Jaký je to pocit dovézt Draka z tiskárny, mít tu knihu v ruce?
Pro mě jako pro autora je samozřejmě nejsložitější dát dohromady rukopis, což tentokrát trvalo zhruba tři čtvrtě roku, to je na mě docela málo. Ale hodně času předtím mi zabralo rešeršování tématu a samotná příprava na psaní. Fáze, která mě čeká teď, to je představování knihy a cesty na besedy. To je sice asi nejnudnější část, ale zase mi to dává možnost s mými hrdiny ještě chvíli pobýt.
Jsi autorem románů, povídek, haiku, a dokonce několika písňových textů, ale mluví se o tobě zejména jako o autorovi vesnického románu. Jak ti v téhle škatulce nazvané vesnický román je?
Zvykl jsem si na ni. Vím, že je to taková novinářská zkratka, zjednodušení. Samozřejmě tímhle románem si koleduji o to, abych v takové škatulce zůstal, přestože jsem z ní trochu vykročil svým předchozím románem Plachetnice na vinětách, který nebyl úplně vesnický. Já jsem nikdy programově nechtěl být autorem vesnických románů, musím se přiznat, že ani nemám české vesnické romány nijak načtené.
Jak se to tedy stalo?
Témata, o kterých píšu, vycházejí z mého života, z mých zkušeností. Z toho, odkud pocházím. Já jsem na tom venkově skutečně bydlel jako kluk. Ale zatím jde moje životní cesta přímo naopak. Z malé vesničky do malého města, z malého města na okraj většího města, teď bydlím v centru krajského města. Takže jsem městský člověk, nicméně venkovská témata ke mně stále přicházejí.
Máš potřebu na venkov odejít nebo odcházet, když píšeš?
U Draka na polní cestě to tak skutečně bylo. Věděl jsem o tématu, které je jednou z dějových linek románu, o byznysových událostech, co se teď dějí v agrárním sektoru. Že malé a střední firmy jsou skupovány většími společnostmi, které často stojí i mimo zemědělství. To jsem chtěl reflektovat, i když bych řekl, že v médiích se o tom moc nepíše. Takže jsem skutečně potřeboval jít k nějakému zdroji, prameni. Naštěstí mám na venkově stále zdroje, přátele, kamarády, známé. Tohle je totiž román, který nenapíšeš od stolu.
Kdy sis uvědomil, že pro tebe může být tématem románu právě tohle, tedy nájezdy developerů a agrobaronů na malé české statky?
Jak jsem mluvil o těch novinářských zkratkách a zjednodušeních, tak zrovna tyhle termíny, které jsi pronesla, raději nepoužívám, protože mi přijdou trošku zjednodušující. Snažil jsem se v tomhle případě dobrat nějakého konkrétního pramene, ze kterého bych mohl čerpat a popsat nějaký skutečný případ, byť si nekladu za cíl v románu podat nějakou globální zprávu o tom, co se dneska děje na venkově v agrárním byznysu. To si myslím, že by byl úkol pro nějakého agrárního analytika nebo sociologa.
A byli bychom mimo beletrii.
Ano, byli bychom mimo beletrii, a já jsem romanopisec. Na tom, co jsem popsal jako nějaký mechanismus pokusu o nepřátelské převzetí podniku, což se v ekonomice děje i mimo agrární sektor, mě zajímaly i dopady na společnost, na mikrosvět na venkově, na sousedské vztahy, na to, kam vlastně tady tu etapu zařadit do historie vývoje venkova.
Mně právě tohle přijde zajímavé — tvoje Selský baroko a potom Rybí krev, to jsou knihy, které popisují historickou událost, velké dějiny, jež nějakým způsobem hýbou s malými lidskými osudy. Další tvoje knížky Plachetnice na vinětách a Dešťová hůl byly spíš vztahové, šlo v nich o menší lidská dramata, typicky krize středního věku, rozvod, vztahy. A v Drakovi je to oboje. Jako by tam ty velké dějiny vstoupily znovu, jenomže to nejsou dějiny, ale současnost. V čem pro tebe bylo jiné nemít oporu v dějinách, které už jsou uzavřené, ale psát o současnosti?
