Z jaké­ho mís­ta v Sude­tech váš nový román Úli­ce vychází?

Asi nej­víc je inspi­ro­va­ný obcí Holý­šov kou­sek od Plz­ně. Holý­šov byl pro­rost­lý lág­ry. Ležel na dob­rém mís­tě, kou­sek od hra­nic. Původ­ně tady byla fab­ri­ka na výro­bu skla, Něm­ci ji pře­bu­do­va­li na munič­ku, a aby jim tam měl kdo otro­čit, posta­vi­li kolem kon­cen­t­rák a zaja­tec­ké tábo­ry. Na mís­tě dneš­ní­ho Pen­ny mar­ke­tu byl fran­couz­ský zaja­tec­ký tábor. Pří­mo na mís­tě fab­ri­ky jsou dodnes domy, kde žily vězeňkyně.

Vzta­hu­je se k tomu někdo ze sou­čas­ných politiků?

Nijak zvlášť. Jed­nou začas se obje­ví poto­mek někte­ré z věz­ně­ných žen, dove­ze babič­čin mun­d­úr, daru­je ho míst­ní­mu muzeu a tím to kon­čí. Ředi­tel muzea vydal něko­lik knih, kte­ré se tím zabý­va­jí. Nicmé­ně když hle­dá­te infor­ma­ce, najde­te je. Neje­nom infor­ma­ce, i jiné při­po­mín­ky. Když byly na kon­ci vál­ky nále­ty na Plzeň, natře­li stře­chu munič­ky na šedo, aby neby­la vidět ze vzdu­chu. Stih­li natřít jen půl­ku. Dodnes je ta polo­vi­na stře­chy šedi­vá, asi měli kva­lit­ní bar­vu. V cen­t­ru Plz­ně kou­sek od Ško­dov­ky sto­jí hotel. Není to tak dáv­no, co jsem zved­la oči až úpl­ně naho­ru k jeho viký­řům. A zjis­ti­la jsem, že pořád mají okna zale­pe­ná sil­nou pás­kou pro­ti tla­ko­vé vlně, způ­so­bo­va­né sha­zo­vá­ním bomb. Naším kra­jem šly trans­por­ty smr­ti. Vla­ky zasta­vi­ly, vyhá­ze­ly mrt­vé a jely dál. U želez­nič­ní tra­ti je dnes pamá­teč­ní mís­to, malý kope­ček, jme­nu­je se Háj mučed­ní­ků. Na úpa­tí toho kopeč­ku je Bis­tro Háje­ček, kde pro­dá­va­jí zmrz­li­nu a pár­ky v roh­lí­ku. A všu­de pod tím jsou maso­vé hro­by. Obec tam navíc kaž­dé léto při­sta­ví kon­tej­ner s nápi­sem „bio­od­pad“, kam lidé vyvá­že­jí zbyt­ky ze zahrad.

Kdy­bychom jed­nou za rok nepo­klá­da­li věn­ce, ale tema­ti­zo­va­li to trau­ma, uzdra­vi­li bychom ho?

To si nemys­lím, pro­to­že jste pořád na té raci­o­nál­ní rovi­ně. Když zaká­že­te kon­tej­ner na mís­tě maso­vé­ho hro­bu a posu­ne­te ho o půl kilo­me­t­ru dál, nic tím neu­zdra­ví­te. Tohle se musí stát na úrov­ni jed­not­liv­ce, kte­rý se doma roz­plá­če, jinak se to neodplaví.

A skr­ze umění?

Ano. Přes lite­ra­tu­ru, hud­bu, přes coko­li, co se dotkne vaše­ho srd­ce a ote­vře ho. Vědec­ké stu­die ani poli­tic­ké pro­kla­ma­ce tohle nedokážou.

Zpát­ky k Úli­cím. Jak vznik­ly vaše tři hrdin­ky Hele­na, Běla a Anežka?

Chtě­la jsem popsat tři ženy, kte­ré při­stu­pu­jí ke své­mu živo­tu a tomu, co se v něm děje, úpl­ně odliš­ně. Nechci moc mlu­vit o obsa­hu kníž­ky, abych čte­ná­ře nepři­pra­vi­la o napě­tí. Pou­ži­ju zná­mé klišé: jsou malé ději­ny a ty vel­ké. A ty vel­ké čas­to zni­čí živo­ty malých lidí. Okol­nos­ti zven­ku nás utvá­ře­jí mno­hem víc, než si při­pouš­tí­me. Osu­dy žen z Úlic jsou úmy­sl­ně vel­mi extrém­ní. Vět­ši­na lidí žila v šedé zóně, šlo jim o to pře­žít a dál se nesta­ra­li. Já jsem ale chtě­la uká­zat prá­vě ty extrémy. Mám kama­rád­ku, jejíž babič­ka pochá­ze­la z Čučic na Mora­vě. Pta­la jsem se jí, co babič­ka děla­la za války.

Co řek­la?

