Fan­tas­ti­ka byla dlou­ho muž­ský žánr. Kdy se to zača­lo měnit?

V mezi­ná­rod­ním měřít­ku v šede­sá­tých letech během dru­hé vlny femi­nis­mu, u nás pak samo­zřej­mě o něco poz­dě­ji. Fan­tas­ti­ce dlou­ho domi­no­va­li hlav­ně muži: za zakla­da­te­le sci-fi jsou pova­žo­vá­ni Wells a Ver­ne, otcem fan­ta­sy je zase Howard a Tol­ki­en, za horor je nej­vý­raz­něj­ší posta­vou Poe a poz­dě­ji pře­de­vším H. P. Lovecraft. Není to samo­zřej­mě tak, že by ženy ve fan­tas­ti­ce vůbec netvo­ři­ly, z raných děl může­me jme­no­vat tře­ba Mary Shelly­o­vou a její­ho Fran­ken­stei­na nebo Jane Web­bo­vou, kte­rá napsa­la Mumii, ale když ženy psa­ly fan­tas­ti­ku před dru­hou vlnou femi­nis­mu, neby­ly v hor­ším pří­pa­dě vůbec vidět, v tom o něco lep­ším sice vidět byly, ale dostá­va­lo se jim spí­še kri­tic­ké­ho hod­no­ce­ní. Je to podob­né jako v jakém­ko­li jiném obo­ru, role žen ve spo­leč­nos­ti byla dlou­ho mimo veřej­nou sfé­ru. Pokud už ženy psa­ly, čas­to pou­ží­va­ly muž­ské pseu­do­ny­my nebo tako­vá jmé­na, aby neby­lo na prv­ní pohled jas­né, o jaké pohla­ví se jed­ná. Napří­klad povíd­ka The Curi­ous Expe­ri­en­ce of Tho­mas Dunbar od Ger­tru­de Barrows Ben­net­to­vé, autor­ky jed­né z prv­ních dysto­pic­kých romá­nů, vyšla sice pod jmé­nem G. M. Barrows, což je pova­žo­vá­no za prv­ní pří­klad Ame­ri­čan­ky píší­cí žánro­vou lite­ra­tu­ru pod vlast­ním jmé­nem, nicmé­ně její poz­děj­ší díla už vychá­ze­la pod muž­ským pseu­do­ny­mem Fran­cis Ste­vens. Stej­ně tak Cathe­ri­ne Kutt­ne­ro­vá pou­ží­va­la pro fan­tas­ti­ku pseu­do­nym C. L. Moo­re a pod svým pra­vým jmé­nem psa­la jen tele­viz­ní scé­ná­ře, Lei­gh Bracket­to­vá, kte­rá je ozna­čo­va­ná za krá­lov­nu spa­ce ope­ry a kte­rá zača­la pub­li­ko­vat už ve čty­ři­cá­tých letech, napsa­la jed­no nežánro­vé dílo pod pseu­do­ny­mem Geor­ge San­ders, Ali­ce Bradley Shel­do­no­vá vydá­va­la svá díla jako James Tiptree…

Děla­ly to kvů­li před­sud­kům? Pro­to­že by fan­tas­ti­ka od žen­ské autor­ky byla vní­ma­ná už pře­dem jako něco méněcenného?

To byl jeden důvod. Ten dru­hý vychá­zel z toho, že obvykle měly ješ­tě jinou prá­ci a na psa­ní fan­tas­ti­ky neby­lo nahlí­že­no úpl­ně nej­lé­pe, tak­že se chtě­ly vyhnout tako­vé­mu spo­je­ní. V roce 1960 došlo k zásad­ní­mu zlo­mu — pres­tiž­ní cenu Hugo zís­ka­la vůbec prv­ní žena, Eli­nor Busby­o­vá. Bylo to v kate­go­rii fan­zi­nů, což sice není hlav­ní kate­go­rie, ale i to byl vel­ký krok. Na kon­ci šede­sá­tých let se pak prá­vě mezi oce­ně­ný­mi Hugo Award zača­lo obje­vo­vat více žen, v roce 1968 ji za nej­lep­ší nove­lu zís­ka­la Anne McCa­ffreyo­vá a v sedm­de­sá­tých letech pak pro­ra­zi­la Ursu­la K. Le Gui­no­vá, kte­rá zís­ka­la tuto cenu v roce 1970 za svůj román Levá ruka tmy (čes­ky Argo, 1995 a 2009). Rok před­tím zís­ka­la i Cenu Nebu­la, což je dru­hé žánro­vě nej­vý­znam­něj­ší ocenění.

