V novém románu Kosti pod mechem se vracíš do Accadu a také k minotaurům. Hned se tedy musím zeptat, zda je to proto, že jsi v příbězích potřebovala něco doříct, nebo je lze číst samostatně i bez znalosti tvých dalších knih?
Žádný strach, Kosti pod mechem se dají číst bez znalosti předchozích dvou knih z Accadu — odehrávají se o pár desetiletí později. Zároveň mi ale přijde fér přiznat, že na čtenáře předchozích románů čeká pár easter eggů. A ti, kdo četli Krysy apokalypsy, možná zjistí, že jim jsou dvě jména z Kostí matně povědomá. Kosti se však odehrávají nezávisle na mých ostatních příbězích, i když s nimi sdílejí univerzum.
Myslím, že nikoho z fanoušků tvých knih nepřekvapí, že tvůj nový román je opět o postavách a jejich často komplikovaných vztazích. I v Kostech, kde je hlavní hrdina jen jeden a ze své podstaty by měl věci řešit silou, se najde prostor pro jemnou psychologickou kresbu. Jakou postavou je Nerghan pro tebe?
Nerghan je někdo, kdo si je dobře vědom svých dovedností a vlastní převahy, zároveň ale nepatří k těm, kdo si potřebují neustále něco dokazovat a ponižovat ostatní — to jsou podle mě některé důležité vlastnosti, které dělají dobrého vůdce. Přitom je ale Nerghan i ukázkou toho, že tohle samo o sobě zdaleka nestačí.
Napsat něco, co tu ještě nebylo, je podle mě už takřka nemožné. Velký potenciál tak vidím právě v postavách, které můžou i z obyčejného příběhu udělat neobyčejné čtení. To je jeden z důvodů, proč se na ně tak ráda soustředím, a můžu jen doufat, že to čtenáři uvítají. Zatím se ale zdá, že je to baví.
Už kdysi jsi mi řekla, že píšeš hlavně zábavné příběhy a nějaký přesah přijde sám. Když jsem román četl, byl to pro mě velice silný zážitek, vlastně klasický příběh o cti a zradě tady prostupuje ztráta, truchlení i pochybnosti o sobě samém. Stále trváš na tom, že jde o vedlejší produkt, nebo jsi tentokrát psala i s úmyslem zkoumat tyto hlubší stránky?
Dobře, dostal jsi mě… Tentokrát to bylo cílené (možná proto mi taky trvalo tak dlouho knihu dokončit). Osobně mám tyhle klasické příběhy o cti a zradě ráda — většinou dokážou uhodit na nějakou moji niterní strunu a vyvolat silné emoce. Věřím, že nejsem jediná, kdo to tak má (jinak by asi podobné příběhy nebyly natolik populární, aby se z nich stalo určité klišé). Toužila jsem si takový příběh napsat, ale zároveň jsem chtěla, aby byl přece jen maličko jiný. A tak jsem vsadila na práci s postavami a jejich psychologií. Jaké stopy zanechá na hrdinovi fakt, že nedokáže dostát očekáváním? Zlomí ho, když ztratí smysl dosavadní existence? Co s ním udělá rozhodnutí s fatálními následky pro spoustu jeho soukmenovců…? Takže jsem postavám místy pěkně naložila, vytáhla si k tomu mikroskop a bedlivě je pozorovala. Výsledkem je vyprávění, které já sama vnímám spíš jako pochmurné, v lepším případě hořkosladké.
Také mě zaujalo, jak jsi knihu vystavěla — přestože jde o souvislý příběh stejných postav, bylo by možné číst jednotlivé části i samostatně, třeba jako povídky. Snažila ses vzepřít klasické lineární románové struktuře, nebo si o to příběh řekl sám?
Na tohle popravdě nemám úplně uspokojivou odpověď. Úvodní text vznikl jako povídka do soutěže a většinu zbylých částí jsem psala souběžně s povídkami z Noční labutě — asi mi v tu chvíli přišlo logické, že jsem k těm příběhům přistupovala podobně. Labuť je klasický povídkový román — každý text je opravdu povídka s vlastní pointou a dohromady tvoří další příběh. Ke Kostem se oproti tomu dá přistupovat snáz jako ke kapitolám jednoho souvislého příběhu, ačkoliv já osobně je také vnímám spíš jako povídkový román (i kdyby jen kvůli poměrně velkým časovým rozestupům mezi jednotlivými částmi). Osobně se mi líbí jistá střípkovitost, kdy čtenáři některé události nevidí, ale jsou pak spolu s postavami konfrontováni až s jejich následky a musejí některé věci vyčíst mezi řádky.
V úvodu ke Kostem pod mechem píšeš, že jde o tvou poctu hrdinské fantasy. Jaký je tvůj vztah k tomuto podžánru?
Veskrze kladný. :) Je to subžánr, na němž jsem vyrůstala, díky němuž jsem se do fantasy zamilovala. Jsem si vědoma jeho kladů i záporů. Kosti pod mechem nejsou čistě jen mou poctou subžánru, ale také jakousi snahou ukázat, že i přes svou věkovitost a jistou šablonovitost je hrdinská fantasy stále živá a že klasičtí hrdinové ještě neřekli poslední slovo a mají co nabídnout.
Musím se zastavit i u obálky a ilustrací, které jsou uvnitř knihy, protože ilustrátorku sis tentokrát vybrala sama. Měla jsi od začátku jasnou vizuální představu?
Od začátku jsem měla spíš vidinu toho, jaký pocit by ve mně obálka měla vyvolávat. Jasné bylo také to, že na ní nesmí být figurální kresba. Chtěla jsem spíš něco minimalistického, ideálně perokresbu vypovídající o podstatě minotaurů i příběhu jako takového. A když jsem před pár lety narazila na tvorbu Veroniky Šiškové (alias Dae Nir) a viděla její černobílé kresby, bylo mi jasné, že jestli Kosti někdy vyjdou, chtěla bych jako ilustrátorku právě ji. Jsem moc ráda, že to klaplo — že jste v nakladatelství s mým výběrem souhlasili a že Veronika obálku i vnitřní ilustrace udělala. Já jsem do té obálky totálně zamilovaná.
Přestože hlavní příběhový oblouk Kostí pod mechem je uzavřený, mám pocit, že se určitá možnost pokračování příběhu nabízí. Máš už nějaký další díl rozepsaný, nebo chystáš zase něco jiného?
Popravdě mám rozepsaný druhý díl (ten bude závěrečný, nechci svoje příběhy zbytečně protahovat, pokud si o to vyloženě neřeknou…). Ale nemůžu slíbit, že si ho čtenáři budou moct přečíst do roka a do dne od vydání Kostí — minotaury píšu výrazně pomaleji než jiné texty. Navíc tenhle rok pro mě bude dost náročný — po šesti letech rodičovské dovolené se vracím zpět do práce, takže kdoví jak to bude letos s psaním vypadat. Zároveň je ale reálné, že brzy dokončím jiný rukopis — dobrodružnou urban fantasy, na moje poměry docela milý a pohodový kousek.
