Žije­me v době, kdy jsme si ale­spoň názna­ky tako­vé men­ší apo­ka­ly­psy osa­ha­li a ani v těch­to sub­til­ních roz­mě­rech to neby­lo pří­jem­né. Čím je psa­ní o svě­tě sti­že­ném kata­stro­fou a udá­los­tech po ní tak fascinující?
Domní­vám se, že to lidi tak fas­ci­nu­je prá­vě pro­to, že jsme žili (a vlast­ně stá­le žije­me) v rela­tiv­ním kli­du a míru, kdy nás (mož­ná jen zdán­li­vě) nic výraz­ně neo­hro­žu­je. Tak nějak už pat­ří k lid­ské pova­ze zao­bí­rat se kata­stro­fic­ký­mi scé­ná­ři a spe­ku­la­ce­mi o tom, jak bychom se v podob­ných situ­a­cích zacho­va­li. Svým způ­so­bem si v té hrůze asi tak tro­chu libu­je­me, pro­to­že se vždyc­ky může­me vrá­tit zpát­ky do bez­pe­čí — pod deku do křes­la, k hor­ké­mu čaji nebo kávě.
Já sama si čas­to kladla otáz­ky, jak by růz­né svě­ty z fan­ta­sy ság vypa­da­ly, kdy­by se těm chrabrým hrdi­nům nepo­da­ři­lo zabrá­nit zká­ze nebo vítěz­ství zla. Jak by se ten svět vyví­jel dál? Jak by si s tím pora­di­ly ony nad­při­ro­ze­né bytos­ti, kte­ré tam žily? Ani nevím, co přes­ně mě na tom vždyc­ky tak fas­ci­no­va­lo — mož­ná jaká­si mor­bid­ní zvě­da­vost, kte­rá se neda­la uko­jit jinak než tím, že jsem si nako­nec tu zká­zu v glo­bál­ním měřít­ku na papí­ře sama vyzkoušela.

Kdo jsou pod­le tebe ty kry­sy zmi­ňo­va­né v názvu tvé tri­lo­gie, kte­ré kaž­dá apo­ka­ly­psa potřebuje?
Nará­žím tím na růz­né pod­vrat­né živly, kte­ré má kaž­dá spo­leč­nost a kte­ré se pokaž­dé dosta­nou všu­de, i když jde všech­no do kytek. Jsou to jedin­ci, kte­ří se sna­ží všech­no obe­jít, tak nějak obelhat a zís­kat pro sebe výho­dy za kaž­dou cenu — nezříd­ka na úkor ostat­ních. Para­dox­ně to ale veli­ce čas­to býva­jí prá­vě oni, kdo při­jdou s něja­kým řeše­ním, kte­ré pak ostat­ní z té kri­ze vytáh­ne… Násled­nou otáz­kou, zda účel svě­tí pro­střed­ky, bychom moh­li strá­vit neje­den zim­ní večer.
Název má samo­zřej­mě své mís­to i v samot­ném pří­bě­hu, ale to už nechám na čte­ná­řích, aby to odha­li­li sami :)

O svě­tě, ve kte­rém se Před bou­ří ode­hrá­vá, čas­to mlu­víš jako o arca­ne­pun­ku, moh­la bys ten­to asi tro­chu méně zná­mý pojem čte­ná­řům přiblížit?
Jde o svět — ať už náš, nebo fik­tiv­ní —, kde ved­le sebe běž­ně fun­gu­je magie i tech­no­lo­gie (ony tech­no­lo­gie jsou nezříd­ka pohá­ně­ny prá­vě magií) a je inspi­ro­ván něja­kou his­to­ric­kou epo­chou. Arca­ne­punk je (stej­ně jako napří­klad ste­am­punk) nej­čas­tě­ji zasa­zo­ván do kon­ce deva­te­nác­té­ho sto­le­tí, ale osob­ně si mys­lím, že není pro­blém jít ješ­tě o sto­le­tí, mož­ná dvě hlou­bě­ji do minu­los­ti nebo nao­pak o pár desí­tek let dopře­du. Před­sta­vi­vos­ti se meze nekladou.