A dal­ší mil­ní­ky, když odhléd­ne­me od Huga a Nebuly?

V 70. a 80. letech se zača­lo obje­vo­vat více pro­mi­nent­ních žán­ro­vých auto­rek, urči­tě je tře­ba zmí­nit Mar­ga­ret Atwo­o­do­vou, jejíž Pří­běh slu­žeb­ni­ce je od své­ho vydá­ní v roce 1985 aktu­ál­něj­ší dnes než kdy jin­dy, Octa­vii But­le­ro­vou, kte­rá vná­ší do fan­tas­ti­ky téma­ta raso­vé­ho útla­ku, nebo zmi­ňo­va­nou Ali­ce Bradley Shel­do­no­vou. Téma­ta, kte­rá do žán­ru při­ná­še­ly, se čas­to dotý­ka­jí žen­ské his­to­ric­ké zku­še­nos­ti a role ve společnosti.

Kon­cem 90. let pak samo­zřej­mě nelze nezmí­nit J. K. Row­lin­go­vou a Harry­ho Potte­ra. To byl vel­ký posun, pro­to­že nej­pro­dá­va­něj­ší brit­skou autor­kou se sta­la žena, kte­rá píše fan­ta­sy! Neby­la nej­pro­dá­va­něj­ší jen ve svém žán­ru, ale obec­ně na trhu, což, pokud odhléd­ne­me od detek­tiv­kář­ky Agathy Chris­tie, bylo prak­tic­ky bez­pre­ce­dent­ní. Série o Harrym Potte­ro­vi není prv­ní kni­ha z ran­ku young adult, kte­rá vznik­la, ale roz­hod­ně ten­to žánr, jak ho dnes vůbec zná­me, zásad­ně ovliv­ni­la. Kou­zel­nic­ké a škol­ní pro­stře­dí, kte­ré se dnes v žán­ru young adult fan­ta­sy hoj­ně pou­ží­vá, Row­lin­go­vá v pod­sta­tě odstartovala.

Dal­ším mil­ní­kem pak bylo v roce 2005 šílen­ství kolem Stmí­vá­ní Ste­phe­nie Meye­ro­vé, a i ona má dnes spous­tu dal­ších násle­dov­nic — její roman­tic­ká série vzbu­di­la neče­ka­ný ohlas a hlad po podob­ných kni­hách. Rych­le nato násle­do­val feno­mén Hun­ger Games od Suzan­ne Col­lin­so­vé. Její hrdin­ka už byla akč­ní a nasta­vi­la nový trend dysto­pií, ve kte­rých mla­dí hrdi­no­vé a hrdin­ky zhru­ba do dva­ce­ti let zachra­ňu­jí svět. A po roce 2012 se pak obje­vu­je dal­ší trend, a sice pseu­do­fan­task­ní stře­do­vě­ká fan­ta­sy s výraz­ným ele­men­tem roman­ce, kte­rou zapo­ča­ly svý­mi séri­e­mi Sarah J. Maa­so­vá (série Skle­ně­ný trůn) a Saman­tha Shan­no­no­vá (série Kos­ti­čas).

Kaž­dý tako­vý titul vytvo­řil svým způ­so­bem novou vlnu zájmu o žánr fan­ta­sy a je zají­ma­vé, že autor­ka­mi tako­vých mil­ní­ků byly obvykle ženy. Dnes vidí­me novou vlnu zájmu o asij­ské a afric­ké fan­ta­sy, kte­ré opět vedou autor­ky — napří­klad R. F. Kuan­go­vá se sérií Mako­vá vál­ka.

Mlu­ví­te hlav­ně o young adult. Jak se ženy pro­sa­zo­va­ly jako autor­ky fan­tas­ti­ky pro dospělé?

V této kate­go­rii je zásad­ní pře­de­vším Mar­ga­ret Atwo­o­do­vá a její Pří­běh slu­žeb­ni­ce. Chy­bí zde pro­mi­nent­ní lin­ka roman­ce a jde o skvě­le vyre­šer­šo­va­ná žen­ská téma­ta a femi­nis­mus. Dnes jsou už ženy běž­ně oce­ňo­va­né a pro­dá­va­né autor­ky fan­tas­ti­ky, jme­no­vi­tě napří­klad Nao­mi Novi­ko­vá, Con­nie Wil­li­am­so­vá, Bec­ky Cham­ber­so­vá, zmi­ňo­va­ná R. F. Kuan­go­vá nebo Rebec­ca Yarros. Je zají­ma­vé sle­do­vat tren­dy, kte­ré se i díky ženám autor­kám fan­tas­ti­kou postup­ně proměňují.

