Většina lidí bude tvou knihu vnímat jako akční řež plnou cynismu, ironie a nihilismu. Je tomu skutečně tak, nebo věříš, že i akční fantastiku je možné číst jinak než jako panoptikum krve a šílených démonů?
Z mého pohledu by fantastika měla nabízet povrchnost i hloubku v jednom balení. Na jedné straně má totiž moc dát lidem velmi uspokojivé zážitky spojené s dobrodružstvím, zabíjením, válčením, netradičním sexem a podobně. Na straně druhé jí nikdo nebrání v inspiraci skutečnými a třeba i závažnými tématy, jež se dají schovat pod povrch tak, aby je našel jen ten, kdo je vyhledává. Kouzlo fantastiky spočívá v její nespoutanosti. I když se vám po stránkách prohánějí draci nebo démoni, v žádném případě to nemusí znamenat, že čtete něco hloupého, nebo dokonce dětinského.
Na povrchu Čepele je proto ukrutná a neutuchající řež, v níž vedle krve poletují vzduchem hlášky a nábojnice. Zároveň jde ale taky o úšklebek společnosti, která by chtěla být ke všem citlivá, ale mimo jiné tak přichází o velké množství smyslu pro humor. Namísto aby v lidech podporovala myšlenku, že jsou jedineční a svět je tu pro ně, je Čepel postavená na absolutní zbytečnosti – v očích hlavních postav jsme všichni stejným dílem bezvýznamní a podle toho se k nám také chovají. V podstatě jsem vzal rovnoprávnost, vyhnal ji do extrému a otočil proti nám. Ale také je to příběh o přátelství – jen v rolích hrdinů dostanete dva plnohodnotné psychopaty, které nikdo nenaředil pro oči mladšího obecenstva.
Čepel entropie můžeme označit jako fantasy s prvky hororu, ale ty se hrdě hlásíš k odkazu splatterpunku a také k označení brak. Proč, co to pro tebe představuje?
Přijde mi, že označení „fantasy s prvky hororu“ v podstatě nemá žádnou vypovídající hodnotu. Do stejné škatulky totiž podle mě můžeme strčit poslední knihy Harryho Pottera, Projekt Kronos od Pavla Bareše a klidně třeba i Frankensteina od Mary Shelleyové. Pocitově jsou to samozřejmě dost jiné tituly, ale čistě technicky splňují podmínky pro zařazení do fantasy i hororu.
Pokud ale o něčem řekneme, že se to hrdě hlásí ke splatterpunku, bude moje představa podstatně jasnější. Najednou přede mnou začnou defilovat hrdinové s motorovou pilou místo ruky, sekačka na trávu si namísto záhonu začne pochutnávat na domě plném obživlých mrtvol atd. Splatterpunk vnímám jako žánr, který je natolik vyhraněný, že minimálně zpracováním násilí přechází v absurdno a tím jej transformuje v plnohodnotnou formu projevu. A do této neřízené brutality se dají bez větších problémů schovat nejen vtipy, ale i trocha té sociální kritiky.
A označení brak mi nikdy nevadilo. Chápu, že pro spoustu lidí má pejorativní vyznění a ti pak utíkají k „žánrové literatuře“. Pro mě ale pomyslná hrubost označení brak funguje coby projev upřímnosti. Čepel není román, který skončí v muzeích a učebnicích. Nehraje si na nic vznešeného. Jde o poctivý nášup humoru, akce, perverze, hororu a občasné intelektuální masturbace, o text, u kterého si párkrát povzdechnete, že jsem nejspíš magor. A to je brak, jasné jako facka.
Které autory rád čteš? Myslíš si, že je jejich vliv znát na tvém románu?
O tom, že knížky nejsou jen o hoších od Bobří řeky, husitech a Rychlých šípech mě poprvé přesvědčil Jiří Kulhánek s tetralogií Divocí a zlí – pak to se mnou začalo jít z kopce. Následoval Žamboch, Pavlovský a také Kopřiva, který je pro mě dodnes brakovým králem. Od akce jsem začal utíkat k detektivkám – v tomhle žánru mě baví třeba Joe Lansdale (jednou bych chtěl umět psát tak dobré dialogy jako on) nebo Ken Bruen, jehož extrémní jazykové efektivitě se vyrovná jen cyničnost samotných knížek.
Nakonec jsem došel do stavu, kdy se nebojím číst cokoliv, co mě nějakým způsobem zaujme. Objevil se Lovecraft, přišel Poe, pak zaklepali na dveře Ketchum, Joyce, Abercrombie… Nebráním se ani poezii. Pravdou ale je, že poslední dobou se docela vyžívám v nejtemnějších zákoutích okrajového hororového žánru bizarro – dinosaurům ověšeným raketomety, kostlivcům vylézajícím z vagín, indiánům uctívajícím Cthulhu, Satanovi prodávajícímu hamburgery nebo třeba Rajské zahradě, kterou terorizují obří létající žraloci, se totiž těžko odolává.
