Z krát­ké­ho člán­ku, jejž jsme pro vás pře­lo­ži­li a zve­řej­ňu­je­me níže, přes­to čiší Man­kello­va chuť do živo­ta a bojov­nost, kte­rá mu pomá­há vyrov­nat se s rako­vi­nou i se vším, co se v jeho živo­tě změ­ni­lo. Věří­me, že mu kuráž a odhod­lá­ní jít dál pomů­že cítit se lépe a nemoc mu dovo­lí dělat i nadá­le věci, kte­ré má rád. Pře­je­me hod­ně štěstí!

V září to bylo osm měsí­ců, co mi dia­gnos­ti­ko­va­li rako­vi­nu. Jed­no­ho deš­ti­vé­ho veče­ra, kdy už bylo hor­ké léto za námi, jsem se roz­ho­dl, že nastal čas podí­vat se blí­že na to, jak se věci mají. Kde se teď nachá­zím, pokud jde o moji rako­vi­nu a léčbu? Jak se vyrov­ná­vám s tím, co se sta­lo? Jak se cítím? Jak se cítí moje tělo i mé cito­vé pově­do­mí — kte­ré by někdo mohl nazvat mou duší.

Už jsem psal o své léč­bě, o své reak­ci a v nepo­sled­ní řadě o vel­kém obdi­vu, kte­rý cho­vám ke všem zaměst­nan­cům, jež jsem potkal v nemoc­ni­ci Sahl­gren­ska. Nic, co se od té doby udá­lo, moje názo­ry nezmě­ni­lo. Když už mě rako­vi­na muse­la postih­nout, jsem rád, že se to sta­lo ve Švédsku.

Švéd­ský zdra­vot­nic­ký sys­tém je neu­stá­le kri­ti­zo­ván. Tato kri­ti­ka je bohu­žel čas­to opráv­ně­ná. Ale je důle­ži­té veřej­ně vyjá­d­řit opač­ný názor, když je to žádou­cí. Všem zaměst­nan­cům, s nimiž jsem při­šel do sty­ku, dávám nej­vyš­ší znám­ky. Úro­veň jejich nástro­jů, tech­nic­ké­ho vyba­ve­ní a labo­ra­to­ří je samo­zřej­mě také vel­mi vysoká.

Ale jak moje situ­a­ce vypa­dá dnes? Člo­věk v pod­sta­tě nikdy nesdí­lí nemoc s někým jiným: to ve mně se nádor buď zmen­šu­je, nebo nadá­le roste.

Během hor­ké­ho léta, kte­ré jsme si tak uží­va­li, jsem čas­to seděl ven­ku na tera­se s výhle­dem na moře, pokud jsem zrov­na nebyl shr­be­ný u své­ho sto­lu a nepra­co­val na kni­ze, kte­rá má do roka vyjít. Pozo­ro­val jsem moře, jak se neu­stá­le mění, a ptal jsem se sám sebe, jak jsem se po té kata­stro­fic­ké dia­gnóze před osmi měsí­ci změ­nil já. Změ­nil jsem se ve sku­teč­nos­ti vůbec? Nebo jsem pořád ten­týž člo­věk, jaký jsem býval dřív? Co se sta­ne s lid­skou iden­ti­tou, když člo­vě­ka postih­ne váž­ná nemoc?

Odpo­věď na tuto otáz­ku, kte­rá se mi dnes zdá nej­při­ro­ze­něj­ší, zní, že se teď všech­no v mém živo­tě točí oko­lo rako­vi­ny. Všech­no, co jsem pod­ni­kl — nebo od čeho jsem upus­til —, se porov­ná­vá s rako­vi­nou, kte­rá se celou dobu ukrý­vá v mém těle.

Před pár lety pro­ne­sl spi­so­va­tel Per Olov Enquist moud­rá slo­va: „Jed­no­ho dne zemře­me. Ale všech­ny ty ostat­ní dny jsme naži­vu.“ Když k tomu při­dám citát, kte­rý jsem četl v auto­o­prav­ně, kde jsem si nechá­val vymě­nit olej, obraz se stá­vá ješ­tě jas­něj­ší. Stá­lo v něm: „Neber­te život pří­liš váž­ně. Stej­ně z něho nevy­vázne­te živí.“

S tím­to citá­tem se pocho­pi­tel­ně tak úpl­ně nezto­tož­ňu­ji. Život je váž­ná věc. Nikdy nemů­že­te udě­lat krok zpát­ky a začít úpl­ně od začát­ku. Nee­xis­tu­jí žád­né bonu­sy v podo­bě pár hodů kost­kou navíc. Život je nepře­tr­ži­tý pro­ces, kte­rý se nikdy neza­sta­ví ani se nevra­cí zpět. Ale v tom citá­tu je pře­ce jen jeden důle­ži­tý postřeh. Mno­ho lidí žije živo­ty, jež jsou pro mě napros­to nepo­cho­pi­tel­né. Zdá se, že se roz­hod­li žít věč­ně. Ale já niko­ho nekri­ti­zu­ji. Kaž­dý se roz­ho­du­je sám za sebe.

