Když si potře­bu­ju dát pau­zu a pro­táh­nout se, cho­dím roz­pty­lo­vat pil­né kole­gy do jejich kan­ce­lá­ří. Jed­na z mých oblí­be­ných zastá­vek je u Anič­ky, pro­to­že se ori­en­tu­je v záku­lis­ním dění na kniž­ním trhu a má v pra­cov­ně pohov­ku. (Obo­jím dis­po­nu­je i náš pan ředi­tel, ale tam mě to, bůhví­proč, tak netáhne.)

Při jed­né z mých nevy­žá­da­ných návštěv mi Anič­ka str­či­la do ruky tři ukáz­ko­vé pře­kla­dy k titu­lu Chu­li­gán od němec­ké­ho spi­so­va­te­le Phi­lip­pa Win­kle­ra a vybíd­la mě, ať si tipnu, komu se s vedou­cí redak­tor­kou roz­hod­ly pře­klad zadat. Asi abych byla chví­li poti­chu a ona moh­la v kli­du pracovat. 

Začet­la jsem se a nevy­chá­ze­la z údi­vu. Vždyť by to moh­ly být tři roz­díl­né knihy! 

I pře­kla­da­tel musí být obe­zřet­ný při výbě­ru tex­tu, na kte­rém bude pracovat. 

Anič­ka k tomu říká: „Vybí­rá­me si své pře­kla­da­te­le peč­li­vě, ale i pře­kla­da­tel musí být obe­zřet­ný při výbě­ru tex­tu, na kte­rém bude pra­co­vat. Ne vždy mu totiž sed­ne auto­rův jazyk a pro­stře­dí, do kte­ré­ho je děj zasa­ze­ný. Chu­li­gán je po těch­to strán­kách vel­mi oso­bi­tý, pro­to jsme si necha­li vyho­to­vit rov­nou tři ukáz­ko­vé překlady.“ 

Podí­vej­te se sami na roz­lič­nost pře­kla­dů a zkus­te si tip­nout, kte­rý byl vybrán jako finální.

Pře­klad 1:
Zahří­vám svůj novej chrá­nič na zuby v dla­ni, otá­čím ho v prs­tech a pak ho tro­chu zmáčk­nu. Dělám to tak před kaž­dou rvač­kou. Gel, z kte­rý­ho je vyro­be­nej, drží, jen se kap­ku pod­dá. Je to fakt špič­ka. Nic lep­ší­ho člo­věk nese­že­ne. Mám ho vyro­be­nej na míru vod zub­ní­ho tech­ni­ka. Žád­nej lev­nej šmejd, jaký chr­lej po tisí­cov­kách a vy je za dva tejd­ny může­te hodit do popel­ni­ce, pro­to­že se vám začnou hra­na­ma zaře­zá­vat do dás­ní. Nebo pro­to­že je vám kvů­li debil­ní­mu tva­ru a umě­lo­hmot­ný­mu che­mic­ký­mu smra­du v jed­nom kuse na zvra­ce­ní. Chrá­ni­če už máme sko­ro všich­ni, teda kro­mě Joja, kte­rej si s domov­nic­kým pla­tem nemů­že moc vyska­ko­vat. Kai musí mít vždyc­ky všech­ny faj­no­vý sere­pe­tič­ky. Ulf si s pra­cha­ma hla­vu lámat nemu­sí. Tomek, Töller. A pár našich klu­ků, co maj sluš­nej džob. A samo­zřej­mě strejda Alex. To von toho tech­ni­ka před pár roka­ma vob­je­vil. Spe­ci­a­li­zu­je se na bojo­vý spor­ty a záso­bu­je spor­tov­ce z celý­ho Němec­ka. Říká se, že k němu cho­děj i lidi z Frank­fur­tu a pár maní­ků z Výcho­du. Z Dráž­ďan a z Halle a taky z Cvi­ko­va. Napad­ne mě, že u něj urči­tě vypláz­nou celou měsíč­ní pod­po­ru, a pře­je­du si bříš­kem prs­tu po pro­pích­nu­tejch nos­ních dírkách.