Vliv tohohle všeho je na mém psaní samozřejmě znát. Ostatně pokud se nějaký autor odváží tvrdit, že se neinspiruje svými oblíbenci, tak lže. Ze všeho nejvíc ale zmíněný literární kompost využívám v okamžicích, kdy na mě jdou pochybnosti: jakmile začnu mít pocit, že zacházím v některých ohledech příliš daleko nebo že přece tuhle prasárnu už lidi nebudou schopni překousnout. Pak obvykle stačí drobná exkurze do světa bizarro a často nakonec ještě přitvrzuju. (smích)
Čepel entropie je tvým prozaickým debutem, ale není první knihou, kterou máš za sebou. S Janou Kilianovou jste před několika lety vydali komiks Korektor. Jak se pro tebe lišila práce na těchto dvou knihách?
S trochou nadsázky se dá říct, že Korektor byla taková příprava na Čepel, během níž jsem se učil, jak vytěžit co nejvíc z mála. Tři bubliny textu jsou totiž překvapivě svazující a budovat humor nebo něco rovnou vyprávět na tak malém prostoru není snadné. Předtím jsem nikdy nic podobného netvořil, takže jsem se prostě řídil instinktem. Jana pak vybírala stripy, které jí přišly dobré, podpírala je obrázky a měla se mnou trpělivost. (smích) Díky jejímu konstruktivnímu feedbacku jsem si uvědomil spoustu věcí o psaní a naučil se text lépe pointovat. Což se samozřejmě v braku náramně hodí.
Jinak ale práce na knihách moc podobná nebyla. Korektorské stripy vznikaly v okamžicích, kdy mi tekly nervy. V podstatě to pro mě byla forma terapie – namísto abych mlátil věcma a trhal papír, napsal jsem za noc třeba dvacet stripů. Všechno to zoufalství, vztek a další emoce jsem usměrnil do bublin, které byly absolutně vyhořelé a chladné. A ten pomyslný korektorský klid pak svým způsobem pronikl do mě. Korektorovi jsem se mohl svěřit v podstatě s čímkoliv a obvykle ani nehnul brvou.
Čepel vyhřezla z trochu jiného člověka, protože začala vznikat v okamžiku, kdy už Korektora nebylo potřeba. Tou dobou jsem zjistil, že pokud není vztek účelný a destrukce kreativní, nemají smysl – jsou ztrátou času. Vznikla tak knížka, jejímž hlavním sdělením je, že člověk by se v životě měl v první řadě bavit. A pokud to znamená přilévat benzín do ohně, nedá se nic dělat.
Jana Kilianová se ujala i ilustrace obálky Čepele. Jak k tomu došlo? A jsi s výsledkem spokojený?
Po zkušenostech s Korektorem mi přišlo zcela přirozené, že by Jana měla být betačtenářkou Čepele. A zda by nakreslila obálku, jsem se jí vůbec nemusel ptát – pokud si dobře vzpomínám, pasovala se do té pozice v podstatě sama. Knížku přečetla, líbila se jí a pak mi dala jasně najevo, že neexistuje žádná jiná možnost, než že bude mít obálku právě od ní. A kdo jsem já, abych odmítal někoho takhle talentovaného a nadšeného?
Tvorba obálky pak byla pohodová. S Janou máme podobný názor na to, jak by mělo vypadat cynické vraždící monstrum. Vzduchem proletělo pár inspirací a obálka nakonec vznikla coby koláž postav a prvků napříč celou knihou. V podstatě se dá říct, že čím větší porci Čepele bude mít čtenář za sebou, tím víc věcí z obálky začne poznávat, takže má smysl se k ní vracet. A z toho mám velkou radost.
V dnešní době trilogií a nekonečných sérií působí tvá kniha výjimečně tím, že se zdá být uzavřená. Je tomu skutečně tak, nebo už připravuješ nějaké pokračování?
Netvrdím, že mi za pár let nerupne v bedně a nepokusím se nějakým způsobem navázat, ale v současnosti je pro mě Čepel sólovka. Osobně mi totiž právě tenhle druh knih chybí. Vidina sáhodlouhé série, která navíc ještě není dopsaná a jejímu autorovi čouhá parte z kapsy, mě bez problémů dovede odradit. To samé na sobě pozoruju i v případě seriálů, které se táhnou řady let a nemůžou se dobrat uspokojivého rozuzlení. Čepel má proto jasně definovaný začátek, a hlavně konec. Dočteš ji a tím to hasne.
Přestože Čepel ještě ani nestihla vychladnout, je poslední otázka nasnadě. Pracuješ už na něčem novém?
Čepel je o přátelství, takže teď v duchu hesla „větší, hezčí, lepší“ logicky dokončuju knížku o lásce. A taky o krizi středního věku, která zaútočí na pozadí postapokalyptického westernu, jenž se postupně změní v road movie, space operu a nakonec spadne do bizarro septiku. Protože proč troškařit. Opět to bude brak, opět splatterpunk a pravděpodobně to pojmenuju Organická oprátka.