Jaké tren­dy například?

Před dese­ti nebo pat­nác­ti lety to byly zejmé­na dysto­pie. Dnes jsou na vze­stu­pu dark roma­ces nebo aca­de­my roman­ces. Postup­ně, jak stár­nou čte­nář­ky a čte­ná­ři, kte­ří ješ­tě před pár lety čet­li young adult, mění se i to, co chtě­jí číst. Neře­ší už jen nevin­né vzta­hy, ale chtě­jí pepr­něj­ší pří­běhy. Tak­že je logic­ké, že se obje­vu­jí tře­ba prá­vě kni­hy z ran­ku dark roman­ce. Během covi­du se hlav­ně na soci­ál­ních sítích zača­la hod­ně obje­vo­vat i este­ti­ka dark aca­de­mie. Tře­ba tri­lo­gie Scho­lo­man­cie od Nao­mi Novi­ko­vé nebo Baby­lon R. F. Kuan­go­vé, kte­rý letos vyšel v Hos­tu i čes­ky, do téhle atmo­sfé­ry zapa­dá úpl­ně přesně.

Co přes­ně je dark academia?

Vychá­zí zejmé­na z vik­to­ri­án­ské este­ti­ky, řeší posta­ve­ní žen ve spo­leč­nos­ti nebo pro­ble­ma­ti­ku kolo­ni­a­lis­mu, ode­hrá­vá se obvykle na vyso­ké ško­le. Ale tře­ba vzta­ho­vá­ní se k post­ko­lo­ni­a­lis­mu není nic nové­ho, to je téma, kte­ré je tu dlou­ho, a Baby­lon se k tomu téma­tu vrací.

Jak se ženy v komu­ni­tě fan­tas­tic­kých auto­rů cítí?

Exis­tu­jí výzkumy, kte­ré řeší, co si lidé mys­lí o lite­ra­tu­ře psa­né žena­mi a jak se to liší od názo­rů na lite­ra­tu­ru psa­nou muži. A to je zají­ma­vé! Vel­ká část výzku­mů zmi­ňu­je, že ženy mají vět­ší smy­sl pro detail a pou­ží­va­jí vět­ší množ­ství slov k vyjá­d­ře­ní emo­cí a citů. To bývá inter­pre­to­va­né nega­tiv­ně, ste­re­o­typ­ně se to bere tak, že ženy autor­ky jsou nějak pře­cit­li­vě­lé. Ženy také pou­ží­va­jí del­ší věty, což může být rov­něž vní­ma­né nega­tiv­ně — jsou pros­tě uke­ca­né. Toto vní­má­ní samo­zřej­mě nesto­jí stra­nou a ženy se tak čas­to cítí, jako by se muse­ly stá­le tro­chu obha­jo­vat. Je to ale roz­hod­ně lep­ší, než to bylo v šede­sá­tých letech, podob­ně jako v celé spo­leč­nos­ti. I když máme více práv a situ­a­ce se lep­ší, pořád nejde o rov­né posta­ve­ní. Už jsme toho spous­tu doká­za­ly, ale jako by to stá­le neby­lo dost, pořád jsme občas to „dru­hé pohla­ví“. Zají­ma­vé je v tom­to ohle­du sle­do­vat růz­né reak­ce, jaké mezi čte­ná­ři a čte­nář­ka­mi vzbu­zu­jí kni­hy auto­rů a autorek.

Jak to myslíte?