Pře­klad 2:
Zahří­vám v ruce svůj nový chrá­nič zubů. Obra­cím ho prs­ty a tro­chu ho mač­kám. Dělám to tak před kaž­dou bit­kou. Gelo­vý mate­ri­ál nezmě­ní tvar, jen se tro­chu pod­dá. Pros­tě kva­lit­ní věcič­ka. Lep­ší nese­že­ne­te. Vyro­be­no na zakáz­ku od zub­ní­ho tech­ni­ka. Žád­ný z těch lev­ných šmej­dů séri­o­vé výro­by, kte­rý může­te po dvou týd­nech mrsk­nout do koše, pro­to­že se vám hra­ny zaře­zá­va­jí do dás­ní. Nebo pro­to, že vám mizer­ný tvar nesed­ne a z che­mic­ké­ho zápa­chu plas­tu se vám v jed­nom kuse zve­dá kufr. S výjim­kou Joja se skrom­nou domov­nic­kou gáží už máme tako­vý chrá­nič zubů sko­ro všich­ni. Kai, kte­rý musí mít vždyc­ky ty nej­faj­no­věj­ší vychy­táv­ky. Ulf. Ten si to může v poho­dě zacá­lo­vat z kasič­ky. Tomek, Töller. A někte­ří dal­ší z našich klu­ků, kte­ří mají odpo­ví­da­jí­cí džo­by. Strejda Axel v kaž­dém pří­pa­dě. Ten si před pár lety ote­vřel pra­xi zub­ní­ho tech­ni­ka. Zamě­řil se na kon­takt­ní spor­ty a záso­bu­je zápas­ní­ky po celém Němec­ku. Pro­slý­chá se, že k němu cho­dí klu­ci až z Frank­fur­tu a Východ­ňá­ci. Z Dráž­ďan, Halle, ze Zwic­kau. Ti za to bez­tak vyso­lí celou měsíč­ní pod­po­ru, blej­sk­ne mi hla­vou, zatím­co špič­kou prs­tu pře­jíž­dím po vyra­že­ných průduších.

Pře­klad 3:
Zahřeju si v dla­ni chrá­nič zubů. Pře­vrá­tim ho v prs­tech a tro­chu ho stisk­nu. Tak to dělám před kaž­dym zápa­sem. Gelo­vej mate­ri­ál se nepro­máčk­ne, jen se tro­chu pod­dá. Je to prvotříd­ní zále­ži­tost. Nic lep­ší­ho nekou­píš. Vyro­bil mi ho na míru jeden zub­ní tech­nik. Neni to žád­nej šmejd z vel­ko­vý­ro­by, kte­rej za dva tejd­ny flák­neš do popel­ni­ce, pro­to­že tě okra­je řežou do dás­ní. Nebo pro­to­že ti je kvů­li posra­ný­mu tva­ru a che­mic­ký­mu smra­du pořád na bli­tí. Kro­mě Joja, kte­rej se na to ze svý­ho domov­nic­ký­ho pla­tu nezmů­že, jsme si mezi­tim tako­vej chrá­nič poří­di­li sko­ro všich­ni. Kai, kte­rej si vždyc­ky potr­pí na ty nej­vět­ší vymo­že­nos­ti. Ulf. Ten si ho může dovo­lit s pře­hle­dem. Tomek a Töller. A dal­ší z naší par­ty, kte­rý maj dob­ře pla­ce­nou prá­ci. Strejda Axel na něj má roz­hod­ně. To on toho zub­ní­ho tech­ni­ka před pár lety spla­šil. Spe­ci­a­li­zu­je se na kon­takt­ní spor­ty a sta­rá se o zápas­ní­ky po celym Němec­ku. Prej za nim jezděj chláp­ci až z Frank­fur­tu, a dokon­ce i pár týp­ků z Výcho­du. Z Dráž­ďan a Halle, z klu­bu Zwic­kau. Urči­tě na to pad­ne celá jejich měsíč­ní pod­po­ra v neza­měst­na­nos­ti, řikám si, když špič­kou prs­tu objíž­dim dej­cha­cí otvo­ry v chrániči.