Co je vlast­ně na pře­kla­dech fan­ta­sy knih nej­ná­roč­něj­ší? Jaké to je, bádat nad skry­tý­mi význa­my novo­tva­rů, pro­hle­dá­vat slov­ní­ky a vymýš­let, jak to všech­no nej­lé­pe pře­vést do češ­ti­ny? Jak vlast­ně pře­kla­da­tel při tako­vé rekon­struk­ci fan­tas­tic­ké­ho svě­ta do češ­ti­ny postupuje?

Abychom to zjis­ti­li, vyzpo­ví­da­li jsme hned tři z našich pře­kla­da­te­lů fan­ta­sy, Mila­na Žáč­ka, Roma­na Til­ce­ra a Pet­ru Joha­nu Pon­ca­ro­vou. Pokud je nezná­te pod­le jmé­na, urči­tě je pozná­te pod­le knih, kte­ré si díky jejich usi­lov­né prá­ci může­me pře­číst i v češ­ti­ně: jde o sérii Dra­co­nis Memo­ria Antho­ny­ho Rya­na, sérii Zlo­me­ná země N. K. Jemi­si­no­vé a román Opskur­no Andrewa Caldecotta.

MILAN ŽÁČEK: OHEŇ PROBUZENÍ
Při prv­ním let­mém pro­lis­to­vá­ní novou kni­hou, zvlášť fan­ta­sy z alter­na­tiv­ní­ho svě­ta, se vždy dosta­ví dob­ře zná­mý pocit ohro­me­ní a zalknu­tí v tom smys­lu, že toto všech­no bude jeden vel­ký oří­šek. Tolik nových poj­mů, postav, pro­stře­dí, vzta­hů, smyš­le­ná fau­na — zde tře­ba drag­go­vé, v ori­gi­ná­le dra­kes — nejsou to snad kače­ři?!, ačko­li na obál­ce a z popi­sů vyplý­vá, že jde o plno­hod­not­né dra­ky — čili hned prv­ní nut­ný posun, aby to dra­ci byli, a záro­veň neby­li. Auto­ro­va fan­ta­zie puš­tě­ná ze řetě­zu, se kte­rou je tře­ba držet krok.

Vždy to nějak šlo, a kupo­di­vu poměr­ně bezbo­lest­ně. Vymýš­le­ní názvů a jmen nako­nec nebý­vá pro­blém — ani nevím proč. Alter­na­tiv­ní fan­ta­sy svě­ty nabí­ze­jí pro pře­klad znač­nou vol­nost, pohrát si, jako při pře­klá­dá­ní poezie — postih­nout pod­sta­tu a najít zvu­ko­ma­leb­né pře­svěd­či­vé řeše­ní. A tak při pře­klá­dá­ní ang­lic­ky psa­né epic­ké fan­ta­sy s desít­ka­mi postav dochá­zí k témuž: zjiš­tě­ní, že nej­těž­ší je pro mě tako­vá ta kla­sic­ká pře­kla­da­tel­ská ruti­na — pře­kla­dy roz­vi­tých sou­vě­tí pro­špi­ko­va­ných časo­vý­mi spoj­ka­mi, se sou­vi­se­jí­cím výsky­tem gerun­dií a pře­chod­ní­ků; akč­ních pasá­ží; otáz­ka tykání/​vykání mezi spous­tou postav, kte­ré se navíc vyví­je­jí v čase; popi­sy nezná­mých před­mě­tů, pro­sto­rů; domýš­let si, co měl autor vlast­ně na mys­li… ve srov­ná­ní s tím býva­jí jmé­na a ozna­če­ní vyře­še­ná rychle.

Milan Žáček už dva­cet let pře­klá­dá ang­lic­ky psa­nou belet­rii. Vždy ho nej­víc bavi­lo pře­klá­dat horo­ry (např. Kin­ga, Lovecraf­ta, Bar­ke­ra, Ket­chu­ma, Heu­vel­ta, Matheso­na) a div­nou fan­tas­ti­ku (edi­ce New Wei­rd) coby nejmé­ně před­ví­da­tel­né žán­ry. Před dvě­ma lety si s man­žel­kou zalo­ži­li nakla­da­tel­ství spe­ci­a­li­zo­va­né prá­vě na tem­něj­ší strán­ky fan­tas­tic­ké literatury.

