Jak se to sta­lo, že jste zrov­na vy dva zača­li psát spo­leč­ně Pohád­ky pana Zahrád­ky a paní Pivoň­ko­vé?

MP: S Rad­kem si navzá­jem nepo­sí­lá­me žád­né lite­rár­ní tipy, ale foto­gra­fie dýní nebo kvě­tin z našich vlast­ních zahrad, kte­ré se nám poda­ři­lo vypěs­to­vat. Zahrad­ni­če­ní je totiž naše spo­leč­ná vášeň.

RM: A zda­le­ka jsme ji nevy­čer­pa­li v tomhle jed­nom pří­bě­hu pana Zahrád­ky a paní Pivoň­ko­vé, zahra­da je věč­ná a my máme chuť o ní psát pořád dál, je to pros­tě neko­neč­né kouzlo!

Co vás na vašich zahra­dách nej­víc baví?

MP: Moje zahra­da je hod­ně les­ní, pro­stu­pu­je poto­kem, blíz­ký­mi kop­ci a lesem. K jídlu tam toho moc nevy­pěs­tu­ju, pro­to­že je tam jílo­vi­tá půda, za sucha dro­bi­vá jako štěrk, a když zapr­ší, moh­li bys­te z ní dělat hrníč­ky. Coko­li mi na ní vyros­te, je plus už samo o sobě — tak­že mi ta moje zahra­da dělá vlast­ně neu­stá­lou radost.

RM: Já to mám podob­ně: ačko­li se moje zahra­da nachá­zí v úrod­ném Pola­bí, i já jsem šťast­ný, když coko­li vyros­te. Když jsem si poří­dil zahra­du, nadchl jsem se pro myš­len­ku per­ma­kul­tu­ry a eko­lo­gic­kých zahrad, nicmé­ně na prv­ním worksho­pu jsem zjis­til, že vin­ná réva, kte­rou tam nasa­di­li původ­ní maji­te­lé, je snad nejmé­ně per­ma­kul­tur­ní rost­li­nou na svě­tě. Léta jsem zápa­sil s džun­glí a sna­žil se o legrač­ní hru na potra­vi­no­vou soběstač­nost. Díky téhle kni­ze se to ve mně tro­chu přesku­pi­lo. Kon­fron­ta­cí s filo­zo­fií paní Pivoň­ko­vé se poma­lu obra­cím k vět­ší­mu zastou­pe­ní kvě­tin a k roz­ví­je­ní rela­xač­ní funk­ce zahra­dy, pro­to­že dosud jsem na zahra­dě rela­xo­val zejmé­na dřinou.

Jak se píše ve dvou?

RM: Kdy­si jsem napsal Pří­ho­dy mat­ky Pří­ro­dy. Nejsem pro­za­ic­ký ani dějo­vý typ, Pohád­ky pana Zahrád­ky jsou toho dokla­dem. Měl jsem geni­ál­ní nápad na název, vytvo­řil jsem asi tři kapi­to­ly, ale neu­měl jsem s tím pohnout. Tušil jsem, že aby tenhle můj lite­rár­ní záhon uro­dil něja­ké plo­dy, chce to výraz­ný impuls, kte­rý dlou­ho nepři­chá­zel. S Mar­ké­tou jsem o tom poza­sta­ve­ném psa­ní mlu­vil, dokon­ce čet­la ty tři kapi­to­ly. Pak jsme oba jeli na spo­leč­ný rezi­denč­ní pobyt do brou­mov­ské­ho kláš­te­ra, kde jsme kaž­dý pra­co­va­li na něčem jiném, ale usnes­li jsme se, že když už nás lite­rár­ní pobyt náho­dou sve­dl na jed­no mís­to, zku­sí­me se panu Zahrád­ko­vi a paní Pivoň­ko­vé věno­vat. A napsa­li jsme tam víc než polo­vi­nu ruko­pi­su. Ale tře­ba si to Mar­ké­ta pama­tu­je jinak.

MP: Ne, pama­tu­ju si to úpl­ně stej­ně. Radek mi poslal prv­ní tři kapi­to­ly Pana Zahrád­ky, mně se to straš­ně líbi­lo a chtě­la jsem mu dělat paní Pivoň­ko­vou. A když nás Čes­ké lite­rár­ní cen­t­rum oba náho­dou vybra­lo na sti­pen­dij­ní pobyt, bra­li jsme to jako vesmír­né zna­me­ní. Základ jsme vymys­le­li tam.

Jak to vypa­dá prak­tic­ky — píše­te kaž­dý svou posta­vu? Nebo odstav­ce na stří­dač­ku a ty si potom navzá­jem opravujete?

RM: To je tro­chu tajem­ství. Původ­ně jsme mys­le­li, že je to roz­po­zna­tel­né, ale prý úpl­ně ne, tak­že se snaž, čte­ná­ři. Kaž­dý máme v kni­ze zhru­ba polo­vi­nu tex­tu. Můj původ­ní záměr byl držet vyprá­vě­ní v lin­ce pohád­ko­vé, dostat do ní kouz­la a zázra­ky, tro­chu tajem­na. Mar­ké­ta zase při­šla s tím, že pan Zahrád­ka roz­hod­ně potře­bu­je soci­a­li­zo­vat, a vytvo­ři­la posta­vu Anež­ky Pivoň­ko­vé. Vznik­la z toho sou­sed­ská sága, ve kte­ré jsme se s Mar­ké­tou občas heco­va­li, kolik zna­ků den­ně kdo z nás stih­ne napsat.

