Jak se vlast­ně zro­dil nápad vší­mat si toho dob­ré­ho upro­střed tra­gic­kých, pře­váž­ně váleč­ných kulis?

Na prv­ním mís­tě píšu pro sebe. Vždyc­ky jsem byl hod­ně zví­da­vý, a když jsem začal ces­to­vat, nevi­děl jsem jen nád­her­né kra­je, pří­ro­du, kul­tu­ru, jíd­lo nebo coko­li dal­ší­ho, co si při ces­to­vá­ní uží­váš, ale i obrov­ské kon­tras­ty — chu­do­bu, váleč­né kon­flik­ty a jejich násled­ky. Všech­ny mož­né násled­ky, kte­ré si umíš před­sta­vit, a pak taky tako­vé, jaké si před­sta­vit neu­míš. Jakmi­le se ti ote­vřou oči a uši a ty se začneš dívat a poslou­chat i tímhle smě­rem — a jsi cit­li­vá k lid­ským pří­bě­hům —, může se stát, že zeší­líš. Abych neze­ší­lel, píšu. Když jsem začal psát o svých cestách a misích, ptal jsem se, kde se v lidech bere tak straš­né zlo. Ale brzy mi došlo, že se musím ptát i opač­ně. Kde se bere dob­ro, nadě­je, las­ka­vost, tou­ha pomá­hat, síla vytr­vat v té pomoci…

Kde se tedy bere v lidech zlo, kde dob­ro a jak blíz­ko sebe mohou existovat?

Vel­mi blíz­ko. Kaž­dý člo­věk bez výjim­ky má v sobě bes­tii. Zále­ží na tom, v jaké žije spo­leč­nos­ti, jaké tra­di­ce, výcho­va a dal­ší soci­ál­ní kon­struk­ty na něj půso­bí, a taky moc zále­ží na tom, jakým pří­bě­hům věří. Zlo čas­to vzni­ká ze špat­ných odpo­vě­dí na základ­ní lid­ské potře­by: člo­věk bytost­ně potře­bu­je při­je­tí, být oce­ně­ný a při­jí­ma­ný už jen za svo­ji exis­ten­ci, ne za to, jakou odvá­dí prá­ci nebo co doká­zal. V odpo­věď na nepři­je­tí nebo dlou­ho­do­bé nepři­jí­má­ní se může ozvat bes­tie v kaž­dém z nás. Pak je tu ale ješ­tě hor­ší zlo, zlo sys­te­ma­tic­ké. Němec­ko tři­cá­tých let zača­lo věřit pří­bě­hu o tom, že exis­tu­jí lidé, kte­ří mají men­ší cenu než jiní lidé, nebo kte­ří nema­jí dokon­ce žád­nou cenu. Zlo jde čas­to ruku v ruce s dehu­ma­ni­za­cí. Jakmi­le se začne o lidech mlu­vit jako o švá­bech nebo kry­sách, o lidech bez ceny nebo bez budouc­nos­ti, je k páchá­ní zla jen krok. Je to fas­ci­nu­jí­cí, jak banál­ní může zlo být. Zlo nepáchá vněj­ší enti­ta, démo­ni nebo satan, zlí ducho­vé ani mon­stra. Čas­to jsou pacha­te­lé zla jen hlu­bo­ce zra­ně­ní lidé, kte­ří zaží­va­jí něco, co oni sami nedo­ká­žou zpra­co­vat a řešit, pří­pad­ně něco, co neu­mí zpra­co­vat a řešit jejich komu­ni­ta, spo­leč­nost nebo stát.

Přes­to jsi ve své kni­ze Páchat dob­ro nepo­pi­so­val mecha­nismy, jak fun­gu­je zlo, ale nao­pak při­ná­šíš pří­běhy lidí ze všech kou­tů svě­ta, kte­ří v nepo­cho­pi­tel­ně tra­gic­kých a zou­fa­lých pod­mín­kách činí dob­ro. Co mají společné?

