Fantastika byla dlouho mužský žánr. Kdy se to začalo měnit?
V mezinárodním měřítku v šedesátých letech během druhé vlny feminismu, u nás pak samozřejmě o něco později. Fantastice dlouho dominovali hlavně muži: za zakladatele sci-fi jsou považováni Wells a Verne, otcem fantasy je zase Howard a Tolkien, za horor je nejvýraznější postavou Poe a později především H. P. Lovecraft. Není to samozřejmě tak, že by ženy ve fantastice vůbec netvořily, z raných děl můžeme jmenovat třeba Mary Shellyovou a jejího Frankensteina nebo Jane Webbovou, která napsala Mumii, ale když ženy psaly fantastiku před druhou vlnou feminismu, nebyly v horším případě vůbec vidět, v tom o něco lepším sice vidět byly, ale dostávalo se jim spíše kritického hodnocení. Je to podobné jako v jakémkoli jiném oboru, role žen ve společnosti byla dlouho mimo veřejnou sféru. Pokud už ženy psaly, často používaly mužské pseudonymy nebo taková jména, aby nebylo na první pohled jasné, o jaké pohlaví se jedná. Například povídka The Curious Experience of Thomas Dunbar od Gertrude Barrows Bennettové, autorky jedné z prvních dystopických románů, vyšla sice pod jménem G. M. Barrows, což je považováno za první příklad Američanky píšící žánrovou literaturu pod vlastním jménem, nicméně její pozdější díla už vycházela pod mužským pseudonymem Francis Stevens. Stejně tak Catherine Kuttnerová používala pro fantastiku pseudonym C. L. Moore a pod svým pravým jménem psala jen televizní scénáře, Leigh Brackettová, která je označovaná za královnu space opery a která začala publikovat už ve čtyřicátých letech, napsala jedno nežánrové dílo pod pseudonymem George Sanders, Alice Bradley Sheldonová vydávala svá díla jako James Tiptree…
Dělaly to kvůli předsudkům? Protože by fantastika od ženské autorky byla vnímaná už předem jako něco méněcenného?
To byl jeden důvod. Ten druhý vycházel z toho, že obvykle měly ještě jinou práci a na psaní fantastiky nebylo nahlíženo úplně nejlépe, takže se chtěly vyhnout takovému spojení. V roce 1960 došlo k zásadnímu zlomu — prestižní cenu Hugo získala vůbec první žena, Elinor Busbyová. Bylo to v kategorii fanzinů, což sice není hlavní kategorie, ale i to byl velký krok. Na konci šedesátých let se pak právě mezi oceněnými Hugo Award začalo objevovat více žen, v roce 1968 ji za nejlepší novelu získala Anne McCaffreyová a v sedmdesátých letech pak prorazila Ursula K. Le Guinová, která získala tuto cenu v roce 1970 za svůj román Levá ruka tmy (česky Argo, 1995 a 2009). Rok předtím získala i Cenu Nebula, což je druhé žánrově nejvýznamnější ocenění.
A další milníky, když odhlédneme od Huga a Nebuly?
V 70. a 80. letech se začalo objevovat více prominentních žánrových autorek, určitě je třeba zmínit Margaret Atwoodovou, jejíž Příběh služebnice je od svého vydání v roce 1985 aktuálnější dnes než kdy jindy, Octavii Butlerovou, která vnáší do fantastiky témata rasového útlaku, nebo zmiňovanou Alice Bradley Sheldonovou. Témata, která do žánru přinášely, se často dotýkají ženské historické zkušenosti a role ve společnosti.
Koncem 90. let pak samozřejmě nelze nezmínit J. K. Rowlingovou a Harryho Pottera. To byl velký posun, protože nejprodávanější britskou autorkou se stala žena, která píše fantasy! Nebyla nejprodávanější jen ve svém žánru, ale obecně na trhu, což, pokud odhlédneme od detektivkářky Agathy Christie, bylo prakticky bezprecedentní. Série o Harrym Potterovi není první kniha z ranku young adult, která vznikla, ale rozhodně tento žánr, jak ho dnes vůbec známe, zásadně ovlivnila. Kouzelnické a školní prostředí, které se dnes v žánru young adult fantasy hojně používá, Rowlingová v podstatě odstartovala.