Máme něko­lik kauz, na kte­rých se to dá vysvět­lit, a asi nej­lé­pe to bylo vidět v pří­pa­dě Stmí­vá­ní. Jeho vydá­ní vzbu­di­lo kro­mě nad­še­ní i vel­mi sil­nou vlnu nevo­le, mno­ho lidí se vůči Stmí­vá­ní vyme­zo­va­lo a mlu­vi­lo se o něm hod­ně pohr­da­vě, vel­kým ter­čem posmě­chu a inter­ne­to­vé­ho lyn­če se sta­la i sama autor­ka Ste­pha­nie Meye­ro­vá. Neznám při­tom v tom­to žán­ru žád­nou takhle sil­nou vlnu nega­tiv­ních ohla­sů, kte­rá by se vzed­mu­la pro­ti něja­ké kni­ze nebo oso­bě auto­ra jen kvů­li tomu, co je jádrem jeho kni­hy. Stmí­vá­ní cílí na dospí­va­jí­cí dív­ky a jádrem kni­hy je tak roman­ce. Kni­hy pro podob­ně sta­ré klu­ky mají v jádru dob­ro­druž­ství. Zatím­co roman­ce je ale stá­le pova­žo­vá­na za něco pod­řad­né­ho, dob­ro­druž­ství ne, nikdo nemá potře­bu ho kri­ti­zo­vat, vní­má se jako stan­dard, jak­ko­li může být jed­no­du­ché nebo klišé. Zato roman­ce, i tře­ba lite­rár­ně dob­ře napsa­ná, je pořád pova­žo­vá­na za cosi hloupé­ho a ubo­hé­ho. Odpor pro­ti autor­kám a hrdin­kám pořád jako kdy­by v naší kul­tu­ře nějak exis­to­val — a nejde jen o odpor ze stra­ny čte­ná­řů, ale čas­to i ze stra­ny čte­ná­řek, kte­ré se od těch­to „žen­ských“ žánrů distancují.

Jak se liší téma­ta, kte­rá řeší autor­ky fan­tas­ti­ky, ve srov­ná­ní s autory?

Muži se čas­tě­ji zamě­řu­jí na makro­po­hled, ženy více na jed­not­liv­ce: muži v obec­né rovi­ně píší spí­še poli­tic­ká téma­ta a popi­su­jí cho­vá­ní spo­leč­nos­ti jako cel­ku, ženy vidí jed­not­liv­ce a spo­leč­nost popi­su­jí skr­ze jejich malé pří­běhy. Čas­tě­ji také píší více o téma­tech spja­tých s indi­vi­du­ál­ní iden­ti­tou nebo sexu­a­li­tou a skr­ze své hrdin­ky uka­zu­jí svo­ji žen­skou zku­še­nost, pohled, kte­rý obec­ně v lite­ra­tu­ře chy­běl hod­ně dlou­ho. Žena byla dlou­ho vní­ma­ná jako komo­di­ta, ať už v rukou man­že­la, nebo rodi­ny, a dává smy­sl, že autor­ky tuhle obec­nou žen­skou zku­še­nost skr­ze téma­ta svých knih tema­ti­zu­jí a sna­ží se ji pře­dá­vat a narov­ná­vat. Což samo­zřej­mě není jen zále­ži­tost žánro­vé lite­ra­tu­ry. Muž­ská lite­ra­tu­ra domi­no­va­la éto­su lite­ra­tu­ry sta­le­tí. A dává tedy smy­sl, že ženy si svůj hlas teď berou zpátky.

Dá se před­po­klá­dat, že čte­nář­ky čtou spíš kni­hy autorek?

Tohle je zají­ma­vé, nena­šla jsem výzkum, kte­rý by pod­po­ro­val pre­mi­su, že muži dnes mají v žánro­vé lite­ra­tu­ře pro­blém číst žen­ské autor­ky. V lite­ra­tu­ře jako v cel­ku ano, exis­tu­jí výzkumy, kte­ré říka­jí, že asi jen čtvr­ti­na toho, co muži čtou, jsou kni­hy od auto­rek, zatím­co ženy čtou v pod­sta­tě auto­ry i autor­ky fifty-fifty.

Obec­ně pla­tí, že v dneš­ním svě­tě ženy čtou víc než muži, zatím­co v minu­los­ti tomu bylo nao­pak. Autor­ky čas­tě­ji zpra­co­vá­va­jí téma­ta, kte­rá v lite­ra­tu­ře psa­né muži chy­bě­la nebo byla jen zpro­střed­ko­va­ná — logic­ky tře­ba mateř­ství, zku­še­nost s poro­dem, s výcho­vou dětí, kte­rá tra­dič­ně pada­la na ženy a i dnes vět­ši­no­vá spo­leč­nost chá­pe mat­ku jako pri­már­ní pečo­va­tel­ku. Dává tedy smy­sl, že tato téma­ta budou rezo­no­vat více mezi čte­nář­ka­mi. Muži ale domi­no­va­li lite­ra­tu­ře tak dlou­ho, že ženy nema­jí pro­blém číst jimi psa­nou literaturu.

Jak je to se zastou­pe­ním žen auto­rek v žánru?