Ty dva zmí­ně­né citá­ty jsou slo­va, kte­rá si opa­ku­ji téměř kaž­dý den, poti­chu, sám pro sebe. Můj život pat­ří mně a nikdo jiný ho za mě žít nemů­že. Nevím, jak dlou­ho můžu žít, když jsem byl posti­žen tou­to nemo­cí. Je nevy­lé­či­tel­ná. Nikdy nebu­du scho­pen se jí zba­vit. Otáz­ka zní pros­tě tak, jak dlou­ho může che­mo­te­ra­pie, již pod­stu­pu­ji, bojo­vat s rako­vin­ný­mi buň­ka­mi a potla­čo­vat je. To nikdo neví, nevím to ani já, ani moji léka­ři. Jis­té je jedi­ně to, že moje vyhlíd­ky jsou nesrov­na­tel­ně lep­ší, než jaké by byly před pat­nác­ti nebo dva­ce­ti lety. Pokrok v léč­bě rako­vi­ny je obdi­vu­hod­ný. Dnes můžu žít ješ­tě mno­ho let, ale ješ­tě nedáv­no tato dia­gnó­za zna­me­na­la jen krát­kou dobu přežití.

Avšak che­mo­te­ra­pie je záro­veň zachrán­ky­ní i niči­tel­kou. Cyto­to­xi­ny sil­ně ude­ří jak na infi­ko­va­né buň­ky, tak na ty zdra­vé. Vět­ši­nu léta jsem se pokou­šel vyrov­nat se sku­teč­nos­tí, kte­rou zjis­ti­li léka­ři, totiž že cyto­to­xi­ny sil­ně zasáh­ly moje led­vi­ny. Déle než měsíc jsem nevě­děl, jest­li se pro­blémy s led­vi­na­mi uká­žou jako chro­nic­ké, a tudíž je nebu­de mož­né vylé­čit, což by zna­me­na­lo katastrofu.

Nicmé­ně po opa­ko­va­ných rent­ge­nech a krev­ních tes­tech léka­ři zjis­ti­li, že se led­vi­ny zota­vi­ly nato­lik, aby bylo mož­né pokra­čo­vat v che­mo­te­ra­pii. Ten den se mi výraz­ně ule­vi­lo. Ale nee­xis­tu­jí žád­né záru­ky. Nikdo neví, jest­li se pro­blémy nevrá­tí. Nebo jest­li se náh­le neob­je­ví jiné nežá­dou­cí ved­lej­ší účinky.

Přes­to jsem nikdy neměl pocit, že žiji v něčem, co by se dalo nazvat „vypůj­če­ný čas“. Nic tako­vé­ho nee­xis­tu­je. Nepo­chy­bu­ji o tom, že můj čas je můj a jenom můj. Nevím, jak dlou­ho to bude trvat. Sna­žím se na to nemys­let, pro­to­že to nemá žád­ný smy­sl, a pokou­ším se žít tak, jako by všech­no bylo normální.

Záro­veň jsem si však vědom toho, že nej­vět­ší nebez­pe­čí v živo­tě mém i ostat­ních lidí, kte­ří trpí rako­vi­nou, je pro­pad­nout ilu­zím. Už nikdy nebu­du úpl­ně zdra­vý. Ale můžu žít dost dlou­ho na to, abych zemřel na něco jiného.

Mož­ná to může vyznít tak, že se na všech­no dívám ve sta­vu napros­té­ho kli­du. Domní­vám se, že je to svým způ­so­bem prav­da. Ale záro­veň pro­ží­vám dny plné tem­no­ty, kdy je hlas, jímž k sobě pro­mlou­vám, zaha­le­ný do smu­teč­ní­ho hávu. Dny, kte­ré jsou těž­ké, depre­siv­ní. Dny, kdy může­te jedi­ně zatnout zuby a donu­tit sám sebe při­jít na jiné myš­len­ky. Obvykle to zabí­rá. Jen málo­kte­rý den mě tyhle oba­vy pře­mů­žou. Vět­ši­nou jsem sil­něj­ší než tem­né síly, kte­ré se mě sna­ží stáh­nout dolů do duchov­ní propasti.

S rako­vi­nou se dá žít. Dá se s ní bojo­vat. Na nic není nikdy poz­dě. Svým způ­so­bem je všech­no pořád mož­né. Ten­to vlh­ký záři­jo­vý večer to tedy vidím asi tak­to: pra­cu­ji s tím, co mi rako­vi­na nevza­la. Neo­lou­pi­la mě o moji radost z toho, že jsem naži­vu, ani o zvě­da­vost, co mi při­ne­se zítřek.

Hen­ning Man­kell, 17. září 2014
http://​hen​ning​man​kell​.com/​c​h​r​o​n​i​c​l​e​s​/​i​t​-​i​s​-​p​o​s​s​i​b​l​e​-​t​o​-​l​i​v​e​-​w​i​t​h​-​c​ancer