Kolik z pana Zahrád­ky má v sobě Radek Malý a kolik z paní Pivoň­ko­vé Mar­ké­ta Pilátová?

MP: Anež­ka je moje alter ego, spl­ni­la jsem si díky ní své sny, je výkon­něj­ší a lep­ší ver­zí mě samé. Je to věd­ky­ně a rozu­mí mate­ma­ti­ce a chemii…

…a nazý­vá rost­li­ny jejich latin­ský­mi názvy!

MP: To ano, ale to je zase moje lás­ka, tam mi Anež­ka nemu­se­la pomá­hat, původ­ně jsem totiž stu­do­va­la lati­nu. Latin­ský název je jedi­ná smě­ro­dat­ná věc, kaž­dé kyt­ce se totiž říká jinak v kaž­dém kra­ji nebo náře­čí, tak­že když se chce­te doro­zu­mět, lati­na vám pomů­že nejlíp.

A pan Zahrádka?

RM: Neu­mím si před­sta­vit, že bych do něj nevlo­žil hod­ně ze sebe. Liší­me se povo­lá­ním, on je vyho­ře­lý úřed­ník úřa­du pro úřed­ní zále­ži­tos­ti úřed­ní­ků, byro­krat, kte­rý fun­gu­je ve měs­tě něja­kým způ­so­bem — a když při­je­de na zahra­du, zjiš­ťu­je, že pří­ro­da si stej­ně dělá, co chce. Dotá­hl to dál než já, je to můj vel­ký vzor, pro­to­že na zahra­dě už i byd­lí, zatím­co já na svou zahra­du zatím jen dojíždím.

Na před­sád­kách kni­hy jsou uve­řej­ně­né jejich recep­ty. Máte je vyzkoušené?

MP: Jis­tě, pivoň­ko­vé želé vyrá­bím z pivoň­ko­vých okvět­ních líst­ků, je to růžo­vá lahůd­ka a krás­ně voní. Taky mám žíža­lí ver­mi­kom­postér a při­pra­vu­ju žíža­lí čaj pro svo­je rost­li­ny, to je nej­lep­ší hnojivo!

RM: I já můžu potvr­dit, že bez­o­vé želé z před­sád­ky je reál­né. Bez­o­vý sirup se osla­dí želí­ro­va­cím cuk­rem a je to. Dá se do něj umís­tit tře­ba lís­tek meduň­ky nebo máty, pak to půso­bí jako umě­lec­ké dílo. Já mám blíz­ko k panu Zahrád­ko­vi i pro­to, že stej­ně jako on jsem před lety pro­dá­val na ble­ším trhu výpěst­ky. Pří­ho­da, kde panu Zahrád­ko­vi na trhu vybuch­ne per­li­vá limo­ná­da a způ­so­bí explo­zi slad­kos­ti, má vel­mi reál­ný základ.

Pro­zraď­me, jak se ta limo­ná­da jmenuje!

RM: Explo­ná­da. Když jsem se s ní odvá­žil na ble­ší trh, jed­na sou­sed­ka dokon­ce při­nes­la kýbl ledu a děti si ji nad­še­ně kupovaly.

Na koho mys­lí­te, když píše­te? Pro­to­že Pohád­ky pana Zahrád­ky a paní Pivoň­ko­vé jsou sice urče­né pri­már­ně pro děti, ale pro dospě­lé je v tom tex­tu spous­ta krás­ných slov­ních hří­ček, fine­sek a jiných potutelností.

MP: Mys­lím na sebe, abych se dob­ře poba­vi­la! Když se u psa­ní směju, je mi dob­ře a můžu tak nějak před­po­klá­dat, že bude dob­ře i čtenářům.

RM: Já bych před­ně zpo­chyb­nil, že je to kni­ha „jen“ pro děti. Chá­pu, že když je v názvu slo­vo „pohád­ky“ a kni­ha obsa­hu­je ilu­stra­ce, může to k tomu svá­dět, ale humor i poezie v kni­ze obsa­že­né jsou cíle­ny i na dospě­lé a ty pří­běhy by se jim moh­ly líbit. Není mys­lím nut­né sni­žo­vat lať­ku a psát něco jed­no­du­še­ji jenom pro­to, že to budou číst děti. Kou­zel­né prv­ky v kni­ze mohou být pohád­kou pro děti, ale klid­ně mohou být i magic­kým rea­lis­mem pro dospě­lé. Zázra­ky se navíc dějí na zahra­dách doce­la běž­ně, to není nic vymyš­le­né­ho nebo něco, co by čte­ná­ři měli chá­pat jako něja­ký únik z rea­li­ty do pohád­ky. Na zahra­dě je mně i Mar­kétě moc dob­ře — a jest­li se ty zahrad­ní zázra­ky ode­hrá­va­jí ve sku­teč­nos­ti, ve snu, v polo­spán­ku nebo pro­to, že někdo sně­dl nebo vypil něco, co na zahra­dě vyrost­lo a obsa­hu­je to lát­ky povzbu­zu­jí­cí sně­ní, to už je sko­ro vedlejší.

