Rekonstrukce je pro mě zatím váš nejtemnější román. Co vás přivedlo k tématu sebevraždy?
Myslím, že jsem ještě pořádně nevyrostla z postpubertální gymplové existenciální fáze. Pamatuju si, jak jsme tenkrát sedávali v hospodě a rádoby intelektuálně spekulovali o absurditě života. Jenže já u toho piva po dvaceti letech sedím pořád a řeším to už jenom sama se sebou. Zrovna nedávno jsem se vrátila k filozofickým textům mého oblíbeného Alberta Camuse a hned na první straně Mýtu o Sisyfovi jsem narazila na větu: „Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda.“ Tento citát by mohl uvést moji připravovanou knihu povídek, které budou právě o sebevraždě.
Velkou roli v románu hraje motiv matek-vražedkyň, popisujete i řadu skutečných událostí. Inspiroval vás nějaký takový případ?
Před několika lety mě zaujal případ, který se odehrál v jedné obci poblíž Prahy, kde matka zavraždila jedno ze svých dětí a následně se neúspěšně pokusila o sebevraždu. Přišlo mi, že největší obětí v tomto případu je druhý syn, který to přežil, takové trauma ho musí poznamenat na celý život. Pokud vím, ta žena měla schizofrenii, takže její čin zřejmě žádné logické vysvětlení neměl. Nijak víc jsem se však o tento případ nezajímala, nechci nikomu zasahovat do života, nechala jsem se tím jen velmi volně inspirovat. Ostatní případy, které v knize zmiňuji, se ale skutečně odehrály tak, jak je popisuju. Přijde mi to naprosto zvrácené: místo aby matky svoje děti chránily, tak je zavraždily, často mnohdy velmi brutálně. Některé měly nějakou psychickou poruchu, těm to asi nelze vyčítat, jiné ale svoje děti zavraždí ze zcela podlých důvodů, třeba jim děti překážejí v novém vztahu nebo chtějí naštvat bývalého manžela.
Rekonstrukce má skoro až detektivní zápletku. Neláká vás nějakou napsat?
Detektivky nečtu, ani na dovolené, maximálně se na nějakou podívám při žehlení. Nechce se mi trávit deset dvanáct hodin s textem, jehož hlavní doménou je napínavost. Před pár lety jsem pod vlivem mediální masáže sáhla po Miléniu, bylo to asi lepší než zírat do zdi, ale o moc větší zážitek to nebyl. Samozřejmě je řada výjimek, třeba Ecovo Jméno růže nebo Stančíkův Mlýn na mumie, ale to jsou knihy, které formát detektivky v mnohém přesahují. Obecně žánrovou literaturu nevyhledávám, nevyznám se v ní, takže nevím, co za to stojí. Tudíž ani nemám v plánu skutečnou detektivku napsat, i když by se dalo říct, že moje první i třetí kniha detektivní zápletku obsahuje, ale to je ryze kvůli čtivosti.
V jednom rozhovoru jste říkala, že první román, Anežka, vznikl jako taková terapie na mateřské. Ovlivnilo vás nějak mateřství coby spisovatelku?
Mateřství mě ovlivnilo naprosto zásadně. Díky mým třem dětem se to v mém životě semlelo tak, že se mi otevřela cestička pro splnění snu z dětství. A hlavně se pro mě mateřství stalo významným inspiračním zdrojem. Teprve s třetí knihou, která je taktéž o patologických mateřských figurách, jsem si ale uvědomila, že mě zasáhlo asi až moc. Rozhodla jsem se, že to stačí, slibuju, že už toho nechám. Tedy přinejmenším v té další knize.
Teď vychází váš třetí román a nosným tématem je opět vztah matky a dcery. Čím je to téma pro vás podstatné?
Přijde mi, že zatímco konstelace otec – syn je literárně hodně vžitá, pořád tu chybí dostatek silných postav matek a dcer. Nejvíc mě zajímá patologická podoba tohoto vztahu. Mateřský pud je prý ten nejsilnější ze všech a to, že ho někdo dokáže popřít, mi přijde na jednu stranu děsivě zvrácené, na druhou stranu ale literárně hodně přitažlivé.
V Houbařce a teď i v Rekonstrukci se poměrně hodně tematizuje duševní a psychické zdraví. Na veřejnosti se o traumatech, depresích a psychických potížích mluví opatrně a zatím minimálně. Čím to podle vás je?
Vidíte, a to mi vůbec nepřipadá. Naopak mám pocit, že mediální prostor je zaplavený příběhy lidí, kteří sdílejí svoje příběhy o rozličných psychických obtížích a traumatech. Je dobře, že se dříve tabuizovaná témata dostávají na veřejnost a že se člověk nemusí už tolik stydět za to, že má deprese nebo že byl zneužívaný. V tomto ohledu jsem svými třemi knihami zřejmě naskočila na současný trend. Selfviktimizace má ale samozřejmě i stinné stránky. O tom, jak fatální důsledky může mít neschopnost vyrovnat se s traumatem z dětství, píšu právě v Rekonstrukci.