Muži domi­nu­jí horo­ru, pod­le sta­tis­tik jich píší až osm­de­sát pro­cent. Stej­ně tak jsou více zastou­pe­ní v pří­pa­dě sci-fi, tam je mužů sedm­de­sát až osm­de­sát pro­cent, a v his­to­ric­ké a high fan­ta­sy, mezi šede­sá­ti a sedm­de­sá­ti pro­cen­ty. Autor­ky tyto žán­ry píší také, ale je jich sta­tis­tic­ky méně. Ženy nao­pak domi­nu­jí young adult nebo para­nor­mál­ním roman­cím. Rov­nos­tář­ská je pak urban fan­ta­sy, kde je muž­ské i žen­ské zastou­pe­ní obdob­né. Když vez­me­me žánr fan­tas­ti­ky obec­ně, je dnes žen už o něco víc než mužů, jejich pře­va­ha není význam­ná, ale pře­ce jen je to asi šede­sát ku čty­ři­ce­ti procentům.

A nebi­nár­ní autoři*rky?

Nebi­nár­ní­ho autor­stva je nej­ví­ce v young adult. Je to logic­ké, pro­to­že tam jde i v pří­pa­dě čte­nář­stva o hle­dá­ní vlast­ní iden­ti­ty. Navíc se jak mezi autor­stvem, tak mezi čte­nář­stvem jed­ná vlast­ně o prv­ní gene­ra­ci, kte­rá má svo­bo­du se takhle vnímat.

Jak je to v čes­kém prostředí?

Z his­to­ric­ké­ho kon­tex­tu zde pře­va­žo­va­li muži — jed­ním z prv­ních lite­rá­tů věnu­jí­cích se fan­tas­ti­ce u nás byl v 19. sto­le­tí Jakub Arbes, naším nej­vý­znam­něj­ším před­sta­vi­te­lem žán­ru je samo­zřej­mě Karel Čapek. V rám­ci moder­ních dějin je důle­ži­té zmí­nit, že před rokem 1989 se k nám zahra­nič­ní fan­tas­ti­ka dostá­va­la jen poskrov­nu, byla to spí­še díla z východ­ní­ho blo­ku, a to hlav­ně sci­fis­tic­ká, fan­ta­sy byla reži­mem pova­žo­vá­na za nežá­dou­cí žánr. Před rokem 1989 tedy v tuzem­sku vzni­ka­la spí­še díla z ran­ku science ficti­on. Po same­to­vé revo­lu­ci na náš trh zača­la prou­dit díla ze Zápa­du, a ved­lo to tedy k vel­ké vlně zájmu o západ­ní fan­tas­ti­ku. Čeští auto­ři i autor­ky pro­to psa­li v deva­de­sá­tých letech pod ang­lic­ký­mi pseu­do­ny­my, aby jejich díla pro­nik­la ke čte­ná­řům — napří­klad Leo­nard Medek vydal svou prv­ní kni­hu jako Leo­nard Em, Jaro­slav Mos­tec­ký se pode­pi­so­val jako Jere­my Shac­kle­ton, Jiří W. Pro­cház­ka psal jako Geor­ge P. Wal­ker a Jana Reč­ko­vá pou­ží­va­la pseu­do­ny­my jako Joan­na Railly nebo Joan­ne Rei­ly. Toto pro­kle­tí zlo­mil až Jiří Kul­há­nek, kte­rý v deva­de­sá­tých letech nastar­to­val pod svým vlast­ním jmé­nem vznik spe­ci­fic­ké­ho sub­žán­ru čes­ké akč­ní ško­ly, kte­rá je popu­lár­ní dodnes — k doko­na­los­ti ji dotá­hl Ště­pán Kopři­va se svým Asfal­tem, ale auto­rů, kte­ří ji úspěš­ně píší, najde­me celou řadu.

A po roce 2000?