Dalším milníkem pak bylo v roce 2005 šílenství kolem Stmívání Stephenie Meyerové, a i ona má dnes spoustu dalších následovnic — její romantická série vzbudila nečekaný ohlas a hlad po podobných knihách. Rychle nato následoval fenomén Hunger Games od Suzanne Collinsové. Její hrdinka už byla akční a nastavila nový trend dystopií, ve kterých mladí hrdinové a hrdinky zhruba do dvaceti let zachraňují svět. A po roce 2012 se pak objevuje další trend, a sice pseudofantaskní středověká fantasy s výrazným elementem romance, kterou započaly svými sériemi Sarah J. Maasová (série Skleněný trůn) a Samantha Shannonová (série Kostičas).
Každý takový titul vytvořil svým způsobem novou vlnu zájmu o žánr fantasy a je zajímavé, že autorkami takových milníků byly obvykle ženy. Dnes vidíme novou vlnu zájmu o asijské a africké fantasy, které opět vedou autorky — například R. F. Kuangová se sérií Maková válka.

Mluvíte hlavně o young adult. Jak se ženy prosazovaly jako autorky fantastiky pro dospělé?
V této kategorii je zásadní především Margaret Atwoodová a její Příběh služebnice. Chybí zde prominentní linka romance a jde o skvěle vyrešeršovaná ženská témata a feminismus. Dnes jsou už ženy běžně oceňované a prodávané autorky fantastiky, jmenovitě například Naomi Noviková, Connie Williamsová, Becky Chambersová, zmiňovaná R. F. Kuangová nebo Rebecca Yarros. Je zajímavé sledovat trendy, které se i díky ženám autorkám fantastikou postupně proměňují.
Jaké trendy například?
Před deseti nebo patnácti lety to byly zejména dystopie. Dnes jsou na vzestupu dark romaces nebo academy romances. Postupně, jak stárnou čtenářky a čtenáři, kteří ještě před pár lety četli young adult, mění se i to, co chtějí číst. Neřeší už jen nevinné vztahy, ale chtějí peprnější příběhy. Takže je logické, že se objevují třeba právě knihy z ranku dark romance. Během covidu se hlavně na sociálních sítích začala hodně objevovat i estetika dark academie. Třeba trilogie Scholomancie od Naomi Novikové nebo Babylon R. F. Kuangové, který letos vyšel v Hostu i česky, do téhle atmosféry zapadá úplně přesně.
Co přesně je dark academia?
Vychází zejména z viktoriánské estetiky, řeší postavení žen ve společnosti nebo problematiku kolonialismu, odehrává se obvykle na vysoké škole. Ale třeba vztahování se k postkolonialismu není nic nového, to je téma, které je tu dlouho, a Babylon se k tomu tématu vrací.
Jak se ženy v komunitě fantastických autorů cítí?
Existují výzkumy, které řeší, co si lidé myslí o literatuře psané ženami a jak se to liší od názorů na literaturu psanou muži. A to je zajímavé! Velká část výzkumů zmiňuje, že ženy mají větší smysl pro detail a používají větší množství slov k vyjádření emocí a citů. To bývá interpretované negativně, stereotypně se to bere tak, že ženy autorky jsou nějak přecitlivělé. Ženy také používají delší věty, což může být rovněž vnímané negativně — jsou prostě ukecané. Toto vnímání samozřejmě nestojí stranou a ženy se tak často cítí, jako by se musely stále trochu obhajovat. Je to ale rozhodně lepší, než to bylo v šedesátých letech, podobně jako v celé společnosti. I když máme více práv a situace se lepší, pořád nejde o rovné postavení. Už jsme toho spoustu dokázaly, ale jako by to stále nebylo dost, pořád jsme občas to „druhé pohlaví“. Zajímavé je v tomto ohledu sledovat různé reakce, jaké mezi čtenáři a čtenářkami vzbuzují knihy autorů a autorek.
Jak to myslíte?
