Autorova návštěva Prahy

Stře­da 11. květ­na – Noc literatury
18.00 –23.00
Z kni­hy Kon­cert bez bás­ní­ka Klause Modic­ka čte Jaro­slav Plesl
Auto­gra­mi­á­da auto­ra a pře­kla­da­te­le Tomá­še Dim­te­ra 21.00 – 21.30
Gale­rie Lite­ra, Kar­lín­ské náměs­tí 13

Pátek 13. květ­na – veletrh Svět knihy
16.00 – 16.50
Autor­ské čte­ní a dis­ku­se. Mode­ru­je Tomáš Dim­ter, pře­kla­da­tel románu
Lite­rár­ní kavár­na – Pra­vé kří­d­lo (bal­kon vlevo)

17.00 – 17.30
Klaus Modick – autogramiáda
S 119 – Střed­ní hala

Oba pořa­dy jsou sou­čás­tí lite­rár­ní­ho pro­gra­mu „Das Buch“ – pre­zen­ta­ce němec­ky psa­né lite­ra­tu­ry Němec­ka, Rakous­ka a Švý­car­ska. Orga­ni­zá­tor: Goethe-Institut

Anotace

Román o vzniku jednoho z nejslavnějších obrazů německé secese, o komplikovaném vztahu umělců a o lásce.

Malíř Hein­rich Voge­ler je na vrcho­lu tvůr­čích sil. V červ­nu 1905 je mu udě­le­na Zla­tá medai­le za umě­ní a vědu, kte­rou dosta­ne za celo­ži­vot­ní dílo, ale pře­de­vším za obraz Kon­cert nebo­li Let­ní pod­ve­čer, dokon­če­ný po pěti letech prá­ce. Ten je na veřej­nos­ti osla­vo­ván jako mis­trov­ské dílo, ale pro Voge­le­ra před­sta­vu­je výsle­dek tro­jí­ho ztros­ko­tá­ní: jeho man­žel­ství se ocit­lo v kri­zi, jeho umě­lec­ké sebe­vě­do­mí je jako na hou­pač­ce a jed­no křeh­ké přá­tel­ství skon­či­lo nená­vrat­ně v tros­kách. Rai­ner Maria Ril­ke, lite­rár­ní hvězda na nebi wor­pswed­ské umě­lec­ké kolo­nie, a jeho spří­z­ně­ná duše Voge­ler se navzá­jem odci­zi­li — a obraz to uka­zu­je: Ril­ko­vo mís­to mezi dvě­ma žena­mi, kte­ré milu­je, zůstá­vá osten­ta­tiv­ně prázdné.

Klaus Modick mis­tr­ně vyprá­ví o tom, co oba muže sved­lo dohro­ma­dy, co je roz­dě­li­lo a jaký podíl na tom měly ženy, umě­ní, pení­ze a politika.

Úspěchy a ocenění

č. 1 mezi best­selle­ry SWR v dub­nu 2015
č. 5 mezi best­selle­ry Spiegel
Lite­rár­ní oce­ně­ní Rhe­in­gau 2015
Nomi­na­ce na oce­ně­ní Oblí­be­ná kni­ha nezá­vis­lých knih­kup­ců 2015

Prodaná práva na román Koncert bez básníka

Fran­cie: Slat­ki­ne et Associés
Itá­lie: Neri Pozza

Prodaná práva na ostatní romány Klause Modicka

Dán­sko, Řec­ko, Korea, Lotyš­sko a Slovensko

Napsali o knize

Klaus Modick zde jas­ně potvr­zu­je, že je jed­ním z nej­vět­ších vypra­vě­čů sou­čas­né němec­ké lite­ra­tu­ry. Román Kon­cert bez bás­ní­ka je mis­trov­ským kusem. (…) Ten­to román čte­ná­řům dovo­lu­je vidět neví­da­né obra­zy, sly­šet neslý­cha­nou hud­bu, svým čte­ná­řům doslo­va ote­ví­rá oči a uši pro prav­du o umě­ní a živo­tě samém. – Před­ní němec­ký kri­tik Denis Scheck, ARD