Říkáš, že ti lidé, kte­ří činí dob­ro, jsou ze všech kou­tů svě­ta — a to je straš­ně dob­rá zprá­va. Pro uzdra­ve­ní čeho­ko­li, lidí i spo­le­čen­ství, je důle­ži­té při­jí­mat chy­by, ať už chy­by vlast­ní, nebo ty cha­rak­te­ro­vé, neza­mýš­le­né, náhod­né, jaké­ko­li chy­by, být k nim las­ka­vý, abychom se s nimi uči­li pra­co­vat. Vlast­ní chy­by, když s nimi umí­te dob­ře zachá­zet, čas­to vedou k páchá­ní dob­ra. Znám klu­ka, kte­rý pro­šel těž­kou závis­los­tí — per­vi­tin, hero­in, uli­ce, kri­mi­nál — a už dva­cet let pomá­há lidem se závis­los­tí. Píšu o muži, kte­rý zabil člo­vě­ka při auto­ne­ho­dě, kte­rou způ­so­bil. Zalo­žil a vede orga­ni­za­ci, kte­rá shro­maž­ďu­je dár­ce krve, díky nimž byly zachrá­ně­ny už tisí­ce živo­tů. Nena­bá­dám niko­ho, aby dělal chy­by záměr­ně, ale když už chy­bu udě­lá­me, vez­mě­me ji a zkus­me ji obrá­tit v něco dob­ré­ho. Lidé, kte­ří udě­la­li v živo­tě vel­kou chy­bu a vyrov­na­li se s tím, mají uni­kát­ní zku­še­nost, kte­rou můžou pře­dá­vat dál. A pokud umí­me být las­ka­ví k vlast­ním chy­bám, snad­ně­ji se nám akcep­tu­jí chy­by ostatních.

Jak vní­máš roz­díl mezi tex­tem a foto­gra­fií? Na misích fotíš i píšeš, jak se ta dvě média pro tebe liší?

Foto­gra­fie je rych­lej­ší. Mám poru­chu pozor­nos­ti s hyperak­ti­vi­tou a oprav­du nejsem trpě­li­vý, tak­že foto­gra­fie jako médi­um satu­ru­je tuhle moji vlast­nost, je to pros­tě hned. Navíc pou­ží­vám fot­ky jako deník, nejsem čas­to schop­ný si vést psa­né zázna­my a fot­ky slou­ží mé zvlášt­ní pamě­ti sku­teč­ně jako deník. Když máš po třech dnech v Mau­ri­tá­nii pět tisíc fotek, je to dost podrob­ný záznam o těch třech dnech. Doká­žu si díky fotkám vyba­vit vůně, nepo­střeh­nu­tel­né záchvěvy emo­cí, chutě.

A psa­ní?

To je hlub­ší a inten­ziv­ní pro­ces, kte­rý není zkrat­ko­vi­tý, nořím se do něj, zaží­vám zno­vu ty emo­ce, kte­ré jsem zaží­val na mís­tě. A pře­mýš­lím i nad tím, jak to udě­lat, abych pře­dal svo­ji zku­še­nost lidem, kte­ří tako­vou zku­še­nost nema­jí. V uprch­lic­kém tábo­ře na hra­ni­cích s Mali žije sedm­de­sát tisíc lidí v pouš­ti. Jak popsat čte­ná­řům a čte­nář­kám, jaké to tam je?

Jak?

Tře­ba skr­ze popis něja­ké vůně. Nebo přes to, že napíšu, jak se tam cítím já. Psa­ný text v kaž­dém pří­pa­dě dává čte­ná­ři vět­ší pro­stor pro vlast­ní imaginaci.

V kni­ze Páchat dob­ro máš i foto­gra­fii auta s pro­stře­le­ným před­ním sklem, ta kul­ka zabi­la spo­lu­jezd­ce, ty ale nefo­tíš mrt­vé­ho člo­vě­ka, nýbrž to auto, před­mět, mís­to. Proč?

Tahle fot­ka je důle­ži­tá, pro­to­že uka­zu­je, že s médi­em foto­gra­fie se dá pra­co­vat i meta­fo­ric­ky, nejen doslov­ně. Že nemu­síš jít jen ces­tou por­no­gra­fie chu­do­by a utr­pe­ní, kdy zob­ra­zu­ješ doslov­ně syro­vou emo­ci. Fot­ka mrt­vé­ho dítě­te tě samo­zřej­mě zasáh­ne, ale pro mě je mnoh­dy při­ja­tel­něj­ší a lep­ší dát čte­ná­řům nebo divá­kům pro­stor pro to, u fot­ky se zasta­vit, zpo­ma­lit, dívat se na ni. Zjis­tit, že je to díra po kul­ce, uvě­do­mit si tu meta­fo­ru smr­ti. V dneš­ní zrych­le­né době udr­ží­me pozor­nost čty­ři vte­ři­ny — a rych­le zapo­mí­ná­me. Když si dáš čas s tako­vou fot­kou, může toho v tobě zane­chat víc než ty čty­ři vte­ři­ny se sil­nou dojem­nou fot­kou, na kte­ré je mrt­vé tělo. Ve vál­ce o pozor­nost je mož­ná někdy dob­ré ubrat na bru­ta­li­tě a doslovnosti.

