Proč se ani­má­tor a sce­náris­ta pus­til do psa­ní kníž­ky pro děti? Chy­bí vám v ani­mo­va­ném fil­mu něco, co nao­pak lite­rár­ní médi­um nabízí?

Mar­tin Máj: Já jsem v dět­ství moc neče­tl. Ne že bych nechtěl, ale nějak mi to nešlo. To nezna­me­ná, že se mi kníž­ky nelí­bi­ly, nao­pak! Věč­ně jsem je brá­val do rukou, lis­to­val jimi a vymýš­lel vlast­ní dob­ro­druž­ství, kte­ré se v nich asi ukrý­vá. Vášeň pro pří­běhy tam tedy byla odjak­ži­va, ale pro­to­že jsem více tíhl k vizu­ál­ní­mu vyprá­vě­ní, začal jsem stu­do­vat ani­ma­ci. Jen­že s fil­mem je to tro­chu těž­ké. Kaž­dou větu scé­ná­ře čeká dlou­hý a nároč­ný pro­ces, než se vám ji poda­ří zhmot­nit. Lite­ra­tu­ra ovšem tako­vé pře­káž­ky nezná. Jakmi­le něco napí­še­te, už to žije. Nic se nena­tá­čí, nea­ni­mu­je, nena­hrá­vá se zvuk a nese­dí se ve střiž­ně. Fil­mo­vý scé­nář je pou­ze výcho­zí mate­ri­ál, zatím­co v lite­ra­tu­ře neu­stá­le pra­cu­je­te s finál­ním tva­rem. Navíc při psa­ní knih nee­xis­tu­jí žád­né výmlu­vy na malý roz­po­čet. Jedi­ným sku­teč­ným ome­ze­ním je vaše vlast­ní fantazie!

Do Kroniky lesa jsem vtiskl to nejlepší, co mě filmové vyprávění naučilo, aby dokázala dnešnímu tempu konkurovat a zaujala i takové „nečtenáře“, jakým jsem sám býval.

Kro­ni­ka lesa má podti­tul Pří­pad ztra­ce­ných jež­ků. Zní to, jako kdy­by kni­hu napsa­la Agatha Chris­tie. Aso­ci­a­ce ply­nou správ­ným smě­rem, jen mís­to Her­cu­la Poi­ro­ta na mís­to činu nakrá­čí o dost méně ele­gant­ní vyšet­řo­va­tel — sko­ro sle­pý krtek. Neprav­dě­po­dob­ný hrdi­na se spous­tou han­di­ca­pů a pořád­nou rodin­nou zátě­ží. Čeká nás seri­óz­ní detek­tiv­ní lin­ka s čet­ný­mi dějo­vý­mi zvra­ty a při­mě­ře­ným napě­tím, kte­ré děti nepod­ce­ňu­je. Ale neboj­te se, nebu­de­me se jen bát, a to zejmé­na záslu­hou skvě­le vykres­le­ných humor­ných postav Žabá­ka, Kan­ců a dal­ších. Tohle les­ní spo­le­čen­ství je hus­tě obyd­le­no a nikde nejsou prázd­ná mís­ta. Člo­vě­ku je pře­dem líto, že tohle vyprá­vě­ní jed­nou skončí.

Mar­ti­ne, samot­ný název kni­hy nazna­ču­je, že by moh­lo jít o vět­ší celek. Může­te k tomu něco pro­zra­dit už teď?

