Ve své nové knize Lela a Kika se hádají vycházíte z konfliktních situací, do kterých se děti dostávají prakticky denně, ať už doma, ve školce, nebo na hřišti. Hádky o to, kdo půjde první nebo kdo dostal lepší dárek, můžou působit malicherně, ale pro děti jsou v daný moment zásadní. Ztotožní se malí čtenáři s Lelou a Kikou?
O tom jsem přesvědčená. A doufám, že budou jejich hádky prožívat. A nakonec děti zjistí, že je hádky nijak nerozhádaly a že se mají moc rády. Vždyť hádat se je přirozené.
Odkud jste čerpala inspiraci? Každý rodič jistě potvrdí, že situace, které holčičky v knize zažívají, více než dobře zná z vlastní zkušenosti.
Pokud celý život pracujete s dětmi a rozumíte jim, vnímáte, jak je pro ně důležitá spravedlnost. A v případě dětského čistého a konkrétního myšlení je to spravedlnost čitelná. Inspirací mi ale v tomhle případě byly moje dvě vnučky, dcery mých dvou dcer. Jsou stejně staré a spravedlnost a rovné zacházení si hlídají s upřímnou a čistou duší. Pro dospělé je to někdy až úsměvné, ale ony to bytostně a vášnivě prožívají. Musejí mít stejnou cenu a váhu. Jako všechny děti. A přitom každé dítě je jiné. Tak i Kika a Lela se povahově liší, reagují jinak, ale rovný přístup si ostražitě hlídají.
Kniha je určená předškolním dětem, ale řekla bych, že své si v ní najdou také rodiče, pro něž je úlevné zjistit, že „je to všude stejné“. Jak by vlastně rodiče (nebo prarodiče, stejně jako babička v knížce) měli na dětské hádky reagovat, aby situaci ještě nezhoršili?
No, na to žádný jednoduchý návod neexistuje. Protože důležitá je nejen situace, ale také to, co jí, i dlouhodobě, předcházelo. A taky povaha, temperament dítěte. Reagovat by měli s láskou a porozuměním, ale především autenticky. Jen autentický rodič je pro dítě čitelný. Když se chci rozčílit, rozčílím se. Když si nevím rady, nevím si rady. Ale hlídat spravedlnost, kterou dítě cítí, samozřejmě subjektivně, je podstatné.
Své knižní hrdinky s pochopením provázíte emocemi, jež s nimi často cloumají. Máte v sobě kus dítěte, které vám pomáhá vcítit se do jejich role, nebo spíš vycházíte z profesních zkušeností?
Obojí. Proto pracuju s dětmi, že si dítě v sobě hlídám. Co je pro dítě důležité? Především být přijaté se vším všudy a s láskou. Říká se tomu bezpodmínečné přijetí. To je základní stavební kámen šťastného života. A co je pro dětství charakteristické? Přímost, okouzlenost, zvídavost a potřeba spravedlnosti. A to je dobré si uchovat, řekla bych.
Co říkáte na podobu, kterou vtiskla Lele a Kice ilustrátorka Jitka Petrová?
S Jitkou Petrovou se mi spolupracovalo nádherně. Ona má pro ty malé holky nejen pochopení, ale i cit — dokáže se jim s láskou smát. Dala jim tváře, výraz a přidala kouzlo svého umu. Prostě v jejím podání obživly.