Když někdo pra­cu­je jako tera­peut, musí mít super­vi­zi, aby si udr­žel zdra­vý rozum. Když někdo jako ty jez­dí na mise a setká­vá se s dět­ský­mi vojá­ky, mla­din­ký­mi pro­sti­tut­ka­mi, kte­ré se už naro­dí odsou­ze­né k tomu, aby se pro­dá­va­ly, vidí bídu a utr­pe­ní a smrt téměř den­ně, jak se s tím vším srov­ná­vá a kde má záchran­nou peři­nu, do kte­ré padá, když je třeba?

Těž­ko se s tím srov­ná­vám, oprav­du těž­ko. Ale uvě­do­mu­ju si to.

Jak to myslíš?

Novi­ná­ři a novi­nář­ky jsou lidé, kte­ří to mají, co se týká dušev­ní­ho zdra­ví, hod­ně těž­ké, je to oprav­du nároč­né povo­lá­ní na psy­chi­ku, záro­veň je to ale jed­no z povo­lá­ní, kde si tu men­tál­ní zátěž lidé straš­ně málo uvě­do­mu­jí a sami si ji nepři­pouš­tě­jí. Já vím, že mě to zasa­hu­je a že se mě to dotý­ká. To je pod­stat­né jako prv­ní krok. No a pak mám něja­ké tech­ni­ky, kte­ré mi pomáhají.

Jaké napří­klad?

Tře­ba si neu­stá­le posi­lu­ju vědo­mí toho, že nemůžu pomoct všem. Že neza­chrá­ním svět. Že tohle není můj pro­blém. Že moje život­ní mise je to, abych zazna­me­nal pří­běh a pře­dal ho, to je to, co já umím. Neu­mím to vyře­šit, neu­mím to zachrá­nit ani spa­sit, ale umím to pře­dat dál, jsem novinář.

Bylo těž­ké si k tomu dojít?

Ano. Ale nedá se k tomu dojít jinak, než že si to pro­ži­ješ. Můžeš sto­krát poslou­chat men­to­ry a uči­te­le, kte­ří ti to říka­jí, ale dokud si tím nepro­jdeš sama, nezjis­tíš to. Co se týká dal­ších tech­nik, cho­dím na tera­pie. A mám ješ­tě novou zásad­ní zku­še­nost: digi­tál­ní detox. To straš­ně moc pomá­há — zase zejmé­na novi­ná­řům a novi­nář­kám, pro­to­že prá­vě pro ně je to tak moc těž­ké. Na pou­ti v Por­tu­gal­sku jsem byl dva týd­ny bez tele­fo­nu, mai­lu, počí­ta­če, bez inter­ne­tu. A svět se nezastavil.

Chci se tě zeptat na domov. Jak vní­máš svůj domov jako ces­to­va­tel, kte­rý je vět­ši­nu času v cizích zemích? A jak to, kolik lid­ských domo­vů jsi už viděl a jak moc roz­díl­né byly, pro­mě­ni­lo vní­má­ní tvé­ho vlast­ní­ho domova?

Mno­hem míň si díky těm zku­še­nos­tem spo­ju­ju domov s mate­ri­ál­nem. Pri­már­ně je domov ve vzta­zích. Žil jsem v Dán­sku, Ugan­dě, Ame­ri­ce, Izra­e­li, v Nepá­lu a jin­de a při­jal jsem to, co jsem dřív odmí­tal, že moje doma je v Čes­ku. Štvou mě někte­ré čes­ké vlast­nos­ti a způ­so­by, ale mám tu koře­ny a rozu­mím tomu, kdo je Krte­ček. Když máš partnera/​ku z Nigé­rie, těž­ko mu pře­dáš, kdo je Krte­ček. V Čes­ku žije­me podob­né pří­běhy, sdí­lí­me tytéž nara­ti­vy. Jin­de je pro mě těž­ké pro­po­jit se s lid­mi, jin­de nena­jdeš kama­rá­dy, kte­ré znáš od školky.

Kni­ha Páchat dob­ro je věno­va­ná babič­kám, jed­nak tvým babič­kám a jed­nak všem babič­kám na svě­tě. Proč?

Pro­šel jsem vel­kou rebe­lií, utí­kal jsem z domu. Žil jsem roky bez Čes­ka a bez rodi­ny. Až jsem se vrá­til. Uvě­do­mil jsem si, jak důle­ži­tá je rodi­na a koře­ny. Pro­to mým babič­kám. V Mau­ri­tá­nii jsem pak potkal nád­her­ný pří­běh, kte­rý to s těmi babič­ka­mi vysvět­lu­je i obecněji.

Poví­dej.

