Jako pro překladatelku je pro mě samozřejmě důležité, jak bude knížka dlouhá, jak dobře se bude s textem pracovat — škála mezi „jde to jako po másle“ a „kniha je plná nerozlousknutelných jinotajů nebo třeba poměrně hlubokých nahlédnutí do různých neobvyklých oborů lidské činnosti“ je velmi široká — a kolik budu mít na práci času. Jak jde o Joonu Linnu, vím, že mi jde práce převážně dobře od ruky a času bývá málo. Ale když je kniha napínavá, nedá se naštěstí tak nějak loudavě a pomalu nejenom číst, ale ani překládat. A protože se stalo pěkným zvykem, že nové díly vycházejí v češtině v těsném závěsu za vydáním originálu, časově to samozřejmě bývá trochu napjaté. Takže ve srovnání s jinými knihami je práce na Joonových případech trochu odlišná a někdy se u ní společně s úžasnou redaktorkou Olgou Trávníčkovou pořádně zadýcháme.
Nová série byla ze strany autorů ohlášena celkem velkolepě. Z nakladatelství Host jsem dostala anotace rovnou tří dílů a také náhledy obálek. Ahndorilovi nejsou žádní začátečníci. A až do tohoto bodu bývají všechny texty o jejich připravovaných knihách v angličtině, takže si je může přečíst celý svět.
Ale pak přijde ten okamžik, kdy od autorů dorazí hotový text k překladu, je čerstvě dopečený, přísně tajný a já patřím mezi hrstku lidí na celém světě, kteří si ho mohou přečíst jako první. Tuhle chvíli si ráda vychutnám — je fakt, že před stovkami hodin, jež pak prosedím nad samotnou prací, je to celkem mimořádný odrazový můstek. A právě i na tom odrazu může záležet, jak do moře tisíců slov dopadnu a jak jimi poplavu dál.
A jak se mi plavalo? No, skvěle. Byla jsem zvědavá, jak moc tenhle nový Nekepler bude přece jenom Kepler. A je i není. Protože chce i nechce být, tak to vidím já. Jak Ahndorilovi avizovali, pustili se do série klasických detektivek, takže nečekáme akční zvraty ani mrazení po celém těle, které nás stovky stránek nepustí. Alex Ahndoril nám tentokrát servíruje něco jiného. Prostředí blízké příběhům Agathy Christie umně vložené do dnešního světa a novou postavu vyšetřovatelky, která čte v lidech a jejich příbězích jako v otevřené knize. A také mnohem víc prostoru pro čtenářský důvtip a spolupráci na hledání pachatele, protože o tom klasická detektivka přece je. V čem ale i tahle verze Ahndorilových zůstává věrná té, kterou už známe? Pro mě je to jistá bizarnost postav a jejich osudů. A tak se zápletka odehrává v rodině vlastníků rozlehlých lesů na severu Švédska, kteří ctí rodinné tradice, proto dodnes obývají honosné panské sídlo a na večeři, již pro ně připravuje hospodyně, se oblékají do večerních šatů. Po jídle se pak přesouvají do salonku, kde pokuřují doutníky a popíjejí drinky. Že se za tou okázalostí skrývá nejedno nepěkné tajemství a že všechno je jinak, než se na první pohled může zdát, to samozřejmě není žádný spoiler.
Jestli mě něco dost překvapilo, pak je to práce s prostředím. Jako Lars Kepler Ahndorilovi totiž všechny příběhy zasazují do existujících míst. Při překládání většinou přesně vím, kde se daná scéna odehrává, a díky internetu si dané místo mnohdy můžu i pečlivě prohlédnout. To má své výhody i nevýhody. A někdy dokonce odhalím i takové chybičky, jako že hrdina nestojí pod lípou, jak se tvrdí v originále, ale pod javorem, jak ukazuje detailní fotografie, kterou pro mě vyštrachal pan Google. Alex Ahndoril na to jde jinak, a tak některé lokality z knihy na mapě nenajdete. Věřte, hledala jsem pečlivě.
Často mě u práce napadá, jestli se autoři při společné tvůrčí práci baví tak dobře, jak si představuju. Jestli je správně podezírám, že tak trochu testují, kam až mohou dojít ve svých nadsázkách a jak daleko mohou dohnat absurditu některých situací. Taky bych ráda věděla, kolik milovníků a znalců příběhů Joony Linny postřehne drobnůstky, které jako by si Alex Ahndoril od Larse Keplera vypůjčil nebo je s ním jednoduše chtěl sdílet.
První díl série Klíč představuje skvěle odvedené řemeslo. Ponořte se do něj a prožijete pár dnů v úplně jiném světě. A nechte se překvapit, jestli tam někde za rohem náhodou nečeká Hercule Poirot nebo slečna Marplová. Kdyby ne, věřím, že i svérázná Julie Starková to za ně dotáhne do konce a ještě si nějaké to tajemství nechá do dalšího dílu. Navíc je tahle knížka něčím naprosto speciální. V českém překladu vyšla 1. listopadu, tentýž den, kdy si ji mohli poprvé koupit i čtenáři ve Švédsku. Už jste někdy takovou možnost měli?