Mar­tin Máj: Vždy mě bavi­ly pří­běhy na pokra­čo­vá­ní. Dnes už jsem váš­ni­vým čte­ná­řem, za což vdě­čím své ženě, kte­ré jsem pokaž­dé závi­děl, jak jí při čte­ní dob­ré kníž­ky nad­še­ním sví­tí oči. Při psa­ní Kro­ni­ky jsem ale pořád mys­lel na to své mla­dé já, kte­ré se ne a ne roze­číst. O sou­čas­ných dětech se říká, že jen sle­du­jí videa na mobi­lech, mís­to aby si čet­ly kníž­ky. Já si nemys­lím, že tahle dvě média sto­jí pro­ti sobě, jen musí držet krok s dobou a navzá­jem se roz­ví­jet. Do Kro­ni­ky lesa jsem tedy vtis­kl to nej­lep­ší, co mě fil­mo­vé vyprá­vě­ní nau­či­lo, aby doká­za­la dneš­ní­mu tem­pu kon­ku­ro­vat a zau­ja­la i tako­vé „nečte­ná­ře“, jakým jsem sám býval. V lese se toho děje spous­ta. Pří­pad ztra­ce­ných jež­ků je pou­ze prv­ní lís­tek z celé­ho stro­mu pří­bě­hů. Pro­zra­dím, že se na kon­ci kníž­ky dozví­me, kdo je sku­teč­ná les­ní kro­ni­kář­ka, a když budou čte­ná­ři chtít, ráda jim všech­ny dal­ší pří­běhy bude vyprávět.

Nemá­te chuť Kro­ni­ku lesa oži­vit v ani­mo­va­ném filmu?

Mar­tin Máj: Vidět ji na plát­ně, moni­to­ru či dis­ple­ji by bylo skvě­lé, ale nemys­lím si, že bych se toho zhos­til já. Režie celo­ve­čer­ní­ho fil­mu je běh na dlou­hou trať a vyža­du­je doce­la jiný talent. Záro­veň mě pokaž­dé neu­vě­ři­tel­ně baví, když svět Kro­ni­ky lesa roz­ší­ří o svůj úhel pohle­du také někdo jiný. Ať už jsou to atmo­sfé­ric­ké ilu­stra­ce Bian­ky Török, pod­ma­ni­vá i roz­ver­ná hud­ba Jana Šléš­ky v kniž­ním trai­le­ru nebo peč­li­vá spo­lu­prá­ce s celou redak­cí v Hostu!

Vizu­ál­ní podo­bu Kro­ni­ce lesa vtisk­la slo­ven­sko-maďar­ská gra­fič­ka a ilu­strá­tor­ka Bian­ka Török. Po jejích ilu­stra­cích jsme v redak­ci poku­ko­va­li už dlou­ho. Líbi­lo se nám, jak pra­cu­je s plo­cha­mi, barva­mi i pří­rod­ní­mi detai­ly. V Kro­ni­ce lesa se jí poved­lo zachy­tit taju­pl­nou les­ní atmo­sfé­ru i detek­tiv­ní drama.

Bian­ko, ty si ráda hra­ješ s papí­rem a kro­mě ilu­stro­vá­ní kní­žek vytvá­říš i pop-upy. Nemě­la jsi chuť zpra­co­vat i něja­kou scé­nu z Kro­ni­ky lesa jako pro­sto­ro­vý objekt?

Bian­ka Török: Pop-up je nao­zaj jed­nou z mojich najobľ­úbe­nej­ších tech­ník a dodnes s ním čas­to expe­ri­men­tu­jem. Kro­ni­ka lesa by bol ide­ál­ny pod­klad na vytvo­re­nie krásne­ho pop-upu, snáď sa k tomu dosta­ne­me v budúcnosti.

A co sis pro čte­ná­ře při­chys­ta­la u pří­le­ži­tos­ti křtu kni­hy 16. 11. v Pra­ze v knih­ku­pec­tví 2 veverky?

Bian­ka Török: Na krst kni­hy chys­tám koláž pre deti oko­re­ne­nú rôz­ny­mi kre­a­tív­ny­mi prv­ka­mi. Účast­ní­ci si môžu nakres­liť pána Žabá­ka ale­bo Krt­ka podľa vlast­nej pred­sta­vy. Pre­zra­dím len toľ­ko, že bude­me potre­bo­vať nož­ni­ce a veľa farieb.

Těší­me se a všech­ny tím­to srdeč­ně zveme.