„Pro­sím tě, v Čuči­cích vál­ka neby­la!“ Je skvě­lé, že zrov­na v Čuči­cích se nic hroz­né­ho nedě­lo, jen­že já mám potře­bu uka­zo­vat, že jin­de vál­ka niči­la živo­ty, rodi­ny a gene­ra­ce. Sama byd­lím v sou­sed­ství vsi, odkud odvez­li tři­cet chla­pů do kon­cen­t­rá­ku. Vrá­ti­li se dva, a můj pra­strýc mezi ně nepa­t­řil. Jeho jmé­no je na pomníč­ku na návsi. Dodnes se spe­ku­lu­je o tom, proč teh­dy gesta­po tak řádi­lo. Někdo nej­spíš nad pivem utrousil, že je dob­ře, že Heyd­rich to má za sebou. Zasle­chl to sou­sed a udal ho. Potom­ci těch lidí v té vsi stá­le žijí.

Jak se vám sle­do­va­ly tři život­ní lin­ky vašich hrdi­nek? Mys­lím teď, jak bylo nároč­né to posklá­dat. Zuza­na v Zuza­ni­ně dechu byla sama, tady jsou ty pohnu­té osu­dy tři.

Někdy jsem tro­chu bojo­va­la s tím, že jed­né posta­vě se sta­lo hod­ně věcí, zatím­co jiné jen málo, jeden pří­běh stag­no­val a dru­hý bobt­nal, při­tom já jsem potře­bo­va­la stří­dat všech­ny tři lin­ky pra­vi­del­ně. Nako­nec jsem to doká­za­la nějak vyvážit.

Jaké to bylo vydá­vat kni­hu po pěti­le­té odmlce?

Měla bych být výkon­něj­ší, co? Dokon­čo­va­la jsem Úli­ce v době, kdy jsem se roz­vá­dě­la s man­že­lem po víc než dva­ce­ti­le­tém vzta­hu. Měla jsem text, kte­rý jsem najed­nou měla potře­bu pro­škr­tat, ose­kat… Z jed­né kapi­to­ly jsem udě­la­la tře­ba dvě věty. A ode­sla­la jsem to do Hosta.

Jaká byla reakce?

Mirek Balaštík mi veli­ce opa­tr­ně napsal, že je to kon­cen­t­rát. Tak jsem mu posla­la tu původ­ní, neo­se­ka­nou ver­zi. Sama za sebe jsem byla pře­svěd­če­ná, že jsem nijak moc neškr­ta­la, jen tak decent­ně, sne­si­tel­ně. Jen­že vzá­pě­tí se uká­za­lo, že jsem škrt­la víc než polo­vi­nu textu.

Co s tím?

Jak jsem odře­zá­va­la sta­rý život a všech­no, co se na mě za posled­ních pět­a­dva­cet let nale­pi­lo, neprozře­tel­ně jsem oře­za­la i ten text, kte­rý jsem psa­la. Byl to prv­ní ruko­pis, kte­rý mi z nakla­da­tel­ství vrá­ti­li k pře­dě­lá­ní. Muse­la jsem potom na to romá­no­vé hai­ku, na ten pahý­lek, kte­rý zůstal, pokor­ně navě­sit zpát­ky všech­no, co tam pat­ři­lo a smě­lo zůstat.

Co bys­te byla ráda, aby Úli­ce způsobily?

Byla bych ráda, kdy­by se čte­ná­ři dosta­li do jiné­ho svě­ta. Myš­len­ko­vě, emoč­ně. Pama­tu­ji si na jed­no čte­ní z kni­hy Něm­ci, kde se čte­nář­ka roz­pla­ka­la a při­zna­la, že v té kni­ze je popsa­né přes­ně to, co se dělo u nich v rodi­ně – mlče­ní o vál­ce, trá­pe­ní spo­je­né s tajem­stvím, kte­ré nikdo nechtěl otevřít –, a že ona si to prá­vě díky té kni­ze moh­la odžít. To je něco, co je pro mě osob­ně nej­vět­ší dar, efekt, kte­rý kni­ha může mít. Není nut­né oka­mži­tě nasto­lit téma sou­vi­se­jí­cí se Sude­ty a váleč­ný­mi trau­ma­ty napříč celou spo­leč­nos­tí, ale zvol­na ho otevřít v jed­not­liv­cích, v rodi­nách. Když při­jde jeden nad­še­ný poli­tik a chce dělat osvě­tu, je to fajn, ale jde to vlast­ně sho­ra, nemá to ten dosah. Tyhle věci se mění zevnitř, zdo­la. Tepr­ve když si to odži­je jed­not­li­vec, je mož­né začít něco měnit ve společnosti.

Kde se vzal v Úli­cích motiv včel a medu, kte­rý pro­stu­pu­je celý román?

Hle­da­la jsem motiv, kte­rý by kon­tras­to­val s vál­kou a bez­prá­vím. Med je slad­ký a hoji­vý, zatím­co vál­ka je hnus. Navíc vče­ly jsou pova­žo­va­né za pra­co­vi­té a pil­né. Jen­že i ony mají žiha­dlo. Když jste aler­gic­ká, může vás nako­nec všech­na ta slad­kost zabít…