Jak se vlastně zrodil nápad všímat si toho dobrého uprostřed tragických, převážně válečných kulis?
Na prvním místě píšu pro sebe. Vždycky jsem byl hodně zvídavý, a když jsem začal cestovat, neviděl jsem jen nádherné kraje, přírodu, kulturu, jídlo nebo cokoli dalšího, co si při cestování užíváš, ale i obrovské kontrasty — chudobu, válečné konflikty a jejich následky. Všechny možné následky, které si umíš představit, a pak taky takové, jaké si představit neumíš. Jakmile se ti otevřou oči a uši a ty se začneš dívat a poslouchat i tímhle směrem — a jsi citlivá k lidským příběhům —, může se stát, že zešílíš. Abych nezešílel, píšu. Když jsem začal psát o svých cestách a misích, ptal jsem se, kde se v lidech bere tak strašné zlo. Ale brzy mi došlo, že se musím ptát i opačně. Kde se bere dobro, naděje, laskavost, touha pomáhat, síla vytrvat v té pomoci…
Kde se tedy bere v lidech zlo, kde dobro a jak blízko sebe mohou existovat?
Velmi blízko. Každý člověk bez výjimky má v sobě bestii. Záleží na tom, v jaké žije společnosti, jaké tradice, výchova a další sociální konstrukty na něj působí, a taky moc záleží na tom, jakým příběhům věří. Zlo často vzniká ze špatných odpovědí na základní lidské potřeby: člověk bytostně potřebuje přijetí, být oceněný a přijímaný už jen za svoji existenci, ne za to, jakou odvádí práci nebo co dokázal. V odpověď na nepřijetí nebo dlouhodobé nepřijímání se může ozvat bestie v každém z nás. Pak je tu ale ještě horší zlo, zlo systematické. Německo třicátých let začalo věřit příběhu o tom, že existují lidé, kteří mají menší cenu než jiní lidé, nebo kteří nemají dokonce žádnou cenu. Zlo jde často ruku v ruce s dehumanizací. Jakmile se začne o lidech mluvit jako o švábech nebo krysách, o lidech bez ceny nebo bez budoucnosti, je k páchání zla jen krok. Je to fascinující, jak banální může zlo být. Zlo nepáchá vnější entita, démoni nebo satan, zlí duchové ani monstra. Často jsou pachatelé zla jen hluboce zranění lidé, kteří zažívají něco, co oni sami nedokážou zpracovat a řešit, případně něco, co neumí zpracovat a řešit jejich komunita, společnost nebo stát.

Přesto jsi ve své knize Páchat dobro nepopisoval mechanismy, jak funguje zlo, ale naopak přinášíš příběhy lidí ze všech koutů světa, kteří v nepochopitelně tragických a zoufalých podmínkách činí dobro. Co mají společné?
Říkáš, že ti lidé, kteří činí dobro, jsou ze všech koutů světa — a to je strašně dobrá zpráva. Pro uzdravení čehokoli, lidí i společenství, je důležité přijímat chyby, ať už chyby vlastní, nebo ty charakterové, nezamýšlené, náhodné, jakékoli chyby, být k nim laskavý, abychom se s nimi učili pracovat. Vlastní chyby, když s nimi umíte dobře zacházet, často vedou k páchání dobra. Znám kluka, který prošel těžkou závislostí — pervitin, heroin, ulice, kriminál — a už dvacet let pomáhá lidem se závislostí. Píšu o muži, který zabil člověka při autonehodě, kterou způsobil. Založil a vede organizaci, která shromažďuje dárce krve, díky nimž byly zachráněny už tisíce životů. Nenabádám nikoho, aby dělal chyby záměrně, ale když už chybu uděláme, vezměme ji a zkusme ji obrátit v něco dobrého. Lidé, kteří udělali v životě velkou chybu a vyrovnali se s tím, mají unikátní zkušenost, kterou můžou předávat dál. A pokud umíme být laskaví k vlastním chybám, snadněji se nám akceptují chyby ostatních.
Jak vnímáš rozdíl mezi textem a fotografií? Na misích fotíš i píšeš, jak se ta dvě média pro tebe liší?
Fotografie je rychlejší. Mám poruchu pozornosti s hyperaktivitou a opravdu nejsem trpělivý, takže fotografie jako médium saturuje tuhle moji vlastnost, je to prostě hned. Navíc používám fotky jako deník, nejsem často schopný si vést psané záznamy a fotky slouží mé zvláštní paměti skutečně jako deník. Když máš po třech dnech v Mauritánii pět tisíc fotek, je to dost podrobný záznam o těch třech dnech. Dokážu si díky fotkám vybavit vůně, nepostřehnutelné záchvěvy emocí, chutě.