ROMAN TIL­CER: PÁTÉ ROČ­NÍ OBDOBÍ
Pře­klá­dá­ní Páté­ho roč­ní­ho obdo­bí jsem si oprav­du užil. Osm stran kni­hy zabí­rá slov­ní­ček a kro­mě něko­li­ka výra­zů, kte­ré se v kni­ze pou­ží­va­jí jinak, než jak je zná­me (napří­klad „vřed“ je tu gej­zír, hor­ký pra­men nebo par­ní prů­duch), obsa­hu­je množ­ství novo­tva­rů — a nema­lou část těch­to novo­tva­rů tvo­ří slo­že­ni­ny jas­ně odrá­že­jí­cí pro­mě­ny spo­leč­nos­ti. Tře­ba tako­vý „poho­to­vak“ — poho­to­vost­ní vak se záso­ba­mi, kte­rý by lidé měli nosit s sebou pro pří­pad živel­ní pohro­my. (Ty tu hro­zí neu­stá­le.) Nej­vět­ším oříš­kem byly země­pis­né názvy, v ori­gi­ná­le se totiž čas­to jed­ná o zkrat­ko­vá slo­va. Kupří­kla­du „Somi­d­lats“ vznik­ly ze „Sou­thern Mid­dle Lati­tu­des“ — čes­ky „Již­ní střed­ní země­pis­né šíř­ky“ nebo spíš „Již­ní mír­ný pod­neb­ný pás“. Jak z toho udě­lat jed­no slo­vo, na kte­rém si čte­nář nezlá­me jazyk a od kte­ré­ho půjdou odvo­zo­vat pří­dav­ná jmé­na? Nako­nec jsem se roz­ho­dl pro „Jiho­šíř­ky“ — bylo to potře­ba zjednodušit.

Jed­nou jsem nao­pak vytvo­řil slo­že­ni­nu tam, kde v ori­gi­ná­le neby­la: z „Equa­to­ri­als“ jsem udě­lal „Rov­níkra­je“. Jako kra­je jsou tu ozna­čo­vá­ny správ­ní jed­not­ky vlád­ní­ho sys­té­mu a „Ekva­to­ri­á­ly“ by neby­ly doo­prav­dy čes­ky. A hlav­ně mají šest sla­bik, a z celé­ho slov­níč­ku je při­tom patr­ná sna­ha o úspor­né vyja­d­řo­vá­ní — autor­ka se napří­klad důsled­ně vyhý­bá dlou­hé­mu „zemětře­se­ní“ („earthqua­ke“) a pou­ží­vá jen krat­ší „otřes“ („shake“).

Roman Til­cer pře­klá­dá pře­váž­ně fan­tas­tic­kou lite­ra­tu­ru. Jeho prv­ním pře­kla­dem pro Host byla magic­ko-rea­lis­tic­ká detek­tiv­ka Živel Jess Kid­do­vé (od téže autor­ky už při­pra­vu­je­me román Veteš­ník, ten­to­krát v pře­kla­du Pet­ry Joha­ny Pon­ca­ro­vé). Vlo­ni pře­lo­žil Páté roč­ní obdo­bí N. K. Jemi­si­no­vé a v sou­čas­nos­ti dokon­ču­je prá­ce na dru­hém dílu (Brá­na z obe­lis­ků).

