Mii­ka Nousi­a­i­nen je ve Fin­sku vel­mi čte­ným a oblí­be­ným auto­rem. Když jsem se na začát­ku říj­na 2021 účast­ni­la hel­sin­ské­ho kniž­ní­ho veletr­hu, měla zrov­na v tam­ním Národ­ním diva­dle pre­mi­é­ru stej­no­jmen­ná diva­del­ní insce­na­ce, kte­rá vznik­la na moti­vy toho­to romá­nu — ten byl při­tom na pul­tech knih­ku­pec­tví jen něko­lik měsí­ců. To se jen tak nevi­dí! Autor je zná­mý čte­ná­řům i v Čechách: v roce 2017 vyšel pod mojí redakč­ní tak­tov­kou pře­klad jeho romá­nu Koře­ny od Vla­di­mí­ra Piskoře.

Fazó­na pro mě byla z hle­dis­ka pře­kla­da­tel­ské­ho pro­ce­su v mno­hém jiná. Jed­nak šlo o můj prv­ní pře­klad feel-good kni­hy. Dosud jsem si vybí­ra­la sty­lis­tic­ky a jazy­ko­vě nároč­něj­ší a expre­siv­něj­ší tex­ty. To ale nezna­me­ná, že pře­klad Fazó­ny byl snad­ný — ó ne, kde­pak, poprav­dě mě zasko­či­lo, jak hod­ně bylo nut­né ho tří­bit a ladit, aby text ply­nul při­ro­ze­ně a jazyk zněl aktu­ál­ně, a také bylo tře­ba uhlí­dat rejstří­ky jed­not­li­vých postav, kte­rých je tam mno­ho. O to víc mě potě­šil redak­tor, když mi napsal, že dia­lo­gy jsou moc pove­de­né. Udě­la­lo mi to radost, pro­to­že jsem měla vždyc­ky za to, že lépe než dia­lo­gy mi jdou expre­siv­ní pasá­že nebo poe­tic­ké popi­sy, cítím se v nich víc doma a jde to tak nějak samo, intu­i­tiv­ně. Těž­ko to popsat. Za tuhle zpět­nou vazbu jsem moc vděč­ná. Dále jsem pro ten­to pře­klad zvo­li­la i jiný pra­cov­ní postup než dří­ve a — pře­kva­pi­vě i pro mě — se mi daři­lo prů­běž­ně dodr­žo­vat sta­no­ve­ný har­mo­no­gram, ba dokon­ce ho před­bí­hat. Mož­ná to bylo tím, jak jed­not­li­vé kapi­to­ly hez­ky ubí­ha­jí a jak se mluv­čí stří­da­jí. Dou­fám, že podob­ně dob­ře, jako se mi text pře­klá­dal, se bude i číst.

Doslov­ný pře­klad názvu zní „Povr­cho­vá úpra­va“ či „Povr­cho­vá opra­va“, což sice nabí­zí mno­ho inter­pre­ta­cí, ale aby čte­ná­ři nemu­se­li kni­hu hle­dat v oddě­le­ní „Byd­le­ní a domác­nost“, vza­la jsem po doho­dě s nakla­da­tel­stvím v potaz mar­ke­tingo­vé hle­dis­ko a dohod­li jsme se na jed­no­slov­ném názvu, kte­rý je pře­ce jen elegantnější.

Román se dotý­ká mno­ha nad­ča­so­vých témat, kte­rá autor aktu­a­li­zu­je a ele­gant­ně vzta­hu­je na naši dobu. V popře­dí nesto­jí nic men­ší­ho než lid­ský život a s ním spo­je­ný koloběh repro­duk­ce a stár­nu­tí. K tomu pořád­ná dáv­ka vzta­hů jak part­ner­ských, tak rodin­ných, přá­tel­ských i zájmových. 

„Ladi­cí fázi“, jak pra­cov­ně říkám obdo­bí prv­ní­ho čte­ní po hrubém pře­kla­du celé kni­hy, jsem zahá­ji­la na zim­ním retre­a­tu v Brou­mov­ském kláš­te­ře. Když se mě jeden sou­sed z mniš­ských cel, se kte­rým jsme se potká­va­li ve sdí­le­né pra­cov­ně, zeptal, co mám zrov­na „na sto­le“, odpo­vě­dě­la jsem: „Fin­ský humo­ris­tic­ký román, jeden chla­pík mar­ně hle­dá ženu svých snů, dal­ší­mu postup­ně umřou rodi­če, o kte­ré se sta­ral na úkor svo­jí kari­é­ry a osob­ní­ho živo­ta, tře­tí má tři dce­ry, kte­ré živí sám, pro­to­že man­žel­ka má depre­si, pak je tam žen­ská, kte­rá se zou­fa­le pokou­ší otě­hot­nět, a dal­ší si budu­je faleš­nou fazó­nu rodin­né idyl­ky, kte­rá se vzá­pě­tí zhrou­tí.“ Kole­ga zakrou­til hla­vou a podi­vil se, co je to za humor. „To je fin­ský humor,“ odpo­vě­dě­la jsem. 

Mož­ná někdo namít­ne, že mužští hrdi­no­vé nejsou dosta­teč­ně tvrďáč­tí ani věro­hod­ní, že neod­po­ví­da­jí zaži­tým gen­de­ro­vým rolím, ale v tom prá­vě tkví jed­no z kou­zel kni­hy — na gen­der může­te zapo­me­nout a kaž­dou z postav vní­mat jako osob­nost, jed­not­liv­ce, člo­vě­ka, kte­rý vede zápas o vlast­ní exis­ten­ci, o své mís­to na svě­tě a o štěs­tí, tak jako my všichni.

Román dopo­ru­ču­ju na dlou­hé pod­zim­ní a zim­ní veče­ry, kdy si bude­te chtít odpo­či­nout a začíst se do zábav­né­ho pří­bě­hu, kte­rý při­tom nezů­stá­vá jen na povrchu. 

Jit­ka Hanušová