Tomu­to vel­ké­mu umě­lec­ké­mu romá­nu nechy­bě­jí infor­ma­ce ani atmo­sfé­ra, je cit­li­vě a chytře napsaný.
— Wochen­spie­gel

Modic­ko­vi se poda­ři­lo demysti­fi­ko­vat teh­dej­ší svět a odvá­žil se pohléd­nout do jeho záku­li­sí. Kni­ha, kte­rou nesmí­te minout.
— zeitklang​.wor​d​press​.com

Román, kte­rý podrob­ně pojed­ná­vá o his­to­ric­kém téma­tu, avšak detai­ly obtí­že­né kos­tý­mo­vé dra­ma se z něj naštěs­tí nesta­lo. Modick vyprá­ví se struč­nos­tí typic­kou pro sever­ní Němec­ko, mís­ty je kni­ha neu­vě­ři­tel­ně vtipná.
— WDR5 Scala

O autorovi

Klaus Modick (nar. 1951) je němec­ký spi­so­va­tel a pře­kla­da­tel. Za svou roz­sáh­lou lite­rár­ní prá­ci zís­kal řadu oce­ně­ní, např. Cenu Nico­la­se Bor­na a Cenu Bet­ti­ny von Arnim. Byl také sti­pen­dis­tou ve vile Mas­si­mo. Mezi jeho nej­ú­spěš­něj­ší romá­ny pat­ří Sun­set (2011), Der kre­tische Gast (Krét­ský host, 2003), Vie­run­d­zwan­zig Türen (Čty­ři­a­dva­ca­te­ry dve­ře, 2000) a nej­no­věj­ší Kon­cert bez bás­ní­ka (2015).

Příživník, snob a sukničkář. Z rozhovoru s Klausem Modickem

Naro­dil jste se v Oldenbur­gu a zde jste také v pod­sta­tě našel lát­ku pro svůj román. Může­te nám říct, jak k tomu došlo?
Chtěl jsem zjis­tit, kte­rý archi­tekt posta­vil dům mých rodi­čů a pra­ro­di­čů. Jed­ná se o seces­ní dům z roku 1910. Kdo se v Oldenbur­gu zají­má o sece­si, dří­ve či poz­dě­ji nara­zí na Hein­ri­cha Voge­le­ra, kte­rý byl s tím­to měs­tem spjat mno­ha vazba­mi. Jeho obraz Let­ní pod­ve­čer či také nazý­va­ný Kon­cert, o jehož vzni­ku můj román pojed­ná­vá, byl popr­vé vysta­ven prá­vě v Oldenbur­gu. Výsta­va teh­dy pro­běh­la v mís­tě, kte­ré je jen pár set met­rů vzdá­le­no od mého psa­cí­ho sto­lu. Nako­nec se sice uká­za­lo, že Voge­ler – bohu­žel – náš dům nena­vr­hl, ale takhle si lát­ka našla své­ho auto­ra. Aniž by ji autor hledal…

V kni­ze vyprá­ví­te o vzni­ku umě­lec­ké kolo­nie ve Wor­pswede – o uměl­ci Hein­ri­chu Voge­le­ro­vi a bás­ní­ku Ril­ko­vi, kte­rý Voge­le­ra ve Wor­pswede čas­to navště­vo­val. Ril­ke je v kni­ze chlad­ný jako mra­mor, vypo­čí­ta­vý, neu­stá­le dekla­mu­je, čas­to i nevhod­ně, je sice ceněn, ale niko­li milo­ván. Mýlí­me se, či vní­má­te Ril­ka také tak?
V romá­ně jde o mla­dé­ho Ril­ka, kte­ré­mu je mezi tři­a­dva­ce­ti a tři­ce­ti lety, jako bás­ník byl ješ­tě nezná­mý, ale už napsal řadu – vel­mi mno­ho vel­mi kýčo­vi­tých – bás­ní. Poz­děj­ší Ril­ke je auto­rem vel­ko­le­pých bás­ní, kte­rých si oprav­du vážím. Mě ale zají­mal pře­de­vším ten roz­díl mezi dílem a živo­tem, mezi umě­ním a osob­nos­tí uměl­ce, a ten je u Ril­ka oprav­du obrov­ský. Jako bás­ník byl génius, jako člo­věk pří­živ­ník, snob a sukničkář.

