Jaký je to pocit dovézt Draka z tis­kár­ny, mít tu kni­hu v ruce?

Pro mě jako pro auto­ra je samo­zřej­mě nej­slo­ži­těj­ší dát dohro­ma­dy ruko­pis, což ten­to­krát trva­lo zhru­ba tři čtvr­tě roku, to je na mě doce­la málo. Ale hod­ně času před­tím mi zabra­lo rešer­šo­vá­ní téma­tu a samot­ná pří­pra­va na psa­ní. Fáze, kte­rá mě čeká teď, to je před­sta­vo­vá­ní kni­hy a ces­ty na bese­dy. To je sice asi nej­nud­něj­ší část, ale zase mi to dává mož­nost s mými hrdi­ny ješ­tě chví­li pobýt.

Jsi auto­rem romá­nů, poví­dek, hai­ku, a dokon­ce něko­li­ka pís­ňo­vých tex­tů, ale mlu­ví se o tobě zejmé­na jako o auto­ro­vi ves­nic­ké­ho romá­nu. Jak ti v téhle ška­tul­ce nazva­né ves­nic­ký román je?

Zvy­kl jsem si na ni. Vím, že je to tako­vá novi­nář­ská zkrat­ka, zjed­no­du­še­ní. Samo­zřej­mě tímhle romá­nem si kole­du­ji o to, abych v tako­vé ška­tul­ce zůstal, přes­to­že jsem z ní tro­chu vykro­čil svým před­cho­zím romá­nem Pla­chet­ni­ce na vinětách, kte­rý nebyl úpl­ně ves­nic­ký. Já jsem nikdy pro­gra­mo­vě nechtěl být auto­rem ves­nic­kých romá­nů, musím se při­znat, že ani nemám čes­ké ves­nic­ké romá­ny nijak načtené.

Jak se to tedy stalo?

Téma­ta, o kte­rých píšu, vychá­ze­jí z mého živo­ta, z mých zku­še­nos­tí. Z toho, odkud pochá­zím. Já jsem na tom ven­ko­vě sku­teč­ně byd­lel jako kluk. Ale zatím jde moje život­ní ces­ta pří­mo nao­pak. Z malé ves­nič­ky do malé­ho měs­ta, z malé­ho měs­ta na okraj vět­ší­ho měs­ta, teď byd­lím v cen­t­ru kraj­ské­ho měs­ta. Tak­že jsem měst­ský člo­věk, nicmé­ně ven­kov­ská téma­ta ke mně stá­le přicházejí.

Máš potře­bu na ven­kov ode­jít nebo odchá­zet, když píšeš?

U Draka na pol­ní ces­tě to tak sku­teč­ně bylo. Věděl jsem o téma­tu, kte­ré je jed­nou z dějo­vých linek romá­nu, o byz­ny­so­vých udá­los­tech, co se teď dějí v agrár­ním sek­to­ru. Že malé a střed­ní fir­my jsou sku­po­vá­ny vět­ší­mi spo­leč­nost­mi, kte­ré čas­to sto­jí i mimo země­děl­ství. To jsem chtěl reflek­to­vat, i když bych řekl, že v médi­ích se o tom moc nepí­še. Tak­že jsem sku­teč­ně potře­bo­val jít k něja­ké­mu zdro­ji, pra­me­ni. Naštěs­tí mám na ven­ko­vě stá­le zdro­je, přá­te­le, kama­rá­dy, zná­mé. Tohle je totiž román, kte­rý nena­pí­šeš od stolu.

Kdy sis uvě­do­mil, že pro tebe může být téma­tem romá­nu prá­vě tohle, tedy nájezdy deve­lo­pe­rů a agro­ba­ro­nů na malé čes­ké statky?

Jak jsem mlu­vil o těch novi­nář­ských zkrat­kách a zjed­no­du­še­ních, tak zrov­na tyhle ter­mí­ny, kte­ré jsi pro­nes­la, radě­ji nepo­u­ží­vám, pro­to­že mi při­jdou troš­ku zjed­no­du­šu­jí­cí. Sna­žil jsem se v tomhle pří­pa­dě dobrat něja­ké­ho kon­krét­ní­ho pra­me­ne, ze kte­ré­ho bych mohl čer­pat a popsat něja­ký sku­teč­ný pří­pad, byť si nekla­du za cíl v romá­nu podat něja­kou glo­bál­ní zprá­vu o tom, co se dneska děje na ven­ko­vě v agrár­ním byz­ny­su. To si mys­lím, že by byl úkol pro něja­ké­ho agrár­ní­ho ana­ly­ti­ka nebo sociologa.

A byli bychom mimo beletrii.

