Jaku­ba Katal­pa: Úli­ce

Hle­dá­te roman­tic­kou čet­bu na dovo­le­nou? Zdá se vám lie­be­sro­man za dru­hé svě­to­vé vál­ky v Sude­tech jako neprav­dě­po­dob­ná kom­bi­na­ce? V nej­no­věj­ší kni­ze Jaku­by Katal­py Úli­ce ji nalez­ne­te. Ne jeden, ale hned tři pří­běhy o lás­ce, sil­ném pou­tu přá­tel­ství a tajem­stvích. Běla, Hele­na a Anež­ka muse­jí něco skrý­vat a s něčím bojo­vat, aby v nehos­tin­ném svě­tě pře­ži­ly. Jak se s tím ale vyrov­ná jejich svě­do­mí? Román o hle­dá­ní paprsku nadě­je v tem­né době zmí­ta­né vál­kou. A co s tím vším má spo­leč­né­ho běhá­ní? Nech­te se pře­kva­pit a vyprav­te se v létě do Úlic.

Dopo­ru­ču­je Simo­na Bare­šo­vá, redak­tor­ka čes­ké beletrie

Emma Kausc: Naru­še­ní děje

Léto jsem nikdy nepo­va­žo­val za čas, kdy člo­věk totál­ně zhloup­ne a je scho­pen rea­go­vat pou­ze na bazál­ní teku­ti­ny jako krev, sper­ma nebo třti­no­vý rum. Nao­pak. Je to obdo­bí, kdy má koneč­ně čas mys­let hlou­bě­ji a pře­mýš­let nejen nad tím, kdo komu vystře­lil mozek z hla­vy, ale více nad způ­so­bem a stra­te­gi­e­mi, jaký­mi se jej pokou­ší lite­ra­tu­ra opí­jet a svádět.

Roz­hod­ně pro­to dopo­ru­ču­ju román Emmy Kausc Naru­še­ní děje, kte­rý letos zís­kal Cenu lite­rár­ní kri­ti­ky a vyvo­lal také řadu pole­mik. Je to román v sou­čas­né lite­ra­tu­ře oje­di­ně­lý prá­vě tím, že kro­mě auto­fikč­ní­ho pří­bě­hu, v němž se vypra­věč­ka vyrov­ná­vá s neče­ka­ným zmi­ze­ním své part­ner­ky, se smr­tí své mat­ky a s vlast­ní iden­ti­tou, jsou jeho téma­tem také otáz­ky, co vyprá­vě­ní dělá s vypra­vě­čem a s vyprá­vě­ným a jest­li slo­va něco zna­me­na­jí, nebo jsou to čer­né díry a krtčí chod­by, do kte­rých se hrou­tí to, co je na povrchu. O Emmě Kausc ješ­tě hod­ně uslyšíme. 

Dopo­ru­ču­je Miroslav Balaštík, šéf­re­dak­tor nakladatelství

Lisa Rid­zé­no­vá: Jeřá­bi táh­nou na jih

Kni­ha Jeřá­bi táh­nou na jih není zrov­na typic­ké let­ní čte­ní — je totiž o stár­nu­tí a smr­ti. Prá­vě v létě však pro­ží­vá své posled­ní dny romá­no­vý hrdi­na Bo. Jeho pří­běh je osla­vou živo­ta ve všech jeho rovi­nách — mezi­lid­ských vzta­hů, lás­ky rodi­čov­ské, part­ner­ské i přá­tel­ské, lás­ky ke zví­řa­tům a k mís­tům, ke krajině.

Jíma­vý por­trét oby­čej­nos­ti, kte­rá se však stá­vá výji­meč­nou, pro­to­že byla pro­ži­ta do posled­ní chví­le. Autor­ka nám s citem, ale i nad­hle­dem dává mož­nost dopro­vo­dit Boa na kon­ci jeho ces­ty a věřím, že tenhle záži­tek se vám zapí­še hlu­bo­ko do duše.

Dopo­ru­ču­je Lucie Bre­gan­to­vá, vedou­cí pře­kla­do­vé beletrie

Saman­tha Mill­so­vá: Okříd­le­ná

Za let­ní čte­ní se čas­to pova­žu­jí hlav­ně kni­hy, kte­ré mají být vylo­že­ně odde­cho­vé. Ale mys­lím, že není na ško­du si občas pře­číst i něco zne­po­ko­ji­vé­ho — pro­to­že kdy jin­dy se poprat s nejed­no­znač­nos­tí, než když je na to čas a klid?

Když před něko­li­ka lety pub­li­ko­val Uncan­ny Maga­zi­ne povíd­ku „Krá­li­čí test“, ohro­mi­la jí teh­dy Saman­tha Mill­so­vá čte­ná­ře i kri­ti­ky a zís­ka­la pak ceny Hugo, Locus i Nebu­la. Pro­to když vyšel její debu­to­vý román Okříd­le­ná, musel dostát vel­kým oče­ká­vá­ním. A to se poda­ři­lo. Pod­ma­ni­vý pří­běh Zemo­lai je kri­ti­kou sle­pé odda­nos­ti i vykres­le­ním auto­ri­tář­ské spo­leč­nos­ti, ale neza­po­mí­ná ani na intri­ky a pro­myš­le­nou akci.