Máme několik kauz, na kterých se to dá vysvětlit, a asi nejlépe to bylo vidět v případě Stmívání. Jeho vydání vzbudilo kromě nadšení i velmi silnou vlnu nevole, mnoho lidí se vůči Stmívání vymezovalo a mluvilo se o něm hodně pohrdavě, velkým terčem posměchu a internetového lynče se stala i sama autorka Stephanie Meyerová. Neznám přitom v tomto žánru žádnou takhle silnou vlnu negativních ohlasů, která by se vzedmula proti nějaké knize nebo osobě autora jen kvůli tomu, co je jádrem jeho knihy. Stmívání cílí na dospívající dívky a jádrem knihy je tak romance. Knihy pro podobně staré kluky mají v jádru dobrodružství. Zatímco romance je ale stále považována za něco podřadného, dobrodružství ne, nikdo nemá potřebu ho kritizovat, vnímá se jako standard, jakkoli může být jednoduché nebo klišé. Zato romance, i třeba literárně dobře napsaná, je pořád považována za cosi hloupého a ubohého. Odpor proti autorkám a hrdinkám pořád jako kdyby v naší kultuře nějak existoval — a nejde jen o odpor ze strany čtenářů, ale často i ze strany čtenářek, které se od těchto „ženských“ žánrů distancují.

Jak se liší témata, která řeší autorky fantastiky, ve srovnání s autory?
Muži se častěji zaměřují na makropohled, ženy více na jednotlivce: muži v obecné rovině píší spíše politická témata a popisují chování společnosti jako celku, ženy vidí jednotlivce a společnost popisují skrze jejich malé příběhy. Častěji také píší více o tématech spjatých s individuální identitou nebo sexualitou a skrze své hrdinky ukazují svoji ženskou zkušenost, pohled, který obecně v literatuře chyběl hodně dlouho. Žena byla dlouho vnímaná jako komodita, ať už v rukou manžela, nebo rodiny, a dává smysl, že autorky tuhle obecnou ženskou zkušenost skrze témata svých knih tematizují a snaží se ji předávat a narovnávat. Což samozřejmě není jen záležitost žánrové literatury. Mužská literatura dominovala étosu literatury staletí. A dává tedy smysl, že ženy si svůj hlas teď berou zpátky.
Dá se předpokládat, že čtenářky čtou spíš knihy autorek?
Tohle je zajímavé, nenašla jsem výzkum, který by podporoval premisu, že muži dnes mají v žánrové literatuře problém číst ženské autorky. V literatuře jako v celku ano, existují výzkumy, které říkají, že asi jen čtvrtina toho, co muži čtou, jsou knihy od autorek, zatímco ženy čtou v podstatě autory i autorky fifty-fifty.
Obecně platí, že v dnešním světě ženy čtou víc než muži, zatímco v minulosti tomu bylo naopak. Autorky častěji zpracovávají témata, která v literatuře psané muži chyběla nebo byla jen zprostředkovaná — logicky třeba mateřství, zkušenost s porodem, s výchovou dětí, která tradičně padala na ženy a i dnes většinová společnost chápe matku jako primární pečovatelku. Dává tedy smysl, že tato témata budou rezonovat více mezi čtenářkami. Muži ale dominovali literatuře tak dlouho, že ženy nemají problém číst jimi psanou literaturu.
Jak je to se zastoupením žen autorek v žánru?
Muži dominují hororu, podle statistik jich píší až osmdesát procent. Stejně tak jsou více zastoupení v případě sci-fi, tam je mužů sedmdesát až osmdesát procent, a v historické a high fantasy, mezi šedesáti a sedmdesáti procenty. Autorky tyto žánry píší také, ale je jich statisticky méně. Ženy naopak dominují young adult nebo paranormálním romancím. Rovnostářská je pak urban fantasy, kde je mužské i ženské zastoupení obdobné. Když vezmeme žánr fantastiky obecně, je dnes žen už o něco víc než mužů, jejich převaha není významná, ale přece jen je to asi šedesát ku čtyřiceti procentům.
A nebinární autoři*rky?
Nebinárního autorstva je nejvíce v young adult. Je to logické, protože tam jde i v případě čtenářstva o hledání vlastní identity. Navíc se jak mezi autorstvem, tak mezi čtenářstvem jedná vlastně o první generaci, která má svobodu se takhle vnímat.
Jak je to v českém prostředí?