Ano, byli bychom mimo belet­rii, a já jsem roma­no­pi­sec. Na tom, co jsem popsal jako něja­ký mecha­nis­mus poku­su o nepřá­tel­ské pře­vze­tí pod­ni­ku, což se v eko­no­mi­ce děje i mimo agrár­ní sek­tor, mě zají­ma­ly i dopa­dy na spo­leč­nost, na mik­ro­svět na ven­ko­vě, na sou­sed­ské vzta­hy, na to, kam vlast­ně tady tu eta­pu zařa­dit do his­to­rie vývo­je venkova.

Mně prá­vě tohle při­jde zají­ma­vé — tvo­je Sel­ský baro­ko a potom Rybí krev, to jsou kni­hy, kte­ré popi­su­jí his­to­ric­kou udá­lost, vel­ké ději­ny, jež něja­kým způ­so­bem hýbou s malý­mi lid­ský­mi osu­dy. Dal­ší tvo­je kníž­ky Pla­chet­ni­ce na vinětáchDeš­ťo­vá hůl byly spíš vzta­ho­vé, šlo v nich o men­ší lid­ská dra­ma­ta, typic­ky kri­ze střed­ní­ho věku, roz­vod, vzta­hy. A v Dra­ko­vi je to obo­je. Jako by tam ty vel­ké ději­ny vstou­pi­ly zno­vu, jenomže to nejsou ději­ny, ale sou­čas­nost. V čem pro tebe bylo jiné nemít opo­ru v ději­nách, kte­ré už jsou uza­vře­né, ale psát o současnosti?

Já jsem přes­ně tohle chtěl. A šel jsem do toho i s tím rizi­kem, že někdo můj text může napad­nout. Vždyc­ky se mi tro­chu pří­či­lo fabu­lo­vat o sku­teč­ných his­to­ric­kých posta­vách a trouf­nout si vcí­tit se do něja­ké doby, kte­rou jsem neza­žil, tře­ba do pro­tek­to­rá­tu. V Dra­ko­vi jde sku­teč­ně o pokus nějak reflek­to­vat aktu­ál­ní situ­a­ci na ven­ko­vě přes něja­ký kon­krét­ní pří­běh, přes kon­krét­ní posta­vy, kte­ré jsou vyfa­bu­lo­va­né. Jmé­no ves­ni­ce je také fik­tiv­ní, přes­to je základ kni­hy vel­mi reál­ný. A jak mlu­víš o těch vel­kých ději­nách, tady je ješ­tě jed­no rizi­ko: nevím, jest­li ten moment, kte­rý v romá­nu popi­su­ji, jed­nou zhod­no­tí­me jako vel­ké ději­ny, nebo jenom jako něja­kou epi­zod­ku ve vývo­ji ven­ko­va. Nedáv­no se mě jeden novi­nář ptal, jest­li je tohle zavr­še­ní vývo­je na ven­ko­vě od pade­sá­tých let. Mys­lím si, že vývoj pokra­ču­je pořád dál. Žád­né zavr­še­ní nepro­ží­vá­me. Je to jen dal­ší eta­pa, kam se ubí­rá ven­kov, kam se ubí­rá agrár­ní byz­nys, a my to uvi­dí­me až zpětně.

Nako­lik jsi uva­žo­val o tom téma­tu jako o stře­tu pre­dá­tor a oběť? Pro­to­že mám pocit, že řada sta­rou­sed­lí­ků vlast­ně nejsou obě­ti agrár­ní­ho byz­ny­su, ale že se sami svým způ­so­bem vlast­ně ocit­li v situ­a­ci, kdy je pro ně výhod­né do toho jít, v pod­sta­tě s tím pre­dá­to­rem jako­by spolupracovat.

Dou­fám, že se mi aspoň tro­chu poved­lo postih­nout dro­le­ní původ­ní vlast­nic­ké struk­tu­ry, kte­rá se vyví­je­la od pade­sá­tých let, kdy sed­lá­ci při­šli o svo­je grun­ty. V dal­ší eta­pě se po čty­ři­ce­ti letech v rám­ci resti­tu­cí majet­ky sice vra­ce­ly, ale tam už se z logi­ky věci vlast­nic­tví hod­ně rozře­di­lo, pro­to­že to, co se po gene­ra­ce záko­ni­tě dědi­lo z otce na nej­star­ší­ho syna, se najed­nou roz­tr­ha­lo na víc potom­ků v rodi­nách, majet­ko­vé podí­ly byly drob­něj­ší. Ptal jsem se, jaké jsou moti­va­ce a důvo­dy, proč se někte­ří lidé toho majet­ku tře­ba i rádi zba­ví. Doba je tako­vá, jaká je. A i někte­ré posta­vy v romá­nu se cítí být v pas­ti. Mají finanč­ní pro­blémy, tak toho pros­tě využijí.