Výsled­kem je záži­tek, kte­rý nemu­sí být vždy pří­jem­ný, ale sto­pu, kte­rou zane­chá po dočte­ní, bude­te cítit ješ­tě dlouho.

Dopo­ru­ču­je Jiří Ště­pán, redak­tor fan­ta­sy a sci-fi

Mar­ga­ret McDo­nal­do­vá: Klu­ci z Glasgow

V létě spous­ta čte­ná­řů sahá po leh­čím čte­ní na odpo­či­nek, ale já si přes­to dovo­lím dopo­ru­čit jeden neo­by­čej­ně smut­ný a sou­čas­ně krás­ný pří­běh. Hlav­ní hrdi­no­vé kni­hy Klu­ci z Glas­gow nemě­li ten nej­lep­ší start do živo­ta. Pro­ži­li neleh­ké dět­ství v bio­lo­gic­kých rodi­nách, kte­ré selha­ly, zaku­si­li pře­su­ny do dět­ských domo­vů a násled­ně pěs­toun­ských rodin. Oba se během cit­li­vé­ho obdo­bí dospí­vá­ní sna­ží srov­nat s tím, co je potka­lo — i s tím, co v sobě dál nosí pohřbe­né. Může se zdát, že popi­su­ju depre­siv­ní kni­hu, ale opak je prav­dou. Klu­ci z Glas­gow jsou o přá­tel­ství, nadě­ji a lás­ce. A to všich­ni potře­bu­je­me jako sůl!

Dopo­ru­ču­je Kate­ři­na Šar­dic­ká, redak­tor­ka young adult

Mari­ko Tama­ki: Tou­lá­ní

Tři lidi na dovo­le­né. Tu situ­a­ci zná z ces­to­vá­ní nebo své­ho živo­ta snad kaž­dý: cítí­me se jako páté kolo u vozu, nedo­ká­že­me svo­je přá­ní sklou­bit s plá­nem ostat­ních… A přes­ně takhle to mají vyso­ko­ško­lač­ky Dani, Zoe a Fio­na, když spo­lu vyra­zí do New Yor­ku. Děla­jí špat­ná roz­hod­nu­tí, doká­žou být nesne­si­tel­né, ale záro­veň pro ně člo­věk nachá­zí pocho­pe­ní a netě­ší se, až jejich výlet skončí.

Pro­to­že i díky vta­hu­jí­cí­mu vizu­á­lu a ztvár­ně­ní měs­ta jako na vybled­lých pola­ro­i­dech zapo­me­ne, že čte kni­hu — při­pa­dá si spíš jako čtvr­tý člen výpra­vy a tichý pozo­ro­va­tel, kte­rý sle­du­je, jak z bato­hů a kufrů nevy­pa­dá­va­jí jen ces­tov­ní potře­by, ale taky všech­ny křiv­dy a frustra­ce, co si kama­rád­ky při­vez­ly s sebou. Tenhle komiks o pro­mě­nách přá­tel­ství, nachá­ze­ní vlast­ní iden­ti­ty a poci­tu „dospě­los­ti“ je zkrát­ka povin­ná prázd­ni­no­vá četba.

Dopo­ru­ču­je Lukáš Růžič­ka, redak­tor komiksu

Anni­ka Leo­ne­o­vá: Kou­kej na mě!

„Ta paní má ale vel­ký zadek!“ Zná­te to. Beze­lstná dět­ská hláš­ka komen­tu­jí­cí pozo­ro­vá­ní na kou­pa­liš­ti doká­že pěk­ně uvést do roz­pa­ků. Čím víc se sty­dí­me, tím víc to děti zají­má. Seber­me tedy odva­hu a kouk­ně­me se spo­lu s nimi, že lid­ská těla mají při­ro­ze­ně růz­né tva­ry a že na tom není nic div­né­ho. Pojď­me s nimi se zví­da­vos­tí, ne s hod­no­ce­ním, ta těla oku­ko­vat. Tře­ba nejdřív v téhle kníž­ce spo­lu s malou Mirou, kte­rá jde s rodi­či na bazén a v šat­ně potká spous­tu nahých „tet“.

Užij­te si léto ať už v plav­kách, nebo bez!

Dopo­ru­ču­je Eva Sed­láč­ko­vá, redak­tor­ka lite­ra­tu­ry pro děti a mládež

Maria Parro­vá: Oskar a já

„Jed­na z nej­lep­ších knih, co jsem posled­ní dobou čet­la“, „Při­dá­vám ji na seznam pec­kov­ních knih pro děti“, „Děti z Buller­by­nu pro 21. století…“

Kníž­ka Oskar a já je na svě­tě tepr­ve pár týd­nů, ale čte­ná­ři a knih­kup­ci mají jas­no. Tohle je totiž pec­ka. A při­tom jsou to úpl­ně oby­čej­né pří­běhy úpl­ně oby­čej­né rodi­ny. Jejich živo­ty jsou mož­ná dost podob­né těm vašim. Dějí se jim podob­né věci. A vy se u nich zasmě­je­te tak, až se bude­te popa­dat za bři­cho. A jin­dy si zas poplá­če­te, pro­to­že to nepů­jde jinak. S Idou a Oska­rem bude­te ale roz­hod­ně chtít zažít dal­ší dob­ro­druž­ství, to vám garantuju.