Zdroj: Ulri­ke Bauer, Lite­ra­tur­test, http://​www​.bue​cher​.de/​a​u​t​o​r​/​k​l​a​u​s​-​m​o​d​i​c​k​/​a​u​t​o​r​_​i​d​/2847

Rozhovor s překladatelem Tomášem Dimterem

Kni­hu jste nakla­da­tel­ství Host dopo­ru­čil k vydá­ní. Čím Vás Kon­cert bez bás­ní­ka oslo­vil především?
Jed­nak to bylo téma: Ril­ke a sece­se nebo spíš řeč obra­zu. A je jed­no, že malí­ře Hein­ri­cha Voge­le­ra u nás širo­ká veřej­nost prav­dě­po­dob­ně nezná. Autor si v kni­ze totiž kla­de zásad­ní otáz­ky o vzta­hu živo­ta a díla, kte­ré mají uni­ver­zál­ní cha­rak­ter, a jejichž řeše­ní se v kni­ze uka­zu­je z mno­ha per­spek­tiv. Navíc mám při čte­ní něja­ké němec­ké novin­ky málo­kdy tak sil­ný pocit, že v ní skvě­le fun­gu­je pro­po­je­ní vizu­ál­ní a hudeb­ní slož­ky tex­tu. A nako­nec je tu jis­tý didak­tic­ký aspekt, kte­rý nám při­bli­žu­je bás­ní­ka Ril­ka a dobu, ve kte­ré pra­co­val (spí­še než žil).

Co všech­no vlast­ně mají spo­leč­né­ho tři kni­hy (Flo­ri­an Illies: 1913. Léto jed­no­ho sto­le­tí; Vol­ker Wei­der­mann: Osten­de. 1936 – Léto jed­no­ho přá­tel­ství; Klaus Modick: Kon­cert bez bás­ní­ka), kte­ré jste pro nakla­da­tel­ství Host v posled­ní době pře­lo­žil? A čím jsou nao­pak odlišné?
Ty kni­hy mají spo­leč­né jed­no téma: vztah umě­ní a živo­ta. Mimo­to se auto­rům skvě­le daří sklou­bit osu­dy zná­mých a méně zná­mých postav svě­to­vé­ho umě­ní a dějin. Všech­ny tři kni­hy navíc balan­cu­jí na hra­ně mezí lite­rár­ní fik­cí a doku­men­tem. Dal­ším spo­leč­ným rysem jsou i podob­ná téma­ta: melan­cho­lie, pomí­ji­vost lid­ské­ho živo­ta a „věč­nost“ umě­lec­ké tvor­by. Navíc jde o kni­hy, kte­ré mohou oslo­vit širo­kou veřej­nost, pro­to­že i když vyprá­vě­jí o lidech a věcech, kte­ré nemá­me his­to­ric­ky „pod kůží“, při čet­bě a poro­zu­mě­ní osudům hlav­ních hrdi­nů nám to neva­dí. A odli­šu­jí se kon­krét­ní­mi posta­va­mi. Nicmé­ně jsem pře­svěd­čen, že čte­nář, kte­ré­mu se líbi­la kni­ha 1913, nebu­de zkla­mán ani dal­ší­mi dvě­ma, mám pocit, že se „edič­ně“ vhod­ně doplňují.

Co pro tebe bylo při pře­kla­du Kon­cer­tu bez bás­ní­ka nejobtížnější?
Nechám-li stra­nou auto­ro­vy hrát­ky s dia­lek­tem, kte­rý je i pro běž­né­ho Něm­ce čas­to za hra­nou sro­zu­mi­tel­nos­ti, pak je to pře­de­vším noble­sa a sty­lo­vá výji­meč­nost tex­tu. Jde zřej­mě o nej­ná­roč­něj­ší text, kte­rý mě však náram­ně bavil a těšil.