Před něko­li­ka lety jste vyda­la expe­ri­men­tál­ní pró­zu Koho vypi­jou liš­ky. Kam jste se od té doby jako autor­ka posunula? 
Stej­ně jako u Lišek pro mě dál zákla­dem zůstá­vá sil­ný pří­běh. Nepo­tře­bu­ju při­tom, aby byl patr­ný na prv­ní pohled. Vel­kou změ­nou pro mě byla dél­ka tex­tů, Liš­ky jsou mini­ma­lis­tic­ké, slo­že­né z kapi­tol o pade­sá­ti slo­vech, teď jsem u kla­sic­ké povíd­ky. To je vel­ký roz­díl. Při psa­ní jsem se muse­la nau­čit pra­co­vat s vět­ším cel­kem, roz­ví­jet moti­vy pří­bě­hu, jít více do hloub­ky, dát posta­vám něja­ký vět­ší vývoj. Záro­veň je pro mě důle­ži­tá suges­tiv­nost vyprá­vě­ní, potře­bu­ju, aby čte­nář moje posta­vy viděl, dotý­kal se jich pro­střed­nic­tvím tex­tu, věřil jim. 

Tak­že Mís­ta ve tmě jsou sbír­kou poví­dek. Co vás na tom­to for­má­tu přitahuje? 
Povíd­ky jsem měla jako čte­nář­ka vždyc­ky asi nej­ra­dě­ji. A baví mě i jako autor­ku. Je to jako ote­ví­rat okna ve vel­kém domě, kde za kaž­dým oknem jde vidět něco úpl­ně jiné­ho. Něco spo­lu může sou­vi­set, něco nemu­sí. Mám ráda pes­t­rost, kte­rou povíd­ka umož­ňu­je. Můžu se pohy­bo­vat v sou­čas­nos­ti i pře­chá­zet do minu­los­ti, při­vést do nich svo­je posta­vy jen v urči­tých momen­tech, ve zlo­mo­vých oka­mži­cích, a pak je zase nechat zmi­zet. Můžu stří­dat ich‑, du- nebo er-for­mu pod­le toho, co mě momen­tál­ně baví. Můžu vlast­ně coko­li. Na to je povíd­ka ide­ál­ní formát.

A máte něja­ké oblí­be­né povíd­ká­ře, od kte­rých jste se takří­ka­jíc učila?
Mám tře­ba ráda povíd­ku „Tělo“ ze sbír­ky Čty­ři roč­ní doby od Ste­phe­na Kin­ga, má v sobě neu­vě­ři­tel­nou vypra­věč­skou sílu, auten­tič­nost, mra­zi­vost. Fas­ci­nu­je mě Ali­ce Munro­o­vá svo­jí schop­nos­tí vytvo­řit doko­na­lý obraz jen pomo­cí detai­lu, drob­nos­ti v tex­tu. Cením si způ­so­bu, jakým píšou tře­ba Juli­an Bar­nes, Michel Faber nebo Ten­nessee Wil­li­ams. Z čes­kých auto­rů je pro mě zásad­ní Jan Balabán. 

Vaše povíd­ky sle­du­jí zejmé­na osu­dy žen růz­ných gene­ra­cí. Muži vás nezajímají? 
Zají­ma­jí, ale moje ženy v téhle sbír­ce jsou posta­ve­né na vnitř­ní psy­cho­lo­gii, emo­cích, urči­tém zrá­ní. A na to si u mužů pře­ce jen ješ­tě netrou­fám. K hlub­ším tex­tům o mužích se snad pro­pra­cu­ju časem. Už o nich sice něko­lik poví­dek mám, ale roz­hod­la jsem se je do této sbír­ky neza­řa­dit. Tře­ba z nich jed­nou bude kni­ha jen o mužích.

Otáz­ky poklá­dal Jan Němec