PET­RA JOHA­NA PON­CA­RO­VÁ: OPSKURNO
Cal­de­cot­to­vo Opskur­no vychá­zí z mno­ha tra­dic ang­lic­ké lite­ra­tu­ry, včet­ně uži­tí mlu­ví­cích jmen (ta najde­me v Shake­spea­ro­vých hrách i Dic­ken­so­vých romá­nech). Udě­lat ze zko­rum­po­va­né­ho sta­ros­ty Sid­ney­ho Snor­ke­la Her­ber­ta Hra­bá­če nebo z kle­ve­ti­vé Dei­r­d­re Ban­te­ro­vé paní Klepnou neby­lo pří­liš obtíž­né, v jiných pří­pa­dech češ­ti­na nabíd­la i něco navíc — z Gery­o­na Wyn­tera se stal Gery­on Zymor, a pří­jme­ní zlo­věst­né­ho mága tak kro­mě zimy obsa­hu­je jako bonus i mor, jeho odda­ný násle­dov­ník Mas­ter Mali­se se v češ­ti­ně jme­nu­je pan Závišť — ke sta­ro­by­lé­mu jmé­nu při­by­lo posled­ní pís­men­ko, kte­ré impli­ku­je zášť, stej­ně jako v ori­gi­ná­le nazna­čo­va­ná „mali­ce“.

Vět­ší výzvu před­sta­vo­va­ly posta­vy vystu­pu­jí­cí jak v alž­bě­tin­ské, tak v sou­čas­né dějo­vé linii, kte­ré uží­va­jí pří­jme­ní odvo­ze­ná z růz­ných jazy­ků, avšak se stej­ným význa­mem: sir Vero­nal Lapillus (v ori­gi­ná­le Slicks­to­ne) během své­ho dlou­hé­ho živo­ta vystří­dal i jiná jmé­na, všech­na odka­zu­jí­cí ke kame­ni (Sten, Cal­cu­lus). Sou­ro­zen­ce See­ro­vy jsem pře­jme­no­va­la na Vate­so­vy — „vates“ je latin­ský ter­mín ozna­ču­jí­cí pro­ro­ka a stej­ný význam lze přes něm­či­nu najít i ve jmé­ně Feren­sen. Vixen Valour­han­do­vou, jejíž pří­jme­ní hovo­ří o sta­teč­né ruce (a jejímž před­kem byl jis­tý For­te­ma­in), jsem vyba­vi­la řec­kým pří­jme­ním téhož význa­mu — Che­riski­roso­vá — a liš­čím jmé­nem Vulpina. 

Cal­de­cot­to­va mlu­ví­cí jmé­na vyža­du­jí od čte­ná­řů aktiv­ní účast a ocho­tu hle­dat ve slov­ní­cích, ale mys­lím, že tro­cha inte­lek­tu­ál­ní náma­hy sto­jí za to: stej­ně jako celé Opskur­no, román plný pře­smy­ček, jsou skvě­le pro­myš­le­ná a celá kom­pli­ko­va­ná hádan­ka do sebe nako­nec zapad­ne jako kon­ste­la­ce na alž­bě­tin­ském astrolábu. 

Pet­ra Joha­na Pon­ca­ro­vá pře­klá­dá z ang­lič­ti­ny a skot­ské gael­šti­ny, zejmé­na pro nakla­da­tel­ství Argo a Host. Půso­bí na Filo­zo­fic­ké fakul­tě UK, kde se věnu­je výzku­mu a výu­ce skot­ské lite­ra­tu­ry a říze­ní mezi­ná­rod­ní­ho dok­tor­ské­ho pro­gra­mu. Její pře­klad romá­nu Tor­mo­da Caim­be­u­la Konec pod­zi­mu (2018) je vůbec prv­ním přímým pře­vo­dem skot­ské gael­ské pró­zy do češtiny. 

Závěr je jas­ný: bez kouz­le­ní se slo­vy se dob­rý pře­kla­da­tel fan­ta­sy doo­prav­dy neobejde.

Na hrdin­skou pouť pře­kla­da­te­lé vyrá­že­jí se slov­ní­kem, hek­to­li­t­ry kávy a nebez­peč­ně rych­lým při­po­je­ním k inter­ne­tu… tedy v ide­ál­ním svě­tě. Zbý­vá snad už jen otáz­ka, jest­li si pře­kla­da­tel vybí­rá kni­hu nebo kni­ha překladatele…

Pokra­čo­vá­ní Ohně pro­bu­ze­ní i Páté­ho roč­ní­ho obdo­bí už se pil­ně při­pra­vu­jí — na Legii pla­me­nů se může­te těšit na kon­ci srp­na, na Brá­nu z obe­lis­ků začát­kem září.