V Indii exis­tu­je tak­zva­ná Bosá uni­ver­zi­ta. Pod­mín­kou pro vstup je to, že nesmíš mít žád­ný diplom z jiné ško­ly. Tu uni­ver­zi­tu zalo­žil už v roce 1972 Roy Bun­ker a při­jí­má více­mé­ně jen manu­ál­ně pra­cu­jí­cí lidi, kte­ří chtě­jí a můžou slou­žit své komu­ni­tě. Sou­stře­dí se také na babič­ky z celé­ho svě­ta, čas­to negra­mot­né ženy, kte­ré v jed­nom svém pro­jek­tu učí to, jak fun­gu­je solár­ní ener­gie. Tyhle babič­ky se po šes­ti měsí­cích výu­ky ve zna­ko­vém jazy­ce na téhle uni­ver­zi­tě vra­ce­jí do svých ves­nic, kte­ré pomá­ha­jí elek­tri­fi­ko­vat. Díky jejich zna­los­tem můžou jejich ves­ni­ce pou­ží­vat elektři­nu ze slun­ce. V Nepá­lu, v Afghá­nistá­nu, v Mau­re­tá­nii, kde­ko­li. Prá­vě na Saha­ře jsem potkal babič­ky, od kte­rých se toho jako od žen mno­ho oče­ká­vá, ale jen v urči­tém ohle­du — a roz­hod­ně nikdo neče­ká, že by moh­ly být solár­ní­mi inže­nýr­ka­mi. A ony jsou. Sto­jí za elek­tri­fi­ka­cí sto­vek ves­nic, tisí­ců sahar­ských domác­nos­tí: dřív se děti uči­ly při svíč­kách, nepo­u­ží­va­ly se elek­tric­ké vaři­če, tak­že tady bylo tře­ba hod­ně popá­le­nin od ohně a otrav z kou­ře, nezna­li tu mra­zá­ky a pro záso­by se muse­li vydá­vat dale­ko od domo­va, pro­to­že řadu potra­vin neu­cho­vá­te pod sahar­ským slun­cem v poži­va­tel­ném sta­vu. A kdy­by jen potra­vin, tře­ba tako­vý inzu­lin bez led­ni­ce nevy­dr­ží. Tak­že díky babič­kám — solár­ním inže­nýr­kám se zásad­ně zlep­ši­la kva­li­ta živo­ta lidí v Mau­ri­tá­nii. Babič­ky jsou pros­tě základ státu.

Kte­rý pří­běh v kni­ze tě nej­víc zasáhl?

Nej­víc se mě samo­zřej­mě dotý­ka­jí pří­běhy dětí. Tře­ba nepřed­sta­vi­tel­né utr­pe­ní dět­ských vojá­ků nebo lidí ve Stře­do­af­ric­ké repub­li­ce. Zají­ma­vé ale je, že když čeká­te něja­kou hrů­zu, může­te se pro­ti ní něja­kým způ­so­bem obr­nit, tak­že se vás tolik nedo­tkne. A nao­pak vel­mi sil­ně se vás může dotknout něco, co na prv­ní pohled nevy­pa­dá ve srov­ná­ní s tím jako něja­ká extrém­ní tragé­die. Viděl jsem mno­ho smr­ti. A při­tom mnou nedáv­no pohnul pří­běh jed­né ženy z Ukra­ji­ny, kte­rá se sta­rá v Čes­ku o seni­o­ry v domo­vě s pečo­va­tel­skou služ­bou. Má s sebou dvě děti, na Ukra­ji­ně necha­la své­ho man­že­la, otce dětí. Dodnes mají hrů­zu z raket, utí­ka­li dva dny v obrov­ské pani­ce, horo­ro­vé trau­ma­tic­ké pod­mín­ky, kaž­dý měsíc mají pro­blém sly­šet tře­ba zkouš­ku sirén. Tahle žena po dvou letech odje­la setkat se s man­že­lem na hra­ni­ce s Ukra­ji­nou, děti vza­la s sebou, aby vidě­ly tatín­ka. Po dvou letech bez fyzic­ké­ho kon­tak­tu. Dětem je zhru­ba sedm a deset roků. A ony nedo­ká­za­ly pocho­pit, proč se zase zno­vu muse­jí roz­dě­lit, proč už s tátou nemů­žou zůstat, proč on jede zase na Ukra­ji­nu a oni s mamin­kou do Čes­ka. Byl jsem u toho a straš­ně se mě to dotý­ká. Jak to ta mat­ka má těm dětem vysvět­lit? Není v tom krev, není v tom nikdo mrt­vý. Je v tom „jenom“ roz­dě­le­ní rodi­ny. Jenomže za tím „jenom“ je hlu­bo­ká tragé­die. Něco, co pozna­me­ná všech­ny čle­ny té rodi­ny nadosmrti.


Pod­cast Host mezi řád­ky s Petrou Kla­bou­cho­vou si může­te poslech­nout zde:

Náš pod­cast si může­te poslech­nout také na těch­to platformách:

Apple Pod­casts
Audi­o­lib­rix