Zuzanin dech je částečně i kniha o holokaustu. Přijde mi, a nemyslím to nijak zle, že se teď o něm píše hodně. Proč se tímto obdobím zabýváte vy?
Holokaust a obecně období druhé světové války mě vždy hodně zajímalo. Seznámila jsem se s ním už v dětském věku, protože moje babička, dvacátý ročník, mi o válce často vyprávěla, a jeden z jejích bratrů dokonce skončil v koncentračním táboře, který přežil jen díky tomu, že byl manuálně zručný. Kromě toho si myslím, že je to téma, které nikdy nebude dostatečně prozkoumané, a že je nutné o něm stále mluvit, reflektovat ho, zabývat se jím. Nedávno jsem měla besedu se studenty gymnázia, kteří měli rok před maturitou. Udělala jsem si z nich legraci a řekla jsem: „Když v šedesátých letech skončila druhá světová válka…“ Nikdo z nich mě neopravil. Přijali to jako fakt. To je alarmující. Pamětníci této hrůzy pomalu odcházejí a já myslím, že je nezbytné si stále připomínat, co se stalo, už proto, že holokaust se může opakovat a na určité úrovni se už někde dokonce opakuje.
Ptám se proto, že mi vaše knihy připadají trochu jako jakési výzkumy. Co zkoumáte?
Zajímají mě reakce lidí na vyhrocené situace. Přitom tou vyhrocenou situací nemusí být vždy něco skutečně extrémního, jako je například jízda dobytčím vlakem, domácí násilí apod. Pro někoho je devastující, když věci neběží, jak mají, když se mu rozbije auto, vyprodají mu oblíbenou příchuť limonády. Jsem hodně zvědavá a často lidi kolem sebe nechávám vyprávět do nejmenšího detailu o tom, co prožívají. Každá situace má své kouzlo a zaslouží si, aby byla popsána. To objevil už třeba Gončarov nebo Proust. Také se mi líbí, že jednu situaci lze nahlížet z několika perspektiv, jako když přiložíte k oku hranol skla a světlo se začne rozkládat na barevné spektrum. Myslím, že neexistují nezajímaví lidé nebo banální osudy. Všechno je zajímavé, i když to asi zní jako klišé.
Souhlasím, že neexistují nezajímaví lidé. Musí si ale autor zachovat jakousi „dětskost“, aby je dokázal objevit?
Řekla bych, že spíš než „dětskost“ autor potřebuje neutuchající zvědavost, touhu proniknout pod vnější slupku, zaujetí a empatii.
Milostný trojúhelník je vlastně klasická situace. Napadá mě — láká vás nahlížet takové mnohokrát zpracované tvary z nových úhlů? I v Němcích třeba řešíte odsun z nečekané perspektivy…
Já při psaní moc nekalkuluju. Neříkám si: Teď se na to podívám jinak, ze zajímavějšího úhlu pohledu, takhle to ještě nikdo nepopsal. Píšu intuitivně a ten příběh se mi před očima odvíjí sám. Na určité, základní úrovni máme všichni jako lidstvo podobnou zkušenost, vývoj, a já ji jenom popisuju.
Po trochu komornějším Doupěti se vracíte k „velkým dějinám“. Jsme podle vás pány svého osudu, nebo nás právě dějiny nějak určují?
Obojí. Období, do kterého se narodíme, si nevybíráme. Ale je na nás, jak se zachováme. Četla jsem teď dopisy Milady Horákové. Řeklo by se, že ji semlely dějiny, režim, zavraždili ji na vrcholu jejího života, v osmačtyřiceti letech. Přesto z její korespondence vyplývá, že zůstala paní svého osudu, nesklonila se, neuhnula, zachovala si morální integritu. Chápu, že ne každý by na to měl sílu a odvahu. Nesoudím to. Sama nevím, jak bych se zachovala. Proto si myslím, že na náš život mají vliv nejen „velké dějiny“, ale také tisíce drobností, výchova, psychické nastavení, rodina… Je strašně snadné říct, že tu byl nějaký režim a že jsme nemohli jinak. Znám to z rodiny. U nás se nikdy nesměla zvedat hlava a upozorňovat na sebe. Nedělal to nikdo v okolí a nedělali jsme to ani my. Hlavně se nevymykat. Zůstat normalizačně šedý. A já jsem se teprve postupně naučila i v té šedi nacházet barvy, zajímat se o to, jaké důsledky tato zdánlivá „normalita“ přináší do života.
A jak si myslíte, že bude zpětně nahlížena naše současnost? Odehrávají se „velké dějiny“ vždycky?
Já si nemyslím, že „velké dějiny“ nutně znamenají revoluci, válku, změnu režimu. To jsou jenom takové viditelné milníky. Každý den jsme konfrontováni s dějinností, ať už ji vytváříme svými volbami, nebo jen neseme její důsledky.
Proč právě cukrovar?
Čechy kdysi bývaly cukrovarnická velmoc. U spousty městeček a obcí dodnes stojí a chátrají cukrovary. Vypůjčila jsem si velké množství literatury o cukrovarnictví a zjistila jsem, že jsem první, kdo má o něco takového v knihovně zájem; přestože je to velice zajímavá literatura a cukrovarnické rody mají často pohnuté osudy, nikdo jiný si knihy s touto tematikou nepůjčoval. To, co jsem načetla a zjistila, by vydalo na několik dalších románů.
Píšete bez patosu, suše. Je vám někdy vašich hrdinů „líto“?
Není.
A když píšete, máte třeba vymyšlené i alternativní konce románů?
Nemám. Ale moc by se mi líbilo jednou napsat knihu, kde by si sám čtenář vybral konec, který by se mu líbil. Gamebook je pro mě výzva, lákalo by mě napsat text na způsob počítačové hry, v níž by čtenář rozhodoval, co se bude dít dál.