MP: Tak­že je to nej­spíš tak, že kni­ha je urče­ná ke spo­leč­né­mu před­čí­tá­ní pro všech­ny od sed­mi do sta let.

Radek mlu­vil o kouz­lech, snech a tajem­stvích — není prá­vě tahle lin­ka způ­sob, jak vyvá­žit edu­ka­tiv­nost, ke kte­ré by člo­věk nej­ra­dě­ji sklou­zl, aby čte­ná­řům vysvět­lil všech­ny ty věci kolem včel, kom­posto­vá­ní, bio­di­ver­zi­ty a podobně?

MP: Já nemůžu být edu­ka­tiv­ní, byť jsem původ­ním povo­lá­ním uči­tel­ka, pro­to­že tomu nero­zu­mím dost dob­ře, občas si něco načtu, ale stá­le jsem spíš v němém úža­su, jak to ros­te. A zaru­če­ně ne vždy to ros­te správ­ně nebo tak, že bych o tom moh­la něko­ho nějak poučovat!

RM: Já jsem ve svém civil­ním povo­lá­ní uči­tel a ano, pou­ču­ju, to už je pro­fes­ní defor­ma­ce. Ale sna­žil jsem se to nedě­lat nijak pový­še­ně, spíš tro­chu iro­nic­ky, i tím, jak se obě hlav­ní posta­vy pošťu­chu­jí. Já bych si samo­zřej­mě přál, aby ta kni­ha byla napůl ency­klo­pe­dií, jak mě všech­ny ty infor­ma­ce fas­ci­nu­jí a tou­žím je pře­dat dál — ovšem redak­tor­ka kni­hy Pav­la Nejed­lá si na pří­liš­nou edu­ka­tiv­nost nestě­žo­va­la, tak snad je poměr edu­ka­tiv­nos­ti vyvážený.

Co teď na svých zahra­dách sklízíte?

MP: Obří kula­té žlu­té cuke­ty! Vypěs­to­va­la jsem je ze semí­nek, na jejichž oba­lu byla nakres­le­ná podlouh­lá zele­ná cuketa.

Tak­že se něco nepo­ved­lo, nebo jde o něja­ké zahrad­nic­ké kouzlo?

MP: Těž­ko říct, v kaž­dém pří­pa­dě to jsou ty nej­a­gre­siv­něj­ší cuke­ty, jaké jsem kdy pěs­to­va­la. Moje inten­ziv­ní žlu­té cuke­to­vé obdo­bí trvá už asi dva měsíce.

A pan Zahrádka?

RM: Já jsem udě­lal letos zvlášt­ní objev — ačok­ča, o níž je v kni­ze řeč, tedy ta slav­ná pla­zi­vá per­ma­kul­tur­ní rost­li­na, kte­ré se taky někdy říká papri­ko­o­kur­ka, se dá zpra­co­vat! Do gaspa­cha. Sta­čí roz­mi­xo­vat raj­ča­ta s ačok­čou, dochu­tit a je to, pro­to­že ačok­ča nahra­dí v polév­ce papri­ku i okur­ku záro­veň! A pak mi ros­tou bram­bo­ry a dýně. Tuhle odrů­du dýní vyšlech­ti­la ame­ric­ká nezdol­ná zahrad­ni­ce Carol Depp, autor­ka kni­hy Tao v zele­ni­no­vé zahra­dě. Ta dýně je ide­ál­ní pro samozá­so­bi­tel­ství, pro­to­že vydr­ží hod­ně dlou­ho po sklizni, až do dal­ší­ho jara. Má mít tma­vo­ze­le­nou bar­vu, ta moje je ale doo­ran­žo­va, pro­to­že asi chyt­la pyl od hokaida…

Na zahra­du pana Zahrád­ky načů­ral anděl. K čemu to?

RM: Když na vaši zahra­du načůrá anděl, je pří­stup­ná zázra­kům, najed­nou rozu­mí­te sli­má­kům i krtům, ale to není to nej­dů­le­ži­těj­ší. I když si tam lidé vozí svo­je neu­ró­zy a tra­ble z hlav­ních měst, ta zahra­da je vždyc­ky zázrač­ně roz­pus­tí. A i když jsou Zahrád­ka a Pivoň­ko­vá kaž­dý jiný, najdou k sobě ces­tu, pro­to­že oba své zahra­dy milu­jí a nepo­tře­bu­jí mezi nimi ploty…

Pod­cast Host mezi řád­ky s Rad­kem Malým a Mar­ké­tou Pilá­to­vou si může­te poslech­nout zde:

Náš pod­cast si může­te poslech­nout také na těch­to platformách:

Apple Pod­casts
Audi­o­lib­rix