Tepr­ve v té době se u nás dostá­va­jí do popře­dí fan­tas­ti­ky i ženy — opět, ne že by do té doby netvo­ři­ly, vel­mi aktiv­ní byla napří­klad Jana Reč­ko­vá nebo Fran­tiš­ka Vrben­ská, ale jejich tvor­ba byla zná­má spí­še jen ve fan­do­mu. V roce 2001 napsa­la Fran­tiš­ka Vrben­ská spo­lu s Leo­nar­dem Med­kem Stín mod­ré­ho býka, jeden ze zásad­ních his­to­ric­kých fan­ta­sy romá­nů u nás, a vět­ši­na oce­ňo­va­ných děl Jany Reč­ko­vé vyšla po roce 2000. V žán­ro­vých časo­pi­sech se obje­vo­va­ly povíd­ky Lucie Luka­čo­vi­čo­vé, jed­né z našich nej­plod­něj­ších žán­ro­vých auto­rek, kte­rá dlou­ho­do­bě pro­ni­ká do zahra­ni­čí, a kolem roku 2010 se obje­vi­la veli­ce popu­lár­ní spi­so­va­tel­ka Pet­ra Neo­mill­ne­ro­vá, kte­rá kom­bi­no­va­la ve svých dílech este­ti­ku západ­ní fan­ta­sy s drzým žen­ským pří­stu­pem, její díla byla plná sexu­ál­ní ener­gie a dob­ro­druž­ství. Od roku 2013 zača­la vychá­zet jed­na z nej­roz­sáh­lej­ších čes­kých sci-fi ság Myce­li­um, za niž Vil­ma Kadleč­ko­vá zís­ka­la his­to­ric­ky prv­ní Mag­ne­sii Lite­ru za fan­tas­ti­ku. V posled­ní deká­dě se pak pro­sa­zu­je vel­mi výrazná gene­ra­ce nových mla­dých auto­rek: Pet­ra Steh­lí­ko­vá píše od roku 2016 sérii Naslou­chač, kte­rá se sta­la best­selle­rem i mimo žánr, v urban fan­ta­sy a sci-fi kra­lu­je Kris­tý­na Sně­go­ňo­vá, ve fan­ta­sy je výraz­nou tvá­ří Zuza­na Hartma­no­vá a v posled­ních letech se v nakla­da­tel­ství Gol­den Dog obje­vu­jí i žen­ské hla­sy v horo­ru jako Lud­mi­la Svo­zi­lo­vá nebo Vero­ni­ka Fied­le­ro­vá. Výraz­né zastou­pe­ní žen je i v žán­ru young adult, v němž píše napří­klad Kate­ři­na Šar­dic­ká, Alž­bě­ta Bíl­ko­vá nebo Pet­ra Slo­vá­ko­vá. Zmí­ni­la bych také Mar­ti­nu D. Anto­ní­no­vou, čes­kou trans autor­ku, kte­rá píše popu­lár­ní humo­ris­tic­ké fan­ta­sy. A nastu­pu­je i celá nová gene­ra­ce auto­rek, kte­ré před­sta­vu­jí slib­né hla­sy ve fan­tas­ti­ce — Marie Dom­ská, Dana Bera­no­vá, Jit­ka Ládro­vá… Čes­ké autor­ky dnes píší zhru­ba polo­vi­nu žán­ro­vých knih a jsou už hod­ně vidět. Počkej­me si tedy, co jim budouc­nost přinese.

Vy sama bude­te v Hos­tu vydá­vat na jaře roku 2025 komor­ní fan­ta­sy Příští zastáv­ka. Může­me pro­zra­dit, o čem kni­ha bude a nako­lik zob­ra­zu­je naše téma, tedy žen­ský pří­stup nebo feminismus?

Je to pří­běh dvou kama­rá­dek, kte­ré si pro­chá­ze­jí urči­tý­mi život­ní­mi kri­ze­mi, a tak se roz­hod­nou vyra­zit spo­lu na road trip, aby moh­ly vše hodit za hla­vu. Mís­to toho se ale začnou kolem nich dít podiv­né fan­tas­tic­ké věci. Je to pro mě tro­chu vybo­če­ní, pro­to­že jsem kni­hu zakot­vi­la mno­hem blíž rea­li­tě než své ostat­ní pří­běhy, což samo­zřej­mě defi­nu­je i situ­a­ce a pro­blémy, jimž hrdin­ky čelí. Ty jsou v mno­hém důsled­kem tla­ku a oče­ká­vá­ní jejich oko­lí a to s téma­tem žen­ské­ho pří­stu­pu úzce sou­vi­sí — změ­na posta­ve­ní žen v moder­ní době s sebou při­nes­la nejen spous­tu vol­nos­ti a mož­nos­tí, ale i výzev a nových těž­kos­tí, kte­ré musí­me pře­ko­ná­vat. Někte­ré z nich se tepr­ve učí­me pojme­no­vat a navi­go­vat, a i pro­to věřím, že je dob­ré sdí­let pří­běhy, zku­še­nos­ti i pohle­dy zpět do minu­los­ti, abychom moh­li oce­nit ten kus ces­ty, kte­rý už jsme jako spo­leč­nost ušli.