Ne a ne! O vzdoru s humorem

Poe­tic­ké ilu­stra­ce z neto­pý­ří škol­ky zaujmou na prv­ní pohled — vyvá­že­ná barev­nost, pozo­ru­hod­né detai­ly a pře­de­vším neskrý­va­né emo­ce. Poje­tí pří­bě­hu je ori­gi­nál­ní, jeho esen­ci však dob­ře zná kaž­dý, kdo má doma malé děti: Neto­pý­ří hol­čič­ka Paska­lí­na dnes popr­vé vyrá­ží do škol­ky, ale vůbec se jí nechce. Vzdo­ru­je a vřís­ká, až se z její­ho jeko­tu rodi­če scvrk­nou na veli­kost kulič­ky hráš­ku. A tak je Paska­lí­na scho­vá pod kří­d­la a vypra­ví se do škol­ky spo­leč­ně. Pohád­ko­vý prvek náh­lé pro­mě­ny se stá­vá záplet­kou celé­ho pří­bě­hu a záro­veň pro­střed­kem pro nená­pad­né zapo­je­ní humo­ru i pona­u­če­ní. Paska­lí­na si na vlast­ní kůži vyzkou­ší, že být ve škol­ce s rodi­či je mno­hem men­ší zába­va, než když se má posta­rat jen sama o sebe: rodi­če jí pod kří­d­ly pře­ká­že­jí, brá­ní v létá­ní, odmí­ta­jí jíst kaši, po obě­dě nemů­žou usnout — a aby toho neby­lo málo, nemá ji ze škol­ky kdo vyzvednout!

Alemagnino světové renomé

Nápad s výmě­nou rolí nepo­chyb­ně nadchne nejen děti, bez zby­teč­né­ho men­to­ro­vá­ní uka­zu­je „nevý­hod­nost“ situ­a­ce, kdy rodi­če vlast­ně spl­ni­li dívči­no přá­ní, jen se to jak­si minu­lo účin­kem. Evi­dent­ní je však aha efekt. Půvab­ně ilu­stro­va­ná pub­li­ka­ce pro děti od tří let je ochut­náv­kou z roz­sáh­lé autor­ské tvor­by Bea­t­ri­ce Ale­mag­na (1973), svě­to­vě uzná­va­né ilu­strá­tor­ky a autor­ky knih pro děti a mlá­dež, kte­rá žije od roku 1997 v Paří­ži. V rod­ném měs­tě, ital­ské Bolo­ni, byla letos na mezi­ná­rod­ním veletr­hu dět­ské kni­hy oce­ně­na za svou nej­no­věj­ší prá­ci, tedy ilu­stra­ce ke kni­ze švéd­ské autor­ky Sary Strid­sber­go­vé Vi går till par­ken (Pojď­me do par­ku), a záro­veň za celou svou dosa­vad­ní tvor­bu, jež čítá na čty­ři desít­ky knih, kte­ré Ale­mag­na vydá­vá od pře­lo­mu tisí­ci­le­tí a jež byly pře­lo­že­ny do pět­a­dva­ce­ti jazy­ků. Kro­mě vlast­ních autor­ských knih je pode­psa­ná napří­klad pod ilu­stra­ce­mi k nej­no­věj­ším ital­ským vydá­ním knih Ast­rid Lin­dgre­no­vé, ale i Davi­da Grossma­na, Ago­ty Kris­tof, Ray­mon­da Que­ne­aua či Guillau­ma Apollinaira.

Se jmé­nem Bea­t­ri­ce Ale­mag­na se opa­ko­va­ně setká­vá­me v nomi­na­cích na Cenu Han­se Chris­ti­a­na Ander­se­na či Cenu Ast­rid Lin­dgre­no­vé, autor­ka sou­stav­ně zís­ká­vá oce­ně­ní v mno­ha mezi­ná­rod­ních sou­tě­žích a je zařa­zo­vá­na do pres­tiž­ní­ho výbě­ro­vé­ho kata­lo­gu The Whi­te Ravens, kte­rý pre­zen­tu­je to nej­lep­ší ze svě­to­vé lite­rár­ní tvor­by pro děti a mlá­dež. Ale­mag­na rov­něž spo­lu­pra­cu­je s umě­lec­ký­mi insti­tu­ce­mi (Cen­t­re Geor­ges Pompi­dou, Lon­don Muse­um of Design), věnu­je se desig­nu hra­ček pro oblí­be­nou fran­couz­skou znač­ku Dje­co. Dou­fej­me, že s Paska­lí­nou Ale­mag­ni­na ces­ta do kni­hov­ni­ček čes­kých čte­ná­řů nekon­čí. Bylo by skvě­lé mít tře­ba napřesrok v polič­ce jed­nu z jejích nej­ú­spěš­něj­ších knih Un grand jour de rien (O dni, kdy se nic nesta­lo), za kte­rou autor­ka obdr­že­la význam­ná oce­ně­ní nejen v Evro­pě a kte­rou deník The New York Times zařa­dil mezi deset nej­lep­ších dět­ských knih roku 2017. 

© Jit­ka Nešporová