Z krátkého článku, jejž jsme pro vás přeložili a zveřejňujeme níže, přesto čiší Mankellova chuť do života a bojovnost, která mu pomáhá vyrovnat se s rakovinou i se vším, co se v jeho životě změnilo. Věříme, že mu kuráž a odhodlání jít dál pomůže cítit se lépe a nemoc mu dovolí dělat i nadále věci, které má rád. Přejeme hodně štěstí!
V září to bylo osm měsíců, co mi diagnostikovali rakovinu. Jednoho deštivého večera, kdy už bylo horké léto za námi, jsem se rozhodl, že nastal čas podívat se blíže na to, jak se věci mají. Kde se teď nacházím, pokud jde o moji rakovinu a léčbu? Jak se vyrovnávám s tím, co se stalo? Jak se cítím? Jak se cítí moje tělo i mé citové povědomí — které by někdo mohl nazvat mou duší.
Už jsem psal o své léčbě, o své reakci a v neposlední řadě o velkém obdivu, který chovám ke všem zaměstnancům, jež jsem potkal v nemocnici Sahlgrenska. Nic, co se od té doby událo, moje názory nezměnilo. Když už mě rakovina musela postihnout, jsem rád, že se to stalo ve Švédsku.
Švédský zdravotnický systém je neustále kritizován. Tato kritika je bohužel často oprávněná. Ale je důležité veřejně vyjádřit opačný názor, když je to žádoucí. Všem zaměstnancům, s nimiž jsem přišel do styku, dávám nejvyšší známky. Úroveň jejich nástrojů, technického vybavení a laboratoří je samozřejmě také velmi vysoká.
Ale jak moje situace vypadá dnes? Člověk v podstatě nikdy nesdílí nemoc s někým jiným: to ve mně se nádor buď zmenšuje, nebo nadále roste.
Během horkého léta, které jsme si tak užívali, jsem často seděl venku na terase s výhledem na moře, pokud jsem zrovna nebyl shrbený u svého stolu a nepracoval na knize, která má do roka vyjít. Pozoroval jsem moře, jak se neustále mění, a ptal jsem se sám sebe, jak jsem se po té katastrofické diagnóze před osmi měsíci změnil já. Změnil jsem se ve skutečnosti vůbec? Nebo jsem pořád tentýž člověk, jaký jsem býval dřív? Co se stane s lidskou identitou, když člověka postihne vážná nemoc?
Odpověď na tuto otázku, která se mi dnes zdá nejpřirozenější, zní, že se teď všechno v mém životě točí okolo rakoviny. Všechno, co jsem podnikl — nebo od čeho jsem upustil —, se porovnává s rakovinou, která se celou dobu ukrývá v mém těle.
Před pár lety pronesl spisovatel Per Olov Enquist moudrá slova: „Jednoho dne zemřeme. Ale všechny ty ostatní dny jsme naživu.“ Když k tomu přidám citát, který jsem četl v autoopravně, kde jsem si nechával vyměnit olej, obraz se stává ještě jasnější. Stálo v něm: „Neberte život příliš vážně. Stejně z něho nevyváznete živí.“
S tímto citátem se pochopitelně tak úplně neztotožňuji. Život je vážná věc. Nikdy nemůžete udělat krok zpátky a začít úplně od začátku. Neexistují žádné bonusy v podobě pár hodů kostkou navíc. Život je nepřetržitý proces, který se nikdy nezastaví ani se nevrací zpět. Ale v tom citátu je přece jen jeden důležitý postřeh. Mnoho lidí žije životy, jež jsou pro mě naprosto nepochopitelné. Zdá se, že se rozhodli žít věčně. Ale já nikoho nekritizuji. Každý se rozhoduje sám za sebe.
Ty dva zmíněné citáty jsou slova, která si opakuji téměř každý den, potichu, sám pro sebe. Můj život patří mně a nikdo jiný ho za mě žít nemůže. Nevím, jak dlouho můžu žít, když jsem byl postižen touto nemocí. Je nevyléčitelná. Nikdy nebudu schopen se jí zbavit. Otázka zní prostě tak, jak dlouho může chemoterapie, již podstupuji, bojovat s rakovinnými buňkami a potlačovat je. To nikdo neví, nevím to ani já, ani moji lékaři. Jisté je jedině to, že moje vyhlídky jsou nesrovnatelně lepší, než jaké by byly před patnácti nebo dvaceti lety. Pokrok v léčbě rakoviny je obdivuhodný. Dnes můžu žít ještě mnoho let, ale ještě nedávno tato diagnóza znamenala jen krátkou dobu přežití.
Avšak chemoterapie je zároveň zachránkyní i ničitelkou. Cytotoxiny silně udeří jak na infikované buňky, tak na ty zdravé. Většinu léta jsem se pokoušel vyrovnat se skutečností, kterou zjistili lékaři, totiž že cytotoxiny silně zasáhly moje ledviny. Déle než měsíc jsem nevěděl, jestli se problémy s ledvinami ukážou jako chronické, a tudíž je nebude možné vyléčit, což by znamenalo katastrofu.
Nicméně po opakovaných rentgenech a krevních testech lékaři zjistili, že se ledviny zotavily natolik, aby bylo možné pokračovat v chemoterapii. Ten den se mi výrazně ulevilo. Ale neexistují žádné záruky. Nikdo neví, jestli se problémy nevrátí. Nebo jestli se náhle neobjeví jiné nežádoucí vedlejší účinky.
Přesto jsem nikdy neměl pocit, že žiji v něčem, co by se dalo nazvat „vypůjčený čas“. Nic takového neexistuje. Nepochybuji o tom, že můj čas je můj a jenom můj. Nevím, jak dlouho to bude trvat. Snažím se na to nemyslet, protože to nemá žádný smysl, a pokouším se žít tak, jako by všechno bylo normální.
Zároveň jsem si však vědom toho, že největší nebezpečí v životě mém i ostatních lidí, kteří trpí rakovinou, je propadnout iluzím. Už nikdy nebudu úplně zdravý. Ale můžu žít dost dlouho na to, abych zemřel na něco jiného.
Možná to může vyznít tak, že se na všechno dívám ve stavu naprostého klidu. Domnívám se, že je to svým způsobem pravda. Ale zároveň prožívám dny plné temnoty, kdy je hlas, jímž k sobě promlouvám, zahalený do smutečního hávu. Dny, které jsou těžké, depresivní. Dny, kdy můžete jedině zatnout zuby a donutit sám sebe přijít na jiné myšlenky. Obvykle to zabírá. Jen málokterý den mě tyhle obavy přemůžou. Většinou jsem silnější než temné síly, které se mě snaží stáhnout dolů do duchovní propasti.
S rakovinou se dá žít. Dá se s ní bojovat. Na nic není nikdy pozdě. Svým způsobem je všechno pořád možné. Tento vlhký zářijový večer to tedy vidím asi takto: pracuji s tím, co mi rakovina nevzala. Neoloupila mě o moji radost z toho, že jsem naživu, ani o zvědavost, co mi přinese zítřek.
Henning Mankell, 17. září 2014
http://henningmankell.com/chronicles/it-is-possible-to-live-with-cancer