Co bylo impulsem k rozšíření příběhu Julie a dalších malých i velkých hrdinů knihy?

Dopsá­ní pří­bě­hu mělo vlast­ně dva důvo­dy. Ke své Julii mám sil­ný vztah a chtě­lo se mi s ní zno­vu pobýt. Dru­hým pod­stat­ným důvo­dem pak byly reak­ce dět­ských čte­ná­řů, kte­ří se mě na bese­dách i v dopi­sech vyptá­va­li na dvě věci: jaké mimin­ko se tetě naro­di­lo a jest­li se to nějak vyře­ší s mamin­kou. A pro­to­že dětem se má na otáz­ky odpo­ví­dat, pus­ti­la jsem se do pokračování.

Proč jste zvolila netypické rozšíření, a ne třeba osvědčenou „dvojku“?

To, že celý pří­běh nako­nec vyšel v jed­né kni­ze, vyply­nu­lo z okol­nos­tí. Původ­ní vydá­ní Julie mezi slo­vy bylo zce­la vypro­da­né, z růz­ných důvo­dů už neby­lo mož­né udě­lat dotisk, ale muse­lo se při­pra­vit dru­hé vydá­ní, tak jsme se roz­hod­li pokra­čo­vá­ní při­po­jit k původ­ní­mu tex­tu. Nako­nec mys­lím, že je pro čte­ná­ře pří­jem­něj­ší mít všech­no pohro­ma­dě, v jed­né, ješ­tě výprav­něj­ší knížce.

Jaké to je, když si po letech autor znova otevře dveře do světa, v němž léta nebyl?

Při­znám se, že jsem se toho oka­mži­ku, toho švu při pro­po­je­ní obou čás­tí tro­chu bála. Nešlo ani tak o to, že by zestár­li moji hrdi­no­vé, časo­vý posun je v pří­bě­hu jen pár měsí­ců, za to já sama mezi prv­ním a dru­hým vydá­ním zestár­la o osm let. Když jsem se ale pus­ti­la do psa­ní, najed­nou jsem zase měla oči té hol­čič­ky, zno­vu jsem se ocit­la v Julii­ně svě­tě a ta dlou­há pauza mezi pokra­čo­vá­ním jako by neby­la. Snad to tak budou vní­mat i čtenáři. 

Výtvarník je především exkluzivní čtenář. Přirostl vám některý z hrdinů „Julie“ k srdci?

Urči­tě sama Julie. Mám ji ráda pro její auten­tič­nost. Pod­le mě je to „správ­ná hol­ka“. Nemá to leh­ké, prá­vě pro­chá­zí nároč­ným obdo­bím, v jejím živo­tě nastá­vá mno­ho zásad­ních změn. Ona si je uvě­do­mu­je, sna­ží se s nimi vyrov­nat a do urči­té míry se jim při­způ­so­bit, ne však úpl­ně — a to se mi líbí. Zůstá­vá sama sebou a taky neza­po­mí­ná držet ochran­nou ruku nad svo­jí mlad­ší sestrou Elou.

Bylo to pro vás zadání zajímavé, nebo, jak se říká, spíše standardní?

Ilu­stro­vat tuto kníž­ku nepo­va­žu­ji za „stan­dard­ní” zadá­ní už jenom pro­to, že zpra­co­vá­vá těž­ší, netuc­to­vé téma. Pod­stat­né je pro mě ale to, jak je pří­běh napsa­ný, jaký máte pocit, když ho čte­te. Já jsem ho pře­čet­la jed­ním dechem a zane­chal ve mně vel­mi sil­nou emoci.

Jak se vám jako výtvarnici po osmi letech vstupovalo do stejné řeky?

Byla jsem zvě­da­vá, jak to šlo s Julií dál, co se sta­lo, jak pří­běh pokra­ču­je. Hla­vou mi pro­běh­lo, že mož­ná nebu­de tak jed­no­du­ché ilu­stro­vat roz­ší­ře­né vydá­ní, pro­to­že můj výtvar­ný styl se po osmi letech tro­chu změ­nil. Muse­la jsem svůj sou­čas­ný ruko­pis při­způ­so­bit tomu minu­lé­mu. Začát­ky byly malič­ko těž­ší, měla jsem troš­ku oba­vy, ale věři­la jsem, že to dob­ře dopad­ne, a mys­lím, že se to nako­nec cel­kem poved­lo a že není poznat žád­ná změna.