Z historického kontextu zde převažovali muži — jedním z prvních literátů věnujících se fantastice u nás byl v 19. století Jakub Arbes, naším nejvýznamnějším představitelem žánru je samozřejmě Karel Čapek. V rámci moderních dějin je důležité zmínit, že před rokem 1989 se k nám zahraniční fantastika dostávala jen poskrovnu, byla to spíše díla z východního bloku, a to hlavně scifistická, fantasy byla režimem považována za nežádoucí žánr. Před rokem 1989 tedy v tuzemsku vznikala spíše díla z ranku science fiction. Po sametové revoluci na náš trh začala proudit díla ze Západu, a vedlo to tedy k velké vlně zájmu o západní fantastiku. Čeští autoři i autorky proto psali v devadesátých letech pod anglickými pseudonymy, aby jejich díla pronikla ke čtenářům — například Leonard Medek vydal svou první knihu jako Leonard Em, Jaroslav Mostecký se podepisoval jako Jeremy Shackleton, Jiří W. Procházka psal jako George P. Walker a Jana Rečková používala pseudonymy jako Joanna Railly nebo Joanne Reily. Toto prokletí zlomil až Jiří Kulhánek, který v devadesátých letech nastartoval pod svým vlastním jménem vznik specifického subžánru české akční školy, která je populární dodnes — k dokonalosti ji dotáhl Štěpán Kopřiva se svým Asfaltem, ale autorů, kteří ji úspěšně píší, najdeme celou řadu.
A po roce 2000?
Teprve v té době se u nás dostávají do popředí fantastiky i ženy — opět, ne že by do té doby netvořily, velmi aktivní byla například Jana Rečková nebo Františka Vrbenská, ale jejich tvorba byla známá spíše jen ve fandomu. V roce 2001 napsala Františka Vrbenská spolu s Leonardem Medkem Stín modrého býka, jeden ze zásadních historických fantasy románů u nás, a většina oceňovaných děl Jany Rečkové vyšla po roce 2000. V žánrových časopisech se objevovaly povídky Lucie Lukačovičové, jedné z našich nejplodnějších žánrových autorek, která dlouhodobě proniká do zahraničí, a kolem roku 2010 se objevila velice populární spisovatelka Petra Neomillnerová, která kombinovala ve svých dílech estetiku západní fantasy s drzým ženským přístupem, její díla byla plná sexuální energie a dobrodružství. Od roku 2013 začala vycházet jedna z nejrozsáhlejších českých sci-fi ság Mycelium, za niž Vilma Kadlečková získala historicky první Magnesii Literu za fantastiku. V poslední dekádě se pak prosazuje velmi výrazná generace nových mladých autorek: Petra Stehlíková píše od roku 2016 sérii Naslouchač, která se stala bestsellerem i mimo žánr, v urban fantasy a sci-fi kraluje Kristýna Sněgoňová, ve fantasy je výraznou tváří Zuzana Hartmanová a v posledních letech se v nakladatelství Golden Dog objevují i ženské hlasy v hororu jako Ludmila Svozilová nebo Veronika Fiedlerová. Výrazné zastoupení žen je i v žánru young adult, v němž píše například Kateřina Šardická, Alžběta Bílková nebo Petra Slováková. Zmínila bych také Martinu D. Antonínovou, českou trans autorku, která píše populární humoristické fantasy. A nastupuje i celá nová generace autorek, které představují slibné hlasy ve fantastice — Marie Domská, Dana Beranová, Jitka Ládrová… České autorky dnes píší zhruba polovinu žánrových knih a jsou už hodně vidět. Počkejme si tedy, co jim budoucnost přinese.

Vy sama budete v Hostu vydávat na jaře roku 2025 komorní fantasy Příští zastávka. Můžeme prozradit, o čem kniha bude a nakolik zobrazuje naše téma, tedy ženský přístup nebo feminismus?
Je to příběh dvou kamarádek, které si procházejí určitými životními krizemi, a tak se rozhodnou vyrazit spolu na road trip, aby mohly vše hodit za hlavu. Místo toho se ale začnou kolem nich dít podivné fantastické věci. Je to pro mě trochu vybočení, protože jsem knihu zakotvila mnohem blíž realitě než své ostatní příběhy, což samozřejmě definuje i situace a problémy, jimž hrdinky čelí. Ty jsou v mnohém důsledkem tlaku a očekávání jejich okolí a to s tématem ženského přístupu úzce souvisí — změna postavení žen v moderní době s sebou přinesla nejen spoustu volnosti a možností, ale i výzev a nových těžkostí, které musíme překonávat. Některé z nich se teprve učíme pojmenovat a navigovat, a i proto věřím, že je dobré sdílet příběhy, zkušenosti i pohledy zpět do minulosti, abychom mohli ocenit ten kus cesty, který už jsme jako společnost ušli.