Spo­jo­vá­ní magie a tech­no­lo­gií pře­kva­pi­vě ve fan­tas­ti­ce není čas­té, byť se někdy může zdát, že jde o dva opač­né kon­ce téhož. Proč mys­líš, že tomu tak je, nachá­ze­jí se v tom­to pro­lí­ná­ní žánrů něja­ká zásad­ní úskalí?
Já osob­ně zatím na žád­ná úska­lí nena­ra­zi­la (což nezna­me­ná, že tam nejsou). Spíš si mys­lím, že to lidé nera­di kom­bi­nu­jí ze zvy­ku. Když čtu sci-fi nebo fan­ta­sy, mám od toho urči­tá oče­ká­va­ní a ve své pod­sta­tě jsem ráda, když kni­ha mým oče­ká­vá­ním dosto­jí. Dlou­ho jsem napří­klad nečet­la sci-fi, pro­to­že jsem mu pros­tě nero­zu­mě­la. A mys­lím si, že to tak má spous­ta čte­ná­řů fan­ta­sy. A obrá­ce­ně: spous­ta čte­ná­řů sci-fi nemá zrov­na v lás­ce všech­ny ty řečič­ky o bozích, osu­du, nad­při­ro­ze­ných bytos­tech nebo magii, kte­rá se dost čas­to neo­pí­rá o žád­nou reál­nou vědu. Tím pádem to pod­le mě nera­di kom­bi­nu­jí pro­to, že to do pří­bě­hu vná­ší prv­ky, kte­ré zrov­na nevy­hle­dá­va­jí — a totéž pla­tí pro auto­ry. Domní­vám se však, že by se to moh­lo do budouc­na změ­nit — v dneš­ní době už jsou tech­no­lo­gie pře­ce jen tak dale­ko, že je spous­ta z nás vní­má jako své­ho dru­hu magii, pro­to­že jim na roz­díl od pár vyvo­le­ných jedin­ců zkrát­ka není schop­na poro­zu­mět, ať se sna­ží sebe­víc (a ano, nará­žím tím na sebe).

Před Kry­sa­mi apo­ka­ly­psy jsi pub­li­ko­va­la dva povíd­ko­vé romá­ny, jaký pro tebe byl pře­chod k roz­sáh­lej­ší a uce­le­něj­ší formě?
Po prav­dě řeče­no, povíd­ko­vá for­ma není způ­sob vyprá­vě­ní, kte­rý by mi seděl nej­víc. Tak jako mno­ho jiných auto­rů jsem před prv­ní vyda­nou kni­hou napsa­la celou řadu dal­ších (nepub­li­ko­va­tel­ných) tex­tů a povíd­ky z nich tvo­ří jen zlo­mek. Tro­chu jsem se ale bála, že po něko­li­ka letech, kte­ré jsem strá­vi­la psa­ním pří­bě­hů s rela­tiv­ně níz­kým počtem postav a více­mé­ně line­ár­ní dějo­vou lin­kou, jsem vyšla ze cvi­ku. Ze začát­ku jsem roz­díl sice pří­liš nepo­ci­ťo­va­la, pro­to­že se jed­not­li­vé dějo­vé lin­ky ješ­tě vzá­jem­ně nepro­plé­ta­ly, jen­že s při­bý­va­jí­cí­mi posta­va­mi a tím, jak se hrdi­no­vé a jejich činy víc ovliv­ňo­va­li, zača­lo při­tu­ho­vat. Nako­nec jsem si ale ten­to způ­sob vyprá­vě­ní oblí­bi­la a do budouc­na bych u něj chtě­la zůstat (ačko­liv povíd­ko­vé romá­ny mají své kouz­lo a ráda bych se k nim ješ­tě někdy vrátila).

Román Před bou­ří je prv­ním dílem plá­no­va­né tri­lo­gie. Jak to vypa­dá s pokra­čo­vá­ním, už tušíš, jak se budou osu­dy jed­not­li­vých postav i celé­ho Leru vyvíjet?
Momen­tál­ně mám hoto­vou prv­ní tře­ti­nu závě­reč­né­ho dílu, tak­že už vím, jak to celé dopad­ne. V někte­rých bodech jsem měla jas­no hned od samé­ho začát­ku, jiné se zača­ly rýso­vat až postup­ně během psa­ní. A musím při­znat, že osud tří postav ješ­tě není úpl­ně jistý.
Jak to bude s celým svě­tem, to ješ­tě netu­ším — mož­ná ho úpl­ně zni­čím, mož­ná ho zachrá­ním, mož­ná ho ješ­tě pár dese­ti­le­tí nechám tak, jak je… Ať to ale dopad­ne jak­ko­liv, nesta­ne se tak už v Kry­sách – nechá­vám si ote­vře­ná zad­ní vrátka :)