Bíla Voda je mís­to ve stí­nu pohra­nič­ních hor, kam kdy­si při­chá­ze­ly zástu­py pout­ní­ků. Ti si tam chtě­li vypro­sit pří­zeň u zázrač­né soš­ky Pan­ny Marie. Do zdej­ší­ho kláš­te­ra pak při­šla i sest­ra Eva­ris­ta. Psal se rok 1950, kdy komu­nis­tic­ký režim odvle­kl v rám­ci Akce Ř všech­ny řádo­vé sest­ry do sběr­ných kláš­te­rů. Mla­dič­ká Eva­ris­ta teh­dy dosta­la na výběr: vrá­tit se do civil­ní­ho živo­ta, nebo s ostat­ní­mi sdí­let jejich příští osud. Neza­vá­ha­la ani na oka­mžik. Stej­ně jako všech­ny řehol­ni­ce byla nasa­ze­na na nuce­né prá­ce a vysta­ve­na poni­žo­vá­ní v komu­nis­tic­kém kri­mi­ná­lu i muče­ní, aby se vzda­la víry v Boha. Marně.

O desít­ky let poz­dě­ji se na stej­ném mís­tě obje­ví i Lena Lag­ne­ro­vá, kte­rá se tu chce skrýt před svou minu­los­tí. Zjis­tí, že démo­ni z minu­los­ti Bílé Vody nespí, Eva­ris­tin pří­běh je mno­hem slo­ži­těj­ší a hlav­ně — to všech­no je sou­čás­tí i její­ho vlast­ní­ho osudu.

Kate­ři­na Tuč­ko­vá na romá­nu usi­lov­ně pra­co­va­la s pře­stáv­ka­mi deset let. „Mezi­tím jsem čet­la mate­ri­á­ly, kte­ré jsem obje­vi­la v archi­vech, mlu­vi­la s pamět­ní­ky, pobý­va­la v kláš­te­ře a také pro­šla slo­ži­tým duchov­ním hle­dá­ním, kte­ré mi pomoh­lo při­blí­žit se mým posta­vám i zevnitř. Mys­lím, že je to má nej­pro­ži­těj­ší kni­ha,“ říká spi­so­va­tel­ka, kte­rá se v kni­ze zabý­vá rolí žen napříč celý­mi ději­na­mi kato­lic­ké církve, při­čemž se dotý­ká pal­či­vých a mnoh­dy i málo zma­po­va­ných témat.


Kate­ři­na Tuč­ko­vá je jed­nou z našich nej­ú­spěš­něj­ších spi­so­va­te­lek. Její romá­ny Vyhná­ní Ger­ty Schni­rch (2009) a Žít­kov­ské bohy­ně (2012) si kou­pi­lo už téměř 250 tisíc čte­ná­řů. Úspěš­né jsou ale i její dal­ší kni­hy, diva­del­ní hra Vit­ka (2018) nebo dopro­vod­ná pub­li­ka­ce k výsta­vě Brno — morav­ský Man­ches­ter Fab­ri­ka (2014).