Já jsem přesně tohle chtěl. A šel jsem do toho i s tím rizikem, že někdo můj text může napadnout. Vždycky se mi trochu příčilo fabulovat o skutečných historických postavách a troufnout si vcítit se do nějaké doby, kterou jsem nezažil, třeba do protektorátu. V Drakovi jde skutečně o pokus nějak reflektovat aktuální situaci na venkově přes nějaký konkrétní příběh, přes konkrétní postavy, které jsou vyfabulované. Jméno vesnice je také fiktivní, přesto je základ knihy velmi reálný. A jak mluvíš o těch velkých dějinách, tady je ještě jedno riziko: nevím, jestli ten moment, který v románu popisuji, jednou zhodnotíme jako velké dějiny, nebo jenom jako nějakou epizodku ve vývoji venkova. Nedávno se mě jeden novinář ptal, jestli je tohle završení vývoje na venkově od padesátých let. Myslím si, že vývoj pokračuje pořád dál. Žádné završení neprožíváme. Je to jen další etapa, kam se ubírá venkov, kam se ubírá agrární byznys, a my to uvidíme až zpětně.
Nakolik jsi uvažoval o tom tématu jako o střetu predátor a oběť? Protože mám pocit, že řada starousedlíků vlastně nejsou oběti agrárního byznysu, ale že se sami svým způsobem vlastně ocitli v situaci, kdy je pro ně výhodné do toho jít, v podstatě s tím predátorem jakoby spolupracovat.
Doufám, že se mi aspoň trochu povedlo postihnout drolení původní vlastnické struktury, která se vyvíjela od padesátých let, kdy sedláci přišli o svoje grunty. V další etapě se po čtyřiceti letech v rámci restitucí majetky sice vracely, ale tam už se z logiky věci vlastnictví hodně rozředilo, protože to, co se po generace zákonitě dědilo z otce na nejstaršího syna, se najednou roztrhalo na víc potomků v rodinách, majetkové podíly byly drobnější. Ptal jsem se, jaké jsou motivace a důvody, proč se někteří lidé toho majetku třeba i rádi zbaví. Doba je taková, jaká je. A i některé postavy v románu se cítí být v pasti. Mají finanční problémy, tak toho prostě využijí.
Ne každý, třeba dva hlavní hrdinové chápou vztah k dědictví po svých dědech…
Ano, proti tomu drolení půdy stojí statkáři Vlasta a Tomáš, kteří jsou patrioti a myslí si, že je dobré udržet lokální vlastnictví, které navazuje na to, jak vesnice fungovala dřív.
Do románu jsi zasadil i rodinu, která nemá svou historií s venkovem nic společného, ale jako náplava z města tam hledá opravdovost, zpomalení, kontakt s půdou, nějakou ryzost. Nejsou právě rodiny, jako je tahle, nadějí pro venkov?
Ano, tahle linka v Drakovi trošku posiluje střet, který je i mezi Tomášem a Kristýnou, další hrdinkou románu, o které jsme ještě nemluvili.
Jaký střet máš na mysli?
Kristýna na vsi vyrostla, ale dlouho žila v Praze a má pocit, že se může na vesnici vrátit. Takže mluvím o střetu město versus vesnice, ostatně městský život versus vesnický život je pro mě osobně velké životní téma. Odchod z venkova, návrat na venkov, jestli je to vůbec možné, v jaké podobě… Ale to je dvojsečné: jedna věc je skutečný návrat na venkov, ale jiná věc je, jak to dnes často funguje — některé rodiny sice na venkov odejdou a sice tam žijí, ale každý den vozí děti do města do školy a sami tam chodí do práce, nakupují tam, tráví tam volný čas. Dřív to bylo jinak. Ti, co vlastnili půdu a pracovali na ní, byli ekonomicky samostatní, byli s ní víc spojení, živila je na tom místě, vydělávala jim. Dnes spějeme spíš k tomu, že venkov bude sice dál fungovat, ale půda už nebude ve vlastnictví lidí, kteří tam žijí, ale bude patřit velkým společnostem a lidé tam budou pracovat jako námezdní síly nebo budou prostě odjíždět za prací do měst.
Tomáš kromě vztahu s Kristýnou a boje s velkými byznysmeny mimo jiné řeší i to, že je mu pětapadesát, a často zmiňuje, že už je pozdě něco nového začínat. Co má z tebe?
