Miika Nousiainen je ve Finsku velmi čteným a oblíbeným autorem. Když jsem se na začátku října 2021 účastnila helsinského knižního veletrhu, měla zrovna v tamním Národním divadle premiéru stejnojmenná divadelní inscenace, která vznikla na motivy tohoto románu — ten byl přitom na pultech knihkupectví jen několik měsíců. To se jen tak nevidí! Autor je známý čtenářům i v Čechách: v roce 2017 vyšel pod mojí redakční taktovkou překlad jeho románu Kořeny od Vladimíra Piskoře.
Fazóna pro mě byla z hlediska překladatelského procesu v mnohém jiná. Jednak šlo o můj první překlad feel-good knihy. Dosud jsem si vybírala stylisticky a jazykově náročnější a expresivnější texty. To ale neznamená, že překlad Fazóny byl snadný — ó ne, kdepak, popravdě mě zaskočilo, jak hodně bylo nutné ho tříbit a ladit, aby text plynul přirozeně a jazyk zněl aktuálně, a také bylo třeba uhlídat rejstříky jednotlivých postav, kterých je tam mnoho. O to víc mě potěšil redaktor, když mi napsal, že dialogy jsou moc povedené. Udělalo mi to radost, protože jsem měla vždycky za to, že lépe než dialogy mi jdou expresivní pasáže nebo poetické popisy, cítím se v nich víc doma a jde to tak nějak samo, intuitivně. Těžko to popsat. Za tuhle zpětnou vazbu jsem moc vděčná. Dále jsem pro tento překlad zvolila i jiný pracovní postup než dříve a — překvapivě i pro mě — se mi dařilo průběžně dodržovat stanovený harmonogram, ba dokonce ho předbíhat. Možná to bylo tím, jak jednotlivé kapitoly hezky ubíhají a jak se mluvčí střídají. Doufám, že podobně dobře, jako se mi text překládal, se bude i číst.
Doslovný překlad názvu zní „Povrchová úprava“ či „Povrchová oprava“, což sice nabízí mnoho interpretací, ale aby čtenáři nemuseli knihu hledat v oddělení „Bydlení a domácnost“, vzala jsem po dohodě s nakladatelstvím v potaz marketingové hledisko a dohodli jsme se na jednoslovném názvu, který je přece jen elegantnější.
Román se dotýká mnoha nadčasových témat, která autor aktualizuje a elegantně vztahuje na naši dobu. V popředí nestojí nic menšího než lidský život a s ním spojený koloběh reprodukce a stárnutí. K tomu pořádná dávka vztahů jak partnerských, tak rodinných, přátelských i zájmových.
„Ladicí fázi“, jak pracovně říkám období prvního čtení po hrubém překladu celé knihy, jsem zahájila na zimním retreatu v Broumovském klášteře. Když se mě jeden soused z mnišských cel, se kterým jsme se potkávali ve sdílené pracovně, zeptal, co mám zrovna „na stole“, odpověděla jsem: „Finský humoristický román, jeden chlapík marně hledá ženu svých snů, dalšímu postupně umřou rodiče, o které se staral na úkor svojí kariéry a osobního života, třetí má tři dcery, které živí sám, protože manželka má depresi, pak je tam ženská, která se zoufale pokouší otěhotnět, a další si buduje falešnou fazónu rodinné idylky, která se vzápětí zhroutí.“ Kolega zakroutil hlavou a podivil se, co je to za humor. „To je finský humor,“ odpověděla jsem.
Možná někdo namítne, že mužští hrdinové nejsou dostatečně tvrďáčtí ani věrohodní, že neodpovídají zažitým genderovým rolím, ale v tom právě tkví jedno z kouzel knihy — na gender můžete zapomenout a každou z postav vnímat jako osobnost, jednotlivce, člověka, který vede zápas o vlastní existenci, o své místo na světě a o štěstí, tak jako my všichni.
Román doporučuju na dlouhé podzimní a zimní večery, kdy si budete chtít odpočinout a začíst se do zábavného příběhu, který přitom nezůstává jen na povrchu.
Jitka Hanušová