A psaní?
To je hlubší a intenzivní proces, který není zkratkovitý, nořím se do něj, zažívám znovu ty emoce, které jsem zažíval na místě. A přemýšlím i nad tím, jak to udělat, abych předal svoji zkušenost lidem, kteří takovou zkušenost nemají. V uprchlickém táboře na hranicích s Mali žije sedmdesát tisíc lidí v poušti. Jak popsat čtenářům a čtenářkám, jaké to tam je?
Jak?
Třeba skrze popis nějaké vůně. Nebo přes to, že napíšu, jak se tam cítím já. Psaný text v každém případě dává čtenáři větší prostor pro vlastní imaginaci.
V knize Páchat dobro máš i fotografii auta s prostřeleným předním sklem, ta kulka zabila spolujezdce, ty ale nefotíš mrtvého člověka, nýbrž to auto, předmět, místo. Proč?
Tahle fotka je důležitá, protože ukazuje, že s médiem fotografie se dá pracovat i metaforicky, nejen doslovně. Že nemusíš jít jen cestou pornografie chudoby a utrpení, kdy zobrazuješ doslovně syrovou emoci. Fotka mrtvého dítěte tě samozřejmě zasáhne, ale pro mě je mnohdy přijatelnější a lepší dát čtenářům nebo divákům prostor pro to, u fotky se zastavit, zpomalit, dívat se na ni. Zjistit, že je to díra po kulce, uvědomit si tu metaforu smrti. V dnešní zrychlené době udržíme pozornost čtyři vteřiny — a rychle zapomínáme. Když si dáš čas s takovou fotkou, může toho v tobě zanechat víc než ty čtyři vteřiny se silnou dojemnou fotkou, na které je mrtvé tělo. Ve válce o pozornost je možná někdy dobré ubrat na brutalitě a doslovnosti.
Když někdo pracuje jako terapeut, musí mít supervizi, aby si udržel zdravý rozum. Když někdo jako ty jezdí na mise a setkává se s dětskými vojáky, mladinkými prostitutkami, které se už narodí odsouzené k tomu, aby se prodávaly, vidí bídu a utrpení a smrt téměř denně, jak se s tím vším srovnává a kde má záchrannou peřinu, do které padá, když je třeba?
Těžko se s tím srovnávám, opravdu těžko. Ale uvědomuju si to.
Jak to myslíš?
Novináři a novinářky jsou lidé, kteří to mají, co se týká duševního zdraví, hodně těžké, je to opravdu náročné povolání na psychiku, zároveň je to ale jedno z povolání, kde si tu mentální zátěž lidé strašně málo uvědomují a sami si ji nepřipouštějí. Já vím, že mě to zasahuje a že se mě to dotýká. To je podstatné jako první krok. No a pak mám nějaké techniky, které mi pomáhají.
Jaké například?
Třeba si neustále posiluju vědomí toho, že nemůžu pomoct všem. Že nezachráním svět. Že tohle není můj problém. Že moje životní mise je to, abych zaznamenal příběh a předal ho, to je to, co já umím. Neumím to vyřešit, neumím to zachránit ani spasit, ale umím to předat dál, jsem novinář.
Bylo těžké si k tomu dojít?
Ano. Ale nedá se k tomu dojít jinak, než že si to prožiješ. Můžeš stokrát poslouchat mentory a učitele, kteří ti to říkají, ale dokud si tím neprojdeš sama, nezjistíš to. Co se týká dalších technik, chodím na terapie. A mám ještě novou zásadní zkušenost: digitální detox. To strašně moc pomáhá — zase zejména novinářům a novinářkám, protože právě pro ně je to tak moc těžké. Na pouti v Portugalsku jsem byl dva týdny bez telefonu, mailu, počítače, bez internetu. A svět se nezastavil.
Chci se tě zeptat na domov. Jak vnímáš svůj domov jako cestovatel, který je většinu času v cizích zemích? A jak to, kolik lidských domovů jsi už viděl a jak moc rozdílné byly, proměnilo vnímání tvého vlastního domova?