Ne kaž­dý, tře­ba dva hlav­ní hrdi­no­vé chá­pou vztah k dědic­tví po svých dědech…

Ano, pro­ti tomu dro­le­ní půdy sto­jí stat­ká­ři Vlas­ta a Tomáš, kte­ří jsou patri­o­ti a mys­lí si, že je dob­ré udr­žet lokál­ní vlast­nic­tví, kte­ré nava­zu­je na to, jak ves­ni­ce fun­go­va­la dřív.

Do romá­nu jsi zasa­dil i rodi­nu, kte­rá nemá svou his­to­rií s ven­ko­vem nic spo­leč­né­ho, ale jako nápla­va z měs­ta tam hle­dá oprav­do­vost, zpo­ma­le­ní, kon­takt s půdou, něja­kou ryzost. Nejsou prá­vě rodi­ny, jako je tahle, nadě­jí pro venkov?

Ano, tahle lin­ka v Dra­ko­vi troš­ku posi­lu­je střet, kte­rý je i mezi Tomá­šem a Kris­tý­nou, dal­ší hrdin­kou romá­nu, o kte­ré jsme ješ­tě nemluvili.

Jaký střet máš na mysli?

Kris­tý­na na vsi vyrost­la, ale dlou­ho žila v Pra­ze a má pocit, že se může na ves­ni­ci vrá­tit. Tak­že mlu­vím o stře­tu měs­to ver­sus ves­ni­ce, ostat­ně měst­ský život ver­sus ves­nic­ký život je pro mě osob­ně vel­ké život­ní téma. Odchod z ven­ko­va, návrat na ven­kov, jest­li je to vůbec mož­né, v jaké podo­bě… Ale to je dvoj­seč­né: jed­na věc je sku­teč­ný návrat na ven­kov, ale jiná věc je, jak to dnes čas­to fun­gu­je — někte­ré rodi­ny sice na ven­kov ode­jdou a sice tam žijí, ale kaž­dý den vozí děti do měs­ta do ško­ly a sami tam cho­dí do prá­ce, naku­pu­jí tam, trá­ví tam vol­ný čas. Dřív to bylo jinak. Ti, co vlast­ni­li půdu a pra­co­va­li na ní, byli eko­no­mic­ky samo­stat­ní, byli s ní víc spo­je­ní, živi­la je na tom mís­tě, vydě­lá­va­la jim. Dnes spě­je­me spíš k tomu, že ven­kov bude sice dál fun­go­vat, ale půda už nebu­de ve vlast­nic­tví lidí, kte­ří tam žijí, ale bude pat­řit vel­kým spo­leč­nos­tem a lidé tam budou pra­co­vat jako námezd­ní síly nebo budou pros­tě odjíž­dět za pra­cí do měst.

Tomáš kro­mě vzta­hu s Kris­tý­nou a boje s vel­ký­mi byz­ny­s­me­ny mimo jiné řeší i to, že je mu pět­a­pa­de­sát, a čas­to zmi­ňu­je, že už je poz­dě něco nové­ho začí­nat. Co má z tebe?

Mě baví psát z pozi­ce své­ho vlast­ní­ho živo­ta, kde teď jsem. Neba­vi­lo by mě vzpo­mí­nat na dobu, kdy mi bylo pat­náct, a psát o kon­ci osm­de­sá­tých. let. Teď jsem v něja­ké eta­pě, v něja­ké fázi živo­ta, něco si řeším, o něčem pře­mýš­lím, tak­že to více či méně pro­jek­tu­ji i do hlav­ní­ho hrdi­ny. Baví mě psa­ním zkou­mat, jest­li bych se takhle zacho­val i já, jest­li bych měl či neměl na tohle odva­hu. Pova­žu­ji to za féro­vý a upřím­ný pří­stup auto­ra. Čímž neří­kám, že psát jinak se nemá. Ale já jsem spíš rea­lis­tic­ký autor a při­pa­dá mi nej­o­prav­do­věj­ší, když píšu z pohle­du své generace.

Na co má odva­hu Tomáš v Dra­ko­vi na pol­ní ces­tě?

Mys­lím, že Tomáš je doce­la odváž­ný nebo ost­rý v byz­ny­so­vých věcech, že s veš­ke­rou vehe­men­cí, kte­rou má, brá­ní spo­lu s Vlas­tou jejich pod­nik. Cítí, že je to něja­ké jejich celo­ži­vot­ní dílo, že nějak vybu­do­va­li malou akci­ov­ku z býva­lé­ho země­děl­ské­ho druž­stva, oba tam mají své podí­ly po dědeč­cích a pra­dě­deč­cích. Tomáš je hod­ně odváž­ný v tom, že jde do stře­tů, má pocit, že mu nic jiné­ho nezbý­vá, ví, co je tře­ba udě­lat, a tak to pros­tě dělá — a to vyža­du­je odvahu.

Je odváž­ný ve vztazích?

Tam jsem ho chtěl tro­chu pocho­pit stran rodin­né kon­ste­la­ce, kte­rou má. Svou roli v ní hra­je nemo­hou­cí mamin­ka, kte­rá více­mé­ně už žije v minu­los­ti, a taky bra­tr, kte­rý má děti, žije dale­ko a v pod­sta­tě se na ven­kov nevra­cí. Tomáš najed­nou řeší, co bude dělat s cha­lupou, až už mamin­ka nebu­de. Pro­to­že bra­t­ro­vy děti, její vnou­ča­ta, ji stej­ně budou chtít pro­dat. Tohle jsou mimo­cho­dem vel­ké věci, kte­ré lidé na ven­ko­vě řeší a o kte­rých přemýšlejí.

Tak se se zeptám ješ­tě pří­mě­ji — je odváž­ný ve vzta­hu s Kristýnou?

Nevím. Spíš jsem měl cel­kem jas­né dvě muž­ské figu­ry, Vlas­tu Les­nu a Tomá­še Sádec­ké­ho, drží je byz­ny­so­vá lin­ka romá­nu, jsou to sou­put­ní­ci, kama­rá­di z jed­né ves­ni­ce. Do Kris­tý­ny jsem chtěl napsat svo­je téma odcho­du a návra­tu k ven­ko­vu. Chví­li jsem s ní, při­znám se, zápa­sil jako autor, abych cítil, že je dob­ře vysta­vě­ná, že je to posta­va, kte­rá dává smy­sl. Jed­na moje dob­rá kama­rád­ka mi s její posta­vou tro­chu pomá­ha­la. Od začát­ku jsem si říkal, že by to Kris­týně a Tomášo­vi moh­lo klap­nout, ale že by taky nemu­se­lo a že je to tako­vých pade­sát na padesát.

Nebu­de­me říkat, jak to dopad­ne. Ale zají­ma­lo by mě, jest­li jsi měl od začát­ku jas­no, jak to dopad­ne s ohle­dem na byz­ny­so­vou lin­ku románu.

To ano, to mi jas­né bylo. Pro­to­že když jsem mlu­vil s lid­mi, kte­ří hos­po­da­ří v men­ších pod­ni­cích na svém, chá­pal jsem, že Drak sku­teč­ně není něja­ký jed­not­li­vý vymyš­le­ný pří­pad, tak­že bylo zřej­mé, kam to dospě­je. Řada lidí v men­ších pod­ni­cích, ať už jsou to malá výrob­ní druž­stva, nebo akci­o­vé spo­leč­nos­ti, sku­teč­ně narych­lo povo­lá­vá práv­ní­ky, pře­dě­lá­vá sta­no­vy, aby se do jejich spo­leč­nos­ti neda­lo dostat zven­čí. A ne vždyc­ky se to povede.

Když se v myš­len­kách vrá­tíš na jiho­čes­ký ven­kov, na mís­ta, o kte­rých píšeš nebo kde jsi tře­ba zažil dět­ství, mlá­dí, dospí­vá­ní, doká­žeš říct, proč ven­kov milu­ješ? V čem je pro tebe to kouzlo?

Je v tom urči­tě nos­tal­gie, a tím, jak člo­věk stár­ne, je to hlub­ší. Rád se vra­cím do ves­ni­ce, kde jsem vyrůs­tal, kde dlou­ho žili moji pra­ro­di­če, kde mám kama­rá­dy, tam je to pro mě srdeč­ní zále­ži­tost. A v romá­nu se sna­žím pocho­pit i Kris­týnu, kte­rá zjiš­ťu­je, že už na ven­ko­vě žít nemů­že. Já jsem svým zalo­že­ním spíš Tomáš než Kris­tý­na, ale ne úplně.

Tak­že tě to táh­ne zpát­ky na venkov?

Řekl jsem to už v něko­li­ka roz­ho­vo­rech, že se na ven­kov jed­nou vrá­tím, jen­že zatím je to jenom fan­ta­zie. Pro­to­že jsem měst­ský člo­věk, do měs­ta mě to nějak dotáh­lo, ale nevím, těž­ko říct, co bude za rok nebo za deset let.


Pod­cast Host mezi řád­ky s Jiřím Hájíč­kem si může­te poslech­nout zde:

Náš pod­cast si může­te poslech­nout také na těch­to platformách:

Apple Pod­casts
Audi­o­lib­rix