Dopo­ru­ču­je Pav­la Nejed­lá, redak­tor­ka lite­ra­tu­ry pro děti a mládež

Antho­ny Bale: Stře­do­vě­ký turista

Ruč­ník, nabí­ječ­ka, spoďá­ry — a může­me vyra­zit! Kaž­dý asi při bale­ní i plá­no­vá­ní dovo­le­ných postu­pu­je­me tro­chu jinak, ale nako­nec skon­čí­me u doce­la podob­ných zážit­ků a zku­še­nos­tí. V glo­ba­li­zo­va­ném svě­tě asi nelze jinak. Leda bychom se vyda­li do minu­los­ti! Prá­vě tako­vou pří­le­ži­tost nabí­zí kni­ha Stře­do­vě­ký turis­ta od brit­ské­ho his­to­ri­ka Antho­ny­ho Balea. Ten pro­če­tl stře­do­vě­ké ces­to­pi­sy a ces­to­va­tel­ské pří­ruč­ky a sesta­vil uni­kát­ní bede­kr, kte­rý nás při­pra­ví na sva­té pou­ti do Říma i Jeruza­lé­ma nebo tře­ba obchod­ní ces­ty. A tře­ba­že i lidé v minu­los­ti řeši­li stej­né pro­blémy s ces­to­vá­ním jako dnes — kde poho­dl­ně přespat, dob­ře se najíst a nene­chat se odrat prv­ním nene­chav­cem —, jde čas­to o výzvy z úpl­ně jiné­ho svě­ta. Tak­že ruč­ník, růže­nec, spoďá­ry — a může­me vyrazit!

Dopo­ru­ču­je Zde­něk Stas­zek, redak­tor non-fiction

Indrek Harg­la: Apa­ty­kář Mel­chi­or a záha­da chrá­mu sv. Ola­fa 

K vol­ným veče­rům pat­ří bez­po­chy­by dob­rá detek­tiv­ka — tako­vá, kte­rá vás zaujme netra­dič­ním pro­stře­dím, sym­pa­tic­kým hrdi­nou a pořád­nou dáv­kou napě­tí. Dopo­ru­ču­ju novin­ku Apa­ty­kář Mel­chi­or a záha­da chrá­mu sv. Ola­fa. Eston­ská his­to­ric­ká detek­tiv­ka se své­ráz­ným vyšet­řo­va­te­lem potě­ší nároč­né znal­ce i začá­teč­ní­ky s žánrem. Ve stře­do­vě­kém Tal­lin­nu se v oko­lí chrá­mu začí­na­jí dít podiv­né věci — čty­ři mrt­ví a žád­né pří­mé sto­py. Míst­ní apa­ty­kář odkrý­vá sta­ré i nové křiv­dy a mož­ná toho ví víc, než by ve sku­teč­nos­ti chtěl.

Dopo­ru­ču­je Kate­ři­na Šar­dic­ká, redak­tor­ka krimi

Marie Ilja­šen­ko: Zví­řa­ta při­chá­ze­jí do města

Marie Ilja­šen­ko u nás vyda­la zatím všech­ny své bás­nic­ké kni­hy a to je pri­ma, pro­to­že píše „poezii o něčem“ a „pro něko­ho“. Zní to div­ně, že? Leč nemu­sí to být pravidlem.

Aví­zo na pří­tomnou sbír­ku říká, že se potká­me s „urbán­ní, pří­rod­ní a záro­veň intim­ní lyri­kou o kaž­do­den­nos­ti bažan­ta, o sovách, zají­cích, filo­den­dro­nu, koč­ce a kocou­ro­vi a o sou­ži­tí s nimi“. To se rozu­mí, že nejde ani o pří­ro­do­pis, ani o roz­to­mi­lé his­tor­ky se zví­řát­ky. V těch­to ver­ších se zaost­řu­je na vše­li­ja­ké tís­ně, plís­ně i démo­ny, včet­ně těch pro­kla­tě roz­to­mi­lých. Zní to div­ně? Niko­liv. Je to „poezie vzta­hů“, a tedy toho v živo­tě nej­pod­stat­něj­ší­ho. Ano, měs­ta jsou domo­vem nás, lidí, ale stej­ně tak zví­řat, ptá­ků a rost­lin. Tato slič­ná kníž­ka (s krás­ný­mi ilu­stra­ce­mi Mari­ko Gel­man) se může stát domo­vem vaše­ho srdce.

Dopo­ru­ču­je Mar­tin Stöhr, redak­tor poezie a art-director