Mě baví psát z pozice svého vlastního života, kde teď jsem. Nebavilo by mě vzpomínat na dobu, kdy mi bylo patnáct, a psát o konci osmdesátých. let. Teď jsem v nějaké etapě, v nějaké fázi života, něco si řeším, o něčem přemýšlím, takže to více či méně projektuji i do hlavního hrdiny. Baví mě psaním zkoumat, jestli bych se takhle zachoval i já, jestli bych měl či neměl na tohle odvahu. Považuji to za férový a upřímný přístup autora. Čímž neříkám, že psát jinak se nemá. Ale já jsem spíš realistický autor a připadá mi nejopravdovější, když píšu z pohledu své generace.
Na co má odvahu Tomáš v Drakovi na polní cestě?
Myslím, že Tomáš je docela odvážný nebo ostrý v byznysových věcech, že s veškerou vehemencí, kterou má, brání spolu s Vlastou jejich podnik. Cítí, že je to nějaké jejich celoživotní dílo, že nějak vybudovali malou akciovku z bývalého zemědělského družstva, oba tam mají své podíly po dědečcích a pradědečcích. Tomáš je hodně odvážný v tom, že jde do střetů, má pocit, že mu nic jiného nezbývá, ví, co je třeba udělat, a tak to prostě dělá — a to vyžaduje odvahu.
Je odvážný ve vztazích?
Tam jsem ho chtěl trochu pochopit stran rodinné konstelace, kterou má. Svou roli v ní hraje nemohoucí maminka, která víceméně už žije v minulosti, a taky bratr, který má děti, žije daleko a v podstatě se na venkov nevrací. Tomáš najednou řeší, co bude dělat s chalupou, až už maminka nebude. Protože bratrovy děti, její vnoučata, ji stejně budou chtít prodat. Tohle jsou mimochodem velké věci, které lidé na venkově řeší a o kterých přemýšlejí.
Tak se se zeptám ještě příměji — je odvážný ve vztahu s Kristýnou?
Nevím. Spíš jsem měl celkem jasné dvě mužské figury, Vlastu Lesnu a Tomáše Sádeckého, drží je byznysová linka románu, jsou to souputníci, kamarádi z jedné vesnice. Do Kristýny jsem chtěl napsat svoje téma odchodu a návratu k venkovu. Chvíli jsem s ní, přiznám se, zápasil jako autor, abych cítil, že je dobře vystavěná, že je to postava, která dává smysl. Jedna moje dobrá kamarádka mi s její postavou trochu pomáhala. Od začátku jsem si říkal, že by to Kristýně a Tomášovi mohlo klapnout, ale že by taky nemuselo a že je to takových padesát na padesát.
Nebudeme říkat, jak to dopadne. Ale zajímalo by mě, jestli jsi měl od začátku jasno, jak to dopadne s ohledem na byznysovou linku románu.
To ano, to mi jasné bylo. Protože když jsem mluvil s lidmi, kteří hospodaří v menších podnicích na svém, chápal jsem, že Drak skutečně není nějaký jednotlivý vymyšlený případ, takže bylo zřejmé, kam to dospěje. Řada lidí v menších podnicích, ať už jsou to malá výrobní družstva, nebo akciové společnosti, skutečně narychlo povolává právníky, předělává stanovy, aby se do jejich společnosti nedalo dostat zvenčí. A ne vždycky se to povede.
Když se v myšlenkách vrátíš na jihočeský venkov, na místa, o kterých píšeš nebo kde jsi třeba zažil dětství, mládí, dospívání, dokážeš říct, proč venkov miluješ? V čem je pro tebe to kouzlo?
Je v tom určitě nostalgie, a tím, jak člověk stárne, je to hlubší. Rád se vracím do vesnice, kde jsem vyrůstal, kde dlouho žili moji prarodiče, kde mám kamarády, tam je to pro mě srdeční záležitost. A v románu se snažím pochopit i Kristýnu, která zjišťuje, že už na venkově žít nemůže. Já jsem svým založením spíš Tomáš než Kristýna, ale ne úplně.
Takže tě to táhne zpátky na venkov?
Řekl jsem to už v několika rozhovorech, že se na venkov jednou vrátím, jenže zatím je to jenom fantazie. Protože jsem městský člověk, do města mě to nějak dotáhlo, ale nevím, těžko říct, co bude za rok nebo za deset let.
Podcast Host mezi řádky s Jiřím Hájíčkem si můžete poslechnout zde:
Náš podcast si můžete poslechnout také na těchto platformách: