­ti­ku nao­pak nezleh­čo­va­la, je nároč­ná dis­ci­plí­na. Vy jste ji zvládly bra­vur­ně. Bály jste se toho?

Klá­ra: Moc děku­je­me za krás­ná slo­va. A odpo­věď je… asi spíš ne, nebá­ly. Byly jsme do toho pří­bě­hu pono­ře­né od prv­ní myš­len­ky, nebo v tomhle pří­pa­dě spíš od té prv­ní otáz­ky, co jsme si ohled­ně něj polo­ži­ly. Jakmi­le nás něco tak nadchne, vní­má­me to jako výzvu. Šika­na je oprav­du těž­ké téma, na dru­hou stra­nu jsme už váž­ně psa­ly o růz­ných téma­tech, tak­že nám to asi zas tak nepři­šlo. Nej­vět­ší oří­šek byl napsat to tak, aby vývoj obou klu­ků dával smysl.

Eva: Je prav­da, že nám samot­ným u někte­rých scén neby­lo zrov­na dob­ře, ale téma­tem jako tako­vým jsme si oprav­du byly jis­té. A jakmi­le se takhle do něče­ho pus­tí­me, píše­me tak, jak to cítí­me. Nikdy se necen­zu­ru­je­me, neří­ká­me si: to je moc, musí­me to zmír­nit. Spíš si poklá­dá­me otáz­ky: je to dob­ře zachy­ce­ný vývoj? Dává to smy­sl? Moh­lo se to takhle stát?

Klá­ra: Gab­rie­la mi bylo během psa­ní líto, ale jemu a Micha­e­lo­vi se poved­lo ujít váž­ně vel­ký kus cesty.

Eva: A ta lás­ka je pro nás ryzí, osu­do­vá. To je pro nás v pří­bě­zích zásad­ní. My tu lás­ku mezi klu­ky musí­me vytvo­řit, my jí musí­me věřit i na papí­ře, potaž­mo ve Wor­du, a neje­nom když o tom mezi sebou mlu­ví­me. A Klu­ko­vi­ně věří­me celým srdcem.

Těch těž­kých témat je v kni­ze víc, roz­hod­ly jsme se pro­to zařa­dit i tri­g­ger war­nings. Mož­ná je na mís­tě uvést, pro koho kni­ha je…

Eva: Je prav­da, že ačko­li pří­běh pojed­ná­vá o klu­cích na střed­ní, roz­hod­ně ho vní­má­me jako new adult. Kro­mě těch témat se v kni­ze obje­vu­jí cel­kem expli­cit­ní popi­sy, ať už jde o popis psy­chic­ké­ho sta­vu dané posta­vy, ane­bo sex.

Klá­ra: Tri­g­ger war­nings jsme voli­ly i s ohle­dem na to, abychom skr­ze ně pří­liš nespo­i­le­ro­va­ly a aby měl čte­nář záro­veň kon­krét­něj­ší před­sta­vu, do čeho jde. Navzdo­ry tomu je pro nás ale důle­ži­té, aby čte­ná­ři vědě­li, že my ten pří­běh oprav­du vní­má­me jako pří­běh o lás­ce, o vyrov­ná­ní se s vinou v nej­růz­něj­ších podobách.

Eva: Klár­ka tím mys­lí, že jsme vlast­ně roman­tic­ké duše.

Jste vel­mi aktiv­ní na soci­ál­ních sítích a to mají čte­ná­ři rádi. Všimla jsem si, že plní­te to do list, kte­rým si krá­tí­te čeká­ní na vydá­ní kni­hy. Tak­že jaké výzvy tam máte, kolik jste jich už spl­ni­ly a na kte­rou se těší­te nejméně?

Eva: Měly jsme tam svo­je oblí­be­né vaře­ní Phở, poslech­nout si album Hurts, sehnat náram­ky přá­tel­ství, hodi­nu stre­a­mo­vat… Cel­kem devět úko­lů, kte­ré pří­mo sou­vi­sí s pří­bě­hem. Tako­vé naše Klu­ko­vi­no­vé bin­go. A teď už máme splněno!

Klá­ra: Nejmíň jsem se poprav­dě těši­la na Indi­a­na Jone­se, pro­to­že jsem vědě­la, že nám to zabe­re hro­ma­du času, kte­rý jsme moh­ly věno­vat psa­ní. (smích)

Obál­ku Klu­ko­vi­ny děla­la Myo­kard a musím říct, že je fan­tas­tic­ká. Proč jste se roz­hod­ly oslo­vit zrov­na ji?

Klá­ra: Myo­kard pro nás v minu­los­ti už jed­nu obál­ku děla­la a upřím­ně, obě máme rády její styl. Je spe­ci­ál­ní, ori­gi­nál­ní a jed­no­du­še roz­po­zna­tel­ný, pros­tě hned víte, že to kres­li­la Myo­kard. A když Evič­ku napadlo, že by bylo super mít obál­ku ke Klu­ko­vi­ně od ní a v Hos­tu jsme dosta­ly zele­nou, byly jsme nad­še­né! Vět­ši­nou máme při­bliž­nou před­sta­vu, co by se nám líbi­lo, ale Klu­ko­vi­na byla oří­šek… Posta­vy na obál­ce nám neva­di­ly, ale zase jsme nechtě­ly pro­zra­zo­vat vzhled obou klu­ků, to rády nechá­vá­me na před­sta­vi­vos­ti čte­ná­řů. Myo­kard si s tím pora­di­la napros­to skvě­le! Milu­je­me tu obálku.

Eva: Bre­če­la jsem doje­tím, když jsem ji uvi­dě­la. Což asi mlu­ví za vše.

Na čem pra­cu­je­te prá­vě teď? A jaký pří­běh bys­te chtě­ly vidět vyda­ný příště?

Klá­ra: Zrov­na vydá­vá­me onli­ne pří­běh o dvou sko­ka­nech do vody. To je hate to love. A k tomu máme roze­psa­né dvě nove­ly, kte­rým se věnu­je­me, kdy­ko­li je tro­chu času, přes­to­že teď poprav­dě hod­ně žije­me Klu­ko­vi­nou. No a k otáz­ce, co bychom chtě­ly vidět vyda­né… Urči­tě Eli­ho, to je dal­ší z mých vel­kých srd­co­vek. Taky hea­vy contemporary.

Eva: Eli je naše vel­ká lás­ka, kde jsme taky necha­ly kus sebe. A niko­ho nej­spíš nepře­kva­pí, že je to dél­kou někde mezi Klu­ko­vi­nou a Noctur­nem pro Erika.