Mnohem míň si díky těm zkušenostem spojuju domov s materiálnem. Primárně je domov ve vztazích. Žil jsem v Dánsku, Ugandě, Americe, Izraeli, v Nepálu a jinde a přijal jsem to, co jsem dřív odmítal, že moje doma je v Česku. Štvou mě některé české vlastnosti a způsoby, ale mám tu kořeny a rozumím tomu, kdo je Krteček. Když máš partnera/ku z Nigérie, těžko mu předáš, kdo je Krteček. V Česku žijeme podobné příběhy, sdílíme tytéž narativy. Jinde je pro mě těžké propojit se s lidmi, jinde nenajdeš kamarády, které znáš od školky.

Kniha Páchat dobro je věnovaná babičkám, jednak tvým babičkám a jednak všem babičkám na světě. Proč?
Prošel jsem velkou rebelií, utíkal jsem z domu. Žil jsem roky bez Česka a bez rodiny. Až jsem se vrátil. Uvědomil jsem si, jak důležitá je rodina a kořeny. Proto mým babičkám. V Mauritánii jsem pak potkal nádherný příběh, který to s těmi babičkami vysvětluje i obecněji.
Povídej.
V Indii existuje takzvaná Bosá univerzita. Podmínkou pro vstup je to, že nesmíš mít žádný diplom z jiné školy. Tu univerzitu založil už v roce 1972 Roy Bunker a přijímá víceméně jen manuálně pracující lidi, kteří chtějí a můžou sloužit své komunitě. Soustředí se také na babičky z celého světa, často negramotné ženy, které v jednom svém projektu učí to, jak funguje solární energie. Tyhle babičky se po šesti měsících výuky ve znakovém jazyce na téhle univerzitě vracejí do svých vesnic, které pomáhají elektrifikovat. Díky jejich znalostem můžou jejich vesnice používat elektřinu ze slunce. V Nepálu, v Afghánistánu, v Mauretánii, kdekoli. Právě na Sahaře jsem potkal babičky, od kterých se toho jako od žen mnoho očekává, ale jen v určitém ohledu — a rozhodně nikdo nečeká, že by mohly být solárními inženýrkami. A ony jsou. Stojí za elektrifikací stovek vesnic, tisíců saharských domácností: dřív se děti učily při svíčkách, nepoužívaly se elektrické vařiče, takže tady bylo třeba hodně popálenin od ohně a otrav z kouře, neznali tu mrazáky a pro zásoby se museli vydávat daleko od domova, protože řadu potravin neuchováte pod saharským sluncem v poživatelném stavu. A kdyby jen potravin, třeba takový inzulin bez lednice nevydrží. Takže díky babičkám — solárním inženýrkám se zásadně zlepšila kvalita života lidí v Mauritánii. Babičky jsou prostě základ státu.
Který příběh v knize tě nejvíc zasáhl?
Nejvíc se mě samozřejmě dotýkají příběhy dětí. Třeba nepředstavitelné utrpení dětských vojáků nebo lidí ve Středoafrické republice. Zajímavé ale je, že když čekáte nějakou hrůzu, můžete se proti ní nějakým způsobem obrnit, takže se vás tolik nedotkne. A naopak velmi silně se vás může dotknout něco, co na první pohled nevypadá ve srovnání s tím jako nějaká extrémní tragédie. Viděl jsem mnoho smrti. A přitom mnou nedávno pohnul příběh jedné ženy z Ukrajiny, která se stará v Česku o seniory v domově s pečovatelskou službou. Má s sebou dvě děti, na Ukrajině nechala svého manžela, otce dětí. Dodnes mají hrůzu z raket, utíkali dva dny v obrovské panice, hororové traumatické podmínky, každý měsíc mají problém slyšet třeba zkoušku sirén. Tahle žena po dvou letech odjela setkat se s manželem na hranice s Ukrajinou, děti vzala s sebou, aby viděly tatínka. Po dvou letech bez fyzického kontaktu. Dětem je zhruba sedm a deset roků. A ony nedokázaly pochopit, proč se zase znovu musejí rozdělit, proč už s tátou nemůžou zůstat, proč on jede zase na Ukrajinu a oni s maminkou do Česka. Byl jsem u toho a strašně se mě to dotýká. Jak to ta matka má těm dětem vysvětlit? Není v tom krev, není v tom nikdo mrtvý. Je v tom „jenom“ rozdělení rodiny. Jenomže za tím „jenom“ je hluboká tragédie. Něco, co poznamená všechny členy té rodiny nadosmrti.
Podcast Host mezi řádky s Petrou Klabouchovou si můžete poslechnout zde:
Náš podcast si můžete poslechnout také na těchto platformách: